Andor.cz - Dračí doupě online

Přecházíme most, když kostelní věže začnou odbíjet půlnoc. Zvon chrámu na velkém náměstí má hluboký zvučný hlas, kdežto jeho menší bratr z kostelíku na rynku zní jakoby zpíval fistulí dospívajícího chlapce.

Je to na tobě, Rudy. Pomyslím si a v duchu parťákovi posílám modlitby za úspěch v aukci.

Kraj slumů hned u řeky je tichý a špinavý. Z řeky smrdí fekálie, vítr si pohrává s odpadky válejícími se mezi chatrnými obydlími. Sem tam je vidět nějaká chajda, častěji ale příbytky lidí tvoří jen porůznu napnuté plachty a jiné improvizované přístřešky. O veřejném osvétlení se tamějším obyvatelům může jen zdát a tak sem tam tmu prosvětlí blikotavá záře ohňů, kolem kterých se krčí shrbené postavy častující nás nevraživými pohledy.

Nějak jsem si myslela, že Jedovou chýši najdeme bez problémů. Ani nevím, co jsem si představovala. Chaloupku uprostřed slumů, ze které se line nazelenalá záře a před vchodem nás vítá babka s tlustým hadem kolem krku?

"Jdi se někoho zeptat, co vlastně hledáme," šťouchnu do Razvana, abych dala najevo, že mám situaci pod kontrolou.

"Myslel jsem, že od špiónění jsi tady ty,"
rýpne si společník. A než stihnu odpovědět, pokračuje: "No dobře, když potřebuješ ochránce, ktery by tě provedl božackou periferií..." rozhodí rukama.

Nejradši bych mu jednu vrazila, ale on na nic nečeká a vydává se směrem k nejbližšímu z ohýnků. Malyš sedí u mě a špicuje uši, připraven vyrazit, kdyby pánovi hrozilo nebezpečí. Razvan chvíli postává v hloučku místňáků. Vidím jen jeho černě se rýsující postavu proti ohni. Pak mu v ruce bleskne mince a vrací se zpět.

""Máme hledat červenou boudu vedle zvonice." oznámuje Razvan, co zjistil.
"Vidíš, jak ti to špiónění jde," usměju se na něj.
"Jsem rozený talent, vždycky jsem to tušil."
Je vidět, že prekročením řeky se změnilo víc než jen část města. Razvan, jako by zvětšující se vzdáleností od lepších čtvrtí, pookřál. A jeho dobrá nálada se nějakým záhadným způsobem přenáší i na mě. Hlodavé vzpomínky a kus minulosti plné černýho zboží a celého toho průšvihu vytěsním. Teď jsme v jeho rajónu. Jako by to ze mě setřáslo část zodpovědnosti za celou akci. Chvíli se ještě špičkujeme, než narazíme na malou zvonici sloužící zřejmě jako poplašné zařízení při požárech a podobných událostech. Boudu najdeme snadno, ačkoli vyrudlá barva připomíná červenou jen s velkou dávkou představivosti. Celé se mi to nějak nezdá, na překupnické doupě mi budka připadá poněkud malá. Aby to nebyla spíš bouda obrazně řečeno. Zatlučené okenice nepropouští žádné světlo, dveře nejsou zajištěné zámkem. Ideální léčka na důvěřivé cizince lačnící po fetu. Tázavě se na Razvana zadívám. Přikývne, a tak otvírám.
Do očí nás udeří světlo pochodně. Malou místnost vyplňuje stůl s rozložitou vyřezávanou židlí, na které trůní člověk připomínající obra. Před sebou na prkénku rozvážné krájí špek. Cítím, že teď je to na mě.

"Jedová chýše?"
"Když se ptáš, tak tu nemáš co pohledávat," odsekne, aniž by vzhlédl od krájení.
"Kolik chceš?" zatřesu v kapse zástěry váčkem zbylých mincí.
"Když se ptáš, tak tu nemáš, co pohledávat, zopakuje poněkud ostřeji. Tu Razvan vystoupí přede mě.
"Netlač řeku, teče sama." prohlásí jako by mimochodem. Vykulím na něj oči.
K mému překvapení hromotluk kývne směrem za sebe, kde si až teď všímám schodů někam dolů.

Dochází mi, že ten syčák znal celou dobu heslo a nechal mě v tom schválně vykoupat.

