The Contact
31. Október 1840
Havrania Hlava

Ulica pred hostincom bola takto ráno dosť rušná. Ľudia sa po nej ponáhľali do práce a na trhy, aby si stihli uchmatnúť tie najlepšie potraviny. Predsalen, v týchto podmienkach ich nebolo tak veľa ako inokedy. Aj keď alchymisti sa snažili čo najviac spolupracovať s farmármi a chovateľmi zvierat, aby temná kliatba zasiahla miestné poľnohospodárstvo čo najmenej, nie vždy sa úroda vydarila podľa ich predstáv.
Po hlavných uliciach okolo hostinca chodila aj viac stráži. Hlavne v bočných uličkách postávali temné siluety vašich kolegov v havraních plášťoch.

Rovno pred vstupom do povestného podniku, to vyzeralo celkom normálne. Akoby sa tam minulú noc nič nestalo. Na zemi nebola ani žiadna krv ani čierny hnis od monštier. Zrejme všetko spláchol nočný dážď.
Vnútri o takomto čase nebol takmer nikto. Za barom stál len starší muž, barman, ktorý čistil poháre a utieral pult po včerajšej noci. Pri niektorých stoloch ešte pospávalo zopár štangastov, ktorí dospávali opicu. Pri jednom z bočných stolov sedel váš kontakt. Žena s ryšavými vlasmi v cope, čiernymi okuliarmi, zahalená v loveckom plášti. Na stole pred sebou mala položený len pohár s čistou vodou. Hneď ako si vás všimla, zdvihla ruku a zamávala vám.
“Tak toto je tá hrdinská štvorica?” pousmiala sa keď ste prišli bližšie. “Je dobré vás vidieť aj v normálnom svetle a za normálnejších okolností. Včera na to nebol moc čas. Starší si už o vás pošuškávajú.” trochu sa vyrovnala a oprela. Poukázala vám na voľné miesta pri stole. “Ja som Diane, teší ma.” predstavila sa a napravila si tmavé okuliare na nose.

První ofiko!

31. Říjen 1840
Crestova pracovna

Ostatní fakt stáli jak vycpaní, kromě Mary, která mě okamžitě následovala do pracovny. Myslím, že si v tomto budeme rozumět. Dostali jsme svolení, tak stát venku mi přijde dost trapný, hlavně by se to dalo brát i jako porušení rozkazu a nevím kdo z nás by chtěl naštvat Crestu hned první den. Když byl včera naštvaný, vypadal dost hrozivě. Sedl jsem na židli, natáhl nohy a zavřel oči. Dáme mu prostě čas. Ani jsem nestihl zabrat!! Pár minut a byl tady. Trošku mě překvapil, jakým způsobem rozsvítil, protože pak musel právě vypít směs vody a cukru. Aspoň mi ukázal další způsob jak si brát cukr. Ač mě šňupání celkem vyhovovalo a bylo to takový švihácký. Každopádně mi tohle použití magie přišlo zbytečný. Myslím, že rozumný uživatel magie se snaží vyvarovat jejímu zbytečnému použití. Což zjevně starší lovec nedělal a já se s ním o tom hádat nehodlal. Naopak jsem byl potěšený, že nás chválil za ten včerejší výkon.

"Hlavní práci odvedli Alex a Ili. Bez nich to tam venku, mohlo skončit mnohem, ale mnohem hůř."

Pokrčím rameny a ukážu na dvojici našich včerejších bojovníků. Nemělo smysl si něco nalhávat, když to hlavní ode dřeli oni. To další už mi tak skvělé nepřišlo. Já samozřejmě vím, že práce lovce není jenom o tom, že budeme bojovat a lovit, ale vyšetřování a stopování je něco, co prostě nemám rád. Úplně mi to nezapaluje u toho a tak se na to moc nehrnu. Držím se, abych nevydal nějaké zasténání nad naším osudem. Navíc ještě ten dým z tabáku. Celkem mi to vonělo, ale sám jsem se k tomu ještě nedostal. Možná, až budu starší a rozumnější, tak se k tomu propracuju. Alex vedle na židli poposkakoval. Podle mě mu někdo dal špendlíky pod zadek, protože jinak to není možný.

