The Tunnels
31. Október 1840
pod zemou

Podzemné tunely boli široké ako celá ulica, a teda približne šestnásť metrov. Strop bol vysoký asi dvadsať a teda ste aj tak nízko museli zošplhať dolu po starom rebríku, ktorý našťastie vydržal nápor každého z vás.

Tmavá voda na spodku tunelov vám siahala až nad členky. Na jej kalnom povrchu bol povlak čohosi mazľavého a smradľavého. Kde tu na jej povrchu aj čosi plávalo. Či už smeti alebo telíčka mŕtvych hlodavcov.

Vzduch bol vlhký a bol cítiť plesňami ktoré rástli po kamenných stenách a drevených podperných rámoch, ktoré mali držať strop kanálov pokope. Tieto drevené oporné body už však boli dávno prehnité a tak už slúžia len ako taká temná ozdoba.

Bolo tu ticho. Počuť bolo len žblnkotanie vody a vzdialené zvuky miestnej rodiny potkanov. Posledné stopy po čiernom hnise a škrabancov od pazúrov príšer, končili na starom rebríku po ktorom ste sem zišli dole. Všetko ostatné pohltila špinavá voda v ktorej ste práve stály. Našli ste tu však niečo celkom iné.
Na stenách okolo vás boli krvou nakreslené obrazce. Boli vždy oproti sebe na oboch stenách a opakovali sa asi každých päť metrov. Bol to jeden a ten istý obraz, opakujúci sa stále dokola, na každej stene a na každý smer.

Vzhůru dolů

31.Říjen 1840
U kanálu

Dřepěl jsem u kanálu a bedlivě prohlížel rýhy v kameni. Prsty jsem přeměřil vzdálenosti mezi nimi, abych mohl určit, které patří jednomu kompletnímu spáru a pak se v uličce nahrbil jako šelma, nehledě na to, co si ostatní budou myslet, abych podle šířky od sebe určil zhruba, kde mohli být a kolik. Nehtem na palci jsem se porýpal v několika drážkách, lépe si posvítil lucernou a vypustil vzduch mezi zuby.

"Může jich být...šest, možná sedm, pokud teda nebereme, že některý ty stopy sou starší. To se dá těžko soudit, v těhle podmínkách, ale zdají se mi všechny dost podobné. Pokud bych měl hádat, vylezli odsud všichni docela nedávno, ten hnus na žebříku se teprve začal srážet. Ale všechny stopy jdou jedním směrem..." vzhledl jsem k ostatním. "Z kanálu ven a odsud pryč. Žádná se nevrací zpátky," v duchu jsem si představil, jak nestvůry vylézají z kanálu a jako krysy peláší uličkou pryč.

Na shrnutí ostatních jsem pouze přikývl a protože už jsem měl připravenou a rozsvícenou lucernu, začal jsem se po žebříku spouštět jako první. Když jsem byl bezpečně dole, trochu jsem poodstoupil, aby ostatní měli prostor a zvedl lucernu vysoko, aby světlo dosáhlo co nejdál.

Na lovu

31. Říjen 1840
Místo skonu druhé nestvůry

"Když myslíš, že to tak bude lepší," odtuším Fabianovi a pokrčím rameny. Na škole se mnou nikdo rozhovory moc nevyhledával a vždycky se našla i nějaká dobrá duše, která mi připomněla proč. Ilana mi pro tuhle úlohu přišla stále nejlepší, ale nemělo smysl na ni naléhat. Místo toho sleduji, jak klusá za Alexandrem a sotva mu stačí. Do zbrojnice to alespoň nebylo daleko a já s Fabianem měla trochu více času prohlédnout si oblast skonu více zblízka. Ulička to byla celkem úzká, už jen s ním jsem si tu připadala stísněně. Po důkladnějším zkoumání stop už nemohlo být pochyb o tom, kudy monstra do města vlezly, otázkou zůstávalo jak a proč.

"Proč zrovna sem?" Nákresy kanalizační sítě, se kterými zanedlouho přiběhl Alex by mohly poskytnout aspoň střípek odpovědi. Poklopů byla po městě celá řada a tenhle rozhodně nebyl tomu nevěstinci nejblíž. Kromě očividných stop po střelbě a magii se zaměřím na ty běžnému oku hůře uchopitelné. Pozůstatky po temných rituálech, drobná rezidua přivolávacích nebo poutacích kouzel, znaky vyryté do kamene...

