Fanciest room of all
Zlatý kľúč
1.November 1840

Pohľad recepčnej sa zmenil okamžite ako bolo spomenuté, že s Rose potrebujete hovoriť a nič viac. Došlo jej, že tu zrejme nejde o obyčajnú návštevu lovcov po ich tvrdej šichte, ale o akési vyšetrovanie, a tak zaraz pôsobila o dosť chladnejšie a prísnejšie.

“Rose tu nie je.” zopakovala ráznejšie. “A v jej izbe určite počkať nemôžete.” v tom momente treskla s pečiatkou o akýsi papier tak, že sa otriasol celý pult. Odložila ho do pripravenej obálky, zalepila ju, otvorila šuflík a obálku tam hodila. Z otvoreného šuflíku potom vybrala priam obrovskú guču kovových kľúčov rôznych tvarov a veľkostí.
“Máte šťastie, že madam Viktoria toleruje takéto vaše návštevy. Aj keď nerozumiem prečo.” vstala, obišla svoj recepčný pult a šla úzkou chodbičkou smerom hlbšie do budovy. “Budete čakať tam.” nečakala na vás, proste šla.

Na konci chodby zastala pri dverách so zlatým ozdobením. Chvíľu sa hrabala v kope kľúčov, kým našla ten správny a potom odomkla. Nechala vás vojsť dnu.
Ocitli ste sa vo väčšom salóniku, ktorý zjavne fungoval aj ako kancelária riaditeľky tohto zariadenia. Bol tu honosný a očividne drahý nábytok, obrazy, hrozne veľa ozdobných sošiek, kvetov a iných vecí ktoré ladily do atmosféry tejto miestnosti.
Za pracovným stolom na drevenej stene visel velikánsky obraz s malbou krásnej ženy. Ležala na zdobenej pohovke oblečená v drahých červených šatách s výrazným dekoltom. Na holé ramená jej padali husté čierne vlasy a z obrazu na vás pozerala modrými očami.
Pravdepodobne spomínaná madam Viktoria.
“Madam o pár minút príde a bude sa vám venovať.” ozvala sa odo dverí recepčná. Potom s nimi treskla a počuli ste aj ako ich okamžite zamkla. Zjavne nechcela, aby ste sa túlali po budove a tak vás tam zatial uzamkla.

Kurvinec

1. listopad 1840
Zlatý klíč

Náš příchod se tu nedočkal zrovna velkého nadšení, především pak u bordelmamá. Jako bychom jí tu snad v tuhle hodinu mohli kazit kšefty. Ačkoliv pro odrazení některých zákazníků by možná stačilo už jen to, že jsme překročili práh jejich posvátného podniku. A zatímco se Iliana s Alexem rozpačitě ošívali vzadu, Fabian se sebejistě vydal k recepčnímu pultu, jen aby si vyslechl taky několik hezkých slov na uvítanou. Její popichování ovšem nepadlo na úrodnou půdu. Vlastně bych se ale ani příliš nedivila, kdyby tu byl Fabi pravidelným zákazníkem. S tím, jak se sem těšil...

Raději tuhle myšlenku vyženu z hlavy a využiju té chvíle, kdy si ukradl ženinu pozornost, abych se opřela o tmavou, dřevěnou desku bokem a zajistila si tak lepší výhled po místnosti. Právě včas, abych zachytila vyzývavé pohledy i posunky zdejších pracovnic. A překvapivě nemířily jenom Fabianovým směrem. Trochu nejistě semknu rty a přešlápnu na noze. Nakonec jsou to ale jenom ženy, stejné jako já, jen o poznání upravenější....a ano, krásnější. Těžko jim to ale mohl kdokoliv závidět. Kvůli jejich vnadám tu ale nejsme, zajímá nás jedna jediná z nich. Která pochopitelně není přítomna, jak madam záhy potvrdí. Přesunu svoji pozornost opět k dění u pultu. kde Fabian stále kontroluje situaci.

