Doctor

30. Říjen, 1840

Rychle kývnu Lavinii a svižným krokem se vydám ke Katie. Celkem se mi uleví, když už vím, že mě do svých spárů už nechytí. Předám nesmělé blondýnce recept. Je to zvláštní dívat se skoro do zrcadla. Myšleno ohledně stydlivosti a rozpaků. Trošku mě to přivede do reality. "Neboj se. Kluci jsou slušní." řeknu dívce šeptem a pousměju se.

Když je vše hotovo, zastrkám ampulky do koženého váčku u pasu. "Děkuji ti. Ráda jsem tě poznala." rozloučím se s Katie a zastavím se u Fabiana s Alexem. Předpokládám, že Mara už je v ordinaci.

"Pro mě večer skončil. Mám se naložit do studené vody a proměnit se v rampouch. Popřejte za mě Maře dobrou noc." promnu rty a udělám krok blíž k Alexovi. "Ehm, nechtěl...nechtěl by ses ráno sejít před budovou a jít...ke Crestovi...společně? Chtěla bych si s tebou ještě promluvit, ale jestli...nebudeš chtít, tak...v pořádku." zeptám se a párkrát se u toho zadrhnu, protože vlastně nevím, jak si teď spolu stojíme. A třeba už nic řešit chtít nebude. Ať tak nebo tak, musím to přijmout.

"Dobrou noc všem, uvidíme se ráno." kývnu na všechny a cestou ven se ještě zastavím u Fabiho. "Už chápu, proč má někdo chuť napít se alkoholu." malinko se ušklíbnu. Po té dnešní akci by to mohlo fungovat jako alchymistický dryák na tvrdý spánek. Třeba jindy. S tím opustím čekárnu.

Next round!
u Doktora
30. Október 1840

Pod Alexovým pohľadom a po jeho ospravedlnení, akoby Katie ešte viac zazmätkovala. Trochu jej vybehla červeň na líce a radšej pohľad rýchlo sklopila späť k svojej práci a snažila sa v nej aj pokračovať. “Nie, nie! To…to ja sa ospravedlňujem za Laviniu. Niekedy naozaj nevie kedy prestať…” i tak sa jej však viditeľnejšie uľavilo keď druhá sestra zmizla v ambulancii. Akoby sa tu hneď dalo aj ľahšie dýchať.

Katie zdvihla svoj zrak na skupinku druhý krát, keď k nej prehovoril Fabian. “Lavinia je moja staršia sestra. Som už na to zvyknutá. Je taká celý život.” jemne sa pousmiala. “Nič čo povie, nemyslí zle, aj keď to tak možno vyznie.”

O pár minút na to sa dvere zasa otvorili a von vyšla Ilana aj Lavinia. “Katie ti dá, čo potrebuješ.” mrkla na ňu s obrovským úsmevom na tvári. Potom sa obzrela na čakajúcu skupinku. “Náš pán doktor je veľký gentleman, takže dámy majú prednosť. Mara je ďalšia.” vábivo k nej rukou zamávala, aby šla dnu ona. “Chlapci, vy mi dajte zatiaľ pozor na krehkú Katie.” zachichotala sa a zašla späť dnu.

Katie sa opäť červenala a popodnos zahrešila smerom na jej staršiu sestru, zatiaľ čo Ilane chystala predpísané veci od doktora.

U doktora a sester

30. Říjen 1840
Doktorova čekárna
všichni (-1)

Po cestě k doktorovi se moc nikomu mluvit nechtělo. Asi se nikomu nedivím. Tohle musel každý zpracovat po svém. Samozřejmě jsme viděli obrázky bestií, obětí a tak dále, ale setkání se v realitě se vším, to na člověku zanechá nějaký ten otisk. Myslím, že ten obraz dítěte bez hlavy ještě chvilku z té svojí hlavy nevymažu.

U doktora by to prostředí snad lidem mělo pomáhat, ale tady je to spíš depresivní ještě více. Já chápu, že doktor potřebuje taky zkoumat a všechno to okolo, ale ty vycpané hlavy zvířat, v různém stádiu mutace byly dost nepříjemné. Možná, že kdybych nevěděl, že tady mají být sestřičky, tak o té co na nás promluvila řeknu, že je to další exponát. Hlas tichý, oči smutné, šál přes ústa a nos. Měl bych být už zvyknutý, že se taková osoba kolem Lovců motá.

"Dobrý večer!"