Vše minimálně naznačovalo tomu, že se odsud nevydrápaly jen dvě. Diane ale nezmínila nic o tom, že by tu bojovali s vícero z nich, rýhy v tvrdé, kamenné dlažbě mohou být klidně starší. Zkusím alespoň porovnat ty, které určitě patřili noční návštěvě se zbytkem, jejich hloubku, to, zda už nejsou z části ohlodané zubem času a zdejším podnebím. Když skončíme s ulicí a stěnami, je na čase podívat se i dolů. Pečlivě si prohlédnu poklop i z druhé strany, stejně tak vstup osvětlený Alexovou lucernou.

"Ve dvou by to mohlo být zbytečně riskantní," dám Fabianovi za pravdu, zatímco zamyšleně pozoruji šprycle zrezivělého žebříku.
"Udrží nás to vůbec?" Bylo by dost nešťastné, kdybychom přišli o jednu z cest na povrch.
"Zkusila bych se opatrně podívat dolů, abychom vůbec zjistili, jak to tam vypadá," navrhnu. Nakonec moc jiných možností ani nemáme. "Ideálně po jednom, ten žebřík vypadá, že to má skoro za sebou." Jistě, i to nese svá rizika, ale těm se nedokážeme zcela vyhnout nikdy.
Zatím ani netušíme, jak jsou stoky široké, jestli je vůbec možné, aby šli dva vedle sebe. Ale jestli byla využita nějaká rituální magie, očekávala bych její otisky právě tam. I kdyby šlo o jednoduchou značku navádějící nestvůry právě k tomuto východu.
"S odhadem jejich počtu bych ještě počkala. Některé ty rýhy mohou být i starší," dodám nakonec.
"Jestli ale máme pod nohama rovnou celé hnízdo," raději se mi na to ani nechce myslet, už tak mi pohled do té smrduté, temné díry nedělá zrovna dobře.

Lovíš, Lovím, Lovíme!

31. Říjen, 1840

Doprovodil jsem Ty co chtěli si něco zařídit, aby jsme se nerozcházeli, ale já jsme si nic nebral. Do tunelů chtěli jít Alex a Ili, takže chápu lepší výzbroj a podle toho s čím přišla Ili to brala zatraceně vážně. No kdybych měl jít do tunelů, tak bych to bral taky vážně. Takhle jsem se snažil jen vypadat dobře. V bordelu se to bude hodit.

Po cestě bylo vidět, že hon byl opravdu náročný a stopy byly vidět všude. Lidi to nějak moc nerozpakovalo. Což jsem se asi moc nedivil. V noci městem chodí málo kdo a pokud oni přežili a nemají zničený majetek, tak sebrat spadlé cedule nebo koše nic není. Té logice, kterou asi mají se nijak nedivím. Místo, kde Lovci ulovili tu druhou bestii jsem poznal i já a to nejsem stopař. Ohnivou magii poznám a díry po kulkách taky. Takže to bylo zcela jasné. Další škrábance a moje počítání mi nějak nevycházelo. Bylo jich moc, když byly jen dvě. Nechal jsem Ili strážit jednu stranu naší party a sám jsem šel na tu druhou. Ať máme pokrytou celou ulici.

"Já teda stopař nejsem, ale i já jsem si všiml že jich bylo víc. Že by se stáhly další? Reálně tam může být hnízdo nebo něco podobného. Opravdu tam chcete jít dva?"

Řečnická otázka, ale za mě dost na místě. Tady se včera dva nebo tři Lovci brutálně pobili s jednou nestvůrou. Ve dvou dolů, je nápad ne dobrý, ale já už jsem to říkal.

Lov

31. Říjen, 1840

Moment jsem počkala, abych odcházela jako poslední a ještě jsem se soukromě Diane na jednu otázku zeptala. Potom jsem se s ní spěšně rozloučila a vyběhla před hostinec. O tlukot srdce později jsem už vlála za Alexem. On šel rychlým dlouhým krokem a já klusala, abych ho vyrovnala. Když jste asi o hlavu a půl menší, nohy na tom budou poměrově podobně.

