Andor.cz - Dračí doupě online

Paní soudcová vypadá, že Razvana poslouchá jen tak napůl, oči se jí klíží a trochu utíkají bokem. Možná proto to vypadá, že ji zpráva o soutěži ani moc nerozhodila.
Naopak zašramotění od okna s ní vysloveně trhne a s vyděšeným výrazem natáhne krk, aby zjistila, co se to děje. Nikoho však nevidí, jen závěsy povlávají mezi pootevřenými okenními tabulemi, protože Oxana se mezitím přesunula kolem druhé strany křesla a postavila se vedle Razvana. Ósa se otočí zpátky a místo jednoho vetřelce vidí dva. Zarazí se a vytřeští oči, ale za moment se jí tvář vyhladí a na rtech zahraje uvolněný úsměv, jako by najednou přesně věděla, o co se jedná. Nonšalantně natáhne nohu a kopne Oxanu do kotníku.
Když špička boty narazí na holeň, Ósa se opět zarazí, protože asi čekala, že projde skrz. Zamrká a do výrazu se jí vkrade malý kousek soudnosti.
Zaostří opět na Razvana a zeptá se:
"Kvůli jaké soutěži? Co chcete?"
Razvan jí to vysvětlí a malá jiskra poznání se prodere na hladinu moře omamných látek.
Začne pomalu kývat souhlasně hlavou, zatímco přemýšlí a očividně se jí v hlavě rodí plán.
"Co máš?"

Při návratu mě na dvorečku vítá jen Rudyho v šeru zářící roucho, Malyšovo funění a všudypřítomný pach chcanek.
"Razvan je vevnitř," přispěchá Rudy s vysvětlením, jako by se nechumelilo.
"Aha?"
"Kuchařka ho za úplatek pustila dál."
Povzdechnu si. Někdy mám pocit, že Razvanovi se kuličky samy cvrnkají do důlku. Každopádně se vyplatí mít takového člověka v partě.
S Rudym se znovu přemístíme do blízkosti okna předpokládané paní Óši. Držíme se mimo zorné pole obyvatel vedlejších domů, cestu už máme nacvičenou. Pokud by nás přesto odněkud sledovala slídivá důchodkyně, měla by o zábavu postaráno. A nejspíš by zburcovala biřice s tím, že zahlédla zloděje. Když nad tím přemýšlím, vlastně by nebyla daleko od pravdy.

Ťuk ťuk. Pokusím se navázat myšlenkový kontakt s Razvanem.
"To jsem já."
"To by mohl říct každý." Tenhle vtípek ho nikdy neomrzí. "Můžeš nahoru. Je něčím sjetá," dodá poněkud rezignovaným hlasem, alespoň podle toho, co dokážu z myšlenek usoudit.

Rudy mě znovu vylevituje k oknu, jehož západka je tentokrát otevřená. Místnot už znám - tlumené světlo, poněkud staromódní obraz s loveckým výjevem, postarší žena zabořená v lenošce. Razvan chytře ustoupí bokem ke knihovničce, takže paní domu hledí směrem od okna. Evidentně už je při smyslech.

"V čem jedete?" Ptá se jí zrovna, když prolézám oknem. Neslyšně se nachomýtnu k jeho boku, jako bych tam stála odjakživa. Vzhledem k omámenosti sedící madam to nejspíš nebude podezřelé.

Když mi konečně dojde, oč tu běží, znechuceně o krok ustoupím a založím si ruce. Býval bych si i uplivnul na koberec, ale léta na Akademii mě tomuhle už tak nějak odnaučila.
Každopádně mám po náladě. Předem prohraná věc. Moje zkušenosti mluví jasně: s feťáky se na ničem nedomlouvat, s ničím nesvěřovat, a hlavně, ani slovo nevěřit. Jejich morálka a vůbec celá osobnost je totiž po pár letech stejně děravá, jako jejich zuby… A paní soudcová nevypadá, že by tohle byl její první dýchánek.
Já vím – soucit a pokora jsou nejdůležitějšími vlastnostmi každého dobrého léčitele, ale věřte mi, kdybyste viděli a zažili to, co já…