"Díky pane. Zítra se uvidíme."

Ostatní se zvedají a já taky. Tady se nedozvíme nic a myslím, že pokud tu budeme ještě chvíli, tak Alex asi proletí stropem. Což by nám mohl Cresta dát k úhradě a když nemám za sebou rodové pokladnice, tak bych si to velmi rád odpustil.

První úkol

31. Říjen 1840
Crestova pracovna

Alexander působil roztěkaně, místo odpovědi jen zavrtěl hlavou a hledal, kam se upíchnout očima. Jen jsem krátce nazdvihla obočí a pokrčila rameny, nemělo smysl z něj v tuto chvíli cokoliv dolovat. Než jsem sama zatáhla za kliku, přivalil se jako velká voda Fabian a po krátkém zaklepání vtrhl dovnitř. Být tam Gregory s nějakou ženskou, ani si nestihne natáhnout kalhoty. Sama se ale zrovna neupejpám a následuji ho. Spíše po paměti vyhledám svoji židli a uvelebím se na ni. I přes přítmí, které v místnosti panuje, mi přijde, že jsou všechny věci na stejném místě jako včera, poznávám obrysy lovcova vybavení, které jsem si stačila vrýt do paměti. Nečekal tu na nás ani žádný pootevřený šuflíček lákající k nahlédnutí.

Bez dozoru ale nezůstaneme dlouho. Přítomnost mentora prozradí jeho zhrublý hlas mnohem dřív než samotné kroky. Stočím k němu hlavu a pozoruji ho, jak přechází po místnosti, dokud se nedostane až za desku svého masivního stolu. Trik s rozsvícením je rozhodně působivý, nedá se ale říci, že by světlo jeho pracovně propůjčilo přívětivější nádech. Tím spíš, když se Gregory opět uchýlí k černému cukru, jako by se nám snažil ukázat všechny možné způsoby jeho užívání. Záhy vystřídá jednu drogu za druhou. Vzduch prosákne těžkou vůní silného tabáku a já cítím, jak mě pomalu začíná dráždit na patře. Mám co dělat, abych se nerozkašlala. Několikrát suše polknu, zatímco se snažím vstřebat obsah jeho slov.

První mise mě potěší, konečně bude třeba i jiných než bojových schopností a doufám, že se mé pozorovatelské nadání náležitě zúročí. Navíc by mne samotnou zajímalo, jak se monstrům podařilo proklouznout skrze několik obranných linií a zanechat na místě takovou spoušť. Jestli tu nějaká díra v plesnivém sklepení umožní podobným věcem pronikat až k hlavním třídám, je potřeba tuto záležitost co nejrychleji prošetřit.
"Diane Glos, dobrá," zopakuji jméno našeho nového kontaktu a přikývnu, "zítra ráno tedy přijdeme s hlášením." Shrnu i zbytek. Nemá smysl pokládat jakékoliv otázky, od toho je tu Diane, která byla předchozího večera na místě a bude vědět všechny podrobnosti. Snažím se prozatím vyvarovat spřádaní všelijakých teorií, než si od ní vyslechnu skutečná fakta. Alex působí celý žhavý do akce, vystřelil ze židle, jako by se mu pod zadkem objevily hřebíky. Sama ještě chvíli vyčkávám, jestli k tomu náhodou něco nebudou mít ostatní, až poté se sama připravím s Crestovým požehnáním k odchodu.

Pojďme!

31. Říjen, 1840

Opírám se zády o zeď vedle vstupu do Crestovy kanceláře. Ruce založené a zamýšlený pohled věnuji hlavně starému koberci v prostřed chodby. Cítím, že se na mě občas Alex dívá, ale dělám, že o tom nevím. Já se občas po očku podívám i po něm. Je toho dost, co mi teď zatěžuje hlavu.

