Jablko nepadá daleko od stromu

31. Říjen, 1840m
Chudinská čtvrť

Dostanu se k patě schodiště, Martin už je nahoře. Přes praskot dřeva a hučení ohně, který se šíří v patře, z konverzace téměř nic nezachytím. Dokonce ani skutečnost, že můj...náš otec má zabodnutou dýku mezi žebry. Mám jen předtuchu, která na mě sedla jako kousavý svetr.

Už už se chystám s mečem připraveným v ruce stoupnout na první schod, když v tom se Martin po krkolomném pádu objeví prakticky u mě. Stihla jsem uhnout, aby mě nepovalil. Ihned se podívám, zda jen v pořádku a trochu mě překvapí, že je stále při vědomí. Možná zmatený, ale...nebude trvat dlouho, než se vzpamatuje a opět s ním nebude řeč.

"Promiň..." hlesnu, přikleknu ho a jílcem omráčím ránou do hlavy, jak nás to učili na hodinách. Ačkoliv se maličko zaleknu, jestli ta rána nebyla moc silná, když vidím stružku krve. Težce vydechnu a krátce se rozkašlu, potom se postavím a vyběhnu Alexovi na pomoc. Pravda je, že spíš myslím na matku. Snad je v pořádku.

"Mami!" najdu ji pohledem a natáhnu k ní ruku. "Musíme rychle pryč." to už patří Alexovi a potom můj pohled jaksi periferně zachytí tělo sedící o stěnu na podlaze. "Ne..."skoro zašeptám a z Alexova pohledu pochopím. To...Martin?

"Kr-krvácení..." vykoktám. Musíme zastavit krvácení, dostat ho z domu a...matka musí spolupracovat. Jinak...Maro, Fabiane! Můj klid se sype jako zrnka cukru z rozbité ampulky. Schovám meč a kleknu si k otci. Upadá do šoku. "Tohle si tlač na ránu...neusínej...vím, že bys to nikdy nedovolil, ale...musím to zkusit, ano?" klečím u otce a mluvím na něj. Připravuju se na rychlé použití magie. Té léčivé. Tu dokážu překousnout. Ale pod vlivem okolností a zakořeněným odporem se mi zázrak nepodaří. Je stabilizovaný, ale příliš dlouho to nevydrží. Bude potřebovat odborníka. Rychle si šňupnu cukr. Fuj. Pokusím se ho podepřít a pomoct mu na nohy. Tak nějak předpokládám, že se máma bude vzpouzet a na to bude lepší Alexovo sevření nebo...šikovné omráčení.

This is madness!

Rodinný dům.
31. Řijna

Dřív, než hsem se stihl pořádně zorientovat v patře, které se pomalu plnilo kouřem, zapojil se Ilanin otec do boje...a téměř okamžitě z něj byl vyřazen. Martin zaútočil bez zaváhání, bez slitování. A neskutečně přesně, vržený nůž se starému muži zarazil mezi žebra do hrudníku. Rychle jsem k němu doběhl a na okamžik zaváhal. Měl bych mu pomoct! Ale jak? Na poměry Lovců jsem mizerný čaroděj a léčivá magie byla velmi delikátní práce. S tak vážným zraněním by to bylo k ničemu. Mám se snažit zastavit krvácení běžnými prostředky?!

Ale když něco neudělám, když Martina aspoň nezpomalím, dokoná dozajista své dílo, svůj úkol. Ale nemohl jsem střílet, z mnoha důvodů. Bleskově jsem přehodnotil stiuaci, využil toho, že si mě Martin momentálně nevšímá, překročil chroptící tělo, zapřel se patami do země, nepatrně se zaklonil ...a nakopl Marina vší silou do ramene. (Mířil jsem na hruď, ale pohyb nebyl zdaleka tak plynulý, jak bych chtěl...)

Ano, byl očividně mocný uživatel magie... ale já byl vyšší než on, čili jsem měl delší končetiny a větší dosah. On stál na schodech podemnou, měl jsem tedy výhodu vyvýšeného terénu. Nakopl jsem ho nad jeho těžištěm a ve chvíli, kdy lezl do schodů, čili nemohl úplně dobře chytit rovnováhu, využívajíc momentu překvapení, kdy hovořil na svou pomatenou matku.

Můžete být sebedrsnější temný černokněžník...ale fyzika, fyzika je chladná a nelítostná svině.