Přestože už je mi nad slunce jasnější, že tady nepochodíme, přinutím se alespoň k nějaké konverzaci. Lepší, než ječení, riskantní útěk oknem a honička po ulicích. …O trochu.
Odpověď na první otázku by ovšem byla tak obsáhlá, že ji radši ignoruji.
„Jsem tu kvůli soutěži.“ Řeknu laxně, a rozhlédnu se znovu po pokoji, tentokrát ovšem s vědomím, že tuším, co hledám. „V čem jedete?“

Z domova si vzpomínám hlavně na všelijaké po domácku vyráběné tinktury a odvary bylin, co vás můžou přivést do rauše, nebo na pokraj smrti, obojí se zhruba stejnou pravděpodobností. Na Akademii frčely fajnovější věci, vyráběné složitou destilací, žíháním a syntézou nejenom z rostlin, ale i z hub a kdovíčeho. Když jste si něco takového loupli, mohli jste se učit na zkoušku klidně dva dny a dvě noci v kuse. A taky jste si mohli uhnat pěknou stíhu, pokud si člověk pozor. Mezi lidmi jsem pak viděl vážně snad úplně všechno, včetně olizování ropuch a pojídání semen z lískavce. Hádám, že v tomhle pěkném domě bude k dispozici spíš něco delikátnějšího. Ale co?

Razvan:
Jak jsi správně očekával, paní domu si z nějakého odkašlání nic nedělá.
A i když přistoupíš k drastičtějším metodám, nijak nereaguje. Nejdřív se zděsíš, ale pak na své natažené dlani ucítíš mělký dech a zase si oddechneš.
Hlavou ti proběhne, jestli těch infarktových situací nemáš na jeden den až moc, ale to jsou myšlenky na potom.
Nakonec spící ženou zatřeseš, jako by byla pytel modrých míčků, a ona konečně otevře oči a zmateně se na tebe zadívá.
Okamžitě víš, o co se jedná. Tyhle pohledy vídáváš celý život a ne, že by ti to moc vonělo.
Rozšířené zorničky, povislé tváře, skvrny na obličeji. Tahle paní má problém s drogami.
Zatím co tuhle informaci zpracováváš, Ósa se pomalu rozkoukává, až nakonec upře svůj krhavý zrak na tebe. Něco v hlavě jí secvakne, možná, že co děláš v jejím pokoji zatímco ona tu spí. Otevře pusu a chce vyskočit, ale koordinace pohybů je v tahu, takže ihned padne zpět do lenošky.
"Kdo jste? Kdo jste a co tu chcete?"
zablábolí (asi) rozespalým hlasem.
Dobrá zpráva je, že jejím prvním instinktem není volání o pomoc.

Trochu nejistě vkročím do dveří. Takovýhle vývoj událostí úplně v plánu nebyl. Nebo, lépe řečeno, vlastně jsem ani žádný konkrétní plán neměl. A teď jsem tady. No tak fajn.
Prolustruji očima pokoj. Hezký to tu mají. Rozhodně lepší, než u těch snobáků na večírku.
Ďobnu si hroznového vína že stolku a oči mi padnou na ozdobnou dečku pod lampičkou. Je to taková béžová, krajková a vyšívaná věc, co by se klidně mohla vydávat třeba za dámský kapesníček. Nebo šátek. Nebo kus živůtku. Nějaké hodně obdařené šlapky. Třeba. Mrknu po paní domácí. Spí. Bleskově zvednu lampu, seberu dečku a narvu si ji do kapsy. Ještě poslouží.
Pak opatrně přejdu k porotkyni a prohlédnu si jí o něco lépe. Vypadá dost urvaně, ale po rozmluvě s kuchařkou tipuji, že jen tak o nějakou běžnou chorobu tady úplně nepůjde. Nicméně pohozené flašky opravdu nevidět. Tak co s tím?
Přejdu k oknu, vyháknu kličku a vyhlédnu do noci. Samozřejmě neuvidím ani Rudyho, ani Oxanu. Ale možná jim to dojde a mohli by se dostavit. Každý jeden z nich by byl asi tak desetkrát lepší diplomat, než já.
Za dveřmi něco šustne. Napadne mě, že když se tu budu potichu poflakovat ještě dlouho, mohlo by to začít budit podezření. Nějaký lidský hlas by neuškodil. Ideálně dva. Zkusmo si tedy odkašlu, jestli to porotkyni neprobere. Když nic, nasadím nějaký těžší kalibr. Pokepání na rameno. Zastřešení. Dost mohutné zastřešení. Nechci jí způsobit šok, ale zase se s tím úplně necrcám.