U vstupu jsme se rozdělili. Archivem jsem čas ztrácet nemusela. Vybrala jsem si vhodný popruh, abych meč mohla nosit na zádech místo u pasu. Bude to tak pohodlnější. Druhý a luk nosím jedině, když mám i koně, což teď ne, takže to neřeším. Půjčím si čtyři menší vrhací nože k mým dýkám a pouzdro s jehlicemi. Až teď mi dojde, proč jim spolužáci občas říkávali Gévaudanovy. Ani nemusíte hádat, kam jsme se s nimi učili především mířit. Jenom krátce zavrtím hlavou. Samozřejmě, nejlepší by to bylo kombinovat s jedy od alchymistů, avšak ty se půjčit nedají a je to už dražší komodita. Pokud přežiju a něco si vydělám, tak třeba jednou...! Ještě se s Alexem poradím, jestli nechce vzít i provaz, třeba by se mohl hodit, ale možná to je zbytečnost.

Venku bylo zvláštní sledovat trasu té potvory, která mě na chvíli oslepila. Do očí bijících stop jsem si všimla i já. Ovšem ty menší a delikátní jsem nechala stopaři a démonoložce. Mým úkolem bylo jim krýt záda, aby se mohli soustředit na práci. Hlavně v té uličce s kanálem. Kdo ví, co se tady zase může objevit. Hlavně, ať to není démon. Svatá Almo, dopřej mi klid skrze tvou sílu a odhodlání. zhluboka jsem se nadechla.

Když Alex odsunul poklop, ani jsem nemusela vidět, to co viděl on. Měla jsem takové podivné tušení, že to nebudou dobré zprávy. "Je jich víc, že ano..." vydechnu polohlasně a pokud to potvrdí, přidám otázku. "Dokážeš odhadnout počet?" a kouknu se po Fabim a Maře.

The Investigation
31. Október 1840
Miesto činu

Už cestou k tomu osudnému miestu ste mohli vidieť isté známky lovu. Prevrátené smetné koše, zhodené tabule pred obchodíkmi, ktoré si len teraz všimli ich majitelia a dávali ich späť na svoje miesto.

Ulička kde sa nachádzal vstup do podzemných kanálov mesta, a miesto kde skonala príšera, bola veľmi úzka. Na jej začiatku to ešte nebolo tak zlé, no čím ďalej tým bola užšia, že by tade ledva dokázalo prejsť malé dieťa, a aj to len ak by stálo bokom.
Vy ste zastavili asi v prvej trištrvťke celej ulice. Bolo evidentné, že sa tu v noci niečo dialo. Na jednej stene bolo vidno diery od nábojov, na druhej zasa stopy po ohnivej mágii. Dážď však zmyl všetko ostatné. Len na zopár miestach ešte ostali pozostatky čierneho mazľavého hnisu. Iné dôležité stopy už boli dávno zaistené predošlou skupinou lovcov.
Pre vás tam zostali už len škrabance na kamennej dlažbe. Bolo ich niekoľko. Určite nie len od jednej, alebo dvoch, príšer. Smerovali rovno až k poklopu od kanálov.

Alex si mohol ihneď všimnúť, že aj na poklope sú rovnaké škrabance a dokonca aj zaschnutá ľudská krv. Po otvorení poklopu sa na vás vyvalil zatuchnutý vlhký a chladný smrad. Dolu do čiernej diery viedol jeden kovový a zhrdzavený rebrík. Na prvých pár stupienkoch bola ďalšia zaschnutá krv aj spolu so smradľavým hnisom.

Na lovu

31. Říjen 1840
Zbrojnice -> Místo činu

Takže nakonec bylo rozhodnuto. A dokonce se mnou i ostatní souhlasili! Na Ilanu jsem se vděčně pousmál, když řekla, že půjde se mnou. Nesměli jsme tedy ztrácet čas, jesli mám sehnat věci, které budem s Ialnou potřebovat. Takže sotva jsme se rozloučili s Diane a opustili hostinec, vychrlil jsem na ostatní, že budeme hned zpátky a pak se i s Ilanou vydal rychlým krokem do budovy lovců. Mám dlouhé nohy, ale věřil jsem, že Ili mi bude stačit.

