Fighting Rats
31. Október 1840
pod zemou

Ilane sa podarilo dokončiť to, čo začala a úspešne príšere oddelila hlavu od tela. Tá sa prestala hýbať a hladina vody okolo menila farbu na tmavo červenú.

Nastalo ticho a kľud. Hladina pri spálenom potkanovi sa tak isto nehýbala. Bolo nanajvýš tak počuť vaše zrýchlené dýchanie.
V sekunde sa však všetko opäť zmenilo.
Fabianovi sa pod vodou čosi napevno obmotalo okolo členku a prudko ho to stiahlo pod vodu. Spálený potkan vyskočil zo svojho podvodného úkrytu a nenávistne na vás zasyčal. Vtedy sa tunelmi opäť ozvalo ohlušujúci výstrel z Alexovej zbrane. Upáleného potkana trafil do hrude a ten vtedy spadol, labami a pazúrmi napred na miesto kam sa pod hladinu stratil váš mág.

V tom istom momente sa na zadné nohy zdvihlo bezhlavé telo prvej príšery a hodilo sa na vášho pištolníka celou svojou váhou. Viac sa však už nehýbalo, akoby ešte naposledy chcelo pomôcť svojmu spoločníkovi.

Hoří!

31. Říjen 1840
Stoky pod městem

Nečekal jsem, že Mara bude taky kouzlit, ale myslím, že nám to velice pomohlo. Moje kouzlo funguje víc než dobře a celé okolí zaplní smrad spálených chlupů a její skřek. Každopádně jí to bezpečně vyřadí a s tím kouzlem od Mary se potopí do hlubin té sračky co tady teče. Ta druhá, to je opravdu těžší oříšek, ale naše ostré duo si jí vyřeší poměrně jednoduše. Teda pokud se tak dá brát, že Alex je zborcený krví a Ili má výraz maniaka. Sáhl jsem pro cukr a šňupnul jsem si. Dost nerad bych nechal magii u sebe působit dýl než je potřeba.

"Pokud, tak rychle a jdeme. Tohle je větší než my."

Kývnu na Ili a taky směrem k bublající vodě. Sám vytáhnu svojí pistoli, abych mohl střílet v případě potřeby. Ono já zvládnu i kouzlit, ale pokud to ten druhý potkan přežil, tak bude těžce zraněný a střely by měly stačit.

"Když to dotáhneme k východu odsud dokážu to dostat nahoru i kouzlem. Myslím, že ta svině je moc těžká, aby jsme jí táhli nahoru.

Boj

31. Říjen 1840
Stoky pod městem

Pevně sevřu čelisti k sobě, aby mi skrze rty neuniklo bolestivé zaúpění, když se obranná pečeť propálila skrze kůži. I tak ochrana zafungovala, ačkoliv naším nepřítelem nebyli démoni, ale zdánlivě obyčejná monstra. Rychlost, s jakou se proměnila, byla rozhodně nevídaná a ve mně to jen stále umocňuje pocit, že jsme tu narazili na něco mnohem horšího než mohl kdokoliv předpokládat. Možná bychom se opravdu měli vrátit zpět...
To už ale jednoho z útočících potkanů pošle do vzduchu ohlušující rána z pušky, zatímco se druhý zazmítá ve spalujícím žáru Fabianova kouzla. Boj začal. S čím si neporadila kulka, dokončuje Ilana s mečem. Vrhne se bez sebemenšího zaváhání dopředu a cupuje monstrum na kusy.

Můj pohled se automaticky stočí k místu, kam zahučela druhá. Cosi mi říká, že jsme spolu ještě neskončili. Než na to stačím upozornit, zachytím Alexe, jak se připravuje k dalšímu výstřelu, ustoupím mu z cesty a znovu tasím dýku, připravená zasáhnout. Hřbety rukou mě pálí, tepe v nich a pomalu začínám pociťovat, jak mi smysly zastírají účinky použití magie. I takové jednoduché kouzlo přichází se svou cenou. Jenže teď není čas na požití černého cukru, ne dokud si nebudeme jistí, že jsou obě nestvůry mrtvé. Ačkoliv pokud by se nám podařilo nějakou z nich spoutat a dotáhnout na akademii...

"Zkuste tomu odsekat pařáty, znehybnit to...pokud by se nám podařilo aspoň jeden exemplář dotáhnout nahoru,..." houknu na zbytek, tedy především na Ilanu ve snaze trochu umírnit její vražedné běsnění.

