Kam dál?

31. říjen 1840
Havraní hlava

Seděl jsem na židli, občas podvědomě rukou kontroloval pažbu pistole a přemýšlel. Pokud tedy nebyla narušená bariéra, jak se nákaza dostala do města? Možností bylo hned několik. Pokud krystaly skutečně nedosahovali až do stok, možná, že se stvůry prosě...podhrabaly pod bariérou a dostaly se do kanalizačního systému, jako krtci. Fakt hnusní krtci. To by znamenalo zkontrolovat stoky i po obvodu, společně s integritou bariéry. Prohlédl jsem si znovu mapu. To by...bylo na dlouho.

No dobrá. Druhá možnost, že netvorům někdo pomohl narušením bariéry se nezdála pravděpodobná, představa, že by něco takového uniklo ostražitosti hlídek lovců...a také, že by někdo dobrovolně sloužil té temnotě z naší strany byla...znepokojivá.

Pak tu byla třetí možnost. Něco strašlivě silného by bylo schopno skrz magickou clonu prorazit, což se ale nestalo. Ale co když...co když se sem dostalo něco tak slabého, nerozvinutého, tak hluboko schovaného uvnitř člověka, že to bylo nezachytitelné? Huf, začínám chápat, proč většina lovců postupně propadá stavům trvalé paranoii. Skoro jsem to viděl vnitřním zrakem, jak se nebohý nakažený lovec, který o ničem netuší, potají vydá do Zlatého klíče za trochou zábavy a tam...může být vlastně nákaza a magická korupce přenosná, no...?

Chtěl jsem se Diane zeptat, jestli je možný pohlavní přenos temnomagické nákazy, ale co kdyby si to špatně vyložila? Jak se na tohle jeden vůbec zeptá, aniž by nevypadal divně?! Ale dřív, než jsem stačil sjet ještě níže po téhle mentální spirále, rozhořela se debata mezi Marou a Fabiánem ohledně toho, kdo kam půjde. A místo, abych se ihned přidával na jednu nebo druhou stranu, znovu jsem zabořil nos do mapy (obrazně řečeno) a jedním dlouhým, bledým prstem jel od Zlatého klíče až k Hravní hlavě. Skoro tucet bloků budov, možná víc. Ano, panuje věčná noc a nestvůry měly těžké kabáty a kapuce, ale není možné, aby při takové cestě ušly pozornosti. Musely používat stoky.

"Můžu doběhnout do archivu pro mapu stok a donést ze zbrojnice....další věci...co bychom tam dole...mohli potřebovat," Můj hlas se postupně vytrácel, až odumřel do ticha, když mi došlo, že jsem asi jediný, kdo se dobrovolně hlásí k průzkumu místa skonu posledního netvora a okolí. "Měl bych se tam aspoň porozhlédnout, tam kam utíkal ten druhý. Ta druhá. Ověřit si to. Není to daleko," pokrčil jsem bezradně rameny a tak trochu defenzivním gestem si přitáhl havraní plášť blíž k tělu. Proč se vlastně obhajuju? Jsem Stopař! Jsem na tohle cvičený!

'Jen si to opakuj, hezky dokola. Třeba to jednou bude pravda, pokud se toho dožiješ...' Vážně by se mi ulevilo, kdyby můj podvědomý vnitřní monolog nezněl pořád tak hrozně potměšile.

More talking
31. Október 1840
Havrania Hlava

“V spodnej vrstve sa prednedávnom menili všetky ochranné kryštály. Je to rutina, ktorá sa robí všade. Menili ich za nové a hľadali možné slabé miesta v opevnení.” Diane ďalej v kľude odpovedala na vaše ďalšie otázky a dotazy. “Celé to trvá pár dní a je vtedy posilnená stráž, ale pokiaľ viem tak sa neudialo nič zvláštné. Samozrejme je možné, že niektorému lovcovi niečo ušlo v chvíľke nepozornosti.” sama sa opäť naklonila nad mapu a pozrela na miesto kde skonala druhá príšera. “Je možné, že sa do tejto časti mesta dostali cez kanál. V podzemí je účinok kryštálov slabší, takže ak tade prešlo niečo silnejšie, asi by to nemalo problém preraziť bariéru.” Diane sa jemne zamračila. Ak by to aj bola pravda, iste by o tom niekto vedel. Dolu je síce bariera slabšia no aj tak by niekto ucítil ak by cez ňu niečo prešlo. Na to tam predsa bola …