Spreading Fire
31. Október 1840

V okne z ktorého sa ozval druhý výstrel následne skončila aj ďalšia ohnivá guľa, ktorá v miestnosti explodovala a otriasla celým domom. Obživlý kultista po dvojitej rane od Ilany a Alexa už akosi zostal ležať nehybne na zemi. Druhému sa do nohy zaryl vrhací nôž od Ilany. Ihneď padol na jedno koleno a ranu na nohe si chytil. Svietiace oči spod kapucne teraz smerovali na miesto, kde ešte pred chvíľou ležala mladá lovkyňa. Hneď ako Ilana vkročila späť do domu, vonku na tom mieste explodoval ďalší ohnivý výbuch.

Martin v kľude pomaly kráčal po schodoch. Nijako mu nevadilo, že domom sa začína šíriť tmavý štipľavý dym. Potreboval sa dostať len do jednej jedinej miestnosti. Nevyšiel však úplne hore. Zastal pár schodov pred vrchným poschodím.
“Lovec ako ty, ma nemôže prekvapiť. Je mi z vás oboch zle.” prehovoril k Alexovi a pomaly siahal k dýke za opaskom.
Skôr než však stihol niečo viac spraviť, z jednej ešte nehoriacich izieb vyštartoval von starší muž so starou brokovnicou v rukách a veľmi naštvaným výrazom na tvári.



“Vypadnite z môjho domu!” zahučal a rozbehol sa ku schodom. Tam sa postavil rovno oproti mladíkovi na schodoch. “Mal som ťa zabiť keď som mal ešte príležitosť! Nevďačník jeden odporný!” chlapík vystrelil, ale v jeho zjavnej podnapitosti a zúrivosti stačilo aby mladý kultista trochu uhol a strela trafila stenu vedľa. V momente ako sa kultista pohol, sa pohla aj ruka s dýkou, ktorá skončila mužovi v hrudi. Ten zachrapčal, brokovnicu pustil k zemi a sám spadol na kolená.

“Na to je už neskoro, otec.” odpľul si smerom k mužovi.
Vo dverách od miestnosti, z ktorej pred pár sekundami vyšiel muž s brokovnicou, sa objavila staršia žena. Vyzerala ako duch oblečená v bielej nočnej košely s bielou pokožkou a bielymi vlasmi. Zjavne vyliečená. "Martin! Synček!” usmiala sa dojato na kultistu stojaceho na schodoch. Ten jej pohľad aj úsmev opätoval. “Mami. Som tu.”

Hlavně nevyhořet

31. Říjen, 1840
Chudinská čtvrť

"Martine, prosím...!" místo vlídného slova silný kopanec. Na okamžik jsem bez dechu, rozkašlu se a nestihnu zasáhnout. Je už moc daleko. Co bych také mohla čekat. Většinu mého života jsme se prakticky neznali. Hořká pachuť mi smáčí jazyk a já se zašklebím. Už nemám, co bych zvracela.

V okamžik, kdy kultista pošle do domu ohnivou kouli, oči se mi rozšíří panikou. "Ne!" vykřiknu a první nač myslím je má rodina včetně Alexe, ačkoliv věřím, že on se o sebe zvládne postarat. Ten dům je starý, omšelý, dřevo ztrouchnivělé...tohle nedopadne dobře.

"Co jsi to udělal..." cosi ve mně rupne, podobně jako ve stokách, takže to vlastně zavrčím, když se škrábu na nohy. Vzpomenu si na tři vrhací nože, které jsem si ráno půjčila ve zbrojnici a jeden hodím obživlé mrtvole mířící na srdce. Vzápětí jí Alex rozstřelí koleno. Vrhnu rychlý pohled na ohniváče a vrhnu jeden i jeho směrem. Jestli trefím aspoň stehno, budu ráda. Cítím, že se blíží pomoc a doufám, že se s těmi venku vypořádají, protože já musím zpátky do domu.

Svatá Almo, ochránkyně čistoty, nechť tvá křídla... začnu si v duchu předříkávat modlitbu. Musím je dostat. Ven. Prostě musím.

Vběhnu do domu, ale zpomalím, aby si mě Martin ihned nevšiml. Snažím se odhadnout, co asi udělá Alex. Přes nos si přetáhnu šátek a kradu se ke schodišti.

Já piju sakra!