"To ti jen tak neprojde," ucedím mezi zubama a dloubnu Razvana pod žebra. Ten se jen zazubí a vezme mě kolem ramen. Schválně, protože ví, že takovýhle kamarádíčkování nemám ráda.
Ještě mu chci říct něco ve smyslu, ať si podobný věci nechá pro soudcovou, ale to, co na nás čeká po pár schodech v hlubině za dveřmi mě přiměje na celou záležitost zapomenout.

Zrovna přemýšlím, jak nejlépe dostat Oxanu ze spárů ochranky, když se ozve tiché odkašlání a výše zmíněná stojí vedle nás. Tváří se nad míru spokojeně.
„Tak jak?“ Zeptám se pro změnu já. Oxa odněkud vytáhne nadité měšce a předvede nám úlovek. Rudy vypadá poněkud rozpačitě, ale já se spokojeně usměju. Pracháče určitě bolet nebude, že jsme jim od těch hromad kovu trochu odlehčili…

Začneme s kolegyní přepočítávat mince, zatímco kouzelník nás zadumaně sleduje.
„Možná by se to dalo brát jako taková speciální půjčka,“ zamumlá nakonec, spíš pro sebe, “máme koneckonců důležitý úkol… Ale kdo tam s tím půjde?“
„No ty.“ Oxana shrábne mince z dlaně do toho největšího váčku. „Mně by mohl někdo poznat. Navíc jakožto můj pobočník se očekává, Že budeš takovéhle věci zařizovat za mne. Já jsem slavná návrhářka.“ Potřese měšcem a podá ho Rudymu. „Tohle by mělo určitě stačit.“
„Navíc tam máš přece známost.“ Přisadím si škodolibě. „Nějakou tu slečnu Janičku.“
Rudy si nešťastně povzdychne a přijde mi, že i trochu zrudnul, ale v nočním šeru těžko říct.
„Já jdu do té Jedové chýše,“ plánuje Oxana dál, “snad se mi podaří něco sehnat.“
„Půjdu taky.“
Společnice se na mne zamračí. „Myslela jsem, že máš ještě něco u madam soudcové,“ podotkne nedůtklivě a nechá zbytek kořisti zase zmizet kdesi u sebe.
„To je jen na chvilku,“ nuceně se zasměju. „Zařídím to pak.“ Oxanu to ale moc neobměkčí.
„Nepotřebuju doprovod.“ Propálí mne pohledem. „Umím se o sebe postarat.“
„O tom nepochybuju,“ snažím se o smířlivý tón. Tuhle soudcovou mi byl fakt čert dlužen! „Jako dvojice budeme míň nápadní. A je to bezpečnější… Kdyby něco.“
Oxana vypadá, že by se chtěla ještě hádat, ale nakonec pokrčí rameny. „Tak dobře. Stejně vypadáš jako lepší potenciální zákazník.“

V rámci zachování smíru předstírám, že jsem tu poznámku přeslechl. Dáme Rudymu pár skvělých rad, jak se neutopit ve víru pletich, které, jak se zdá, moc oceňuje, popřejeme mu hodně štěstí a vyrazíme vstříc temnotě té horší čtvrti.

Jak už to tak bývá, největší poklady se ukrývají v nejošumělejších truhlicích. Norkový kožich stejně jako vlněný kabát s límcem z polární lišky bych sice prodala za slušný balík, ale jejich majitelé zjevně nenechávají cennosti po kapsách.
Po několika marných tipech změním taktiku a koukám k ramínkům s méně honosnými oděvy. Jako první na mě vykoukne odložená kabelka a v ní malý váček. Nebude to žádná sláva, ale každá zlatka se počítá. V lahvově zeleném kabátku s pelerínou objevím psaníčko plné mincí. Hledání mě úplně pohltí, jako v transu šacuju svrchníky a z práce mě vytrhne až hluk doléhající sem z hlavní síně. Poplácám se po nadité kapse schované pod mašlí a nabíráním mých nevkusných šatů. Celkem mám asi šest váčků, odhaduju úlovek rozhodně přes 50 zlatých, k tomu kapesní hodinky s diamantovým ciferníkem, jeden snubní prsten a tajemná krabička vykládaná slonovinou. To by mělo stačit.

Za řadami pověšených šatů uslyším dusot nohou a křik. Jako by se celé osazenatvo večírku hrnulo ven.

"Vypadněte! Všichni ven!" Burácí čísi hlas.