Zo zamyslenia ju vytrhla až Ilanina otázka. Naspäť sa chrbtom oprela o stoličku. “Pokiaľ viem, tak nie.” odpovedala jej. “Už z môjho štádia sa nie je možné dostať. Som navždy poznačená.” povzdychla si. “Musím si dávať obrovský pozor na používanie mágie a strážiť si dávky cukru. Jedna chyba a mutácia pokračuje ďalej. Tamtie dve boli na začiatku tretieho stupňa. Pomaly ich opúšťala ľudskosť a ich myseľ začala ovládať korupcia temnej mágie. Neviem si predstaviť ako by sa z toho vrátili späť. Ja mávam problém so zlými snami odkedy sa mi to stalo…” chytila svoj pohár a dopila celý jeho obsah. Bola to len čistá voda, ale pomohlo jej teraz aj to.

Položila pohár späť na stôl a hneď na to ukázala prstom na miesto na mape, kde v meste stála budova Zlatého kľúča. (už zaznačené aj v HP mape) “Podrobnú mapu podzemia nájdete v našom loveckom archíve. Prvé poschodie, úplne posledné dvere. Čo sa týka tej ženy …” napravila si tmavé okuliare. “... Jej meno je Tamara Mesboth. Má 28 rokov, jej muž je Lucas Mesboth a dieťatko bolo Hugo Mesboth. Sú to obyčajný ľudia z vyššej vrstvy. Bola len v nesprávny čas na nesprávnom mieste.” povzdychla si a čakala na prípadné ďalšie vaše otázky a dotazy. Do vášho dohadovania o postupe ďalej vám nijako nezasahovala.

Povídáme si...

Poslouchal jsem a vstřebával i formace. Rozhodně byla důležitá informace od Alexe, že z nich táhly stoky. Což dávalo poměrně smysl. Asi málo, které monstrum se může pohybovat po ulicích jen tak a málo jaký lovec se jen tak odváží do stok.

"Předpokládám, že ve stokách moc očí a prostředků jak je monitorovat není."

Vlastně jen tak rádoby prohodím a nevstupuju do celé debaty našich mozků. Stran ukradení kamenů tam nesouhlasím, protože ten výskyt by byl větší a někdo moudřejší by si toho všimnul. Samozřejmě je to pracovní varianta, ale dle mého názoru okrajová. Byl jsem rád, že se někdo ptá a dává dohromady skládanku. Na to mě nikdy neužilo, ale když už to někdo nadhodí tak ta práce s tím byla v pohodě.

"S tím rozdělením nesouhlasím. Chápu princip a efektivitu, ale z toho bordelu přišly dvě příšery a nikdo nehlásil, že jim zmizeli lidi. Radši bych tam nakráčel v plné parádě, než aby se Vám tam něco stalo."

"A beze mě do bordelu, prostě nejdete. Nebudu se hrabat někde v přibuznejch nebo chudinský čtvrti."

Otázky a odpovědi

31. Říjen 1840
Crestova pracovna

Nakloním se přes stůl, abych si mohla lépe prohlédnout mapu města, kterou před nás Diana rozprostřela. Bedlivě sleduji pohyb jejího prstu, kterak se dotýká místa posledního odpočinku druhé nestvůry. Značení přilehlé kanalizace mi jen vyloudí další vrásku na čele. Rukou si shrnu vlasy zpátky za ucho, odkud mi přepadly a udělám si do deníku hrubý náčrt oblasti. Teď mám sice všechny informace živě v paměti, ale kdo ví, jak tomu bude za měsíc či rok. Než se nadechnu k další otázce, ujme se té role Alexander, který nejenže dodá k případu další podstatné informace o jejich jednání, ale zmíní i jejich zápach jako možnou spojnici ke stokám, což by mohlo vysvětlovat, jak se jim podařilo dostat až sem. Zvlášť, když poté Diane odhalí identitu jedné z nich. Ilana poté Alexandrova slova ještě rozvede, lehce se natočím bokem na židli, abych na ní viděla, když hovoří a doplnila několik dalších odrážek k popisu nestvůry.