Ještě není po všem

31. Říjen, 1840
Stoky

Zatímco se krysí příšera svíjela na konci pušky, snažil jsem se jí tlačit vší silou od sebe a zároveň jsem trhal bajonetem, abych co nejvíc zvětšil ránu. Naštěstí včas zasáhla Ili a odsekala stvůře hlavu. Když se mi konečně podařilo vytrhnout bajonet ve spršce krve s ohavným zvukem ven a s námahou se narovnat, rychle jsem zkontroloval, jesli je Ilana pořádku a přitom jsem v její tváři spatřil něco, co ve mě také prudce rezonovalo. A jak pravil můj odvěký nepřítel, skutečně jsem se vykoupal v krvi té zrudy, protože bledý obličej, který na Ilanu shlížel, byl strakatý pruhy ještě teplé krve a z téhle masky se blýskaly oči, jedno lomem a odrazem světla v krystalu a druhé rozšířené návalem adrenalinu.

'Tahle je rozkošná. Má to v očích, touhu po krvi. Drž se u ní Lovče, tohle bude ještě zábava. Když je řeč o zábavě, ještě není konec. Druhá podřadná forma pořád žije...' Hlas byl dnes nějak nezvykle užvaněný a vymykal se normální sebenenávisti a pohrdání. Ale na nějakou introspekci nebyl moc čas, protože pokud měl pravdu a druhá stvůra pořád žila...Otočil jsem se směrem, kde stále syčel oblak páry, chytil pušku do jedné ruky a druhou vytáhl pistoli, namířil na rozvířený povrch vody, natáhl kohoutek, ukročil jsem tak, abych nezacláněl Fabiánovi a připravil se střílet po první známce pohybu.

Korupce, utrpení a Smrt

31. Říjen, 1840
Stoky

Krysa vlevo vzplane. Záhy padá do vody, ale už se nevynoří. To vnímám jaksi periferně. Moje oči jsou upřené na druhou zrůdičku. Kulka provrtá srdce. Krvavý květ se rozplizne na bílé srsti. Je to krásný zásah. Vzrušeně vydechnu. Jeden má pocit, jakoby se zastavil čas, přitom se vše odehraje během pár sekund.

Meč se zasekne v páteři a vyklouzne mi z prstů. Ta potvora se nás stále snaží dostat. Na nic nečekám. Rychle ji kopnu do hlavy, přišlápnu, přičemž s námahou a rozčíleným vrčením uvolním čepel z kosti, abych dokončila, co jsem začala. A zkrátila tomu nebohýmu stvoření utrpení. Sek.

Pokud se to podaří, adrenalin a euforie mi zaplaví mozek. Hrudník se zvedá v hlubokém nádechu, na čele vyrašily krůpěje potu. Na rtech se mi usadí úsměv. Možná trošku děsivý, ale je skrytý pod šátkem. Tohle je jiné než včera. Teď mám z toho radost. Potěšení. Podívám se na Alexe, který má na tváři podobnou grimasu. Pochopí to?

Jsem tím pocitem tak omámená, že přestanu dávat pozor a celkem opomenu druhou krysu. Tohle se vám na tréninku totiž nestalo. Na tohle nás nikdo nedokázal připravit. Možná se někdo dokázal sjet černým cukrem, ale ne tímhle čistým adrenalinem.

Rodent Attack
31. Október 1840
pod zemou

Príšera na ľavo vzplanula v plameňoch, osvietila okolie a jej bolestivé škriekanie ohlušilo každého z vás. Skrčila sa do seba a chrbtom sa hodila do vody, aby sa pokúsila uhasiť oheň. Po Marinom zaklínadle sa však akosi nehybne stratila pod hladinou.

Druhý potkan, rozbehnutý smerom na Alexa, akoby spomalil keď Mara vyslovila svoje zväzujúce kúzlo. Rozpohybovala ju naspäť až presná rana z pušky do srdca. Potkanie monštrum tak prudko narazilo hruďou na bajonet. Bolestne zaskučalo a nenávistne zasyčalo na lovca pred sebou. Obrovskou labou s dlhými pazúrmi sa po ňom chcelo zahnať, ale zastavil ho meč v krku. Zaboril sa takmer do stredu.
Príšera zavrčala, vyplula krv a padla na bok s mečom zakliesneným v krku. I tak však chcela ďalej bojovať. Chrapčavo zasyčala, natiahla polámaný krk a doráňané telo a zubami aj nechtami sa zahnala po dvoch lovcov pred ňou.