"To je skutečně nemilé," odvětím ženštině a než stačím vymyslet, co odpovědět na její nabídku, předběhne mě Fabian. Bylo mi už prve jasné, že to nebude tak snadné a rozhodně nám hned nevybalí, co se s Rose skutečně stalo, zvlášť v přítomnosti takového obecenstva, ale nesnažila se nám to ani nikterak ulehčit.
"Zatraceně ženská, tohle je i pro tvý dobro," chtělo by se mi na ni obořit, ale raději ta slova spolknu, trocha té nevole se mi však promítne v tmavých očích.
"Jak říká Fabi, budeme na ni muset počkat," pokrčím ledabyle rameny. "Ostatně byli jsme s ní domluvení, nemělo by to trvat tak dlouho. Mezitím byste nás třeba mohla poslat do jejího pokoje," navrhnu tu velmi příhodnou alternativu, zcela jistě výhodnou pro obě strany. Dostaneme, co potřebujeme a nebudeme jí tu zbytečně zaclánět a odhánět zákazníky. Všichni moc dobře víme, že bychom tu mohli sedět zatraceně dlouho.
"Pokud by to čekání bylo přeci jen příliš dlouhé, může nás před Rosiným příchodem zatím zabavit třeba nějaká z jejích kamarádek," dodám hned vzápětí a otočím se po ostatních, jako bych si od ostatních chtěla vynutit souhlas. Zakrátko ale už opět upírám svůj pohled na madam.
"No tak, chytni se, nic lepšího tu nevymyslíme."

Receptionist

Zlatý kľúč
1. November 1840

Bordelmamá si nás prohlíží a celkem chápu, že se jí nelíbí Lovci v podniku. Samozřejmě je má ráda, ale ne v celé sestavě a v takovouhle hodinu. To nevěstí nic dobrého a proto má výraz jaký má. Mě konečně taky dožene můj obličej a podle všeho se mi místní bordelmamá chce dostat pod kůži, ale upřímně co dělá můj bývalý otec, je mi zcela jedno.

"Tak to jste asi slyšela o mě madam. Fabian Rowan k Vašim službám. Vlastně máte pravdu. Ano, přišel jsem se podívat na podnik, kam otec podle všeho tak rád chodí."

Přistoupil jsem na její hru, ale rozhodl jsem se jí trošku otočit. Já jsem smířený s tím jak věci chodí mezi šlechtou. Co je aspoň dobré, že pokud někoho měla máma, když táta chodil do bordelu, tak já jsem svého otce. Obličeje mě a bratrů jsou otcovi. Místní holky si nás začaly všímat a myslím, že budu jediný komu to tady něco říká. Nechci teda podceňovat, ale myslím že to tak bude. Možná Mara se nebude úplně ostýchat, ale těžko říct. Holkám zamávám zpět a pošlu vzdušný polibek. Ony nemůžou reálně za to co tu řešíme.

"Jste laskavá mamzel. I když s otcem sdílím jeho tvář, tak to je tak jediné co s ním sdílím a chci sdílet. Myslím, že by jsme měli jiný vkus. Co se týče Rose, tak to je bohužel jiné povídání. Opravdu s ní potřebujeme mluvit a nepotřebujeme jejích služeb. Pokud zde opravdu není, tak na ní počkáme."

Přeberu trošku otěže jednání s madam, protože si myslím že tady svedu víc, ale pokud Mara uvidí nějakou skulinku a já věřím, že ano, tak se jistě zapojí a mamzel nám jistě vyjde vstříc. Kdo by chtěl, aby mu seděla parta Lovců v podniku a tam okouněla.

Receptionist
Zlatý kľúč
1. November 1840

Staršia recepčná si vás opäť všetkých premerala skúmavým pohľadom. Bolo vidno, že prítomnosť loveckej skupiny sa jej nepozdáva. Najdlhšie sa jej oči ale zastavili zrovna na Fabianovi.
“Hmmh, počula som, že jeden z Aemonových synov sa dal na cestu lovca. Prišli ste si preveriť druhý domov vášho otca?” spýtala sa pobavene chrapľavým, zrejme zafajčeným, hlasom.

V tom momente si vás už začali všímať aj miestne …pracovníčky. Mávali vám, chichotali sa, ukazovali sa a volali vás k sebe. Všetkých dokopy.