Při její další otázce zvídavě zdvihnu obočí a obrátím se zpět k Diane. Jistě, nejednoho z nás zajímá, kde leží ta hranice, kdy se ještě vůbec můžeme bavit o člověku a kdy už lze s jistotou říci, že daná bytost pozbyla lidskost.
"A jestli je vůbec možné něco podobného tvrdit." V chladných očích se na okamžik objeví podivný záblesk. Zmizí ale ve chvíli, kdy se do řeči opět vloží Alexander a upozorní na možnou trhlinu v obraně tvořenou magickými krystaly. Pravda, něco takového mne ani nenapadlo, ač mi přijde, že je jeho poznámka až příliš konkrétní.
"Že by sám něco věděl?" napadne mě hned vzápětí, ale raději tenhle tok myšlenek rychle utnu. Ilana hned navrhne průzkum, ale raději bych k tomu přistupovala více systematicky.

Jakmile vidím, že k tomu už ti dva nemají, co dodat, znovu se přihlásím o slovo.
"Ten nevěstinec leží kde?" doptám se nejprve a sama se snažím očima pátrat po mapě, tahle místa ve mně nikdy nevzbuzovala tolik zájmu, abych si pamatovala jejich umístění i názvy. "Je možné, že se odtamtud mohli skrze stoky dostat až sem, existuje někde podrobnější plán podzemí, jak jsou jednotlivé části napojené?" vyřknu nahlas jednu z myšlenek, zatímco zkoumám, zda u zmíněné budovy taky není značený vývod od stok.
"Pokud jim skutečně zbyla lidská mysl, muselo jim být jasné, že zkoušet se nasytit v horní části města se rovná rozsudku smrti. Kdyby je táhl jen hlad, nesnažili by se ho ukojit blíže místu, odkud byly? Co všechno ještě víme o té ženě? Nějaké významné konexe, možný důvod, proč by na ni nebo jejího potomka chtěl někdo zaútočit?" tak nějak se mi zdá, že bude tenhle případ mnohem složitější, než se na první pohled zdá.

Stále je tu příliš prázdných míst, které je třeba naplnit, aby do sebe kousky skládanky mohly začít zapadat. "Možná bychom se mohli rozdělit. Určitě by bylo dobré obhlédnout místo, kam ta stvůra utekla, prohledat ústí do stok, jestli tam nenalezneme další stopy a značky. Je to kousek odsud, mohli bychom tam všichni," na okamžik se odmlčím a podívám se po svých společnících, jestli k tomu nemají námitek, "zároveň to může být nebezpečné, pokud by tam například přebýval někdo další a zároveň důkazy na takovém místě rychleji podlehnou zkáze. Určitě bude potřeba navštívit ten nevěstinec a přeptat se na Rose a tu druhou. O to bych se mohla postarat já s Ilanou," navrhnu a otočím se k ní, "myslím, že žena by k jiné ženě mohla být sdílnější." Pochopila bych ale, kdyby se jí tam nechtělo, ostatně ani já se v takovém prostředí asi nebudu cítit nejlépe. Ale posílat tam chlapce? Je pravda, že Fabian by na ně možná mohl zkusit zapůsobit, ale též by ho tamější holky mohly brát více jako zákazníka, no a Alex...

"Vy dva byste zatím mohli zjistit něco víc o té oběti, nebo zjistit, jak je to s těmi ochrannými krystaly," nadnesu. "Oh, pravda..." zarazím se uprostřed věty a upřu oči k Diane. "Jak je to s dosahem těch krystalů? Pohyb ve stokách nebo jinde v podzemí také dovedou zachytit, nebo existuje něco, co dokáže jejich účinek vyrušit?" napadne mě. Ukrást nebo zničit krystal by jistě přitáhlo mnohem více pozornosti, než kdyby tu byl způsob, jak celý mechanismus obejít. Na druhou stranu se v chudinské čtvrti může stát leccos. A leccos tam také projde bez povšimnutí, kde kdo se rád na určitou chvíli nedívá. Je ale opět na čase dát prostor ostatním.

Hostinec a Diane

31. Říjen, 1840

Se založenýma rukama tiše sleduji dění. Plášť mi stále spočívá na ramenou a jsem prakticky připravena vyrazit kamkoliv bude třeba. Soudím, že Fabian je v podobném rozpoložení jako já. Ačkoliv on působí uvolněněji. Ten kluk snad neví, co jsou to starosti. Pomyslím si.

Nemám zdání proč, ale Maru beru skoro jako pomyslnou vůdkyni naší smečky. Působí na mě spíše jako starší moudrá sestra a já nemám důvod její úsudek jakkoliv zpochybňovat. Proto ji nepřerušuji, když Diane klade otázky k případu. Lovkyně na ně bez vytáček odpovídá, čímž si získává mé sympatie. Bere nás jako své kolegy a ne nějaké zelenáče. Když trošku zamračeně krčím obočí, je to spíše ze zamyšlení nad tím, co nám prozradila. Až tu skončíme, musím se jí ještě zeptat na Sunset Asylum.