Nejdřív jsem si v archivu vyžádal kopii mapy stok a pro jistotu i kopii mapy, kterou měla Diane, abychom si to mohli vzít sebou. Převzal jsem oba tubusy s mapami a přešel do zbrojnice, kde jsem si vyžádal výbavu běžně vydávanou lovcům posílaným do Groburgu - důlní lampy, které jsou ošetřené tak, aby nevznítily potenciálně hořlavé plyny, a také filtrační masky. Bylo by...trapné zemřít nikoli na útok monster ale na udušení odpadními plyny a nebo metanovou explozi.

Když si i Ilane ze zbrojnice dobrala, co potřebovala, vrítili jsme se za ostatními a mohli vyrazit. Po cestě, kterou nám ukázala Diane, jsem se, stejně jako Mara, rozhlížel po možných stopách a nápovědách o pohybu a chování monster, jak mi bylo vtloukáno do hlavy. Toto usíli jsem ještě znásobil na místě skonu příšery, kde jsem obhlédl jak zdi domů, tak zemi kolem, hledajíc cokoli neobvyklého a nebo se pokusit třeba odhadnout, jestli monstrum s lovci bojovalo (a případně jak) a nebo se opravdu jen snažilo o útěk. Oko se vydatně snažilo pomoci a přibližovalo a zostřovalo cokoli, na co jsem se zaměřil.

Po důkladné obhlídce toho místa jsem udělal pár kroků směrem, kterým leželo víko od kanálu, ke kterému se příšera patrně snažila prchnout. I k němu jsem se sklonil a pečlivě jeho okolí ohledal. Pokud to bylo nutné, dokonce jsem s mírnou námahou odsunul víko a lucernou posvítil dovnitř, i tentokrát za vydatné asistence Oka. Hledal jsem staré škrábance, stopy po drápech, neco co by mi napovědělo víc...

Tak teda jdem!

31. Říjen 1840
Havraní hlava

Mě se prostě rozdělování sil nelíbí, i když chápu princip ztráty stop a všeho. Pouštět dva samostatné lovce do stok je něco co jde proti všem mým přesvědčením, protože to je sebevražda, ale kdo jsem. Byl jsem utlučen argumenty ostatních, tak jen pokrčím rameny.

"Mě to nevadí. Jenom si myslím, že rozdělovat se a do těch míst do jakých jdeme jít po skupinkách je blbost, ale jsem přehlasovaný. Ještě bych rád podotknul, že to že někam přijde skupinka Lovců není útok. Lidi jsou tady zvyklí, že Lovci chodí ve čtyřech. Každopádně mluvit budeš Ty. Já na vyšetřování nejsem a učitelé ze mě vždycky šíleli. Zvládnu mlčet a dělat Ti křoví."

Jenom jsem si nemohl odpustit poznámečku a teď můžeme jít. Pokud se Mara a Alex chtějí ještě dozbrojit, tak musíme vyrazit ihned. Cesta do zbrojnice a zpět bude chvilku trvat.

Čas vyrazit

31. Říjen 1840
Havraní hlava

Schůzka se pomalu chýlila ke konci, hlasy mých společníků občas doprovázel typický vrzavý zvuk tužky zapisující na papír, dokud jsem deník konečně s posledními odpovědi nezaklapla. Dalo se čekat, že se mé návrhy neobejdou bez připomínek, než jsem se k nim ale hodlala vyjádřit, upřela jsem oči na Diane.
"Děkujeme za vše. Myslím, že už je na čase, abychom začali pátrat po vlastní ose," prohlásím a ještě se otočím ke každému zvlášť, abych se pohledem přeci jen ujistila, zda ještě nemají něco na srdci.
Jakmile naznám, že nikoliv, obrátím svoji pozornost k Alexovi: "Jistě, počítala jsem, že k místu, kam běžela ta druhá nestvůra, se vydáme všichni," zopakuji pro jistotu. Dává to smysl, potřebujeme zajistit co možná nejvíce důkazů a každý z nás máme jiné způsoby, jak se jich dopátrat. Protinávrh Ilany, aby do nevěstince pokračoval Fabian se mi sice až tak nezamlouvá, ale zřejmě k tomu také má nějaké své důvody.