Stará pani potom konečne riadne pozrela aj na Maru opierajúcu sa o jej recepčný pult. “Rose tu nie je.” odpovedala jej stroho a jednoducho.
“Musíte si na dnes vybrať inú spoločnosť. Myslím, že budete mať aj z čoho vyberať. Dievčatá majú radi mladých lovcov …aj lovkyne.” pousmiala sa na ženu pred sebou. "Viem vám dokonca odporučiť obľúbené dievčiny vášho otca, mladý pán Rowan." naklonila sa znovu smerom na Fabiana.

Orgie?

1. Listopad , 1840
Zlatý klíč

I já jsem dnešní ráno vypadal o poznání lépe, než včera - dokonce jsem ani neměl své věčné kruhy pod očima, důkaz toho, že jsem se poprvé za dlouhou dobu vyspal bez přerušovování nočních můr. Na snídani jsem dělal doprovod Ili a na její obavy tiše podotkl, že pokud by to Cresta udělal, byl by to jednak ten největší pokrytec pod neexistujícím sluncem, za druhé by se za ní určitě přimluvili lidé, kteří mají aspoň zlomek empatie, jako například my, kteří chápou její situaci a zatřetí, prokázali jsme se přeze všechno jako schopní lovci a určitě nás nevyhodí kvuli nepsaným pravidlům. Která jsou stejně nesmyslná.

Tenhle ranní proslov mě tak vyčerpal, že jsem zbytek snídaně trávil soustředěným jedením (a soustředěním na to to nevyhodit, na Fabiánovo tempo zapíjení si vážně budu muset zvykat), občasným krmením Havrana, který mi pánovitě dřepěl na rameni a nebo lehkými, neinvazivními doteky konečky prstů hřebu Ilaniny ruky pod stolem, kdyby se zdálo, že má slova nezabrala.

A vypadá to, že jsme se stresovali zbytečně, neb Cresta nebyl přítomen. Že by opravdu všechny tak zaměstnalo to, co Helen a Doktora tak znepokojilo?

Zlatý klíč vypadal...no, vlastně ani nevím, co jsem čekal. Orgie hned z kraje? Vzduch protkaný opiovým kouřem, zvuky neřesti a svíjejícíc se naolejovaná těla? V duchu jsem se sám sobě uchechtl, když to tu vlastně vypadalo jako v podstatě drahý, přeplácaný a kýčovity hotel. Tedy, nebýt té výzdoby a toho pachu, který donutil Havrana schovat zobák pod jedno křídlo. A personálu.
Po vzoru Ili jsem prvu působil dosti rozpačitě, tedy než se na mě podívala. Mohla zjistit, že z mé výšky na ní spočívá jednooký pohled a musel jsem se měkce usmát. Ilana možná nekroutila odhalenými křivkami, možná, že nebyla vyšperkovaná k dokonalosti a nevyzařovala smyslnost jako alchymistický hořák...ale i přes to jsem při pohledu na ní cítil neskonale vřelejší pocity, než vůči onomu tornádu neřesti kolem a bylo mi to na tváři vidět.

Avšak někde se tu navíc skrývalo šminkami a voňavkou zamaskované zlo. Jak tady vyčenichat korupci? Stoupl jsem si k Ili blíže, abych sourozencům kryl záda a babici u pultu oplatil její pichlavý pohled krystalicky mrazivou profesionalitou. My jsme Černí lovci, smíme vkročit kam se nám zlíbí a žádat, co je třeba.

Nový den

1. Listopad , 1840
Zlatý klíč

Na snídani dorazím v doprovodu Alexe. Oproti včerejšku už mám mnohem příčetnější a vyrovnanější výraz. Únava také není tolik znát. Dokonce se i lehce usmívám, ačkoliv moji sourozenci vědí, že mám obavy ze setkání s naším mentorem. U snídaně jsem znovu nadnesla, že se bojím, zda mě kvůli včerejšku potrestá nebo snad vyřadí z řad Černých lovců.

Ovšem, když dorazíme na plánované setkání, náš mentor zde není. Dokonce nikde žádný vzkaz. Čekání bylo také k ničemu. Alespoň, že nemáme o náplň práce nouzi.

Vyrazíme do Zlatého klíče, což mi způsobuje rozpaky. O to větší, když vejdeme do onoho domu a padne na mě ta těžká atmosféra. Vidím, jak si Fabian prohlíží zdejší ženy a sama se začnu červenat. Vzhlédnu k Alexovi, abych zjistila, kam asi míří jeho pohled. Jsem z toho celá nesvá.