Štěňata a Krysy

31. Říjen, 1840
Stoky

Je rozhodnuto. Budeme čekat. Alexe vedle mě na poslední okamžik něco napadne a pohled mi zvědavě sklouzne jeho směrem. I když klečí, nepřipadám si o moc vyšší. Jen mírně nakrčím obočí, jakmile vidím ampulku s černým cukrem. Silou vůle se odvrátím a přesunu pozornost zpět do tunelu. Udělám jeden krok v před, abych měla případně lepší manévrovací prostor, ale nebudu nikam běhat a plést se našim hochům do rány.

Zpěv ustane a za okamžik ho nahradí dost nepříjemný smích, který mi přejede po páteři jako kovový kartáč. Zatnu zuby a kůže rukavic zavrže, jak pevněji stisknu jílec. Hlava mrtvoly rozcákne břečku do všech směrů a mně se rozšíří oči úžasem. Skoro jako malinká chvilka prozření. Nikdo důležitý. Přísahala bych, že se mi zastavilo srdce, že jsem tam ve vodě viděla…nesmysl. Jenom si s tebou hraje tvoje mysl. To přesně chce. Soustřeď se. Roztřeseně vydechnu.

Pohlédnu na ženu. Korupce na ní udělala své, přesto…byla tak při smyslech, ačkoliv se zdála být šílená. Někdo takový musí být šílený. A je to vůbec to, co si myslím? Jsem z toho zmatená a napjatá zároveň. Očividně jí nestojíme za námahu. Proč taky ano, když se nikdo z nás nezmohl na nic, než zírání. První šanci jsme dost hrubě promarnili.

Dívám se na ty čáry s potkany a její zmizení. Copak se může jen tak vypařit?! Těkám očima ze strany na stranu, jestli se náhodou odněkud ještě nevynoří. Snad nám nevpadne do zad.
Slyším Fabiho formulku a pak ještě Mary hlas, ale nevidím, co to tam provádí.

Výstřel mi rezonuje celým tělem. Je to strašná řacha. Sleduji, jak moc je Alexova střelba úspěšná a zda mám zasáhnout. Pokud se přerostlá krysa dál požene na nás, ať už setrvačností nebo krvelačností sobě vlastní, v ten moment se mi v koutku úst objeví nepatrný úsměv. Bajonet beru na vědomí a rozhodnu se ho podpořit. Tohle bude chtít správný švih a dost síly. Rozkročím se a čekám na ten správný moment a potom se pokusím jedním pohybem setnout hlodavci hlavu. Nebo se alespoň dostat, co nejdál. Rozhodně to není tak snadné jako horký nůž a máslo.

Hrozivá aura

Stoky

Mrazivá aura, která vetřelce provázela, nutila končetiny tuhnout, svírala srdce, měnila páteř v ledovou vodu a rozbíjela narychlo sebranou odvahu. Takže jsem zvládl jen pozorovat hrůznou scénu před sebou, prsty nebyly schopny se hnout a stisknout spoušť, když k nám bytost, která sice vypadala jako žena, ale rozhodně nebyla člověk, výsměšně promluvila a vzápětí zmizela v záblesku magie a hodila po nás krysy.

Voda před námi zavířila a v gejzíru hnusu z ní vyrazila obluda s nemožně velkými proporcemi. Jakoby ve zpomaleném čase jsem vnímal, jak se pod špinavou srstí boulí a napínají zmutované svaly, když se to hnalo masivními přískoky směrem k nám.

'Podívej se na ně, Lovče. Podřadné, nízké formy. Slabé. Zbytečné. Nevhodné. Znič je, Lovče. Roztrhej je na kusy a vykoupej se v jejich krvi!'

Tohle bylo poprvé, co můj odvěký vnitřní nepřítel projevil zhnusení vůči něčemu jinému, než mě samotnému. A dokonce mě pobízel, podporoval. A ačkoli byla jeho slova jako vždy vyšinutá a prodchnutá jedovatou záští, byla to právě ona, co mi do končetin opět vlila oheň a vůli bojovat.

Usadil jsem v ocelových mířidlech širokou hruď vpravo běžící příšery, chrčivě vydechl mezi zuby (které jsem cenil v divokém úšklebku, aniž bych si to vlastně uvědomoval) a stiskl spoušť. PRÁSK.
Ozvěna výstřelu se rozlehla chodbami. Netušil jsem, jesli se mi podařilo zasáhnout srdce a nebo aspoň plíce, ale tušil jsem, že rychlost a váha příšery jí stejně požene vpřed. Takže jsem se zapřel nohama, nahrbil ramena a vyrazil pušku před sebe bajonetem napřed v natažených rukou, bajonet namířený tak, abych jí mohl nabodnout i pokud skočí...