"Dobré ráno." odpovím Maře a dojde mi, že jsme ani nezkusili zjistit, jestli Cresta není uvnitř. To ovšem elegantně vyřeší Fabian, který se nese jako páv. To jsou zkrátka ti aristokrati. Takových jsem na škole potkala...dost. Úplně nestihnu celý ten proslov a než stačí v hlavě sesumírovat alespoň pozdrav, už se hrne do pracovny. Podívám se na zbylé dva sourozence s malinko nervózním úsměvem a vejdu dovnitř. Tam čekám mlčky.

Během výuky byl Cresta jedním z mých vzorů. Když ho však nyní poznávám osobně, nejsem si moc jistá, jestli je mi jeho chování sympatické. Ovšem těžko soudit někoho, kdo si toho prožil jako on. A tak jen nakrčím nos, když mě udeří do obličeje mrak dýmu. Fuj.

Avšak naše mise mi náladu zlepší. Bez rozmýšlení se podívám na Alexe, který už se šponuje nedočkavě na židli a lehce se pousměju. Tohle je přesně to, co potřebuje. Co potřebuju já a věřím, že i Mara s Fabianem. Dokončit tu hnusnou práci. Získat nějaké...zadostiučinění. Pokání, chcete-li.

"Můžete se na nás spolehnout, pane." přikývnu, počkám zda někdo nemá otázky a pak se zvednu ze židle k odchodu. Cresta nám nic prakticky neřekl, vše asi bude vědět nejlépe ona lovkyně. Tak, nač ještě čekat. Je mi už teď jasné, že pátrání bude hlavně práce pro Alexe s Marou. Já s Fabim asi budeme řešit vedlejší produkty vyšetřování.

Na lov!

23. Říjen, Crestova pracovna

Opíral jsem se zády o zeď před Crestovou pracovnou a prohlížel si chodbu, dveře, podlahu...a když jsem si myslel, že se nedívá, tak Ilanu. V duchu jsem zpracovával všechno, co bylo řečeno a snažil se porozumět tomu, co řečeno nebylo.

Mařin příchod jsem zaznamenal, až když byla skoro u nás - zatraceně, doktor má pravdu, to, že jsem mezi lidmi mě rozptyluje. Na její dotaz jsem jen zavrtěl hlavou. A stejně, než bych ze sebe stačil dostat něco víc, už se přiřítil Fabián a jako velká voda vrazil do kanceláře. Podíval jsem se po děvčatech, pokrčil rameny a (opět jsem se musel nahrbit) protáhl se dovnitř.

Nemuseli jsme čekal dlouho a dorazil i mistr. Hned z kraje do sebe nacpal další cukr a zapálil si. Snažil jsem se nepokašlávat příliš očividně, nebyl důvod ho hned po ránu rozčilovat. Informaci o ranní poradě jsem slyšel rád, bylo důležité, že se někdo zabýval tím, že se monstra objevili takhle blízko centra města a základně lovců.

Díky doktorovi a díky Ilaně jsem dokázal chválu na naše schopnosti přijmout, aniž by mě zevnitř začal užírat pocit viny. Nebo...ne aspoň tak strašně, jako předtím. A když nám Cresta řekl, jaký bude náš úkol, chtělo se mi už co nejdřív jít. Máme šanci napravit, co jsme nedokončili! Udělat, co je správné, místo nějakých náhodných pochůzek!
Narovnal jsem se v židli a viditelně byl připravený vyrazit, ale nechtěl jsem tlačit na ostatní, kdyby třeba měli nějaké doplňkové otázky nebo tak.

First Mission
31. Október 1840
Crestová kancelária

Dvere do kancelárie sa bez problému otvorili, no vnútri ešte nikto nebol. Len tmavá miestnosť a nábytok. Pomaly ste teda vošli dnu a mohli ste si aj posadať na voľné kreslá pred Crestovým pracovným stolom.