Dobré ráno Bordele!

1. listopad 1840
Zlatý klíč

Byl to opravdu dobrý nápad! Já jsem byl s celým zapíjením spokojený. Dobře jsem se napil, dojedl a mysl přestávala pracovat. Což je hlavní důvod proč piju. Z celé naší partičky jsem nejschopnější to tady vydržet, takže můj předpoklad je, že si Ili a Alex pomůžou spolu, takže chytím pod rukou Maru.

"Pomůžu Ti. Moc nepiješ co? To potrénujeme."

V určitých momentech jí radši chytím kolem pasu, aby byla jistota, že sebou neflákne o zem. Ulice jsou opravdu nezvykle klidné, ale nějak nemám moc sílu to vnímat. Soustředím se na dávání nohy před nohu a držení Mary. Byl bych rád, kdyby jsme se na ubikace dostali všichni v jednom kuse. Což si myslím se podařilo úspěšně. Složil jsem Maru před jejími dveřmi.

"Kdyby něco, tak jsem vedle."

Ještě řeknu, ale myslím že nemá potřebu se se mnou už víc bavit. Takže v klidu přejdu ke svému pokoji a tam si rozsvítím. Myslím, že alkohol je dobrý oblbovák, ale i tak si udělám bylinky od doktora. Sice si myslím, že jsem tvrdej, ale s doktorem se nebudu hádat. Na nějaké mytí kašlu. Spokojeně jsem ze sebe sházel svršky a usnul.

***

Ráno se proberu a v hubě totální sušák. Pitomec jsem se pořádně večer nenapil. Bylo načase to napravit, takže jsem se napil a dal jsem si pěkně teplou sprchu. Vydrhnul jsem ze sebe smrad z hospody a oblékl si čisté oblečení. Byl jsem natěšený na nový den. Záležitosti včerejška jsem nechal za sebou. Teda rád bych je nechal za sebou. Myslím, že až uvidím své "sourozence" tak se vše vrátí, ale teď jsem byl nový člověk. Opásal jsem se svými zbraněmi a na snídani si nandal pořádnou porci. Měl jsem hlad a tu pachuť v puse jsem musel zase přerazit.

"Dobré ráno!"

S úsměvem zahalekám na své sourozence, ale když koukám na Maru, tak to moc nehrozí. Já teda nevidím smysl v tom se utápět v těch sračkách ze včera, protože mě to omezuje v dalším dnu, ale někdo jiný na to má jiný pohled. Tak je v tom nechám. Tohle si musí sednout. V tichu jsme dojedli a pak jsme šli ke Crestovi, který tam nebyl. Více méně máme mít nový úkol a třeba by nám o něm náš mentor chtěl něco říct. Podle všeho nechtěl.

"No kam jinam v téhle situaci."

Pokrčím rameny a následuju Maru, která v tuhle chvíli dělá vedoucí. Vlastně s tím nemám problém. Myslím, že je jenom rozumné, když bude mluvit ona a trošku velet. Kdybych to dělal já, tak by to nemuselo dopadnout dobře. Mám moc prořízlou pusu. Bordel. Sice je to poměrně hanlivé slovo, ale tenhle bordel. To byl teda bordel! Uvnitř to vonělo sice těžce, ale příjemně. Narozdíl od Mary já jsme se nerozpakoval koukat po zdejších pracovnicích. Byly to hezký holky a za koukání se neplatilo. Navíc jsem hlídal. Věřím tomu, že celý bordel není ložiskem korupce, ale jeden nikdy neví.

