Všude sračky!

31. Říjen, 1840
Nad zemí

Tlak nade mnou zmizel a já jsem se mohl konečně zvednout z těch sraček. Vylezl jsme z vody a prskal jsem vodu, sračky a špínu všude kolem sebe. Okamžitě jsem začal zvracet, protože jsem se nalokal nějakých sraček. Šlo to všechno ven. Škoda. Snídaně byla celkem dobrá. Nechal jsem ostatní dělat co mají a chtějí dělat. Jen co jsem dozvracel, tak jsem neřešil že vypadám jako protažený odpadem a rychle jsem sahal pro černý cukr. Díky všem bohům, nebohům a možná i démonům, že schovávám cukr v lahvičkách. Někdo ho nosí v pytlíčkách, ale z tohohle důvodu je to k ničemu. Nacpal jsem si plný nos cukru a hned jsem se cítil lépe. O strašně moc lépe.

"Až příště budete chtít jít do podzemí na rande za blondýnou s divnejma mazlíčkama...Tak se mnou nepočítejte."

Šaty půjdou do prádelny a myslím, že z nich budou dobré hadry na vytírání. Pomohl jsem ostatním s tím krysákem, ale kouzlo na vyzvednutí jsem nechal na někom jiném. Po tom zážitku to byla jistota. Nahoře jsme tahali spolu s Alexem toho krysáčka ulicemi a já jsme se radoval z každého výmolu, který jsme vymetli a kde se ten parchant namlátil. Jakože nelibuju si v tom, že je někdo nebo něco mučený. Každopádně toho sráče bych vymetl vším co by šlo. Lidi se hodně ohlíželi po tom co táhneme a po nás. My jsme Lovci a zdejší lidé to teď vidí. Byl jsem hrdý a na ostatní taky, ale už jsem se chtěl tohohle zbavit. Nakonec jsme byli doma! Tam už se té mrchy ujmul někdo jiný a já musím říct, že Doktor vypadal více nadšený z toho co jsme přitáhli než z nás.

"Doktore! Tady tohle tady ještě chvíli vydrží, ale někteří z nás byli zavalený jeho bráchou, nalokali se sraček a strašně smrdí! Prosím, můžeme prvně vyřešit tohle?!"

Ptám se doktora s mírně rezignovaným výrazem. Fakt smrdím a ty sračky mám všude. Takže jdu za doktorem jako první. Všechno mu vylíčím do posledního sračkového detailu a nechám si předepsat něco na kloktání a výplach žaludku. To s koupelí byl dost blbý žert, ale už se na ní těším.

"Já tam budu určitě. Tohle se musí hooodně zapít, ale teď jdu do vany. Rád bych se necítil."

Je otázka jestli se cítím. Myslím, že jsem si už zvyknul. Už je to můj smrad.

Survivors

31. Říjen, 1840
Nad zemí

Byla to docela fuška, ale nakonec se nám tu vzteklou monstrózní krysu podařilo znehybnit a svázat. Bylo to tak trochu týrání zvířat, ale my nebyli ti, co je poslali na jistou smrt. Ano, teď se mi to říká lehce, avšak před pár minutami, nebylo úplně jasné, kdo to přežije. Mám tím na mysli hlavně Fabiana, o kterého jsem se bála. Naštěstí se jenom nalokal splašek a na nějaké větší zranění to nevypadá. Samozřejmě...úplně dobrou náladou nesršel.

Na povrchu jsem si poprvé připadala jako Černý Lovec. Ta pozornost, kterou jsme vzbuzovali byla na jednu stranu děsivá a nepříjemná a na druhou stranu se mi v hrudi tetelilo cosi jako potěšení a hrdost. Ačkoliv vím, že tohle je pouze začátek dost trnité cesty. Ještě si pořádně nejsem jistá, na co jsme tam dole vlastně narazili. O to víc mi v hlavě sílí neodbytný hlásek, který mě nutí jít a otevřít dveře do života před Lovci. O to víc mi přišlo vhod, že jsme po zbytek dne dostali osobní volno.

Takže když nás doktor všechny prohlédl a než se Mara vydala za naším mentorem, prozatím jsem se se všemi rozloučila. "Možná se večer objevím v hostinci, ale...spíš na mě nečekejte." nevím, kolik času mi to zabere a nechci nic slibovat. S tím se spěšně vydám na pokoj napustit si horkou vanu.

Calm Waters
31. Október 1840
pod zemou a nad zemou

Potkan ktorý dopadol späť na zem po Fabianovom kúzle, ešte tlmene syčal a zdvíhal sa pomaly späť na nohy. Alexova puška však monštrum odrovnala už úplne a biely potkan zostal nehybne ležať a chrčať. Dievčatá teda mohli pokojne beštii znehybniť končatiny a Fabian sa mohol postaviť späť na nohy.