Chystám se vyběhnout, ale včas se zarazím. V uličce před sebou zahlédnu nohy šatnářky bránící pultík zasypaný hromadou očíslovaných lístků. V šatně se strhne mela. Honem podlezu pod plášti úplně vlevo, prosmýknu se kolem pultu a nechám se unášet davem ven ze dveří. Než mě dav vyplivne na kraji ulice, jsem celá potlučená a rozcuchaná, ale naditou kapsu mám stále plnou.

Udýchaně se svalím pod kašanem.

"Mám."
Je to snad poprvé za dnešek, co se mi na tvář vkradl úsměv.

Říkal jsem, že to bude zábava? Byla to zábava. Skoro jak na divadle.
První dějství by se mohlo jmenovat třeba: Závod kolem obložených mís. Následoval dramatický kus: Razvan versus členové palácové stráže I. a II. (přerušený mezihrou: Malyš a grilované selátko). Vše pak vyvrcholilo velkolepým finále, které bych nazval jednoznačně: Povstání lůzy.
…Po něm dle očekávání přišel konec srandy v podobě Vyhnání lůzy (z Ráje). Málem došlo i na epilog Lynčování neznámého provokatéra, ale hlavní hrdina představení se včas vysmekl a zdrhnul. Mám radši svoji kůži v celku.

S několika nejagilnějšími zástupci ochranky v zádech se ještě proběhnu kolem tří bloků, ale nakonec to vzdají všichni. Dopřeju si pár minut na vydýchání, napravím nejhorší vzniklé škody a zamířím zpátky k vile. Celkově mám dobrý pocit, humbuk jsme rozhodně udělali solidní, takže sotva někoho napadlo zajít si v nevhodnou chvíli vyzvednout kožich.

Nenápadně mrknu k hlavnímu vchodu. Malyš byl v jeden moment omylem vykopnut společně se zbytkem plebsu, a jak jsem očekával, zůstal okounět u schodů, a nešťastně kňučel nad tou křivdou že já si užívám uvnitř zábavy, zatímco on musí čekat venku. Tiše hvízdnu, pes sebou trhne, zavětří a pak se rozběhne mým směrem. Po chvíli nadšeného vítání se společně vydáme o kousek dál, kde se ve stínu kaštanovníku ukrývá Rudy.
Kamarád je tak koncentrovaný, že když mu Malyš drcne do ruky, málem vyletí z kůže.
„Ha! Razvane! Vylekal jsi mě.“ Přeměří si mne zkoumavým pohledem. „Šlo to dobře?“
„Ale jo.“ Promnu si klouby na ruce „Co Oxana?“
Rudy se otočí zpět k osvětleným oknům. „Snažím se udržet iluzi, že v šatně nikdo není. Ale je to těžké. Úhel pohledu je jiný, takže když použiji optické zrcadlení…“
„Už je tam dlouho.“ Utnu jeho výklad a stoupnu si na špičky, abych taky nakoukl dovnitř. Zdá se, že je všude klid, ale není odsud vidět ani zdaleka celá místnost. Rudy se zatváří znepokojeně.
„Myslíš? Třeba jen hledá nejlepší kořist.“
Nespokojeně zamručím. „Dobře. Ještě chvíli počkáme. Jestli se neobjeví, jdu zpátky dovnitř.“

Ani společenský večírek nedokáže skupinu lepšolidí a skupinu chátry spojit. Dokonce i taneční parket se rozdělil na dvě části. Lidé křepčí ve dvou vlnách, které ne a ne se prolnout.
Tam kde končí stoly obyčejných lidí je pomyslené území nikoho, neosídlený pruh, kterému se lepšolidi vyhýbají obloukem. Tam teď patříme, k chátře. S vnitřním odporem následuju Razvana. Právě ten prázdný pruh mě vrhne do vzpomínek na Uhlovou Jámu a připomene mi, jak moc teď balancujeme na hraně, jak snadno se může něco posrat a já zase skončím v té horší kastě. Anebo hůř.

Nic není tak hrozný, jako Uhlová Jáma. Připomenu si a vrátím se myšlenkama do přítomnosti. Razvan exceluje. Tyhle jeho šarády mi vždycky zlepší den, mám co dělat, abych nevyprskla smíchy.

"Děje se něco?" otočím se na něj.

"Mazej domů, než tě vykoukaj!" Bafne na mě. Kdybych ho neznala, řekla bych, že z něj jde strach.