Krysy

31. Říjen 1840
Stoky pod městem

Vědomě dostávám svůj dech pod kontrolu a naslouchám přibližujícím se zvukům ve snaze odhadnout, čemu budeme muset čelit. Nevypadá, že bych jich bylo mnoho. Patrně jen jeden, nanejvýše dva. Šplouchání se ozývá pravidelně, skoro jako by jeho zdrojem byl člověk nebo velmi dobře ovládnutá bytost.
"Jestli je to démon vyššího stupně,..." probleskne mi hlavou znepokojivá myšlenka. Byť jen pouhé zastavení takové entity by bylo dalece nad moje síly. Přesto to nehodlám vzdávat bez boje. Rychle sundám rukavice a z jedné z vnitřních kapes vytáhnu kus černého uhlu. Na hřbety obou rukou rychle nakreslím čtverce s několika znaky uvnitř. S dýkou připravenou prolít krev se přisunu ještě o něco blíže skupince, abych se dostala za Fabiana dle jeho pokynu.

Všichni jsme napjatí, čekáme na ten jeden rozhodující okamžik, kdy se nepřítel vynoří zpoza rohu. Jenže místo očekávaného posedlého monstra k našim nohám dopadne odseknutá hlava. Než si stihnu vůbec povšimnout, komu tak mohla patřit, pohltí ji temné hlubiny odpadních vod. Místo pobroukávání od stěn odrazí pronikavý smích následovaný slovy. Stojíme jako opaření, naprosto nás připraví o moment překvapení a možnost okamžitě zasáhnout.
"Co je sakra zač?"

Na nevyslovenou otázku záhy dostávám odpověď, když se bledá žena konečně dostane do našeho zorného pole. Pleť barvy mléka protkaná černými nitkami temné energie prozrazovala mnohé. Než jsme se však zmohli na cokoliv, vyslala proti nám své mazlíčky a zmizela v oparu červené mlhy. A s ní i ta prapodivná chladná aura. Stěží jsem zaznamenala, co těm dvěma potkanům šeptala i jak se jí podařilo aktivovat pečeť. A ještě tímto způsobem.

Rázem jsme měli zcela jiné starosti. Dokončím předem připravený pohyb a říznu se do ukazováčku levé ruky a rychle zasunu dýku zpět do pouzdra. Jedním potáhnutím přejedu pravý hřbet ruky až k prstu, na kterém též ulpí několik kapek dostačujících k tomu, abych odemkla i druhou pečeť.
"Fuirich diabhal!" vykřiknu s rukama nataženýma vpřed. Oba znaky se rozžehnou a zasyčí, nakrátko je ve vzduchu cítit závan spáleniny. S trochou štěstí je to oba dokáže zpomalit, aby naši bojovníci stihli včas zareagovat.

Potkani, potkani....Potkani jsou tadyyy!

Alex svojí přípravu bral opravdu poctivě a s bajonetem na pušce se k němu jen tak něco nepřiblíží. Což uklidňovalo i mě, který stál za ním. Když se to nedostane přes Alexe, tak já jsem v suchu. To co se stalo dál, bych rád přisoudil taktickému vyčkávání, jak se vyvine situace, ale to bych kecal. Prostě jsem zamrznul. Čekal jsem asi cokoliv, ale že vyjde zpoza rohu celkem normální žena to fakt ne. Takže zamrznutí přišlo samo. Magická formule se vypařila z hlavy a bylo po obraně.

"To byla hlava!"

Jo ta myšlenka přišla vlastně pozdě, ale přišla. Věděl jsem, že by jsme měli zaútočit. Že je to zlé a pokud něco neuděláme tak jsme mrtví, ale nešlo to. Tohle bylo opravdu hodně zlé. Potkani ve vodě a ta bytost zmizela. Zamrznutí skončilo. Bylo to jak aura, která zmizela, když zmizela majitelka té aury.

"Tak tohle bylo dost...."

Nestihnu to doříct. Voda vře a z ní vyskakují Ti dva potkani. Teda vím, že jsou to potkani, protože jsem je viděl se utopit. Tady už aura není a já reaguju.

"Alexi pravá!"

Křiknu a potom už splétám svůj rituál.

"Sunoga sa siga!"

Když vše vyjde jak má, tak levá bestie začne celá hořet. Osvětlí prostor a mohlo by to rozhodit tu druhou. Krysy se ohně bojí.