“Vidím, že ste už všetci tu. To je dobre.” na vášho mentora ste nečakali príliš dlho. Jeho hrubý hlas sa vám spoza chrbtov ozval do pár minút. Obišiel vás a sadol si na svoje miesto k stolu. Luskol prstom a všetky lampáše a sviečky v miestnosti sa v tom momente rozsvietili. Zobral jeden z kryštálových pohárov, nalial si do neho čistú vodu a prisipal do nej trošku čierneho cukru. Pomiešal a vypil.
“Za meškanie sa ospravedlňujem. Mali sme mimoriadnu poradu ohľadom toho, čo sa stalo včera večer. Viem o všetkom.” odložil pohár a oprel sa. Chvíľu si vás všetkých premeriaval pohľadom.
“Dobrá práca.” povedal napokon. “Nebudem klamať, prekvapili ste ma, ale zachovali ste sa ako správní lovci a to je veľmi dobre.” naklonil sa späť na stôl. Otvoril jeden zo šuflíkov a vybral si z neho cigaru, ktorú si aj hneď zapálil. “Pôvodne som mal pre vás pripravenú inú úlohu na dnes. Keďže ste už ale včera tak nepriamo začali svoju vlastnú misiu, budete pokračovať v tom čo ste začali.” potiahol si a vyfúkol dym.

“Odtiaľto pôjdete späť do Havranej Hlavy. Vnútri vás tam bude čakať jedna lovkyňa zo skupiny, ktorá tam včera prišla po vás. Jej meno je Diane Glos. Povie vám všetky informácie, ktoré sa im podarilo zistiť a povie vám ako ďalej pokračovať. Zbytok vyšetrovania už bude na vás.” bol chvíľu ticho aby ste to všetko stihli spracovať. Potom pokračoval. “Samozrejme nečakám, že to celé uzavriete za jeden deň. No chcem aby ste mi druhý deň ráno zreferovali veštko čo ste sa dozvedeli.” jeho pohľad na vás trochu sprísnel.

“Choďte a dávajte si pozor.” zakončil to.

Dobré ráno ču...

Večer jsem si vzal bylinky od Katie, ale nepoužil jsem je. Bylo to asi nějaké divné sebe destruktivní sklony, kdo ví. Každopádně jsem to prvně chtěl zkusit bez toho. Ságnout pro ně se dá vždycky. Nakonec nebyly potřeba, protože jen co jsem se octnul v posteli, tak jsem usnul. Tělo vyplo samo od sebe. Takže myšlenky na vstávání, zaspání, kontrolu zbraní a tak dále šly prostě spát.

Spánek nepřinesl nic, kromě nějakého odpočinku a to bylo potřeba hlavně. Vzbudil jsem se s trhnutím, protože jsem nedokázal najednou zpracovat kde to jsem. Pomalu jsems e uklidňoval a zaplul zpět do polštáře než jsem si uvědomil, že jsem asi zaspal! Když je perma noc, tak prostě nemáte přehled o čase. Naštěstí dle hodin, co byly v pokoji bylo akorát na vstávání.

"Fabiane ty jsi ale klikař!"

Spokojen s celou situací si ještě chvíli poležím, když mě nikdo nežene z postele, abych něco dělal. Jo život lovce se mi fakt líbí. Nakonec jsem se přeze všechno přemáhání vykopal z postele a šel na snídani, kde byl snad celý barák. Snažil jsem se najít partu, ale bylo to vzhledem k ruchu skoro nemožné. Takže černé kafe, chleba, sýr, šunka a jabko. Vždycky jsem si dal aspoň trochu ovoce. To bylo něco málo co jsem si přinesl z domu. Ještě teď slyším matčin hlas.

"Každý ráno sní aspoň kousek ovoce! Do té doby nikdo nejde id stolu!"