Havraní hlava
31. říjen

Voda a vana. To byli moji kamarádi pro tu chvíli, kdy jsem ze sebe sházel oblečení a setřel co nejvíce těch sraček. Potom jsem se potopil do vany a blaženě si užíval čistou vodu. Byl to tak nepopsatelně krásný pocit. Možná v bordelu bych Vám řekl o nějakém dalším hezkém pocitu, ale myslím že tenhle byl teď silnější. Pořádně jsem se odmočil a vydrhnul. Navoněl jsem se, abych přerazil ty smrady a abych zase byl ten švihácký lovec jako dřív. Věci jsem dal na vyprání a sám se pustil do čištění zbraní. Pistole, meč, dýka. Všechno bylo od sraček, takže jsem se postaral řádně o všechny pomůcky a překontroloval zásoby cukru. Plánuju jít k Hlavě, ale bez tohohle už se nepohnu ze svého pokoje. Zkušenosti, které jsme zatím měly jasně ukazovaly, že ani na pivo nemůžeme jít beze zbraní.

Štramácky oháknutý a plně vybavený jsem si sedl k Havraní hlavě a čekal na ostatní. Věděl jsem, že nepřijdou tak brzo, i když už brzo nebylo. Všechno to v pokoji mi zabralo dost času, ale oni nepůjdou pít tak brzo. Já jsem potřeboval pít. Vzal jsem nakonec víno, ale i skleničku pálenky. Tu jsem do sebe obrátil, objednal jsem si další, opřel jsem se o zeď a v klidu jsem pozoroval dění v hospodě. Tolik lidí a lovců, kteří si tu v klidu sedí. Mě dělil opravdu malý kousek od toho, abych tady neseděl a kdyby ta mrcha co jsme potkali chtěla, tak asi nikdo z mé party. Bylo to něco silného a volně se to prochází pod městem. Začínám zastávat teorii, že by jsme měli postupovat pod městem. Vytýčit tam bariéry a postupně je vytlačovat. Je úplně fuk co máme na povrchu. Zvedám skleničku ke rtům, když se mi promítne vize toho, co se děje. Upřímně mě nenapadlo zburcovat další Lovce, prostě jsem se sebral a vyběhl jsem ven. Opět to bylo po tom co jsem pil. Někdo prostě nechce, abych pil. Ani jsem nepřemýšlel co dělali Ti dva v chudinské čtvrti. Osobně by mě ani nenapadlo, proč by někdo do chudinské čtvrti chodil. K tomu nebyl rozumný důvod. Na ulici potkám Maru nebo lépe řečeno vidím její záda. Takže přidám do kroku a doběhnu jí.

"Taky máš pocit, že když jdou někam sami, tak zákonitě se něco stane?"

Třeba u mě to je tak, že nemůžu dopít džbán. Fakt si s nima musím promluvit. Když zpětně přemýšlím, ten bordel co Ti dva dělají určitě přiláká další Lovce.

Proč nemůžeš zůstat mrtvej?!

Chudinská čtvrť
31. Říjen.

Byl jsem rád za tu poučku, že mezi výstřely je dobré měnit pozice, pokud má váš nepřítel možnost opětovat palbu. Protože pokoj, ze kterého jsem právě vyběhl a skluzem zamířil k místnosti vedle, mi za zády explodoval, až mi vlna žhavého vzduchu rozcuchala vlasy a mírně ožehla záda. Kotoulem jsem se přesunul k druhému oknu, z kleku založil pušku a zacílil.

Třeskl další výstřel, tentokrát mířený mnohem níže, tam, kde lidé obvykle mívají kolena. Tedy, kultista, který se zvedl a právě výhružně vykročil k Ilaně, tam teď asi má přetrhané vazy, šlachy i svaly, smíchané s odštěpky rozdrcené čéšky. Doufám.
'Nemůžeš čarovat, když žereš chodník!' zachechtal jsem se v duchu a vyjimečně mi nevadilo, jak se Hlas chechtá se mnou.

Kouř z výstřelu se ještě nerozptýlil a já už běžel od okna pryč, do chodby, nestál jsem o to schytat protiútok, který jistě přijde. Nebyl čas na to přebíjet, takže jsem od pasu vytáhl pistoli, zabrzdil nad schody a čekal, v dreuhé ruce pořád uzmutý nůž.

