Danger
31. Október 1840
pod zemou

Spev sa pomaly približoval zo smeru, ktorý Alex určil. Pomalé kroky neznámej osoby rozvirovali vody a žlbnkotali smerom k vám. Čím bola bližšie, tým sa zdala byť energia okolo vás zlovestnejšia.

Skôr než sa však bytosť stihla vynoriť zlavého tunela, zastala a stíchol a spev. Ten o malú chvíľu nahradil piskľavý smiech, ktorý sa odrážal od stien v tuneloch a rezonoval vám v ušiach.
“Lovci? HA! Vitajte.” bytosť sa zachichotala. “Páči sa vám nová výzdoba? Je tvorená z miestnych ingrediencii…” vo vode pred vami v tom momente pristála odrezaná ľudská hlava. Vypleštené, už bledé, oči zízali rovno vaším smerom, než sa o pár sekúnd potopila pod temnú hladinu vody.
“Nebojte sa. Nebol to nikto dôležitý.” spoza ľavého rohu tunelov na vás konečne vykukla bytosť, ktorá k vám rozprávala.
Bola to vysoká a štíhla žena, zahalená v tmavom plášti. Spod kapucne von trčali dlhé biele vlasy a žiarili na vás žltkasté oči. Pokožku mala bielu, až šedú a posiatu čiernymi prasklinkami. Na ramenách mala dvoch bielych potkanov.
Osôbka sa na vás vyškierala a oblizovala si krvavé prsty a dlane. Jasná odpoveď na to, kto a ako kreslil tie obrazce na stenách.



“Ah …vy ste len šteniatka.” úsmev na tvári jej jemne zašiel. “S vami sa môžu pohrať moji dvaja miláčikovia.” pousmiala sa. Chytila potkany na ramenách do svojich rúk. Dala im dva božteky do bielej srsti, čosi im zašepkala a hodila ich do vody pred seba, kde zmizli pod hladinou. Žena potom jednu svoju dlaň položila do stredu namaľovaného znaku, ten sa rozsvietil, ona vám ešte zamávala a zmizla v červenom opare.

Zlovestná energia v tom momente zmizla. Zmizol aj chlad a zdalo sa vám, že sa dá aj lepšie dýchať.
Voda pred vami ale začala víriť a bublať. Prudko z nej vyskočili dve biele monštrá, zmenený miláčikovia neznámej ženy, a syčali na vás.

Pocukrujeme

Stoky
31. Říjen 1840

Zastavil jsem prakticvky ve stejnou chvíli, kdy Ili vydala pokyn. Příkaz vydaný Fabiánem jsem vykonal bez přemýšlení, tělo jednalo instinktivně, ruce samy od sebe naučeným pohybem sáhly po pušce a založily pažbu do ramene, ani jsem nevnímal, že nyní jedním kolenem klečím v té břečce. Zvuk zpěvu, který snad nemohlo vydávat nic normálního, se sice odrážel od stěn, ale nebylo pochyb...

"Před námi a vlevo. Přibližuje se," sykl jsem v odpověď na Mařinu otázku. Nepřítel se pravděpodobně vynoří z chodby na křižovace vedoucí vlevo...a nebo nás oběhne a vpadne nám do zad, ale to bychom snad slyšeli, jak peláší kolem nás.

Zrychlený dech mi syčel tiše mezki zaťatými zuby a přívěšek, co mi Ili dala, studil na hrudi. Cétil jsem se zase jako malý kluk, sám ve svém pokoji, vyděšený pod peřinou, protože jsou kolem stvůry. Když jsem byl malý a v noci se bál příšer ve skříni, otec vždycky pověsil podobný přívěšek na kliku dveří. Říkával, že svatá Alma má moc ochránit lidstvo před démony. Otec tomu opravdu, skálopevně věřil. Ale tu osudnou noc mu ani jeho víra, pevná a neotřesitelná, nezachránila život. A jesli před námi v temnotě vyluzuje tu melodii opravdu démon...

