Doktore?! Doktoreeee!

"I tak by do Vás nemusela takhle rýpat pořád."

Naoko se zakaboním a už to nechám být. Ono tady není moc co rozvádět a pitvat dál. Prohlížel jsem si ozdoby čekárny a doufal, že se nikdy nedostanu na podobnou výstavku. Asi jsme nepodepisovali, že v případě náhlého úmrtí na mutace nás nemůžou pitvat a zkoumat. Na to ztrácíš nárok, asi hned co začneš mutovat. Vyleze Ili a jde si pro své léky, zatímco Mara jde dovnitř. Mám pocit, že jí ta absolutní náklonost sestry Livi není vůbec příjemná. Možná nechci vidět, co to udělá s Alexem, který je rozbitý i potom co na něj mluvila Katie. To je prostě rozdíl jako když jezdíte normálně na poníkovi a pak přesedlali na závodního hřebce. Prostě nebe a dudy.

"Dobrou a vyřídíme, každopádně pokud chceš někdy lekce v pití, tak se spolu domluvíme. Vyměním je za ty lekce šermu."

Rozloučím se s Ili a plně chápu co naznačovala. Já bych se taky ožral jako to prase. Kdybych za pár hodin nemusel stát před Crestou, tak se vrátím do hospody a ožeru se jak zákon nekáže. Mám v hlavě nějaké obrazy, které tam ještě chvíli zůstanou. V mých myšlenkách se toulám tak dlouho, až vyleze Mara a Lavinia, mě tahá do ordinace.

"Jo jo, už jdu. Maro máme vzkázat Dobrou noc od Ili. Takže Dobrou!"

Ještě vyřídím vzkaz, který máme vyřídit a dojdu k Lavinii.

"Tak jsem jenom Váš sestři."

Dvorně se pokloním a nechám se zatáhnout do ordinace nebo do doupěte šílené zdravotní sestry? To je otázka.

"Dobrý večer Doktore."

Another!
Ambulancia
30. Október 1840

“Ďalší na rade je sexi Fabiánko.” uchechtla sa Lavinia keď zamávala Mare na odchod. Skôr než sa stihol zdvihnúť zo svojho miesta, k nemu sama prišla a chytila ho za ruku. “Poď fešáčik. Doktor čaká.” vábivo na neho mrkla a usmiala sa. Popotiahla ho za ruku a šla s ním do doktorovej ambulancie.

“Katie! Nie že toho posledného zatiaľ zvedieš!” povedala s úsmevom keď prešli okolo nej.
Katie zasa raz len ticho pokrútila očami nad jej sestrou.

Zpátky v čekárně

30. Říjen 1840
Ambulance -> pokoj

Vyšetření netrvá dlouho, co nevidět se dveře ordinace znovu otevřou a vcházím zpět do čekárny. Rychlým pohledem zkontroluji, co se v místnosti děje a pak zamířím s kusem papíru v ruce rovnou ke Katie.
"Tady, recept od doktora, " promluvím na ni, zatímco pokládám recept na desku jejího pracovního stolu. Nechám si od ní vše připravit, poděkuji a poté se vrátím zpět k židli, na které jsem nechala své věci.
"Šlo to celkem rychle," řeknu a začnu se soukat do kabátu, připravené pytlíčky s medikamenty od Katie schovám v jedné z větších vnitřních kapes, do kterých se zatím nedostala žádná vlhkost.
"Tak dobrou noc, čekám, že se uvidíme zase ráno," pronesu už nejspíš jen k poslednímu čekajícímu, než se vydám na odchod.
"Nashle," mávnu ještě na doktorovu asistentku a zamířím do svého nového pokoje.
Ještě jsem si do něj kromě učebnic nestihla donést žádné osobní věci, působí tak divně cize a prázdně. Možná je to ale přesně to, co dnešního večera potřebuji. Zatímco ze sebe během koupele smývám nahromaděnou špínu, louhuje se mi na nočním stolku bylinný čaj...

U doktora

30. Říjen 1840
Doktorova čekárna
všichni

Rozhovory mezi Katie a chlapci poslouchám jen na půl ucha, sama k tomu nemám moc co dodávat, nijak se mě to netýká. Studium vybavení místnosti mi přijde zajímavější, i čas mi tak uběhl o poznání rychleji. Víc než na cokoliv jiného jsem v tu chvíli myslela, co z těch ingrediencí jsem schopná rozeznat a přiřadit ke konkrétním rituálům, o kterých jsem se učila. Co z toho jsme směli používat na praktických hodinách a co nám bylo odepřeno?

Další vrznutí dveří oznámí příchod doktorovy asistentky, která už z jeho péče propouští Ilanu. Nevypadá nijak otřeseně, spíše naopak, tedy ani já nemám příliš důvodů se obávat.
"Jak si přejete," odtuším v odpověď na vyzvání. Rukou si promnu šíji, abych uvolnila napětí z toho, že jsem po celou dobu držela hlavu v ne zrovna přirozené poloze. Kabát položím na židli a následuji ženu do ordinace. Cestou ještě čistě ze zvědavosti nahlédnu pod ruce Katie chystající léky pro moji sestru. Stále to zní tak zvláštně...

"Dobrý večer," pozdravím doktora hned ve dveřích, krátce před tím, než se za mnou zavřou a jí zmizím v útrobách jeho ordinace.

Je to psycho, slyšet hlasy, když je ticho

30. Říjen, 1840
Doktorova čekárna

Když se začala Katie překotně omlouvat, nadechl jsem se, abych jí zastavil, abych se 'omluvil za to, že jsem jí takhle uvedl do rozapků', ale koutkem Oka jsem zachytil Fabiánův výraz a kousl se na poslední chvíli do rtu, abych raději mlčel. Takže místo toho Katie obdržela jen nejistě omluvný úsměv, výraz, který se mi na tváři usadil pokaždé, když jsem netušil, co říct.

Mara byla nedotknutelná a sebejistá, vždycky věděla, co říct. A Fabián dokázal všechny kolem sebe uklidnit a uvést do přátelské nálady, jako kdyby vyzařoval nějakou auru. Jak to dělají? Oni nemají v hlavě jedovaté hlasy plné zášti, které se jim vysmívají, shazují, rýpou do zranitelných míst a rozdmýchávají náhlou zlost ze starých vzpomínek?

Illana...Ilana by mohla pozorumět...jenže... 'Jenže se tě bojí, Alexandre. Bojí se tě, protože si rozbitá a a špatně poslepovaná karikatura, monstrum s lidskou tváří, ktere ohrožuje její nové, perfektní sourozence. Protože jsi mrchožrout, který si nezaslouží nic jiného, než hnijící zbytky lidského štěstí...'

A jako kdyby dotyčná slyšela, o čem přemýšlím, najednou udělala krok blíž a promluvila na mě. A její slova utnula můj vnitřní hlas pochyb lépe, než jsem to kdy dokázal já sám. "Já...tedy..." Co to asi může znamenat? O co Ilaně jde? To je nějaký...test? Trik?

Ale dřív, než jsem se mohl zřítit do paranoidní, nejisté spirály, na mysli mi znovu vatnula otcova slova: 'Čel problémům přímo, neutíkej před nimi...'

"Chci říct, jo, budu tam!" zavolal jsem ještě za Ilanou a doufal, že mě slyšela.