Vrátili ste späť k rebríku, ktorým ste sa dostali dolu. Vaše nové zvieratko ste jednoduchým kúzlom dostali hore a rebrík znovu udržal každého z vás aj cestou hore. Alex si dokonca ešte na rameni niesol odseknutú hlavu prvého potkana.
Mužská časť vašej skupiny ťahala zviazaného a znehybneného potkana za sebou. Ten sa medzičasom prebudil, no mohol len vrčať a syčať na koľko nedokázal pohnúť ani jednou končatinou a papulu mal zviazanú. Ženská časť vašej skupiny dávala pozor zo zadu.
Ulice mesta sa za ten čas, čo ste strávili dole, zaplnili a boli oveľa rušnejšie ako keď ste išli “ráno” na miesto činu. Veľa ľudí sa preto aj zastavilo a obzeralo sa za vami. Niektorí vám dokonca aj uhli a robili miesto na ulici. Zopár zvedavcov prišlo aj trochu bližšie, aby si prezreli tú divnú vec čo ste za sebou ťahali, no rýchlo ušli preč keď potkan zavrčal. Iní si zasa chytali nos a prekračovali veľkými krokmi vlhkú krvavú cestičku, ktorú ste za sebou nechali.

V budove lovcov sa vám dostalo uznanlivých pohľadov a prekvapivých zapísknutí. Doktor až vyšiel zo svojej kancelárie keď započul, že pre neho máte živú vzorku. Jeho nadšenie bolo vidno aj cez masku. Samozrejme vás najskôr všetkých vyšetril, doplnil vám zásoby cukru a naordinoval potrebné veci. Fabianovi hlavne dobrý a dlhý kúpeľ…

Informácie z vášho vyšetrovania šla Crestovi podať Mara. Zhodli ste sa, že ako démonológ mu bude vedieť najlepšie opísať čo sa dolu stalo a čo ste tam vlastne videli a našli.

Boj

31. Říjen 1840
Stoky pod městem

"Ah, pozdě," vydechnu, když bezhlavé tělo jedné z krys s hlasitým žblunknutím zmizí pod hladinou. Alespoň máme o starost méně, s trochou štěstí z nich zvládneme odnést aspoň nějaké kousky. Pokud se tedy po smrti nenavrací do původní podoby. Využiju ten moment klidu, abych si konečně do důlku mezi ukazováčkem a palcem nasypala trochu černého cukru ve snaze zmírnit účinky magie. Plíce, jako by se mi naplnily ledovým vzduchem, veškerá malátnost byla pryč a cítila jsem, jak se mi zrychluje tep. Kontury světa byly náhle ostřejší, veškeré vjemy krystalicky čisté. Jistě, na něco takového by se dalo zvyknout.

Bleskově uskočím, jakmile se hladina znovu zavlní. Fabian bohužel takové štěstí neměl a během mrknutí oka skončil pod vodou. Nejrychleji tentokrát zareaguje Alex, další výstřel mi v hlavě bolestivě zarezonuje jako gong. Rána probudila z mrtvých i bezhlavé tělo, co se v nějakém posledním marném pokusu snažilo o odplatu. Než se znovu rozeběhnu k místu, kde skončil Fabian, zjeví se u mě Ily. Rychle pohlédnu na čerstvé spáleniny, které se pomalu začínají též probouzet k životu.
"Pokud to bude nezbytně nutné," poznamenám a nezní to zrovna dvakrát přesvědčivě. "Raději bych se šetřila ještě na cestu zpět." Na rozdíl od Fabiana nejsem schopná manipulovat s magií tak často.

"Každý z jedné strany?" Ujistím se s nimi na dalším postupu a chystám se obejít místo útoku zprava. Opět musím ukročit, když zčistajasna vyletí tělo krysy v tmavém gejzíru, omlátí se o strop a dopadne kus od nás.
"Fabiane?" zvolám tázavě jeho jméno a opravdu doufám, že má tohle představení na svědomí on. Na odpověď ale dlouho nečekám, už jsme se přesvědčili, že ty bestie mají zatraceně tuhý kořínek, kdyby se nám ale přeci podařilo aspoň tuhle dosekat tak, že nám nebude nebezpečná...
Přiskočím na místo s tasenou dýkou, snažím se zasáhnout šlachy na končetinách, případně je odseknout v kloubu. Nezdá se, že by tihle proměněnci zrovna respektovali nějaké nám známé biologické zákonitosti.

Deratizace

Stoky
31. Října, 1840

Všechno se začalo dít opravdu rychle, takže jsem jednal v podstatě instinktivně a vystřelil po ohořelé černé mase v podstatě bez míření, takže se obávám, že zásah šel do tuhého svalstva mohutného hrudníku a nebo přední nohy a ne do srdce, jako předtím. Což ale vlastně bylo dobře, podle toho, co žádala Mara.

