Andor.cz - Dračí doupě online

Paní Óše se při představě fetu viditelně rozsvítilo. "Jeden před hlasováním, dva pak. Všechny tři ukážeme předem. Ber, nebo nech být." Odseknu a chystám se k odchodu. Odmítám jí sdělovat důvody, které by drogami rozbombardovaný mozek stejně nezpracoval. Vidím, jak se Razvan tak tak drží, nejradši by ženské zakroutil krkem. Je každopádně dostatečně blízko, aby jí popadnul a zacpal pusu, v případě, že by se rozhodla pro nějakou nepředloženost.

Ósa přimhouří oči a chvíli na Oxanu zírá a zrezivělá kola se opět protáčí.
Během těch několika vteřin si můžete udělat celkem jasný obrázek o tom, co s člověkem udělají drogy, jak hluboko dokáže lidská bytost klesnout.
Soudcova manželka mohla být dřív pěkná a chytrá žena, ale ta osobnost je už, možná nenávratně, pryč.
"To je... moc málo. Čtyři flakonky a všechny předem. A pak budu hlasovat pro koho budete chtít a ani to neřeknu ... manželovi."
vysouká ze sebe pomalu, ale rozhodně.
Oči jí vysloveně svítí touhou.

Schválně Óše nepřikývnu, pasuju se do role zlého drába. "To je trošku moc za jeden hlas, nemyslíš?" Zamračím se. Netuším, kolik stojí čtyři flakónky braunu. Ve světě drog se orientuju jen slabě, je mi ale jasné, že to rozhodně nebude nic levného, kor když půjde o čistý materiál. Razvan to snad ví a tak jen doufám, že nepřestřelím a zkusím smlouvat.
"Seženem ti flakónky dva a dostaneš je až po soutěži, abychom měli jistotu, že se s nima hned nesjedeš a budeš schopna hlasovat podle nás."
Schválně si diktuju podmínky, se kterými nebude souhlasit, abych z toho vytřiskala aspoň nějaký kompromis.

Ósa se skutečně snaží tu odpověď zpracovat co nejpečlivěji. Vysloveně vidíte, jak se jí v hlavě otáčí zrezlá kolečka, která dlouho nikdo nepoužíval.
"Braun. Chci Braun, stejně se ve městě nic jiného neprodává. Sežeňte mi..."
odmlčí se a přivře oči, jak v duchu svádí boj jejího chtíče s tím vaším.
"... čtyři flakónky Braunu, a budu hlasovat pro koho chcete."
na konci už se jí hlas očividně chvěje při samotné té představě. Oči se jí lesknou, jak upírá horečnatý zrak na vaše rty v očekávání kladné odpovědi.

Moje přání nezůstane nevyslyšeno, po chvilce se oknem opravdu s ladností lasičky prosmýkne Oxana. Přehopsá vedle mě a naše pohledy se střetnou. Napůl očekávám tichou (i méně tichou) výčitku za tu nečekanou změnu plánů, ale zdá se, že moje společnice se soustředí hlavně na paní soudcovou.
Zato ta nevypadá soustředěně ani za mák.
Mám sto chutí s ní znova trochu zatřepat, aby se vzpamatovala, a když tak nevybíravě nakopne Oxu do nohy, už se k tomu i chystám, ale kolegyně mě nenápadným gestem zarazí. Stisknu zuby a nepatrně zavrtím hlavou. Nepárat se s tím!
"Co dáš?"  Odpálím její rádoby vtipnou otázku kousavě. "Hlasuj pro nás... A něco seženem."
Otočím se k Oxaně, jako bych čekal, že potvrdí moje slova.