Naštěstí Černí Lovci měli k dispozioci i jiné věci, než víru svatých mužů. A já už nejsem ten malý kluk. Chvatně jsem opřel pušku pažbou o zem, od opasku vytáhl bajonet a rychlým pohybem namočil jeho čepel v mazlavé, páchnoucí, ale hlavně lepkavé břečce. S tichývm cvaknutím jsem ho nacvičeným pohybem nasadil a z náprsní kapsy vyhrabal lahvičku se zbytkem Černého cukru od Doktora, který jsem rozeřel po olepené čepeli bajonetu. Spěchal jsem, takže jsem vyplácal úplně všechen, jak se mi prášek sypal mezi prsty, ale na tom teď nezáleželo.

Nejsem démonolog jako Mara, ale každý ví, že démoni jsou stvoření zrozená z čiré koncentrace černé magie a je to to, co je drží pohromadě. A jak vám řekne každý Alchymista, černý cukr nahlodává a narušuje vliv a působení černé magie.

Tedy...aspoň doufám.

Sevřel jsem pušku opět pevně v rukou, palcem odjistil kohoutek a celý se napjal. Zběsilý tep mi do těla vyplavoval adrenalin, který bojoval se strachem. Oči jsem upíral k zákrutu levé chodby, čekal jsem na okamžik, kdy se nepřítel vynoří a byl připravený ze své přikrčené pozice buď střílet a nebo ho...jí...to proklát bajonetem, podle toho, jak se situace vyvine.

Stoky...

31. Říjen 1840
Stoky pod městem

"To jsem nechtěl slyšet."

Odtuším zase já a hluboce vydechnu. Tohle jsem fakt nechtěl slyšet. To totiž znamená, že naše ochrany jsou super skvělé, ale pod městem máme opravdu, ale opravdu velký problém, který někdo nahoře bude muset řešit. Teda zajímalo by mě jak, protože projít stoky a vyčistit je bude obří práce. Náš vrchní stopař evidentně nic nenašel, takže jdeme dál. Snažím se naslouchat a hlídat nám záda, ale jelikož tady se odráží zvuky všude okolo, tak je to stejně náhodná práce, ale aspoň bych případně mohl stihnout zařvat.

Procházet kolem zdí, kde jsou ty symboly prostě není dobré a na morálku skupiny to teda nepůsobí úplně dobře. Vidět na první pohled to není, ale to napětí je cítit a dalo by se krájet. Jenže to bylo nic proti tomu, kam jsme to došli.

"Já už chci pryč odsud."

Hlava pracuje sama a vnitřek se začíná třást, tady to prostě tak na člověka působí a to může mít koule ze železa. Možná, kdybych za sebou měl víc misí než jen jednu malou potyčku u hospody, tak bych nebyl tak nervózní, ale teď jsem byl a začínalo se to projevovat. Škoda, že jsem si nevzal placatku s něčím ostřejším. Bylo by fajn tu mít lovcova přítele. Zpěv a ten se blížil. Na chvilku jsem zkameněl, protože ten zvuk byl dost omamující v celé téhle situaci a na tomhle místě, ale díky Maře a jejímu šeptnutí, jsem se probral. Poslouchám. Zní to jako jedna věc, takže by jsme to mohli zvládnout bez větší přípravy.

"Alexi klekni si do palebné pozice, ať přes Tebe můžu kouzlit. Ili po bok Alexovi, kryj ho. Maro buď nejlépe za mnou a sem tam se koukni za nás."

Potichu mluvím ke skupině, ale bylo by se fajn trošku zformovat a připravit, až to za námi přijde. Naproti tomu fakt nejdu.

"Musíme Maru naučit pořádně střílet..."

Tajemné stoky

31. Říjen 1840
Stoky pod městem

"Obávám se, že je," odtuším Fabianovi podivně napjatým hlasem, jako bych v sobě potřebovala sama něco zadusit. Vzrušení či snad strach? Kruhy se táhnou, kam až světla luceren dosáhnou, jeden jako druhý. A tohle vše se tu skrývalo celou tu dobu bez povšimnutí, přímo v srdci města. Kde jsou ty pověstné bariéry, co mají zachytávat působení zlých sil?
Na Alexovo mlčenlivé zavrtění hlavou se jen zamračím, možná bych v tu chvíli byla přeci jen ráda, kdybych sama něco přehlédla. Nikdo proti návrhu jít dál neprotestuje, tak spolu s ostatními vykročím. Nikomu není zrovna do řeči, kromě hlasitého šplouchání nám tak společnost dělají jen prchající hejna krys vystrašená ruchem i světlem, které jejich drobná očka možná za celý život ani nespatřila.