Potom si vezme slovo Alex, aby celou situaci dokreslil a upřesnil si další věci. V momentě, kdy se na mě podívá, abych mu potvrdila ten zápach, souhlasně přikývnu. "Ano, byl to celkem puch a obsah jejího žaludku páchl ještě odporněji." malinko se při té vzpomínce zašklebím. "Ještě bych doplnila, že moje stvůra se k boji vůbec neměla. Podle mě chtěla vzít nohy na ramena hned, kdybych jí dala šanci. Působilo to na mě, že vylezly ven jen proto, aby se nakrmily. Sice se chovaly inteligentně, ale vůbec neřešilykde se budou krmit. Hlad převládl nad rozumem." jít lovit kořist před baštu Černých Lovců je holá sebevražda. Nebo volání o pomoc.

"Diane, pardon, že se ptám...ale monstrum v takovém stádiu se už asi nedá vyléčit, že?" zajímalo mě, kde asi leží hranice přeměny.

Alex pokračuje a já si všímám drobných záblesků nejistoty. Chtěla bych ho nějak podpořit, třeba mu stisknout rameno, avšak tuším, že by ho to tak akorát vyhodilo ze soustředění a tak se raději ani nehnu.

Ovšem v momentě, kdy zmíní spodní vrstvu, se lehce ošiju, protože mi po páteři přeleze ledový had. On někdo zmizení krystalů vůbec hlásí? No...místní asi ne. "Kdyby bylo třeba, můžu to v chudinské čtvrti obhlédnout..." nabídnu se a dřív mluvím, než myslím. Takhle jim to dojde. Musíš být opatrnější. Příště.

Zpátky v Havraní hlavě

31. Říjen 1840
Všichni a Diane

Vraceli jsme se zpátky do hospody, před kterou nyní chodili lidé, jakoby se nic nedělo, po včerejším útoku nezůstalo ani stopy. Což je možná dobře, zamezí to šíření paniky. Štamgasti Havraní hlavy byli všechno lovci a nebo s lovci spojení lidé, ti věděli, kdy je potřeba být zticha. Hosoda byla skoro prázdná, najít náš kontakt nebylo těžké. Diane Glos byla téměř legendární postavou, částečně také díky jejím očím, byla důkazem, že vystavení nákaze se dá přežít. A byla střelec, jako já - takže zatímco Mara obstarávala představování, snažil jsem se nenápadně zahlédnout, jaké zbraně používá.

Ale když se dala do vysvětlování, plně jsem se opět soutředil na ní a na sdělované informace. A když prstem poklepala na místo na mapě, kde byl vstup do stok, v hlavě se mi spojilo dohromady pár ifnromací - ale nechtěl jsem starší lovkyni přerušovat nebo dělat chaos Maře v poznámkách, takže jsem čekal, až dohovoří, než jsem vzhlédl od mapy.

"Ty monstra jsou dost inteligentní, aby se dokázali vydávat za lidi, ve tmě a v pláštích, kterými se zakryli. Slyšeli jsme je mluvit, když lákali tu ženu blíž dokonce byli schopní nachystat past, přepadení, jedna upoutala pozornost a druhá čekala v záloze. A ještě jedna věc..." těkl jsem pohledem k Ilaně, aby mi to kdyžtak potvrdila, "zapáchali. Jako...no, jako stoky... Je možné, že se pohybují skrz ně?" Zapíchl jsem pohled zase do mapy, na místo, které označila Diane, abych se vyhnul pohledům ostatních, co když tu plácám nepodstatné nesmysly?

Abych se zaměstnal, očima jsem přelétl celou mapu a to mě přivedlo na další nápad. "Předpokládám, že poplašný systém nikde nebyl spuštěn?" Obrátil jsem se na Diane s poněkud řečnickou otázkou, protože kdyby byl, nejspíš by nám to řekla. "Nebyly v poslední době nahlášené nějaké krádeže strážních krystalů na hranicích spodní vrstvy?" Opět, možná to byly nepodstatné otázky, ale potřeboval jsem vyloučit všechny možnosti.

Some Answers
31. Október 1840
Havrania Hlava

Diane sa na každého jedného člena vašej skupiny prívetivo usmiala. Bol to taký tichý pozdrav. Neskôr však už jej celá pozornosť patrila Mare, nakoľko sa jej pýtala čo najviac vecí ohľadom vašej novej misie. Stopárka si povzdychla, napila sa z pohára vody a oprela sa.