Paní soudcová vypadá, že Razvana poslouchá jen tak napůl, oči se jí klíží a trochu utíkají bokem. Možná proto to vypadá, že ji zpráva o soutěži ani moc nerozhodila.
Naopak zašramotění od okna s ní vysloveně trhne a s vyděšeným výrazem natáhne krk, aby zjistila, co se to děje. Nikoho však nevidí, jen závěsy povlávají mezi pootevřenými okenními tabulemi, protože Oxana se mezitím přesunula kolem druhé strany křesla a postavila se vedle Razvana. Ósa se otočí zpátky a místo jednoho vetřelce vidí dva. Zarazí se a vytřeští oči, ale za moment se jí tvář vyhladí a na rtech zahraje uvolněný úsměv, jako by najednou přesně věděla, o co se jedná. Nonšalantně natáhne nohu a kopne Oxanu do kotníku.
Když špička boty narazí na holeň, Ósa se opět zarazí, protože asi čekala, že projde skrz. Zamrká a do výrazu se jí vkrade malý kousek soudnosti.
Zaostří opět na Razvana a zeptá se:
"Kvůli jaké soutěži? Co chcete?"
Razvan jí to vysvětlí a malá jiskra poznání se prodere na hladinu moře omamných látek.
Začne pomalu kývat souhlasně hlavou, zatímco přemýšlí a očividně se jí v hlavě rodí plán.
"Co máš?"

Při návratu mě na dvorečku vítá jen Rudyho v šeru zářící roucho, Malyšovo funění a všudypřítomný pach chcanek.
"Razvan je vevnitř," přispěchá Rudy s vysvětlením, jako by se nechumelilo.
"Aha?"
"Kuchařka ho za úplatek pustila dál."
Povzdechnu si. Někdy mám pocit, že Razvanovi se kuličky samy cvrnkají do důlku. Každopádně se vyplatí mít takového člověka v partě.
S Rudym se znovu přemístíme do blízkosti okna předpokládané paní Óši. Držíme se mimo zorné pole obyvatel vedlejších domů, cestu už máme nacvičenou. Pokud by nás přesto odněkud sledovala slídivá důchodkyně, měla by o zábavu postaráno. A nejspíš by zburcovala biřice s tím, že zahlédla zloděje. Když nad tím přemýšlím, vlastně by nebyla daleko od pravdy.

Ťuk ťuk. Pokusím se navázat myšlenkový kontakt s Razvanem.
"To jsem já."
"To by mohl říct každý." Tenhle vtípek ho nikdy neomrzí. "Můžeš nahoru. Je něčím sjetá," dodá poněkud rezignovaným hlasem, alespoň podle toho, co dokážu z myšlenek usoudit.

Rudy mě znovu vylevituje k oknu, jehož západka je tentokrát otevřená. Místnot už znám - tlumené světlo, poněkud staromódní obraz s loveckým výjevem, postarší žena zabořená v lenošce. Razvan chytře ustoupí bokem ke knihovničce, takže paní domu hledí směrem od okna. Evidentně už je při smyslech.

"V čem jedete?" Ptá se jí zrovna, když prolézám oknem. Neslyšně se nachomýtnu k jeho boku, jako bych tam stála odjakživa. Vzhledem k omámenosti sedící madam to nejspíš nebude podezřelé.

Když mi konečně dojde, oč tu běží, znechuceně o krok ustoupím a založím si ruce. Býval bych si i uplivnul na koberec, ale léta na Akademii mě tomuhle už tak nějak odnaučila.
Každopádně mám po náladě. Předem prohraná věc. Moje zkušenosti mluví jasně: s feťáky se na ničem nedomlouvat, s ničím nesvěřovat, a hlavně, ani slovo nevěřit. Jejich morálka a vůbec celá osobnost je totiž po pár letech stejně děravá, jako jejich zuby… A paní soudcová nevypadá, že by tohle byl její první dýchánek.
Já vím – soucit a pokora jsou nejdůležitějšími vlastnostmi každého dobrého léčitele, ale věřte mi, kdybyste viděli a zažili to, co já…

Přestože už je mi nad slunce jasnější, že tady nepochodíme, přinutím se alespoň k nějaké konverzaci. Lepší, než ječení, riskantní útěk oknem a honička po ulicích. …O trochu.
Odpověď na první otázku by ovšem byla tak obsáhlá, že ji radši ignoruji.
„Jsem tu kvůli soutěži.“ Řeknu laxně, a rozhlédnu se znovu po pokoji, tentokrát ovšem s vědomím, že tuším, co hledám. „V čem jedete?“