Zpátky do akce

1. listopad 1840
Zlatý klíč

Nakonec jsme museli všichni dát Fabianovi zapravdu; pouštět se teď do jakékoliv akce by bylo čiré bláznovství, přesto mnou zmítal neklid. V prstech jsem nedůtklivě převracela malou sklenku, než jsem se konečně rozhodla vypořádat s jejím obsahem. Nepříjemně štiplavá tekutina sklouzla do hrdla až příliš ochotně. Svět před očima se mi začal podivně rozpíjet a s tím i všechny ty zlověstné, ostré stíny. V posledním záblesku jasné mysli ještě v kapse nahmatám pár mincí, které poněkud neobratně položím na tvrdou desku stolu, než se o ní dlaněmi zapřu, abych vůbec mohla vstát.
"Tohle nebyl nejlepší nápad," zadrmolím polohlasně, když se spolu s ostatními šourám k východu. Jistěže to byla hloupost, ale takhle jsem alespoň musela veškerou svou energii věnovat tomu, abych vůbec dokázala klást jednu nohu před druhou. A trefila zpátky do našich ubikací. Na to jsme tu ale byli stále ještě čtyři. I přes všechna úskalí jsme přežili. To přeci muselo něco znamenat.
Ulice byla nebývale klidné, tu a tam jsme míjeli hlídky ostatních Lovců a možná jsme to byli i my, kdo tentokrát dělal největší rozruch. Celá cesta však zůstala zahalená v těžkopádné mlze a jen stěží už si vybavuji i zvuk klapnutí západky dveří. Za nimi mě přivítal jen chlad a ticho. Prostě omítnutné stěny a těch několik málo kusů dřevěného nábytku poskytovalo pramálo útěchy.

Nohy i hlava mi rázem ztěžkly, jak se mi po té krátké vycházce alkohol vpil do žil. Nataženou rukou jsem nahmátla stěnu v předsíni, o kterou jsem se záhy zapřela zády a s bolestným zaúpěním se svezla dolů. Nakonec jsem mohla být vlastně ráda, že jsem tu sama a nikdo tak nemohl být svědkem...
"Kdyby tě tak viděl..." napomenu se v duchu. Ne, ani tohle vše nestačilo k tomu, abych vše dostala z hlavy. Všechen ten pocit viny a strach. Tam dole nebylo ani zdaleka tak bezpečno. Pálilo mě to stejně jako ten slib, který nejspíš nebudu schopná splnit.

S dalším namáhavým výdechem se znovu zvednu, téměř po paměti dojdu až k hraně psacího stolu a opatrně rozžehnu lucernu. Mihotavý plamínek osvítí stránky několika otevřených sešitů pokreslených magickými symboly, z části překrytými hustým, těžko čitelným písmem, ze kterého se mi akorát dělají mžitky před očima. Výsměšně mi uhýbají do všech směrů a brání se rozluštění. Jistě, tohle je místo, kde jsem měla trávit dnešní večer přípravami. Ne se nalejvat U Havraní hlavy. Se zamračením ze sebe sundám plášť a přehodím ho přes opěradlo židle.
"Zítra je taky den," zhodnotím alespoň v myšlenkách situaci a cestou do sprchy sundávám další svršky. Nijak se neobtěžuju je skládat, nebo snad úhledně rovnat na jedno místo. Všechny důkazy zůstanou nedotčené tam, kde náhodně odpadly, aby proti mě mohly hned ráno svědčit.
Ani studená sprcha nedokáže odehnat veškerou malátnost. S trochou mýdla ze mě alespoň smyje všechnu špínu, stopy zaschlé krve za nehty, prach z ulic i nepříjemný odér asyla.

Ani spánek ke mně tentokrát není milostivý, nedovolí mi propadnout se do bezedné, snů prosté tmy. Probouzím se s přikrývkou propletenou mezi nohami svědčící o neklidné noci plné převalování a zápolení. Tu a tam se mi odkudsi z hlubin nevědomí vynoří přízračná postava oděná v bílém levitující těsně nad karmínovou hladinou zdejších stok. Rudá záře jejích očí se vpíjí do mých, pootevřená ústa odhalí řadu zašpičatělých zubů, zkroutí se, jako by snad chtěla promluvit...a náhle je pryč. Nezbyde nic než matná vzpomínka rychle ztrácející veškeré kontury. A nesrozumitelný šepot kdesi na hranici slyšitelnosti.

