Cesta dál ubíhá bez problémů. Po několika hodinách náročné chůze se před námi konečně objeví město. S úžasem hledím na vysoké hradby. Přemýšlím, co tady asi bylo předtím, než zde vytvořili kolonii.
Jsem vyčerpaná. Několik dní zavřená v cele se na mě ošklivě podepsalo, a ani předtím to s mou fyzičkou nebylo moc valné. U mostu sejdu k řece, a trochu se osvěžím vodou. Hlad je nepříjemný, ale když zaplaším žízeň, přeci jen se cítím trochu lépe.

Trpaslík se hned začne ptát po práci, mě by ale spíš zajímalo, kde složit hlavu. Rozhodně nechci strávit první noc, v tomhle velkém městě, někde na ulici.
Nejsem zrovna ve formě, ale i tak se na stráže u brány usměju, a zatřepotám řasami.
"Dobří pánové, můžete nám poradit, jak to tu chodí?"
Teoreticky bych asi mohla zamířit k nejbližší hospodě a zkusit se dohodnout s hostinským na nějaké "spolupráci". Něco za něco, ať už to tady znamená cokoliv. Nejprve se chci ale trochu zorientovat, ať hned nestrčím hlavu do oprátky.

Město Rewadin

No, skoro všichni jsme si něco od goblinů vzali, já se do zbroje nakonec neoblékal a zhodnotil, že ji akorát předělám na opasek k zavěšení scimitaru. Na to snad ale bude čas později... K plánu další cesty jsem se nevyjadřoval. V lese by se mi asi líbilo víc než ve městě, ale tam asi spíš seženu nějaké jídlo a případně i práci výměnou za jídlo. Když pak ale vidím, že se blížíme k řece, hned mi svitne naděje na opatření nějakého jídla. Minimálně nějaké ryby nebo vodní hlodavci by se zde objevit mohli a z dříví v lese určitě dám dohromady aspoň malou past.

Trochu mě ale překvapí, že jsou kolem města takové hradby. Proti čemu se tady zatraceně chtějí bránit? No, dorazíme každopádně až k bráně. Beru to tak, že jsme už po tlamě dostali, takže znovu se to snad hned teď opakovat nebude, ale když vidím, jak se strážní dívají na elfku, pobaveně se ušklíbnu. Ta to asi bude mít ještě krušné vzhledem k tomu, že se tu pořád promenáduje prakticky nahá. „Zdravím, dá se tu ve městě sehnat i nějaká práce? Kde bych tu našel kováře?“ zeptám se strážného, který vypadá tak nějak nejméně nasraně. Co mají v plánu ostatní je mi celkem srdečně jedno...

Město Rewadin

Den 1, odpoledne
Město Rewadin, hlavní brána
Všichni

Nikdo nemá zájem pokoušet štěstí a vydat se na průzkum lesa kam vede vedlejší cesta z rozcestí. Všichni míří po hlavní cestě směrem k velkému městu, které je občas možné zahlédnout.

Po necelých dvou hodinách cesty všichni dorazíte k dřevěnému vedoucí přes širokou a rychle tekoucí řeku. Na břehu řeky roste tak akorát rákos a sem tam nějaká ta vrba. Také se kolem vody hemží hmyzem a je možné že i dalším drobnými živočichy jako jsou krysy, nutrie a podobná havěť. Jenom nic z toho není vidět.

Za mostem, tak tři míle daleko, je možné pozorovat opevněné město v jeho celé kráse. Kolem města z této strany jsou vidět akorát lány neobdělávané půdy – obyčejné louky, kde to nikomu nestojí za námahu. Za městem je vidět panorama nějaké vysoké hory se zasněženou špičkou.

O další hodinu později již všichni mohou dorazit k hlavní bráně tohoto města. U brány stojí tři velmi slušně vybavení strážní v barvách těch, kteří vám daly u Místa výměny po hubě. Strážní mají kroužkové zbroje, dlouhé meče, štíty, těžké kuše a určitě i nějaké další zbraně.

Průměrný strážný u brány

Západní rozcestí

Den 1, odpoledne
Západní rozcestí, volba cesty
Všichni

Západní rozcestí

Den 1, odpoledne
Západní rozcestí, volba cesty
Všichni

Západní rozcestí

Západní rozcestí

Den 1, odpoledne
Západní rozcestí, volba cesty
Všichni

Kdo si, co vzal z goblinů, to si vzal, a nakonec je potřeba pokračovat dál. Čas během cesty rychle utíká a pomalu mine poledne. Cesta vede stále z mírného kopce, trochu se vlní oklopena nějakými lesy po obou stranách, a nakonec vede k rozcestí.

Jedna cesta, ta hlavní pokračuje směrem na východ, z kopce dolů, který je čím dál strmější a kde je v dálce možno pozorovat siluetu nějakého města. Nebo spíše je možné ji občas zahlédnout v místech, kde výhledu nebrání stromy.

Druhé, vedlejší cesta vede na jih přímo do nějakého lesa a nezdá se být příliš využívaná. Les je to na první pohled celkem temný, a ne zrovna příjemný na pohled, ale to se dá říct i o lesích na druhé straně.

Každý, kdo se od místa výměny dostane až k tomuto rozcestí se musí rozhodnout, kam bude pokračovat dále. Jestli po hlavní cestě za konvojem, po vedlejší cestě do neznámého lesa, nebo to zkusí někudy jinudy.

Gavion s tím prostě nemůže dát pokoj. Chtěla bych ho ignorovat, ale dost dobře to nejde. Na chvíli možná dokonce i cítím pochybnosti, ale je to zcela v rozporu se vším, čemu věřím já sama.
Ne. Půlelf je fanatik. Ti vždycky mají svojí pravdu a nic na světě je nepřesvědčí o opaku. Přesvědčil mě, že on tomu skutečně věří. Možná, že kdybych věděla víc o bohu smrti...ale já nevím a ani vědět nechci.
Rozhodnu se tedy už na něj nereagovat. Nechci se hádat. Chci se ho jen zbavit.

A navíc je tu zraněný barbar, kterému jsem slíbila pomoc. Přiložím dlaně na jeho bok a zavřu oči. Soustředím se.
Jakmile jsem hotová, jsem připravená vyrazit dál. Stále jsem otřesená, stále je mi mizerně. Ale alespoň jsem se přesvědčila o tom, že nejsem zcela bezbranná.