“Druhú príšeru sa nám podarilo dohnať. Zabočila do jednej zo slepých ulíc a tam sme ju dostihli a postarali sa o ňu.” Diane spod kabáta vytiahla zrolovaný kus papiera. Rozprestrela ho na stole pred vami. Bola to mapa mesta. Prstom ukázala na miesto, kde monštrum zabili. Všimli ste si, že na tom mieste bola na mape zaznačená aj kanalizácia mesta. “Toto sa našťastie, tak rýchlo nerozpadlo a podarilo sa nám ho prehľadať. Bolo to monštrum tretieho stupňa. Teda aspoň na jeho začiatku. Podľa zbytku tela, to predtým bola žena. Stihli sme z vnútorného vrecka kabátu vybrať toto. Potom sa už rozpustila.” Diane znova zalovila vo svojich vreckách a na stôl položila zamazanú kartičku čiernym hnisom.

Z jednej strany bolo úhľadným písmom napísané meno “Rose” a pod ním číslo “402”. Z druhej strany kartičky bol vytlačený symbol zlatého kľúča. Miestny hotel …a bordel.

“Predpokladáme, že to bola nočná dáma zo Zlatého Kľúču. Pravdepodobne aj tá druhá, čo ste odstránili vy. Nikto nám však nenahlásil žiadné zmiznutia.” lovkyňa sa znovu napila z vody. Počkala aj kým si Mara všetko pozapisuje.
“Dnes ráno sme sa tam chceli ísť pozrieť a popýtať sa po údajnej Rose, ale to už je teraz vaša práca.” pousmiala sa.
"Čo sa týka tej ženy …” povzdychla si. “Je …v poriadku. Nemá žiadne zranenia, ale nad ránom bola hospitalizovaná v Sunset Asylum.”

Ty vole! kost!

31. Říjen 1840
Havraní hlava

Vlastně jsem byl rád, když jsme vyrazili z kanceláře našeho mentora zpátky na čerstvý vzduch. Jo čerstvý vzduch je tady dost relativní pojem, když vezmeme v potaz co se děje se vzduchem a vším tím okolo. Nikdo nebyl extra mluvný, tak jsem mlčel taky, ale asi jako jediný z našeho týmu jsem se nesl jako páv. Přeci jenom máme nějaké postavení v rámci města a je potřeba to dávat vědět. Lidi v nás mají vidět ochranu a pomoc, pokud půjdeme všichni jak zaprdnutí, tak moc důvěry nebudeme vzbuzovat. Navíc jsem se usmíval. Myslím, že všude tady okolo je potřeba vidět smích.

Včerejší déšť byl milosrdný ke zbytkům toho co se tu stalo dneska v noci. Viděl jsem stejně místa kde leželo dítě bez hlavy, jeho matka a vlastně i naši nepřátelé. Ke mě nebyl déšť tak milosrdný, jako k náhodným svědkům, kteří se tady jen tak teď procházejí. Sledoval jsem je a byl jsem rád, že mi všechny potřeby zajistí Lovci a naše organizace. Tohle honění se za jídlem a aspoň nějakým základním zabezpečením nebylo pro mě. Navíc z domu jsem byl zvyklý, že prostě jídlo bylo. Tohle šlo mimo mě už od dětství. Hospoda nebyla zrovna plná lidí a tak jsme náš kontakt nemohli přehlédnout. Zajímalo by mě, od kdy se k Lovcům berou tak hezké holky. Asi by se to mělo zakázat, protože to může jiné rozptylovat. Sedl jsem si na stůl a poslouchal jsem. Představení za mě udělala Mara, takže jsem jen naznačil dvornou poklonu a očima dál těkal po okolí. Naposled, když jsem tu polevil v ostražitosti, tak někoho napadli.

Diane

31. Říjen 1840
Havraní hlava

Opět kráčím mlčky, zahalená v těžkém loveckém plášti s nepřítomným pohledem. O Diane jsem patrně někdy slyšela, ale nedokáži si k ní vybavit žádné podrobnosti, celá její osoba jako by zůstávala zahalená v mlhách stejně jako naše přízračné město. Sotva se dostaneme na dohled hostince, zpozorním. Očima pátrám po okolí, hledám jakékoliv zbytky po včerejší události, cokoliv, co by bylo schopné odolat prudkému dešti. Bez výsledku. O co se nepostaral déšť, to zvládli místní v tom svém nekonečném pachtění se za lepším životem. S trochou štěstí se druhé lovecké skupině podařilo zajistit alespoň něco...