Matrona na Razvana po jeho odpovědi kouká chvíli zamyšleně, zatímco jej lustruje očima. To posuzování je až cítit. A jak v jejím pohledu obstál, to je velice těžké odhadnout, protože jí tvář nezvrásní ani úsměv, ani mrak.
Chvíli tam tak stojíte a ticho se natahuje jako poslední den veřejně prospěšných prací. Nakonec si odfrkne, ušklíbne se a pokývá hlavou.
"Soudce je někde na flámu a pani je indisponovaná. V tomhle stavu bychom k ní neměli nikoho pouštět."
argument je poměrně jasný a logický a špatně se proti němu bojuje, ale něco v jejím postoji naznačuje, že není svým chlebodárcům úplně oddána.
Razvan tedy okamžitě zabere a zkouší kout železo, dokud je žhavé.
"Já jsem lékař a jdu právě kvůli jejímu zdravotnímu stavu. Jak se necítí dobře, například zrovna teď."
úsměv na matronině tváři dává jasně najevo, že to byl krok vedle, stejně jako zamítavé zavrtění hlavou.
"Špatná odpověď. Měj se, fešáku."
otočí se ke dveřím a Razvana tam nechá stát s pusou otevřenou. Hned se ale otřepe a když dáma položí ruku na kliku od dveří, dvěma rychlými kroky k ní doběhne.
"Počkejte. Mělo mi být jasné, že dámu vašeho formátu nepřevezu. Je to taková trochu soukromá věc. Ale důležitá.
Kuchařka se otočí a vyčkávavě se na něj zadívá. Mlčky.
"Týká se to té zítřejší soutěže o nejhezčí šaty. Ale nesmíte to nikomu říct..."
hlas se mu zadrhne, když si všimne natažené ruky drze otočené dlaní vzhůru. Povzdechne si a pak do ní vtiskne několik stříbrných mincí. Panimáma přikývne, mince schová někam do záhybů šatů a rukou pokyne, abys ji následoval.
"Dovedu tě k ní a nechám vás o samotě. Pak už je to tvůj boj. A jen tě varuju. Hned za dveřma nechám někoho počkat. Jestli z tebe vyplynou nějaké problémy, tak si mě nepřej."

Pak už Razvan vchází bočním vchodem dovnitř. Dům je to pěkný, dobře udržovaný, vkusně zařízený. Žádná opulentní dekadence, jako u Drakovičů, nebo dávání najevo bohatství jako u Pražmů. Naopak jednoduchost, střídmost. Možná prostě soudce nebere tolik úplatků, kolik si všichni myslí.
Po schodech vyjdete do prvního patra, kde matrona otevře dveře a vpustí Razvana do lampou osvětlené místnosti, kde v lenošce spí stará paní s propadlou tváří a kruhy pod očima. Když projde dovnitř, zase za ním zavře, dostávajíc slibu v tom, že jim dvěma nechá soukromí na řešení obchodních záležitostí.

Místo promýšlení strategií dumám o tom, jaký může být pocit, ztratit půdu pod nohama. Rudy se tváří, že levitace je největší zábava, ale mně se tomu moc věřit nechce. Jednou jsem ve starém skladišti propadl stropem a to se mi tedy nelíbilo. Ale to byl let shora dolů, možná by to opačným směrem bylo lepší…

Najednou koutkem oka zaregistruju, jak Malyš s nastraženýma ušima otáčí hlavu k zadním dveřím. Než stačím něco udělat, vzápětí se rozrazí dokořán, na práh vyleze nějaká služka a vleče za sebou obrovský pytel. Zatím nás nevidí, ale to je jenom otázka času.
Nešťastně se otočím na Rudyho, jenže ten vypadá, že se plně soustředí na svůj úkol. A Oxana je kdovíkde neviditelná a jestli se teď zrovna objeví na tom nejhorším místě, ta ženská začne ječet a my budeme muset - .
Odfrknu si a rázně vyrazím pytlonošce v ústrety. Když jí zaměstnám, třeba si nevšimne, co se kolem děje za nekalosti.