Ale než jsem to stačil plně zpracovat, zahlédl jsem koutkem Oka pohyb - ještě že krystalové fazety mají rozšířený zorný úhel. Jen tak tak se mi podařilo uskočit stranou a chlupaté tělo sebou pláclo zpátky do břečky. Rychle jsem se otočil k místu, kde ležel Fabián, patrně zavalený krysou a schoval pistoli - kvůli břečce jsem nemohl pořádně zamířit a nechtěl jsem riskovat, že omylem mága trefím.

Místo toho jsem odhodlaně kývl, vzal pušku do obou rukou a zvedl jí pažbou napřed, abych se pokusil krysu z Fabiána srazit...ale dřív než jsem to stihl, krysa explodovala směrem vzhůru v gejzíru sraček, prolétla vzduchem a narazila do stropu, načež spadla zpátky o kus vedle. Takže jsem k ní pohotově přiskočil (dávajíc si přitom pozor, abych nešlápl na Fabiána) a uštědřil jí tvrdou ránu pažbou do odporného ksichtu dřív, než se stačí plně vzpamatovat, ve snaze jí omráčit.

Měl bys plavat...

31. Říjen, 1840
Stoky

Opojná síla cukru se mi zase žene vnitřnostmi a zahání tmu, která se rozlézala všude. Rád bych řekl, že jsem stihl vyndat pistoli a připravit se, ale to mi prostě nevyšlo. Byla nanejvýš povytažená, když jsem ucítil, že mám něco kolem kotníku a automaticky jsem se podíval dolů, což stejně mělo efekt asi jako kdybych si uprdnul, protože přes tu sračku nevidím na svoje nohy a pak...Pak už jsem jenom letěl a najednou byl pod vodou. Asi třeskl výstřel? To nevím, stihl jsem se sotva nadechnout, když jsem zaplul pod vodu a tam na mě za chvíli přistála ta přerostlá krysa. Ta přistála, není šance, že bych se tak rychle vymanil nebo abych něco vykouzlil. Ta krysa mě celkem drtí, ale je moc těžká, abych jí odhodil sám navíc ležící ve vodě. To jestli mě nějak zranila, nevím. Adrenalin, voda, krev v hlavě.

"Žáci pamatujte si, že není nutné vždycky u kouzlení mluvit. Slova dodávají sílu Vašemu kouzlu, ale pokud jste silní v mysli, tak i non verbální zaklínání je účinné. Ne vždycky budete moct otevřít pusu."

Slova mého učitele magie se mi promítla do hlavy. Nevím jestli jsem začínal blouznit nedostatkem vzduchu a lehkým záchvatem paniky, ale vzpomněl jsem si!

"Molupad ug mawala!"

Pokud všechno dopadne tak jak má, tak potkan se zvedne a odletí ze mě, já se budu moct vynořit a konečně se nadechnout.

Utopenec

31. Říjen, 1840
Stoky

Hledím na Alexe jako na zakrvácený idol pomsty tak fascinovaně až z toho tajím dech. Z tranzu mě vytrhne Mary hlas. V zátylku mě zamrazí, avšak tentokrát ne z oné podivné ženy a její aury, nýbrž ze mě samé. Trhaně se nadechnu a kvapně Maře a Fabimu kývnu na srozuměnou. Jsem připravená odsekat pár končetin.

Náš mág zmizí pod vodou a ohořelou krysu se postará další výstřel. Nešťastný je, že padá přímo na Fabiho. Doufám, že umí zadržet dech na delší dobu, sakra. Protože vzápětí napadne Alexe bezhlavé torzo. Do prdele. ujede mi v myšlenkách a to zas tolik nekleju. Už už vidím, jak zalehne i Alexe, ale tomu se podaří na poslední chvíli uhnout a mrtvola zmutovaného hlodavce se rozpleskne do prostoru mezi nás dva. Musí mít mnohem pohotovější reakce než já. Nebo to čekal. Však jsem byla trochu mimo. Ale teď na tohle není čas.

"Myslíte, že ještě žije?" těžko říct, jestli myslím Fabino nebo tu druhou krysu. Ženu se k Maře. "Můžeš ji případně zase...zpomalit?" nejsem si jistá, co to Mara předtím vlastně provedla.

"Alexi..." otočím se na dlouhána, protože má z nás tří pravděpodobně nejvíc síly. A tu teď při krysolovu budeme potřebovat. Vyměním meč za dlouhou dýku. Předpokládám, že jdeme pro Fabiho, ale jsem zkrátka hrrr. Proto tu mám ty dva, aby případně navrhli lepší postup.