Nedostanu se moc daleko, když zaslechnu, že na mě někdo volá. Asi bych se otočila, i kdyby to nebylo v elštině. Ostatně, jiné ženy tu stejně nejsou.
Trochu zaváhám, na okamžik to dokonce vypadá, že přemýšlím nad útěkem. Nakonec ale dospěju k závěru, že muž nepůsobí nebezpečně. Půlelf? Už dlouho jsem žádného neviděla. Moje staré já by nad ním možná trochu ohrnulo nos. Ale tady? Copak na tom záleží? Všichni jsme jen vězni.

Nakonec tedy přikývnu. Sice netuším, k čemu by se mohl cleric hodit, ale ostatně to nevím ani sama o sobě.
"Dobře."
Ještě okamžik si ho obezřetně prohlížím, ale pak se obrátím, a pokračuji po cestě dál. Chci odsud být co nejdřív pryč. Tomu trochu odporuje mé bolavé tělo.
"Jsem Aervenveal, mimochodem. Bardka Aervenveal."
Prohodím ještě přes rameno.

Místo výměny

Místo výměny

Černá Skála byla utrpením, takže když se objeví dozorci a důstojník, nemůžu než se těšit na to, až tyhle plesnivé, věky zmaru prostoupené zdi opustíme. Ještě naposledy se podívám na v kameni lehce vyškrábané čárky značící strávený počet dní a pak poslušně následuju stráž ven. Konečně zase čerstvý vzduch! neodpustím si aspoň trochu veselou myšlenku než jsem popohnán kopancem k rychlejší chůzi za ostatními. Trochu překvapeně zírám, když nás začnou rozpoutávat, ale když první letí z útesu dolů do vody, dojde mi, co bude následovat i pro mě. Poslední pohled na normální krajinu, během letu poslední nádech a let dolů do ledové vody jezera v hloubce pod útesem.

Dole mi nezbývá než plavat, takže se vydám ke břehu, kde už čeká uvítací výbor. Nad sebou vidím kývající se lanovku s jakousi elfkou mířící k nadšené skupince na břehu. Je mi celkem jasné, co ji čeká, ale i přes ledovou vodu si neodpustím škodolibý úšklebek. Elfové našli v mé chatě jelena a byli to oni, kdo mě nechal uvěznit, takže kdykoliv někdo z nich aspoň trochu trpí, přináší mi to sice krátký, ale přesto okamžik štěstí.

Ještě vidím, jak z ní strhávají oblečení, když se na mě po vylezení z vody začnou sesypávat rány. Sice se někteří baví s elfkou, ale pořád jich je tu dost, aby nám novým vysvětlili, jak to chodí. U armády to bylo stejné, takže se nechám zmlátit s myšlenkou, že to těm šmejdům jednou vrátím. Jednoho hezkého dne...To je poslední myšlenka, s níž upadám do bezvědomí.

Bolí mě celé tělo. Ale beru to pozitivně - neměli mi co ukrást, takže teď u sebe mám vlastně všechno. Kolem mě se všichni tak nějak probírají a já se snažím postavit. Moc to nejde, takže prvních pár kroků udělám tak nějak po všech čtyřech, než se zvednu a zamířím k vodě. Opláchnu si ze sebe krev a rovnou trochu properu i své špinavé, smradlavé oblečení. V base to nešlo a teď už vypadám spíš jako koule sraček smíchaných krví.

Být to za jiné situace, využil bych prakticky bezbranné elfky a vysvětlil jí, co proti nim mám, ale teď jsem rád, že jsem rád. Takhle se akorát napiju a rozhlédnu se po březích kolem sebe. „Někde tu musí být ryby... Žáby... Vejce vodních ptáků. Nějaké jídlo!“ mumlám si pod vousy a hledám některé z takových míst...

(Hod na survival +4)

Pobyt na Černé Skále je peklo. A přesto. Když zjistím, že je čas k odchodu, cítím strach, jako ještě nikdy. Hlad, zima i úděsné podmínky, ve kterých jsem tu živořila, jsou náhle ničím, v porovnání s tím děsivým obřím neznámem, které Kolonie představuje.
Samozřejmě jsem o ní slyšela. Na kontinentě není snad nikdo, kdo by nevěděl, co je to za místo. Ale to jsou lidé, kteří o ní slyšeli od někoho dalšího. Jaká kolonie ve skutečnosti je, to neví nikdo. Nikdo jí přece ještě nikdy neopustil.

Pochod je mnohem víc vyčerpávající, než by mě napadlo. Pár dní, zavřená v cele, s nedostatkem jídla, pití a spánku, se na mě dost podepsalo. A když konečně dorazíme na místo, a já pohlédnu za bariéru, málem sebou seknu.
Shromáždil se tu poměrně početný "uvítací" dav. Sleduji, jak stráže hážou, jednoho po druhém, vězně do jezera. Když konečně přijde řada na mě, vůbec se nebráním. Vím, že bych asi měla být za lanovku vděčná, ale nějak to v tom okamžiku nedokážu docenit.

Tím spíš, když zjistím, co na mě čeká dole.

Pomalu rozlepím oči, a zachvěju se. Z mého oblečení mnoho nezbylo a z ležení na chladné trávě jsem promrzla. Posadím se, a teprve nyní zjišťuji, co všechno mě bolí. Těle mám plné modřin a drobných oděrek. Trestanci mě skutečně nešetřili. Do huby mi sice nikdo nedal, ale rozhodně se cítím...použitě.
Z celého přivítání si naštěstí vybavuji jen útržky. Pak mě někdo milosrdný udeřil do spánku, a já ztratila vědomí.