Najedl jsem se s nějakou další partou mladých lovců, kteří taky čekali na svůj první den. Já už sice druhý, ale chlubit se pro dnešek nebudu. Cesta ke Crestovi uběhla rychle. Sice jsem šel sám, ale nevadilo mi to. Šel jsem s hlavou vzpřímenou a asi jsem vypadal jak pěknej vůl s velkým egem, ale já si užíval první oficiální lovčí den. Myšlenky na dítě bez hlavy a jeho žalem a strachem pološílenou matku se nedostavily. Ke Crestově pracovně jsem se dostal jako poslední. Nerad chodím poslední, ale moje entré bylo fozajista nejlepší. Rázný krok, plášť vlající za mnou a široký úsměv. Mařin začátek rozhovoru jsem neslyšel, takže jsem začal se svým.

"Dobré ráno! Kdyby bylo slunečné je lepší, ale žijem, tak je dobré! Proč tu stojíte jak vycpaný u doktora na stěně? Jdeme dovnitř ne?"

Projdu mezi ostýchavci a stejně zaklepu, než rozrazím dveře. Pořád mám nějaké vychování.

Nový den

31. Říjen 1840
Pokoj -> Crestova pracovna

Bylinná směs odvedla svoji práci, žádné neklidné převalování s hrůznými výjevy před očima nebo tísnivé noční můry si nedovolily narušit klidný spánek, jemuž tiše přihlížela čtveřice holých stěn. Bylo až zvláštní s jakou samozřejmostí jsem ulehla do té cizí postele, tak daleko od mého původního domova, kromě únavy jsem v ten okamžik necítila snad nic. Byla to jen další z nutných změn na mé cestě životem, k cíli, který jsem si kdysi vytyčila.
Ráno jsem se probrala překvapivě brzy a podle ruchu, který se brzy začal ozývat z chodby, jsem nebyla jediná, jako by lovecké ubikace naráz ožily. Zaspat první den ve službě by ovšem bylo velmi nešťastné. Dlouho jsem se na pokoji nezdržovala; naházela jsem na sebe oblečení, zkontrolovala, zda jsou mé zbraně v dostatečně dobrém stavu a vyrazila do spodní jídelny na snídani. Těžký plášť byl stále trochu cítit vlhkostí a byl tak jedinou připomínkou událostí včerejší noci. Jindy bych v takové chvíli hledala útočiště kdekoliv jinde než v přeplněné místnosti, kde přes kakofonii hlasů a řinčení nádobí pomalu nebylo slyšet vlastního slova.

S typicky podmračeným výrazem jsem se chopila jednoho z talířů a začala si nabírat snídani. Pár odřezků dušené šunky, sýr, jablko, vlašské ořechy a kousek chleba, hotová hostina. Abych do sebe dostala alespoň něco teplého, natočila jsem si do poháru silný černý čaj. Bylo těžké najít si tu jakýkoliv tichý, opuštěný kout, tak jsem musela vzít zavděk poloobsazenému stolu, kde v živém hovoru snídala trojice starších lovců. Moji žádost o volné místo jen nezaujatě potvrdili kývnutím hlavy a pokračovali dál. Nevšimla jsem si ani nikoho z naší skupinky, tak jsem se bez větších rozpaků pustila do jídla. Bylo to až ve chvíli, kdy jsem žvýkala několikáté sousto, co mě myšlenky přivedly jinam.
"Je toho tady tolik, možná kdybych si něco vzala s sebou....nikomu by to nechybělo. Nevšimli by si..." Hlad byl příšerným učitelem, dováděl lidi k mnoha nerozumným rozhodnutím. Chvíli jsem tak prázdně zírala na hrst oříšků a další kousky, co bych tak snadno zabalila do látkového ubrousku...
"Ne, ne první den," zamítnu nakonec tu sžíravou myšlenku a raději do sebe rychle nahážu zbytek snídaně a vyrazím ven.