Jenže to vše náhle, jako mávnutím kouzelného proutku ustalo. Po těle mi přešel mráz a zahryzl se mi svými ostrými zuby do zátylku. Ustrnu, Ilana ani nemusela vydávat pokyn k zastavení, ačkoliv její gesto naučeným, bezmyšlenkovitým pohybem zopakuji. I vzduch, jako by ztěžkl, prosycen zlověstnou aurou. Současně s tím se chodby rozezní podivnou melodií. Hruď se mi sevře pod nečekaným návalem strachu, jako by ten zvuk zadrnčel na strunu mého vlastního bytí. Stísněně vydechnu vzduch mezi zuby, když se setkám s Ilaniným pohledem.

Mohla jsem přečíst desítky knih, poslouchat celé hodiny vyprávění o setkání s démony, ale pravda byla jednoduše taková, že na vlastní kůži jsem nic z toho nezažila. Původní dobře skrývanou horlivost tak vystřídalo něco mnohem přízemnějšího. Pocit, se kterým jsem nedovedla až tak dobře pracovat, ačkoliv jsem si sama velmi ráda nalhávala opak.
Možná....možná to bylo něco zcela jiného. Ať tak či onak, jakákoliv společnost ve zdejších místech nebyla zrovna vítaná. Myšlenky mi bez varování sklouznou k jeho pohledné tváři a dvojici chladných, unavených očí. Možná jsem s ním měla hovořit víc, ptát se...

"Slyšíte to taky?" šeptnu, jako bych se možná chtěla chytit toho posledního stébla. Podvědomě ale tuším, že nejsem jediná. "Netuším, co to je," odpovím možná na jejich zatím nevyřknutou otázku, "ale měli bychom se připravit." S těmi slovy vytáhnu dýku doposud ukrytou v pouzdře na opasku. Kůže rukavic se celá napne, jak ji křečovitě sevřu v prstech. Musím se připravit, jako tolikrát předtím.

Bylo nás pět

31. Říjen, 1840
Stoky

Povolávání démonů...cosi se mi zakousne do zátylku a já se z toho pocitu musím chtě nechtě ošít. Momentálně jsem šťastná, že mi obličej skrývá šátek a emoce jsou nečitelné. Až na oči. Naštěstí si každý hledí svého. Nesnáším magii a nevěřím, že to je menší zlo. Nic takové zkrátka neexistuje.

Matka? žaludek se mi kroutí v křeči. Tohle se mi vážně nelíbí. Na okamžik očima sklouznu k jednomu z kruhů a až dál do tmy, kam jistě ještě pokračují.

Na Fabianovu odpověď pomalu přikývnu. Snad se brzy sladíme. Když Mara nabídne dvě možnosti, jak dál, mám chuť vyhrknout, že by bylo lepší se jít nejprve poradit. Jenže Fabian rozhodne pro průzkum a mně se slova jaksi zadrhnou v hrdle a svůj názor neprosadím. Nemám tuhle svou vlastnost zrovna ráda, avšak není to vůbec snadné na tom pracovat.

Tuším, že všichni chceme vědět, zda Alexander našel další stopy a odpovědí je tíživé ticho doprovázené zavrtěním hlavy. Sotva jsem to postřehla. Pomalu vydechnu, kývnu na Maru s Fabianem, že tedy pokračujeme dál nebo spíš brodíme se dál. Zastavím se asi dva metry od Alexe a trpělivě čekám, než udělá, co musí, aby zvolil směr naší průzkumné cesty.

Pozornost je napnutá, přesto kdesi na pozadí přemýšlím, kde se vzalo tolik krve. Vraždy? Pouštění žilou? Co to má být a jak dlouho už to trvá? Nebylo mi z toho pomyšlení příliš dobře. A ten puch...