Zvednu se, a na nejistých nohách dojdu k okraji jezera. Všude kolem vidím bezvládná těla. Poznávám některé ze svých spoluvězňů. Někdo už, stejně jako já, přišel k sobě. Toho si ale příliš nevšímám.
Opláchnu si tvář, v chladné vodě, a zaplaším žízeň. Voda je ledová, ale i tak se v ní omyju. Po několikadenním pobytu v cele si připadám neskutečně špinavá.

Ale co teď?

Váhavě se zvednu a pohledem sleduji cestu, která odsud vede. Mám po ní jít, i když přesně tudy šli i ti surovci? Ne, že by mi zbývalo něco jiného, neboť zůstávat tady nemá smysl.
Zhluboka se nadechnu, a pomalu, jak mi to bolavé tělo dovolí, se vydám pryč.

Trestanecká Kolonie

Místo výměny

Den 1, ráno
Trestanecká kolonie, místo výměny
Všichni

Trestanecká Kolonie

Místo výměny

Den 1, ráno
Trestanecká kolonie, místo výměny
Všichni

Jezero je velmi romantické, je napájené deset metrů vysokým vodopádem z nějakého horského potůčku, takže voda v něm není úplně klidná. Silný proud může neopatrné jedince snadno strhnout a buď ho stáhnout pod hladinu, nebo zanést do bariéry, což s této strany znamená smrt.

Na břehu už čeká asi tucet špinavých, otrhaných, ale ozbrojených spoluvězňů a dalšího dobře půl tuctu lépe vyzbrojených a vystrojených rudokabátníků. Čekají na nováčky, aby je v Kolonii řádně uvítali.

„Vítejte v Kolonii!“ Zní pozdrav tohoto uvítacího výboru, načež následují rány pěstí do obličeje. Tomu, kdo se brání, naloží víc…

Uvítání končí, když jsou všichni vězni v bezvědomí…a když k němu po nějaké té hodince zase přijdou, jsou tito veteráni Kolonie někde v trapu.

Kapitola I.

Vítejte v Kolonii

Alberich, Notah, Aervenveal, Gavion, Rumtal, Nini

Svatá říše Alderánská

Místo výměny

Den 1, ráno
Svatá říše Alderánská, místo výměny
Všichni

Panorama Kolonie, pohled z Říšské strany

Cesta ke Kolonii trvá asi hodinu a vůbec se nedá označit za jednoduchou. Většina vězňů je celkem zesláblá hlady a žízní, také nikdo neměl moc prostoru se v cele protáhnout a připravit se na pochod. To se na fyzičce celkem projeví.

U místa výměny jsou vězni postupně odpoutáni a lehce roztříděni na menší skupinky co stráže lépe zvládnou. Nejprve jsou na řadě pánové, kteří jsou po pětičlenných skupinkách dovedeni k hraně útesu. Tam jim je přečteno obvinění, rozsudek a následně jsou vrženi do ledových vod jezera pod nimi.

Pád do ledových vod jezera čeká každého, krom Aervenveal, která je usazena do lanovky a spuštěna dolů do rukou již čekajících otrhaných trestanců a uniformovaných stráží….

Věznice Černá Skála

Den 1, ráno
Věznice Černá Skála, vězeňské cely
Všichni

Dny se pomalu vlečou, pěkně jeden za druhým. Dají se počítat snad jen díky menšímu množství jídla, které se vám každý den po ránu dostane malou škvírou ve dveřích. Není to nic moc, ale drží vás to naživu. No alespoň natolik, abyste zvládly cestu do Kolonie….

Až asi po týdnu, během kterého máte možnost se trochu poznat, no minimálně se představit a zjistit co je kdo zač, konečně přijdou stráže, aby vás vyvedly ven z cel. Venku vám nasadí okovy, připoutají vás k řetězu a odvedou vás na dvůr k dalším asi dvou tuctům uboze vyhlížejících vězňů.

„Zkontrolujte tu verbež, za okamžik vyrážíme!“ Zaburácí hlas nějakého důstojníka v černorudé zbroji.

Demmin Nass, velitel věznice Černá Skála

S těmi slovy se řetěz pohne a všichni vězni vyrazí na cestu k magické bariéře, ke Kolonii. Někdo se možná vzpouzí, ale k ničemu to moc není, jediné čeho tím dotyčný dosáhne je pár ran bičem přes záda.

Alberich, Notah, Aervenveal, Gavion, Rumtal

Věznice Černá Skála

No, nevím, co bylo horší. Pochod sem do hor nebo to, co nám připravili dozorci tady. Během obojího jsme měli hlad, byla nám zima a byli jsme vyčerpaní, tady k tomu ale ještě přidali smrad sraček, moči a lidské beznaděje. Jo, asi je to fakt horší tady. Sice jsem si tohle všechno užil i u armády, ale tam byl člověk svobodný. No, tak, jak jen to u vojska jde. Jak jen mi chybí dýchat opět čerstvý vzduch... Ostatních v celách si nevšímám. Snad jen s výjimkou toho trpaslíka, který podle mě dělá ostatním svým žadoněním akorát ostudu. Kdysi, kdysi jsme byli hrdý národ, ale jestli jsou takoví všichni mladí, máme se na co těšit...

Nebudu tvrdit, že jsem nevinný. Vím, za co tu jsem a nestydím se za to. Panský jelen je panský jelen, ale nenechám své přátele zemřít hlady. Sice je o pár dní později stejně zabili lapkové stejně jako většinu lidí z vesnice, ale v mém domě později našli zbytky nasoleného masa, kožešinu... No, prostě jsem nezlikvidoval všechny důkazy a místo šibenice putoval sem...