"Pokud tedy Fabian nebude mít nic proti, může tam jít se mnou," pokrčím nad tím rameny, "jen bych ten nevěstinec opravdu nerada brala útokem. Ženy z takových míst prostě mizí, málokdy tomu někdo věnuje pozornost a jestli o jejich nákaze věděli, tím spíš by nic nenahlásili." Podotknu, snad s jistým podtónem znechucení. Nakonec, sama jsem mohla dopadnout dost podobně, pokud by se mi nepodařilo nastoupit a projít Akademií. "Mluvení ale ráda nechám na tobě," ušklíbnu se nakonec. S tímhle už snad budou všichni spokojeni.

"Takže vyrážíme?" položím tu řečnickou otázku, když se začnu pomalu zvedat ze židle a pokynu Diane na rozloučenou. Kožený deník opět zasunu do jedné z hlubokých vnitřních kapes pláště a vydám se směrem ke dveřím. Ač to není daleko, nemá smysl zahálet a nasadím své obvyklé svižné tempo. Čekám, že ostatní se jednoduše přizpůsobí. Jakmile se ale dostaneme už k místům, kudy monstrum běželo, viditelně zpozorním a bedlivě sleduji okolí, ačkoliv většinu stop už jistě smyl déšť, nebo je vysbírali Lovci. I tak je lepší mít se na pozoru, už jen z toho prostého důvodu, kdyby se náhodou podobný útok opakoval.
"Ve špatný čas na špatném místě, nepřisuzovala bych to náhodě, dokud se nedozvíme víc." Nahlas jsem pochopitelně své pochybnosti nevyjádřila, ale způsob, jakým Diane okamžitě zavrhla úmyslný útok mi přišel až podezřelý. Snad je to jen v mé hlavě a mluví z ní pouze zkušenosti.

Čas konat

31. Říjen, 1840

Však já vím dost dobře, že z korupce magií se nelze plně vyléčit. Následkům již nejde uniknout. Pomyslím si a v očích se mi objeví na okamžik potemnělý stín. Zajímalo mě hlavně, jestli by se jim mohla ještě vrátit lidskost. Ale ne, vždyť by zešílely, kdyby si uvědomily, co za hrůzu to provedly. Mlčky přikývnu Diane jako dík za její odpověď.

Stoky jsou jednoznačně slabinou města, jak se ukazuje. Nebo si někdo minimálně nepřipouští, že by se monstra mohla pohybovat skrz ně, což úplně nechápu, ale kritiku si nechám pro sebe. Třeba mi něco uniká. Nápad s motivem stvůr je sice zajímavý, ale lovkyně ho ihned vyvrátí jako lichý.

A pak nadejde moment, kdy bychom se společně měli dohodnout, jak dál. Možná trochu poplašeně vrhnu pohled na Maru, než se stačím zamyslet, vloží se do toho Fabian. Přesunu pohled na něj a pak se podívám na Alexe. Zavřu oči a promnu si kořen nosu. Tak dobře. Tohle je práce a svému výcviku věříš. Tady není prostor na rozpaky. napomenu se v duchu.

"Pokud se chceš vydat do stok, jdu s tebou. Kdo tě bude krýt, když budeš muset přebíjet?" řečnickou otázku směřuju k našemu stopaři. "Jestli dobře chápu, nikdo to tam dole ještě nezajistil a čas se krátí. Ale budu se muset předtím ještě dozbrojit." přestanu se opírat o stůl a podívám se na Maru s Fabianem. "Co kdybychom s Alexem prošli cestu do Zlatého Klíče spodem a vy dva vrchem?" Jaksi tuším, že s tím nebudou souhlasit. Přesto mi tohle řešení připadá efektivnější. Mary síla nespočívá v boji a použití magie ve stokách mi upřímně moc nevoní. Navíc mohou využít své vyjednavačské schopnosti, než dorazíme.

"Každopádně, za mě mají stoky prioritu. Už jen proto, jak jsi Maro řekla, že důkazy tam podléhají rychleji zkáze..." připravím se k odchodu a čekám na finální vyjádření Fabiana s Marou.