Vztekle po něm loupnu pohledem, nafouknu se a s nosem nahoru odpluju směrem k šatnám. Cestou kolem stolečku s občerstvením strčím do kapsy grilované stehýnko zabalené do ubrousku.

Lokajové mi nevěnují pozornost, do šatny se dostanu bez problémů. Opřu se o pultík a mračím se směrem k hlavnímu sálu.

"Chceš kabát, nebo co?" houkne na mě nerudná šatnářka. Záměrně si jí nevšímám a mračím se směrem k tanečnímu parketu.
"Já mu ještě dám, ať si nemyslí, že se mě takhle jednoduše zbaví!" Pohrozím pěstí směrem k tušeným tanečníkům.
Šatnářka se ke mně přisune blíž. "Mně taky naslibovali, jak za mnou budou chodit a ještě si prý něco vydělám," odplivla si. "Skutek utek, trčím tady už tři hodiny, viděla jsem prd a ten můj mi dones akorát oschlou kanapku, co se sotva za zub vešla."
"Chlapi," odplivnu si po jejím vzoru. "Theo už tam beztak vosahává nějakou fuchtli. Ten taky vohne každou. A jak čuměl na ty paničky v nóbl šatech, jenže na ty je krátkej," uchechtnu se ne příliš přesvědčivě.
"Všichni jsou stejný," zahudrá šatnářka. "Toho mýho budu ještě muset táhnout dom, jak ho znám."
Chvíli spolu hořekujeme nad neuspokojivými povahami a činy našich drahých poloviček, než nás přeruší postarší pár. Paní si vyzvedne norkový kabát a odkráčí ven.

"Jak já bych si dala nějakou z těch jejich vybraných lahůdek," posteskne si šatnářka po chvíli mlčení. Jako na povel vytáhnu z kapsy zástěry ukořistěné stehýnko. Opatrně ho před ní rozbalím jako nejdražší poklad. "Chceš? Mně už stejně přešla chuť."
Šatnářka se hladově zakousne do masa. "Dobrý, viď? A maj tam jinačí laskominy." Odvyprávím jí, jakýma lahůdkama si nacpávají břich její přátelé uvnitř.
"A nechceš si tam chvilku odskočit? Na pár minut bych to tu za tebe vzala," navrhnu jako by nic.
"No já nevím," váhá. "Je to přece jenom zodpovědnost."
"V klidu, dělala jsem šatnářku ve Velkym Poprově divadle." Pokrčím rameny. "Jednou by ses otočila v kole, pobrala bys na co bys měla chuť a jsi zpátky." Jako nazavolanou se ozvou první tóny čtverylky.
"No tak dobře," pousměje se trochu nervózně. "Jednou si skočím a jsem zpátky. Ne abys něco zvrtala! Vztyčí přísně prst a už mizí ve dveřích do sálu.

Přišel můj čas.

Večírek milovníků ryb mi připadá o chlup lepší než u těch minulých snobů.
Ale možná je to prostě tím, že doba už pokročila, a účastníci začali odhazovat masky. Nebo, lépe řečeno, účastníci z řad honorace, lůza se s nějakými maskami odmítá obtěžovat. A právě jako bezvýznamní členové téhle vyžírkářské kasty vstupujeme tentokrát i my.

Což o to, mě stačí převléknout se zpět do své staré košile a iluze je dokonalá, zato Oxana se musela ponořit hlouběji do svojí bezedné truhlice s převleky. Nakonec si vybrala odrbanou, kdysi možná luxusní, sukni a nějakou opravdu děsivou blůzu, pošitou roztřepanými volánky. Na hlavě si spíchla neumělou nápodobu honosného účesu a rázem by jí nikdo od kdejaké prodavačky padavčat ani omylem nerozeznal. Dokonce mi připadá, že se i jinak nese. Je to… znepokojující a znovu mi vytane na mysl, kolik z té Oxany, kterou známe my, je taky jen nějaký vhodně zvolený převlek.