Pozdravím a spolu s ostatními si sednu a čekám na doktora. No, ale místo doktora se ze dveří vyřítilo tornádo nebo lépe řečeno další sestra, která si nás začala rozebírat jak já vlastně nevím co. Vidím ten Ilin pohled a věnuju jí povzbuzující svůj pohled, ale bojím se, že to není dost. Ono pro lidi, kteří nejsou moc společenští, je tohle peklo na zemi. Možná ještě víc než peklo na zemi.

"Já budu rád, když se tu moc ukazovat nebudu. Rád bych si zachoval všechny svoje končetiny a hezkou tvářičku."

Zašklebím se na lavinii, i když vím, že sem musím po každé misi. Kontrola je totiž jiná věc, než nutná operace či amputace. Bestie jsou dost nevybíravé v tom, co Vám urvou, takže Lovci bez končetin nejsou vyjímka a pro mě je to noční můra. Nedovedu si to dost dobře představit, jak bych s tím mohl dále fungovat. Co se mi nelíbilo teda víc, že Lavinie šila do té druhé sestry. Mám plný tým lidí jako je ta tižší sestra, takže tohle rýpání mi vadilo, ale říct nestihnu nic. Ten uragán se nedá zastavit. Ili mizí ve dveřích a Alex se omlouvá. Držím se, abych se neplácl do čela. Bude na něm potřeba ještě hodně zapracovat, aby byl použitelný jako člověk. Tohle nechápání lidských emocí a citových projevů a jiných, řekněme výlevů je prokletí snad. Asi chápu proč je Lovec. V normálním životě, je totiž nepoužitelný.

"Sestro Katie, ona je vždycky taková? Musíte jí poslat do patřičných mezí a dá Vám pokoj. Nebo to máme udělat my?"

Rukou ukážu na dveře, kde zmizela Lavinie a usměju se na Katie. Chtěl jsem jí jen pomoct, aby asi furt nemusela poslouchat tohle.

U doktora

30. Říjen 1840
Doktorova čekárna
všichni

Naposledy se ohlédnu za sebe, zda jsme opravdu nic neopomněli a poté vykročím po boku Ilany, kdyby přeci jen potřebovala pomoc. Hustý déšť nedává moc příležitostí k družnému hovoru a každý z nás vypadá pohroužen do vlastních myšlenek. Takto si jistě nikdo oslavu přijetí k Lovcům nepředstavoval, ale mít za sebou svoji první zkoušku dříve, než nás doopravdy vypustí do světa možná nebylo na škodu. Mohla jsem alespoň cestou přemítat o všem, co se odehrálo před incidentem samotným i jak kdo reagoval. Monstra, co tu nebohou ženu napadla, rozhodně nebyla vysokého stupně; s trochou štěstí se je mohl někdo pokusit i identifikovat, přiřadit té odporné kreatuře jméno, předchozí život. Jak dlouho je vůbec lidské tělo a mysl schopné odolávat následkům rozkladné síly magie? Ačkoliv oblast zajistili mnohem zkušenější Lovci, stále jsem měla oči na stopkách. Kolik takových se tu v útrobách města ještě skrývá, čekajících, než okraj příčetnosti přeteče...

Těžké kožené boty nasáklé deštěm za sebou na točitém schodišti zanechávaly blátivé stopy, táhly se za námi až do posledního poschodí, kde se nacházela doktorova pracovna. Během studia nebylo dostatek příležitostí ji prozkoumat a jakmile jsme vstoupili do čekárny, těkala jsem očima od jednoho vystaveného exempláře k druhému. Bylo tu snad vše, co bylo hodno zkoumání. Nejdéle mi zrak ulpěl na sbírce vycpaných zvířat; jistým zvráceným způsobem mě všechny jejich deformity přitahovaly, fascinovaly. Při těch prvních tichých slovech sebou lehce trhnu a otočím se k doktorově mladé pomocnici, abych něco zamumlala na pozdrav.
"Děkujeme," ozve se posléze už zřetelněji, jakmile nám nabídne místo k sezení. Než tak ale učiním, stáhnu si těžký lovecký plášť z ramen a úhledně ho složím do klína. Dál bych se během čekání zabavila svou předchozí činností, kdyby do místnosti jako uragán nevtrhla další osoba.