Chladný, podzimní vzduch mě udeří do tváře a připomene mi, že bych si měla nasadit šátek. V ulicích je i takto časně z rána až překvapivě živo, lidé spěchají za svými povinnostmi, někteří mi až na poslední chvíli uhnou z cestu, když se střetnou s mým pohledem. Jakmile opustím náměstí, zatočím do jedné z méně využívaných uliček, pokaždé se snažím vyhýbat hlavním třídám, jako by mě všechen ten bzukot v nich obtěžoval. Cresta má navíc mít i zpoždění, jak mi bylo řečeno na recepci.
"Škoda, že se nezmínil, jak dlouhé." Napadne mě, když se u další z křižovatek zastavím a natočím tvář opačným směrem, než se nacházela Univerzita. Moc dobře vím, že tohle místo je příliš daleko na to, abych stihla dorazit včas. Zatnu ruce v pěst, až se kožené rukavice pod tím tlakem napnou a pokračuji dál.

K mému překvapení nepřicházím ke Gregoryho kanceláři jako první. Ilana s Alexem už to nějak stihli přede mnou a soudě dle jejich postojů se mezi nimi snad i něco změnilo. Ještě pod maskou se lehce ušklíbnu. Až když jsem pár kroků před nimi, shrnu si šátek z úst, abych na ně mohla promluvit.
"Dobré ráno," pronesu zcela neutrálně, "jste tu oba hodně brzy. Cresta ještě nedorazil?" položím tu zcela řečnickou otázku a očima zalétnu k zavřeným dveřím do jeho kanceláře. Nevzkázal nám snad, že můžeme dovnitř?

Krásné noční ráno

31. Říjen 1840


Spánku jsem moc nedala hned z několika důvodů. Studená koupel mě celkem probrala, což byl signál pro mou hlavu, aby začala o tom, co se přihodilo, přemýšlet. Až moc. Myslela jsem na to, co všechno mohlo být jinak a kde všude jsem pochybyla. O tom, jak jsem se zachovala vůči Alexandrovi a co bych mu vlastně teď měla říct. V mysli jsem spletla několik možných scénářů, ale všichni víme, že realita bývá vždy jiná. A pak samozřejmě výčitky svědomí při vzpomínce na mrtvé dítě a jeho zničenou matku. Vím, že se budu muset víc emocionálně otupit vůči takovým věcem, jinak brzy můj kámen na prstenu vyhasne a praskne. Přesto jsem musela nakonec usnout, protože se probudím a netuším, kdy mě pohltil naštěstí bezesný spánek.

Ráno moudřejší večera, ačkoliv na obloze se nic nezměnilo. Stále černočerná noc proděravěná měsíčním svitem. Po ranních rituálech si spletu vlasy do pevného francouzského copu. Sice to odhaluje dost ty odporné pihy a vůbec celý obličej, ale nedá se nic dělat. Za ty roky jsem si na to už zvykla. Ještě nanesu krém od doktora a pustím se do oblékání lovecké uniformy. Naše oblečení se v něčem liší, ale v zásadě je si dost podobné. Dbám, aby vše bylo správně sešněrované, utažené a čisté. Dnes je první oficiální den. Alespoň já to tak vnímám. Vysoké boty vyleštěné, i když je jasné, že se ihned zašpiní s první louží. Opasek s mečem. Plášť, při jehož oblékání mě napadne kacířská myšlenka, kolik ptáků kvůli němu asi oškubali a jestli univerzita sponzoruje havranní farmy. Ještě než odejdu, vyndám z vnitřní kapsy pláště malý váček a zkontroluji jeho obsah. Malinko zaváhám, ale nakonec šňůrky utáhnu a vrátím ho zpět.