Nevítaná odbočka

31. Říjen 1840
Na cestě k Havraní hlavě

"Zatraceně," zakleju nahlas, jakmile mi prstem a posléze celou rukou projede pichlavá bolest. Sotva natočím dlaň tak, abych viděla, kdo z nás se dostal do potíží, obzor se mi zúží a zmatní. Lehce zavrávorám pod tím nečekaným tlakem v hlavě. Náhle přesně vím, kde se ti dva nachází. Místo, směr.
"Takže takhle to funguje." Pochopitelně jsme o tom nesčetněkrát slyšeli, ale zažít si manifestaci sdíleného pouta na vlastní kůži bylo pochopitelně něco zcela jiného, stěží popsatelného pouhými slovy.
Druhou rukou se musím zapřít o stěnu, abych potlačila závrať. Je skoro až děsivé, s jakou lehkostí do mě všechny vjemy pronikly.
"Jak silný rituál muselo posvětit těch pár kapek krve?" v duchu se ušklíbnu. Pár hlubších nádechů a pohled se mi znovu pročistí. Nejsem příliš daleko od Havraní hlavy. Pokud Fabian nekecal, a že bych to v tomhle případě opravdu nečekala, bude teď patrně vysedávat už nějakou chvíli v hospodě. S trochou štěstí se můžeme potkat na společné cestě za druhou dvojicí. V civilním oděvu se mi pohybuje lépe, ale krom několika drobností a dlouhé dýky, kterou pro jistotu neodkládám, si připadám na jakýkoliv střet zoufale nepřipravená.

"Do čeho se ti dva stihli tak rychle namočit? A zrovna v Chudinské čtvrti, CO tam pohledávají?" Jistě, dovedla bych si představit, že se vydají na vlastní pěst pátrat po dalších nestvůrách z podzemních kanálů, ale tahle část města? Kdokoliv může, ten se jí vyhýbá. Kromě starosti o je samotné mi přidávají vrásky na čele ještě další ...okolnosti.
"Změnění začínají být agresivnější, může to být?"
Přidám do kroku, jakmile se dostanu na hlavní třídu, která mě zavede přímo k hostinci, dívám se, zda náhodou stejným směrem nemíří ještě další z Lovců. Bylo by jistější mít s sebou ještě někoho, kdo nám může krýt záda.
"Dva z našich se dostali do potíží, hodila by se nám záloha," promluvím na prvního, možná ještě druhého z nich. Na odpověď dlouho nečekám, ani je nepřesvědčuji, každé zdržení může mé společníky přehoupnout přes hranu mezi životem a smrtí.

There's no time for rest!
31. Október 1840

Čokoľvek čo Mara a Fabian práve robili, bolo náhle prerušené prudkým pichnutím v ruke, na ktorej mali nasadený lovecký prsteň. Dva zo štyroch kryštálov začali postupne meniť farbu. Akoby niekto na ne kvapol červený atrament. V mysli sa vám okamžite vybavili Alex a Ilana a dokonca ste aj vedeli kam treba ísť.

Súboj, ktorý práve začal, sa odohrával v chudobnej časti mesta. Vy ste ale vedeli kde presne. A aj keby nie, určite by vás tam naviedol okolitý rozruch a začínajúca panika miestnych.
Pred jedným z ešte lepšie vyzerajúcich dvojposchodových domov stáli dvaja kultisti. Jeden s odhalenou tvárou stál rovno pred domom a pred Ilanou, ktorá bola pred ním na zemi v menšej jame. Zrejme kúzlo do ktorého spadla. Kúsok za ním stal kultista, ktorý bol zahalený od hlavy po päty v ich hábite a bolo mu vidno len jemne na žlto svietiace oči spod tmavej kapucne.
Na ľavo od neho na zemi ležal ďalší. Pravdepodobne Alexovo dielo.






Ako ho Ilana chytila za nohavicu, dostala voľnou nohou z celej sily kopanec do hrude, aby ho pustila. “Nestoj mi v ceste.” zvrčal na ňu. “Budeš toho len ľutovať.” obišiel ju a zašiel dnu do domu. Skôr než sa však stratil v útrobách domu, luskol prstami a v tom momente sa stojaca postava za ním konečne pohla.
Zdvihla svoj zrak na okno, odkiaľ pred pár chvíľami zaznel výstrel z Alexovej pušky. Spojila dlane a následne sa v nich objavila ohnivá guľa, ktorú vystrelila do okna. V miestnosti vybuchlo ohnivé kúzlo a celú ju zdevastovalo, dokonca tam zostalo aj horieť.
V tej istej chvíli trhlo aj postavou ležiacou na zemi. Pomaly sa posadila a vstala späť na nohy. Žlté oči sa pod kapucňou znovu rozsvietili a hľadeli rovno na mladú lovkyňu pred ňou. Začal k nej pomaly kráčať.