Taverna téměř zeje prázdnotou, kromě těch nejvytrvalejších štamgastů tu není skoro nikdo, najít Diane nám tak nečiní problémy. Zvlášť, když na sebe hned upozorní. Povolím přezku u pláště a nechám jej sklouznout z ramen, zatímco mířím k jejímu stolu. Nejprve se představí Ilana, ale k mému překvapení se neposadí k žádné z volných židlí, ale zůstane postávat u vedlejšího stolu.
"Mara, těší mě," představím se a přehodím plášť přes opěradlo stoličky, na kterou se hned na to posadím. Poté se ještě otočím k našim dvěma chlapcům.
"A tohle je Fabian a Alexandr," ukážu na ně rukou, abychom alespoň to představování měli už za sebou. Něco mi říká, že ostatní očekávají, že to budu já a Alex, kdo se ujme otázek. A vzhledem k tomu, jak je náš střelec zdatný s ženami, jsem si černého Petra zjevně vytáhla já.

Krátce se nadechnu, abych si pro sebe uzmula těch posledních pár úderů srdce, kdy si mohu v hlavě promyslet, co řeknu. "Gregory nás už informoval, že se máme podílet na vyšetřování včerejší události," začnu zeširoka, "dostali jsme na vás kontakt s tím, že nám máte sdělit podrobnosti." Tak, to bychom měli úvod.
"Můžete nám prosím sdělit výsledky vašeho včerejšího šetření? Než se pustíme do práce, potřebujeme znát co možná nejvíce podrobností. Jedno z monster bylo přemoženo, ale druhé nám uprchlo. Podařilo se ho zadržet a zjistit, co bylo zač a jak se mu povedlo dostat až sem?" Položím první z otázek, zároveň zalovím v kapse pláště a vytáhnu starý, omšelý zápisník vázaný ve flekaté kůži a tužku na poznámky. Rychle prolistuji mnoha hustě popsanými stránkami, než se dostanu na čistý list. Do pravého horního rohu hned poznačím dnešní datum. Pak už jen čekám, než se rozmluví, abych si mohla poznamenat vše důležité. Nejprve je třeba si poznačit základní fakta a až na základě toho, co nám prozradí, se začnu doptávat na podrobnosti. Je skoro těžké držet jazyk za zuby, nezasypat ji hned v úvodu vším, co mě za tu krátkou chvíli napadlo.
"Hlavně na nic podstatného nezapomenout." připomenu si. Na druhou stranu, nejsem tu sama, mohu se spolehnout na své sourozence. Snad...

Informátorka

31. Říjen, 1840

Cestou do hostince nic neříkám. Pouze si prohlížím okolí. Na jazyk se mi sice derou výtky ohledně Crestova chování, ale stále je to náš mentor a mám pocit, že by to bylo podrývání jeho autority. A to je mi naopak nepříjemné. Třeba si časem zvyknu a přijde mi to normální. Každý máme něco, že ano? Já toho mám tedy víc než dost. Jedna obří nedokonalost.

Nechci se úplně dívat na místo činu, přesto mi tam pohled zabloudí. Nejhorší je, že je vlastně stále noc. Člověk si nemůže říct, že je nový den, svítí slunce a všechno bude lepší. Sice jsou to už dva roky, ale na tohle si nezvyknu snad nikdy. I tak ruch i ulice vypadá, jakoby se tu žádná tragédie ani nestala. Život plyne dál. A to je...dobré. Trochu těžce vydechnu a společně s ostatními vstoupím do hostince.

Pohled mi padne na starší lovkyni. Zestárnout. To je něco, co pro nás není vůbec jisté. Učí nás nebát se smrti. Hlavní je služba, která může skončit kdykoliv. Třeba i dnes. Z myšlenek mě vytrhnou Dianina slova. Další chvála. Poněkud stydlivě sklopím pohled k zemi. To znamená jediné. Všichni od nás něco čekají. A když jejich očekávání nenaplníme, Cresta nebude potěšen. Nervozita vzroste.

"Ilana. Nápodobně." vyloudím ze staženého hrdla a lehce se ukloním. Nechám Maru s Alexem, ať se k Dianě posadí a mohou jí pohodlně zasypat otázkami. Pokud nějaké vyvstanou. Já se opřu o vedlejší stůl a zvědavě poslouchám, co pro nás stopařka má.