Možná to bylo ale jen zašustění papírů, když jsem prudkým pohybem ruky odhodila odmotanou deku a vytvořila jím poryv větru. Ve spáncích mi stále tepe a ústa mám nepříjemně vyprahlá. Nemohu se ale příliš zdržovat, nechci, aby na mě museli u snídaně čekat. Rychle se obléknu, opláchnu si obličej a ještě s mokrými konečky neupravených vlasů vcházím do jídelny a neomylně zamířím k našemu stolu s miskou teplé kaše se sušeným ovocem, ořechy a hrnkem horkého čaje. Kývnu na pozdrav. Přát komukoliv z nich dobré ráno by působilo nepatřičně. Sama jsem se cítila všelijak, ale dobře rozhodně ne. Nikomu naštěstí nebylo zrovna do řeči a sotva jsme v tichosti dožvýkali poslední sousta, vyrazili jsme známou spletí uliček až ke Crestově kanceláři.
Který u sebe ovšem nebyl. Zdvižené obočí vystřídá pokrčení ramen. Bylo tu vlastně co hlásit?
"No, tak asi rovnou ke Zlatému klíči," prohlásím a vydáme se na cestu. Jindy bych přihodila možná i nějakou poznámku směrem k Fabianovi, ale na nic z toho není zrovna nálada.

Zdobená, skoro až majestátní budova zdejšího nevěstince je vidět už z dálky. Třepotající se praporky s jeho znakem převyšují většinu střech okolních budov a neomylně nás vedou až k jeho zdobným dveřím. Až u nich si plně uvědomím majestátnost celé stavby, která na mě působí skoro až nepatřičně. Všechna ta okázalá výzdoba a přehlídka přepychu je v ostrém kontrastu se zbytkem města, především některými jeho částmi. Jednou hluboce vydechnu, než konečně seberu odvahu zatáhnout za kliku a vstoupit dovnitř.
Těžká, květinová vůně mě okamžitě udeří do nosu a způsobí mi jen další bolehlav. Sotva se stihnu pořádně rozkoukat, ucítím na sobě čísi pronikavou pozornost. Na chvilku ustrnu. Pohled mi z uměleckého aktu sklouzne ke starší ženě usazené za pultem. Nasucho polknu. Jaký, že byl plán? Poslat sem Fabiana, aby všechny okouzlil svým šarmem a nějak to vyřídil? Rychle se otočím ke svým druhům přes rameno, než udělám těch pár váhavých kroků blíž. Snažím se přitom příliš nerozptylovat pohledem na zdejší pracovnice.
Než abych se obtěžovala se zdvořilostmi, vytáhnu z kapsy kartičku se jménem a číslem, kterou po sobě zanechala jedna z proměněných bestií.
"Rose, pokoj 402...."
Položím ji na desku pultu a prstem posunu blíže k ženě.
"Přišli jsme za Rose, je tu?" zeptám se napřímo a lokty si výmluvně vyložím na pult, když čekám na její odpověď.

House of Pleasures
Zlatý kľúč
1. november 1840

Spánok si vás všetkých ukradol veľmi rýchlo. Vďaka bylinkám od doktora sa vám po dnešných zážitkoch ani nesnívali nočné mory. Hádam len sem tam počas noci sa vám do snov priplietla vidina démonov, alebo monštier, ale ráno ste si na to už ani nespomenuli.

Po veľmi tichých raňajkách ste zistili, že váš mentor nie je u seba v kancelárii a tak ste sa skupinovo zobrali rovno do Zlatého Kľúča.

Bola to obrovská gotická stavba, ktorá na prvý pohľad pripomínala veľmi luxusný hotel. Päť poschodí zdobilo mnoho ozdobných okien a pri každom z nich boli črepníky s červenými ružami. Špicaté strechy budovy zakončovali vlajočky s vyobrazením zlatého kľúča. Tento symbol ste mohli nájsť aj v obrovitej veľkosti priamo nad hlavnými dverami. Zdalo sa, že dokonca môže byť aj z pravého zlata.

Až vnútri bolo vidno o akú budovu sa naozaj jedná. Takmer všade bola kvetinová výzdoba, zo stropov vyseli saténové stuhy rôznych farieb, a steny boli zahltené obrazmi na ktorých boli namaľované akty. Do nosov vám udrela silná sladkastá a kvetinová vôňa a sem tam sa na chodbe mihla jedna alebo dve ľahšie odené dámy.
Momentálne vás ale pohľadom prepaľovala staršia, zakrslejšia pani, ktorá sedela za dreveným pultom recepcie.