... A chlad. Ticho. Ticho! Strnu na místě a zvednu dlaň, aby tak učinili všichni. Nečekám, že by je to samotné nenapadlo, je to spíš podvědomý pohyb. Vyměním si s každým pohled. U Mary se zastavím nejdéle, jako kdyby z toho děsivého zvuku dokázala poznat, jestli se jedná o démona a jaký to asi bude stupeň.

Nesmím se bát. Strach bodá hlouběji než meč.

Opakuji si v duchu a soustředím se na svůj dech. Není, kam se schovat. Další křižovatka je ještě před námi. Posunky naznačím, že půjdu první. Minimálně to můžu rozptýlit a koupit ostatním čas. Samozřejmě, nejraději bych tomu nějak ublížila a zneškodnila to. Ale rozhodně se nikam nebudu slepě vrhat. Čím déle zůstaneme ve stínu , tím líp. Úplně si nedokážu připustit, že by ty popěvky patřily nějakému spořádanému občanu, který si jen tak vyšel na procházku skrz stoky...

Creepy Walk
31. Október 1840
pod zemou

Ticho ste sa pohli vpred smerom, ktorý Alexander určil. Svetlo z lampášov stačilo na to, aby ste videli pár metrov pred seba. Kanálová voda vám žblnkotala pod nohami ako ste sa cez ňu brodili a pokračovali rovno cez podzemné tunely.

Chodby boli rovnaké. Líšili sa len známkami opotrebovania. Niekde rástlo viac machu a plesne, niekde už opádavala kamenná stena a niekde boli oporné drevené trámy už celkom rozpadnuté a padnuté vo vode. Obrazce na stenách, ktoré ste videli pri rebríku, však pokračovali ďalej aj po niekoľkých metroch. Stále rovnaké s rovnakými rozostupmi medzi sebou. Na niektorých už však bolo vidno, že sú staršie. Boli vyblednuté a zaschnutá krv už nebola tak dobre vidno. Pri niektorých zasa bolo vidno aj krvavé odtlačky ľudskej dlane. Akoby sa autor chcel podpísať pod svoje dielo.

Skôr než ste prišli k ďalšej križovatke a k druhému rebríku s poklopom, stalo sa niečo zvláštné. Celá atmosféra v tuneloch akoby sa v okamihu zmenila. Potkany a iné hlodavce celkom stíchli. Vzduch sa zdal byť ťažší a hustejší. Dokonca ste mali pocit, že sa tam aj výraznejšie ochladilo.
Najviac zo všetkého vás ale zarazilo to, že sa tunelmi začala ozývať vzdialená melódia. Akoby si niekto vyšiel na prechádzku a začal si niečo pohmkávať do rytmu chôdze.


odkaz

Tiše

31. Říjen 1840
Stoky

Popošel jsem kousek dopředu, zatímco se ostatní shlukovali dole a zvedl lucernu, aby světlo dosáhlo dál do chodby. Z pohledu na démonické obrazce mě mrazilo v zádech a kolem žaludku se sbírala ledová hrůza, pohled na runy mi vyloženě nedělal dobře, měl jsem pocit, jako kdyby se něco ve mně odtahovalo od nich pryč, co nejdál.

Potřál jsem hlavou a násilím ty pocity potlačil. Teď se musím soustředit. Na Mařinu otázku, zda jsem tu nanšel něco dalšího jsem jen zavrtěl hlavou. Došel jsem až k místu, kde začínala křižovatka, kde jsem se zastavil. Mohli bychom jít rovně a nebo zabočit vlevo. Na křižovatce jsem si nejdřív pečlivě prohlédl zdi, jesli na nich přecejen nezústal náhodou nějaký škrábanec či stopa. Pak jsem pomalu vydechl a zavřel oči...oko. Ztišil jsem dech, vytěsnil na okamžik své společníky za sebou a naslouchal. Opravdu poslouchat není to samé jako slyšet, je to něco, co jsem se naučil už v dětství, když jsme s otcem v lesích lovili zvěř. Soustředil jsem se snažil se zachytit byť ten sebemenší zvuk, který by se mohl linout z některé ze stran na křižovatce.

Kanál místo Bordelu ...