Z domova si vzpomínám hlavně na všelijaké po domácku vyráběné tinktury a odvary bylin, co vás můžou přivést do rauše, nebo na pokraj smrti, obojí se zhruba stejnou pravděpodobností. Na Akademii frčely fajnovější věci, vyráběné složitou destilací, žíháním a syntézou nejenom z rostlin, ale i z hub a kdovíčeho. Když jste si něco takového loupli, mohli jste se učit na zkoušku klidně dva dny a dvě noci v kuse. A taky jste si mohli uhnat pěknou stíhu, pokud si člověk pozor. Mezi lidmi jsem pak viděl vážně snad úplně všechno, včetně olizování ropuch a pojídání semen z lískavce. Hádám, že v tomhle pěkném domě bude k dispozici spíš něco delikátnějšího. Ale co?

Razvan:
Jak jsi správně očekával, paní domu si z nějakého odkašlání nic nedělá.
A i když přistoupíš k drastičtějším metodám, nijak nereaguje. Nejdřív se zděsíš, ale pak na své natažené dlani ucítíš mělký dech a zase si oddechneš.
Hlavou ti proběhne, jestli těch infarktových situací nemáš na jeden den až moc, ale to jsou myšlenky na potom.
Nakonec spící ženou zatřeseš, jako by byla pytel modrých míčků, a ona konečně otevře oči a zmateně se na tebe zadívá.
Okamžitě víš, o co se jedná. Tyhle pohledy vídáváš celý život a ne, že by ti to moc vonělo.
Rozšířené zorničky, povislé tváře, skvrny na obličeji. Tahle paní má problém s drogami.
Zatím co tuhle informaci zpracováváš, Ósa se pomalu rozkoukává, až nakonec upře svůj krhavý zrak na tebe. Něco v hlavě jí secvakne, možná, že co děláš v jejím pokoji zatímco ona tu spí. Otevře pusu a chce vyskočit, ale koordinace pohybů je v tahu, takže ihned padne zpět do lenošky.
"Kdo jste? Kdo jste a co tu chcete?"
zablábolí (asi) rozespalým hlasem.
Dobrá zpráva je, že jejím prvním instinktem není volání o pomoc.

Trochu nejistě vkročím do dveří. Takovýhle vývoj událostí úplně v plánu nebyl. Nebo, lépe řečeno, vlastně jsem ani žádný konkrétní plán neměl. A teď jsem tady. No tak fajn.
Prolustruji očima pokoj. Hezký to tu mají. Rozhodně lepší, než u těch snobáků na večírku.
Ďobnu si hroznového vína že stolku a oči mi padnou na ozdobnou dečku pod lampičkou. Je to taková béžová, krajková a vyšívaná věc, co by se klidně mohla vydávat třeba za dámský kapesníček. Nebo šátek. Nebo kus živůtku. Nějaké hodně obdařené šlapky. Třeba. Mrknu po paní domácí. Spí. Bleskově zvednu lampu, seberu dečku a narvu si ji do kapsy. Ještě poslouží.
Pak opatrně přejdu k porotkyni a prohlédnu si jí o něco lépe. Vypadá dost urvaně, ale po rozmluvě s kuchařkou tipuji, že jen tak o nějakou běžnou chorobu tady úplně nepůjde. Nicméně pohozené flašky opravdu nevidět. Tak co s tím?
Přejdu k oknu, vyháknu kličku a vyhlédnu do noci. Samozřejmě neuvidím ani Rudyho, ani Oxanu. Ale možná jim to dojde a mohli by se dostavit. Každý jeden z nich by byl asi tak desetkrát lepší diplomat, než já.
Za dveřmi něco šustne. Napadne mě, že když se tu budu potichu poflakovat ještě dlouho, mohlo by to začít budit podezření. Nějaký lidský hlas by neuškodil. Ideálně dva. Zkusmo si tedy odkašlu, jestli to porotkyni neprobere. Když nic, nasadím nějaký těžší kalibr. Pokepání na rameno. Zastřešení. Dost mohutné zastřešení. Nechci jí způsobit šok, ale zase se s tím úplně necrcám.