Doufala jsem, že když vstanu brzy, nebude v jídelně moc lidí. Omyl. Vypadalo to, že všichni tady vstávají brzy. Polknu při pohledu na to množství lovců a dalších pracovníků univerzity. Pokusím se ukořistit míchaná vajíčka, kus slaniny a nějakou zeleninu. K pití mi stačí voda nebo čaj. Je to tedy boj. Dokonce mám i problém zahlédnout Maru, Fabiana nebo Alexandra. Pokud se zadaří, přisednu si k někomu z nich. Ale vypadá to, že posnídám rychle sama. Nechci ho nechat dlouho čekat, pokud tam vůbec bude. Možná bych byla raději, kdyby ne. Hezky před tím utéct a nechat to bublat pod pokličkou. To vypadá jako snadnější řešení…bohužel ne méně bolestivé.

Vyjdu z budovy a spatřím známého dlouhána, kterého nelze zkrátka přehlédnout. Strategie úprku se tedy nekoná. To zvládneš. No tak. Hezky nádech a výdech…nádech a výdech… Teprve teď si všimnu, jak mu barva vlasů ladí s pery na plášti. Krátké odvedení pozornosti, abych trochu zadupala nervozitu.

„Alexi, ty-ty jsi tady…“ vydechnu napůl překvapeně a napůl vlastně i trochu radostně, protože se na mě nevybodl. „T-teda promiň, chtěla jsem říct…dobré ráno.“ sklopím omluvně oči k zemi a kdyby to bylo možné, o něco víc zčervenám. Mohlo to být lepší, Ilano.A bez toho zadrhávání. Odkašlu si. „Spalo se ti dobře?“ zeptám se, než se stihnu zastavit, jelikož mi dojde, že to je hloupá otázka vzhledem ke včerejším okolnostem.

„Já…chtěla bych s tebou mluvit…jen my dva. Nevadilo by, kdybychom šli vedlejší ulicí?“ zadívám se mu do očí, do kterých se nedívá úplně snadno. Ale já se nenechám odradit.

Next Day
31. Október 1840

Ráno druhého dňa ste všetci vstali presne o 5:00. Teda hodinu predtým ako ste sa mali hlásiť u vášho mentora. Neboli ste však jediný. Vyzeralo to tak, že o tomto čase sa zobudil úplne každý lovec v hlavnej budove. Akoby tak v izbách bolo nejaké zaklínadlo ktoré fungovalo ako budíček pre každého.

Dolu vo veľkej jedálni sa podávali raňajky. V strede miestnosti bol veľký, dlhý stôl z masívneho dreva, ku ktorému si mohol každý sadnúť. Po bočných stenách boli menšie stoly s bielymi obrusmi, na ktorých bolo jedlo rôzneho druhu. Stačilo len prísť s tanierikom a vybrať si na čo mal kto chuť.
V jedálni bolo už dosť ľudí. Boli tam úplne nový lovci, ako vy, ale aj skúsenejší a celkom starý lovci. Pomedzi nich sa tam ale aj motala výpomoc a zamestnanci budovy. Niekde medzi tým množstvom ľudí boli aj Lavinia a Katie.

Po raňajkách postupne každí z lovcov odchádzal za svojimi povinnosťami. Len zopár z nich, ktorý mali ešte čas, zostalo sedieť a rozprávať sa pri rannej káve.

Recepčná vás ráno informovala, že sa nemusíte tak úplne ponáhľať. Cresta vám nechal odkaz, že bude chvíľu meškať a ak aj ešte nebude u seba, môžete si otvoriť a počkať ho v jeho kancelárii.
Vonku stále svietil mesiac v splne a ulice osvetlovali len vysoké lampy. Bolo však o trochu svetlejšie ako včera večer. Mračná zmizli a po daždi už tiež nebolo ani stopy. Iba sem tam bola ešte niekde nejaká mláka. Po ulici už chodilo aj viacero ľudí ako sa ponáhľali na nákupy alebo do práce. Vyzeralo to na pokojné ráno a vy ste tak mohli absolvovať aj pokojnú cestu späť na univerzitu za vaším mentorom.
Alexander čakal vonku pred loveckou budovou ako prvý.