31. Říjen 1840
Stoky pod městem

"Co mi zbejvá když jsem zůstal poslední."

Naoko rezignovaně konstatuju na Mařini sdělení, ale ve skutečnosti opravdu hlídám a dělám zadní voj. Když slyším čvachtnutí, tak se ještě naposled rozhlídnu, přetáhnu si šátek přes obličej a začnu lézt dolů. Mezi námi, tomu žebříku jsem fakt nevěřil. Takže když jsem se zabořil dole do těch sraček, tak se mi ulevilo.

"Hmm bordel jako bordel..."

Zabručím do okolí tak nějak neurčitě a stejně jako asi ostatní mě zaujme zdejší výzdoba. Těch důvodů proč nám o nich nimdo neřekl je jistě spousta, ale za mou osobu je jeden jedinný. Oni tu nebyli. Lézt v noci do stok, je trošku sebevražda, ať jste jak chcete dobří. Zlikvidovali co našli a více sem nelezli to je rozumné. Kdybych nemusel, tak sem taky nelezu. Já zajišťuju okolí stejně jako Ili. Tohle jde prostě mimo mojí platovou třídu. Když ke mě přijde Ili jsem vždycky tak, abych se díval na druhou stranu jako ona. Nic nenecháme náhodě.

"Od všeho trochu a co mě zrovna napadne. Spíš na dálku, ale jak na blízko."

Chápu proč se ptá. Je reálné, že budeme bojovat a chce vědět co a jak. Přemýslel jsem, že bych vytáhl pistoli, ale chci si nechat volné ruce. Střelce i šermíře tu máme. To co říká Mara je špatné. Někdo si dal hodně práce a když si někdo dá hodně práce, tak to myslí vážně.

"Je to funkční jakože principiálně? Víš, jestli to není takovéto, že si hraje někdo na vyvyolání a neví co dělá, jen doufá. "

Odpověď jsem znal, ale radši si to potvrdím. Na otázku co a jak jen kývnu do tunelu. Smrdím, mám boty od sraček, takže toho využijeme!

Dolů, do temnoty

31. Říjen 1840
Stoky pod městem

Ustoupím kousek od vchodu, abych udělala místo Alexandrovi, který se rozhodl sestoupit dolů jako první. Jeho slova o počtu nestvůr mi zrovna na klidu nepřidala, zrovna tak zmínka, že se ještě do stok nevrátili. Něčeho podobného si přeci musela všimnout i druhá lovecká skupina. Proč by nám o tom ale nikdo neřekl?
Prozatím si nechám pochybovačné myšlenky jen pro sebe a znovu přes obličej natáhnu šátek, když následuji Ilanu do hlubin městských stok.
"Budeš nám všem krýt záda," mrknu ještě na Fabiana, než poprvé opatrně našlápnu na zrezivělou příčku, abych se ujistila o její pevnosti. Za nepříjemného vrzání sestupuji dolů, jen aby mě přivítal odpudivý, dusivý puch ze směsice odpadních vod, plísně a rozkladu.

"Ew," odfrknu si znechuceně, jak se mi boty až po kotníky namočí v té odpudivé břečce. Překvapí mě, jak moc je chodba široká, nějak jsem podvědomě čekala, že se ocitneme v mnohem stísněnějším prostoru, tím spíše se ale budeme muset mít na pozoru, světla luceren jen stěží dokážou osvítit vše. Další stopu jsme ale nemuseli hledat dlouho. V očích se mi okamžitě začne zrcadlit znepokojení, jakmile upřu pohled na jednu ze stěn. Zatím zůstanu na místě, dokud se dolů nedostane poslední z nás, než tím směrem vykročím.