Ale na dumání není čas. Po krátké poradě se rozdělíme a vyrazíme každý po své ose shánět info o zdejším drogovém trhu. Když se po chvíli zase sejdeme poblíž obřích broušených mís se sangrií, s příjemným překvapením zjistíme, že naše zdroje se vcelku shodují. Tahle jedová chýše bude asi docela vyhlášená varna.
Pak je čas rozjet druhou polovinu plánu.
Vydám se stolu chátry, Oxana se drží za mnou a natřásá volánky. Už zdálky hodnotím situaci a vyhlížím vhodnou oběť. Nakonec se rozhodnu pro obtloustlého strejce s brunátnou tváří, který sedí u stolu s vyvaleným pupkem a lehce skelným pohledem sleduje dění v sále.
„Hej! Ty!“ Zařvu na něj už z dálky, abych náležitě upoutal pozornost. „Dej si laskavě pohov.“
„He?“ Chlapík ke mně zvedne zkrvavený zrak.
„Povídám ti,“ stoupnu si výhružně až před něj, „nečum mi na ni!“
„Na koho?“ Tenhle břichatec podle všeho nebude zrovna přeborník v přemýšlení na rychlost. Doufám, že se mi ho podaří alespoň k něčemu rozhoupat.
„Na moji ženu!“ Oxana se jako na povel přitočí k nám. „Děje se něco?“
„Mazej domu!“ Přikážu jí neurvale. „Než tě vykoukaj!“
Oxa se zatváří nafrněně, ale všimnu si pobaveného záblesku v jejích očích, než se odporoučí směrem k východu.
První část plánu splněna. Cesta k šatnám je volná.
Obrátím se zpátky k tlusťochovi. „Dělal sis zálusk? Smůla.“
„Nic sem si nedělal.“ Chlap konečně pomalu vstane. Začínají se k nám obracet první oči.
„Vážně?“ Zapíchnu mu prst do hrudi. „Já to viděl. Prase…“
Muž si mě přeměří, ale pak se jeho zrudlý obličej k mému zděšení roztáhne v úsměvu. „Hele kamaráde,“ zabublá přátelsky, „Co sme si, to sme si. Poď se radši napít…“
Těch pár lidí, co nás sledovalo, zase sklopí zrak k talířům.
Ksakru, špatný výběr. Pomůže, když ho přetáhnu něčím přes hlavu?

„Pane? Ehmn, pane? To je váš pes?“
„Cože?“ Prudce se otočím. Za mnou stojí jeden z ulízaných lokajů v naleštěné uniformě.
„Budu vás muset požádat, abyste si ho odvedl.“
Podívám se směrem, kterým ukazuje prst v bílé rukavičce. Malyš sedí kousek dál u pultu s grilovaným selátkem a zbožně hledí. Dlouhé provazy slin mu kapou až na zem.
„Vždyť nic nedělá.“ Zamračím se. „Jenom čumí.“
Lokaj protáhne obličej. „Tohle je soukromá rezidence. Paní domu si nepřeje zvířata ve vile.“
„Je vykoupanej!“ Odfrknu si nasupeně.
„Co vás žere? Je to jenom čokl!“ Zastane se mě někdo od stolu. „Jo, a fakt nic nedělá.“ Dodá někdo jiný. Sluha se nervózně ohlédne za sebe.
„Pokud si ho neodvedete, budu vás muset nechat vykázat.“ Nasadí výhružný tón.
Od stolu se ozve nespokojené mručení. Začínám tušit zábavu. Tak tohle by mohlo na odvedení pozornosti zabrat.
„Vážně?“ Ušklíbnu se a strčím do lokaje, až zavrávorá. „No tak to zkus.“

Vaše finanční situace vypadá následovně.
V měšcích vám dohromady cinká 300 zlatých, což byla záloha od Nadji. Moc se vám nechce tyto peníze používat na splnění úkolu, ale asi nebudete mít příliš na výběr. Že byste u Pražmů nakradli dost, je šance vážně mizivá, a to nikoliv proto, že nejste dobří v tom, co děláte.
Dle Rudyho vyšetřování na uplacení Ljuby bude třeba alespoň 250 zlatých, a to nemáte podchycené všechny soutěžící.
Navíc nemáte páru, kolik může stát Braun.
Ale to se prostě uvidí na večírku.
Oxana zatím není v převleku, a tak se snaží navázat cestou nějaké kontakty v podsvětí, ale noc je pro chátru časem lovu, ne vybabování se, a tak nezjistí nic použitelného. Ale aspoň vám nějaký šikula neprobere měšce.
Každá maličkost se počítá.