"Lavinie, jistě..." leccos jsem o ní už zaslechla. Přesto, když se jako první zastaví právě u mě, překvapením vykulím oči. Tohle hodnocení jsem rozhodně nečekala. Ale servítky si nebere ani u ostatních, nejhůře to opět nese Alex, což už se tak nějak dalo očekávat. Způsob, jakým u toho byla schopná zlomyslně popíchnout i Katie byl působivý, jen tedy ne v zrovna dobrém slova smyslu.
Jako první si k doktorovi ale pochopitelně odvede Ilanu, jako jediná z nás utrpěla zranění. Nám tak nezbývá, než čekat. Zakloním hlavu a opřu ji o stěnu, dá mi to hned možnost nahlédnout na zdejší sbírku z jiného úhlu.

Help me, doctor!

30. Říjen, 1840

Záchrana v podobě zkušených lovců přišla vhod. S povděkem příjmu mokrý kapesník a začnu si otírat oči a obličej. Konečně to můžu rozmrkat a podívat se po okolí. Ještě to trochu pálí, ale už je to lepší. Nebo jsem si zvykla.

Přikývnu na slova staršího lovce a potom se otočím na Maru. "Děkuji, zatím to zvládnu. Kdyby něco, chytím se." pousmála jsem se. Adrenalin pomalinku vyprchával, nastupoval lehký třes a nevolnost od žaludku. To se musí rozchodit. Déšť a vlhký noční vzduch tomu jedině pomůže. Ještě jsem se podívala na Alexe, chtěla jsem mu něco říct, avšak nezdálo se, že by na to byla vhodná doba. Snad později. Rozejdu se směrem, kde sídlí náš doktor a držím se blízko Mary. Pro jistotu.

To, co se na nás vrhne v čekárně, bylo dosti šokující. Střídavě jsem rudla a bledla. Nevěděla jsem, jestli být dřív v rozpacích nebo panikařit. Podívala jsem se na Fabiho s celkem vyděšeným pohledem a podobný jsem věnovala i Lavinii, když komentovala moje pihy. Hluboký nádech a raději si prohlížet podlahu, dokud nepřijdu na řadu.

Na to nemusím čekat příliš dlouho. Vejdu do jeho ordinace. "Doktore." řeknu napůl tázavě, zda tu je a napůl jako pozdrav.

Pomoc!

30. Říjen 1840
Doktorova čekárna

Ačkoli nějaký hluboce zakořeněný lovecký instinkt ve mě toužil tu hnusnou svini dohnat, obklíčit a nakonec jí hlavou prohnat kulku, jako odplatu za to, jaké utrpení tady způsobila, Fiabián měl pravdu. Stiskl jsem zuby k sobě, až mě zabolela čelist a pozoroval, jak situaci přebírají starší lovci. Na jejich chválu a Mařina slova jsem jen krátce, trhaně přikývl a pohledem se dál vyhýbal trpící ženě. 'Kdybych byl lepší lovec, tohle se vůbec nemuselo stát...'

Raději jsem si však pospíšil potemnělými ulicemi za ostatními, nechtěl zjsem zůstat pozadu. Když jsme společně vystoupali do soukromého království doktora Jonathana, cítil jsem se už o něco lépe. Doktor byl vlídný člověk, který měl vždy pochopení a unikátní vhled do věcí. Třeba mi poradí, jak se s tímhle vším...vyrovnat.

Můj nově nabytý klid však nevydržel příliš dlouho. Sotva jsem opětoval dívce za pultem tiché a zdvořilé 'Dobrý večer' a chystal se posadit, ze dveří skoro explodovala ven její kolegyně, která...no, řekněme, že jsem najednou nevěděl kam s okem. Lavinia si nás začala každého měřit a hodnotit. A když si začala prohlížet mě, měl jsem nutkání ustoupit o krok dozadu, jenže za mnou byla židle, takže jsem si spíš nešikovně kecl a zkusil se lopatkami prohrabat skrz stěnu. Tohle bylo nové, znepokojivé a já nevěděl, co mám dělat a nebo říkat. Mám něco říkat? Zatraceně, to i ty vraždící příšery mě tolik nerozhodily.

Když poukázala na mé jizvy a podobnost se sestrou Katie, cítil jsem, jak se mi do tváří nahrnula krev, což samosebou tmavé kostrbaté linie ještě zvýraznilo a já se na nich podvědomě obsesivním pohybem poškrábal a sklonil hlavu. Když sestra Lavinie odcupitala, skoro viditelně jsem si oddechl a zvedl oči zpod pramenů černých vlasů ke Katie. "Já...um...omlouvám se..."

Sotva jsem to vyslovil, došlo mi, že nevím, rpoč se omlouvám a za co, takže jsem zatěkal očima po kolezích a zase se na židli shrbil, připomínajíc ve svém plášti obrovského, hřadujícího mrchožrouta.