Ilanina slova dodávají celé scéně mnohem tísnivější nádech. "Pochybuji, že by se nepodívali sem dolů. Nechápu, proč by nám o tom neřekla, tušila snad, že se sem vydáme tak jako tak?" zavrtím nechápavě hlavou, nedává mi to zrovna moc smysl. Nespokojeně vydechnu a vezmu si od Ilany svítilnu, abych si mohla obrazec prohlédnout podrobněji. Není tu jediný a už jen z představy, kolik muselo být prolito krve na jejich vykreslení, mě zamrazí.
"Je to pečeť sloužící k povolávání démonů," hovořím tiše, stále zády ke skupině, "znaky uvnitř by měly popisovat jejich podstatu, ale nikdy předtím jsem něco podobného neviděla. Tahle magie je od dob vyvolávačů zakázaná," pokračuji rozrušeně, "ale tyhle obrazce nevypadají zrovna staře." Kolikrát jsem jen za ta léta pátrala v archivech, abych se dostala ke spisům z té doby. Věřím, že tam někde byly, uchovány možná pro ty, co se osvědčí. Staré nauky ale rozhodně nebyly zapomenuty, právě jsem se dívala na živoucí důkaz. Bylo obtížné maskovat to narůstající vzrušení, fascinaci z odhalení pravdy. Přistihla jsem se, jak se mi pod šátkem koutky úst zdvihly v úsměvu, musela jsem se kousnout do rtu, abych se vrátila zpět do přítomnosti.
"Písmo po obvodu obvykle využívají alchymisti k vytváření bariér a očarování předmětů, stojí v něm "matka"," poslední slovo řeknu možná o něco hlasitěji, než jsem zamýšlela a konečně se otočím k ostatním. "Už to, že tu někdo zkombinoval runové a prastaré písmo je podezřelé. I počet těch kruhů," v záři lucerny se mi rýha mezi obočím ještě více zvýrazní, jak se zamračím. Nelíbí se mi to. Ani trochu. Ale zároveň...

"Víc z toho teď nezjistím. Můžeme to překreslit a jít se zeptat zkušenějších démonologů, nebo jít dál a zjistit, co se tu děje. Teď asi nemá smysl se rozdělovat," navrhnu a postupně si s pomocí paže sundám rukavice, abych se jich nemusela dotýkat prsty a vyvolávací kruh ze stěny si zaznamenám do deníku.
"Už jejich vyhotovení muselo dát zatraceně hodně práce."
"Nebo jsi tu našel ještě něco?" směřuji svou otázku především na Alexe.

I will follow you way down to your deepest low

31. Říjen, 1840

Šest nebo sedm...? A všechno směrem ven? to mi připadá poněkud zvláštní. O dvě monstra je jistě postaráno a ten zbytek? To by se muselo vědět, že se v posledních měsících v centru města potulovali věru nevítaní hosté. Vraždit bez povšimnutí před baštou Lovců...to zní jako dost divoká historka. Pod svícnem je největší tma? To jistě.

Masku připnu k pasu. Šátek kolem krku si nasadím tak, že mi koukají jenom oči. Kdybych na to myslela i včera, mohla jsem si leccos ušetřit. Alespoň jsem dostala lekci i v tomhle ohledu. Zhluboka se nadechnu ještě jakž takž čerstvého vzduchu a když je Alex dole, lezu jako druhá.

Poslední příčky seskočím až se kolem rozcákne ta břečka, co nám sahá po kotníky. Počkám na zbytek skupinky a nabídnu Maře svítilnu, aby ty zdi mohla lépe prozkoumat. Sama se pak ze zvyku dotknu místa na hrudi, kde býval amulet, ale nahmátnu jenom vzduch. Ano, démoni a cokoliv kolem nich mi tak trochu nahání strach. Nebo, jak to vyjádřit jinak...zkrátka mě nefascinují a netoužím po tom, aby se naše cesty zkřížily.

"Mám z toho trošku divný pocit. Jako kdyby nám Diane neřekla všechno, protože...si nás chtějí otestovat..." prohodím zamyšleně. O těhlech čmáranicích Starší nic netuší? Vážně? Ozve se ostrý zvuk, jak pomalu tasím meč. Raději ho už budu mít v ruce.

Přejdu k Fabimu. "Máš konkrétní specializaci nebo čaruješ od všeho trochu? Myslím tím, jestli se soustředíš jenom na zemi jako živel nebo i něco dalšího...?" ptám se polohlasně, abych moc nerušila Maru a přitom pohledem kontroluji okolí. Nevzpomínám si, že by to včera říkal. Možná mi to vypadlo, ale chtěla bych vědět, s čím zhruba počítat.