Výkon povinnosti

30. Říjen 1840
Doktorova čekárna

Zůstal jsem nakonec v čekárně poslední, pouze ve společnosti tiché Katie. Pozoroval jsem své ruce a podlahu, jen občas zachytil její obrys v perfierním vidění Oka, protože to bylo oproti normálu značně rozšířené. Když ale sama od sebe narušila ticho, překvapeně jsem hlavu zvedl a poslouchal. A byla dalším člověkem, který pochválil naší odvahu a schopnosti...ale já jsem neměl pocit, že bych si ta slova...zasloužil.

"Já...vykonával jsem svojí povinnost," vyhnul jsem se nakonec úvahám nad svou vlastní údajnou statečností. "Ta žena byla v nebezpečí, já a ostatní jsme prostě...začali jednat, tak jak nás vycvičili," pokusil jsem se znít klidně a vyrovnaně, ale nešlo přeslechnout ten lehký třes v hlase, to chvilkové zaškobrnutí a rychlý nádech, když se ty vzpomínky vrátily.
'Kdyby si byl rychlejší...kdybys dával větší pozor, místo toho, aby ses pokoušel sbližovat,' můj vnitřní mučitel to slovo skoro doslova hněvivě vydávil, 'mohl si to dítě zachránit...kdybys byl lepší lovec, neohlížející se na emoce a to jak se ostatní cítí a spolehl se víc na svůj... instinkt...'

Ztěžka jsem polkl, když začalo mé...svědomí? Můj...pocit viny? Krákavě dotírat na mou mysl. Podvědomě jsem se tedy víc zahalil do pláště a zahýbal rameny a lopatkami, aby se víc zahrabal do stínu. Ale nebylo mi to dopřáno, protože Lavinie mě vytáhla na nohy téměř násilím a vleskla mě za sebou. Ještě jsem věnoval Katie poslední pohled, částečně nekonečně plný bolesti a pocitů viny a částečně vdečný, že se mě pokusila povzbudit.

"Děkuji vám," slyšela ještě, než mě Lavinie vtlačila dovnitř a zabouchla dveře.

And the last one
Ambulancia
30. Október 1840

Ako Fabian zmizol u doktora v ambulancii, v čakárni zostalo ticho. Bolo počuť len cinkanie fľaštičiek ako Katie ešte stále balila dávky cukrov a triedila ich do spodných šuflíčkov veľkého stola. Občas však zdvihla oči k tej veľkej čiernej skrčenej postave sediacej oproti na stoličke.

“Uhm…” začala potichu po pár dlhších minútach ticha. “Počula som…čo sa stalo vonku. Musíte, eh …musíš …byť veľmi odvážny.” habkala tíško. Akosi si nebola ani istá, či má Alexandrovi tykať alebo vykať. Predsa len to bol lovec. Od rešpektu dokonca radšej aj znovu pozrela späť dolu k svojim rukám.

Doktor medzičasom prepustil Fabiana zo svojej ambulancie a tak sa dvere opäť otvorili a znovu sa v nich objavila Lavinia. “Tak sa maj pekný Fabiánko. A poslúchaj!” zasmiala sa a poriadne ho placla po zadku keď prechádzal okolo nej.
“No a už nám zostal posledný.” pousmiala sa. Prešla k Alexandrovi a tak, ako predtým Fabiana, ho zobrala za ruku a ťahala hore. “Poď ty tajomný sexi chlap. Doktor čaká.”

Katie zatiaľ potichu pripravila veci pre Fabiana a ticho sa s ním rozlúčila.