Je to statná, mateřsky vyhlížející dáma ve středních letech, podle umazané zástěry bych jí tipnul na kuchařku, nebo nějakou pomocnou kuchyňskou sílu. Na hlavě má škrobený čepec a zpod něj vykukují prošedivělé vlasy, spletené do copu.
Když se před ní vynořím, na chvilku se zarazí, ale pak shodí vak ze zad a postrčí ho ke mně.
„Vezmi si to,“ zamručí bez okolků. „A už se tu nevochomítej.“
Nejistě pohlédnu na ten nečekaný dárek. Z vrcholku pytle na mě mává petrželová nať a nějaká nahnilá kedlubna.
„Je tam starej chleba,“ dodá žena o fous méně nevrle a nohou šťouchne do odpadků. „A dole bude kus koláče. Trochu spálenej, ale furt dobrej.“
Konečně mi to docvakne. „Ach… Díky. Já nemám hlad.“ Bráním se skoro omluvně a kuchařka se na mě nevěřícně zadívá.
„Nemáš? Jak chceš. Peníze ti ale nedám…“ Odhodlaně se zase zmocní vaku a podle všeho se s ním chystá zamířit přímo k Rudymu.
„Počkejte! Já vám pomůžu.“ Vyrvu jí odpadky z ruky. Žena překvapeně trhne hlavou, ale pak pokrčí rameny.
„Tak to zanes támhle do tý cihlový skruže.“ Mávne rukou do šera. Naštěstí se nevypadá, že by měla chuť obětovat těch pár kroků, aby mě doprovodila (a viděla, co vidět nepotřebuje). „Co nesežerou potkani – nebo lidi – to ráno Francek odveze do stoky.“

Odtáhnu pytel správným směrem, se zadrženým dechem vysypu obsah a vrátím se zpátky. Dobrodějka zůstane stát na prahu a prohlíží si mě se založenýma rukama.
„Tak co teda chceš?“ Zeptá se s náznakem úsměvu. Oči má tmavé a pichlavé a celkově na mě působí jako osoba, kterou zas tak moc nic nepřekvapí. Rozhodnu se zkusit svoje štěstí.
„Potřebuju mluvit s paní domu.“

"Nezdálo se mi," zavrtím hlavou. "Nebo nevím, ničeho podezřelého jsem si nevšimla."
Přešlapuju po dvorečku a uvažuju co dál.
"Jak to teda uděláme, vlezeme dovnitř? Mohla bych obejít dům, podívat se, odkud by byl nejlepší přístup a detektorem zjistit, kolik je tam zhruba lidí. Popřemýšlíte zatím, jak to uděláme vevnitř?"

Razvan souhlasně zamručí a Rudy mě znovu zahalí do šera. Nic neříká, ale vím, že tolik zaříkávání v rychlém sledu za sebou je pro něj vysilující. Poklepu mu na ruku na znamení, že odcházím. Jsem opatrná i přesto, že jsem zahalená kouzlem. Plížím se kolem domu, koukám, kde je pootevřené okno, nebo nenápadně položené okno s možností ho vypáčit. Najdu také vchod pro služebnictvo a v pravidelných intervalech zamířím detektor do tušených místností domu.

Stojím na tmavém dvorečku, poněkud čpícím močí, a napjatě poslouchám, co Oxana zjistila.
No... je to docela zajímavá informace.
"Pomatená?" Zamyšleně se podrbu ve vlasech, zatímco hlava už šrotuje a nadhazuje řešení.

Jestli je to nějaká stará babka, mohla by být prostě dementní... Ale to by se asi rychle rozkřiklo. Sotva by se někdo namáhal opisovat stáří nějakým nicneříkajícím "je divná". Takže... Existují samozřejmě nemoci duše, které nejsou na těle vidět. A také nemoci těla, co nakonec zatemní i mysl... 

Už se chystám začít Oxany vyptávat na možné symptomy oné záhadné choroby, když mě její poznámka přivede na o dost zkratkovitější řešení. 
"Hm. Flašky se tam neválely? Nebo nebyla prostě... sjetá?" 
Vzpomenu si na Titóna. A tohle je Božako. Nějaké houbičky vám tu nejspíš střelí i štolba, když se ho správně zeptáte.