U Pražmů se mezitím večírek trochu uvolnil, nálada je veselejší a pohledy mdlejší. Také si všimnete vyšší koncentrace plebsu, který se konečně osmělil užít si radostí nóbl kasty. Pro jistotu se ale drží pospolu v jednom z rohů, jako takový šedá loď na duhovém moři luxusních garderób.
Ljuba se neuvolnila ani trochu, stále s nosem nahoru proplouvá společností a užívá si své výsadní postavení.
Oxana si odskočí do boční uličky a po chvíli se dostaví zpět docela k nepoznání. Nyní patří do nižší společenské třídy a s význačnou Meziměstskou návrhářkou by si ji asi spletl málokdo. Pro jistotu bude ale dobré se vyhnout paní domu. Spolu s Razvanem se pak vydá dovnitř, zatímco Rudy to jistí z ulice. Přeci jen, jeho by určitě poznali.
Netrvá to příliš dlouho, jen pár správných slov a několik stříbrných mincí a dostanete se k informacím, které potřebujete.
Braun se nejlépe sežene v Jedové chýši na druhé straně řeky ve slumech a cena je 25 zlatých za flakónek.

Časová tíseň doléhá na nás na všechny. Razvan je natlakovaný jako dobře rozkvašený burčák, Rudy má výraz typu "jsem-trochu-mimo", který tradičně nasadí ve chvíli, kdy si problémy začne raději nepřipouštět. Já nervózně podupávám nohou a zvažuju, co dál.
"Nezvládli bychom to při jednom? Já nevím... sehnat braun cestou? Nebo přímo na večírku? Neříkej mi, že tam ti panáci nebudou mít žádný matroš."
Zahledím se na oblohu, jako by mi hvězdy měly napovědět, co dál. Po nebi plují tmavé mraky sem tam halící oko měsíce, který vypadá jako by plul po obloze. V hlavě mi to ale tak šrotuje, že krásy nočního nebe příliš nevnímám.
"Aukci bychom neměli prošvihnout, braun seženeme i pak, ať už to dopadne tak, či onak."

Paní soudcová ze sebe dáví nějaké svoje pravdy a mě už vážně dochází trpělivost. Cítím vztek, jak se mi plazí po těle, jako slizká chapadla nějaké obří olihně. Kdybych po ní teď skočil, setřáslo by je to.
Kdybych ji zvedl a přimáčkl ke zdi, s rukama pod krkem...
Udělám čelem vzad a otočím se ke dveřím. Nemůžu už tady zůstat ani minutu, nebo to nedopadne dobře. Oxana taky vypadá, že svoji snahu vzdává, ale možná je to jen chytrá taktika. Jakmile totiž oba začneme ustupovat, porotkyně nečekaně kývne.

"Jasně. Vlítnem oknem. Jak netopýři," zavrčím znechuceně a vezmu za kliku, s pevným odhodláním, že jestli za nimi vážně někdo stojí, tak právě teď dostane přes hubu. Ale chodba je prázdná. Seběhneme po schodech. Ženská, která mě pustila za úplatu dovnitř, vykoukne z kuchyně s utěrkou přes ruku. 
"Tak jak jsi pochodil, panáčku?" Zeptá se vítězoslavně. Oxsana bleskurychle zmizí ve stínech na podestě. 
"Zalez." Doporučím kuchařce a té stačí jediný pohled, aby ustoupila zpátky tam, kam patří. 

Zabouchnu vchodová vrata trochu moc zprudka, takže z průchodu varovně zaštekne Malyš. Když pozná, že to jsme my, rozběhne se k nám s vrtěním ocasu. Rozhlédnu se, nikde nikdo.
"Rudy?"
Kámoš se vynoří zpoza rohu a úlevně na nás zamává. Opřu se o zeď se založenýma rukama.
"Takže co teď? Jdem shánět braun? Nebo radši na večírek?"

Ósa zírá Oksaně do obličeje a oči jí najednou planou nefalšovanou nenávistí. Celá se třese, ruce zaťaté v pěst, vypadá, že na vás skočí, nebo alespoň předhodí svým strážným.
Jakmile se ale otočíte k odchodu a jí dojde, že to asi myslíte vážně, celá zesiná.
"Dobře, dobře. Souhlasím."
zaskučí než se první z vás dotkne dveří.
Najednou vypadá zničeně, poraženě a nešťastně.
"Ale všechny flakónky chci ještě v noci vidět. Nechám okno otevřené a počkám tu na vás."
ukládá si pro změnu svoje podmínky.