Stále hrajeme! Za chvíli se sem snad zas přesuneme, nerušit, nemazat, nechat žít! :)

Vymetáme pavouky! Vaše dobrodružství spadlo do kolonky "Už se dlouho nehrálo - odpad" a stalo se jedním z nich. Máte-li zájem pokračovat ve hraní nebo vyměnit vypravěče, napište mi to sem jako herní příspěvek. Můžete mi též napsat poštou. Pokud nic z toho neučiníte do dvou týdnů, tato jeskyně bude ukončena a vaše postavy si budou muset najít novou práci.

Bimba

PS: Používejte klasickou poštu, nikoliv herní - k té nemám přístup.

Tak jdem pryč....

31. Říjen, 1840
Asylum

Vidím ten pohled od Mary, ale neřeším ho. Není čas na to, aby jsme se tady rvali jako malí parchanti. Jo taky bych jí nejraději šlápnul do úsměvu, ale možná někde jinde než v Asylu. Je opravdu hodně míst, které se dají zvolit jako bojiště, ale rozhodně ne Asylum. Když přijde Helen, tak to beru jako ten správný okamžik. Myslím, že pokud by to tady nechala ještě chvíli takhle, tak se tu brzo něco semele. Reálně by hořelo. takhle jsme hořeli my nedočkavostí, aby jsme se dozvěděli, že nic se nedozvíme. Podle všeho jsme rýpnuli do dost velkého vosího hnízda a schytali pár kousanců. Víc, ale nám nikdo říct nechtěl. Nikdo nic neříká, jen se sbírají a odcházejí. Já, ale přistoupím k Helen.

"Děkujeme madam. Celá situace je pro nás dost náročná. Doktor Vám asi řekl, že vězeň patřil k rodině jedné z nás. Pokud to bude možné, moc to s informacemi neprotahujte. Tohle bude zlé samo o sobě."

Mluvím tak, že kdo není blízko tak to nebude slyšet. Nechci, aby to slyšeli lovci od Diany a moji sourozenci asi taky nemusí. Ale je slušné poděkovat. Vyjdeme ven a ze mě trošku spadne napětí, protože to místo ve Vás prostě vzbuzuje problém a dost špatné pocity.

"Konečně nějaká rozumná věta. Už ať tam jsme."

Celej tenhle den potřebuje spláchnout a pak se jít vyspat. Nevím jestli někdo v dějinách lovců měl tak šílenej začátek. Z mého pohledu určitě ne a pokud ano, tak to je šance jedna ku pěti stům.

Odchod

31. Říjen, 1840
Asylum

Nakonec jsem toho alkoholu zase tolik nevypila, protože mi to stále nezachutnalo. I když pohled na plnou skleničku mě jaksi uklidňoval. Nápojem jsem tedy promhrhala stejně jako jiní naším časem a nervy. Sílil ve mně pocit, jestli nejsme všichni součástí nějakého zvráceného experimentu.

Na slova Helen i odchod starších lovců nic neříkám. Nemám psychicky daleko k nějakému zhroucení. Jediné, co chci, je odtud vypadnout, nasednout na Jitro a vypařit se pryč.

"Můžeme." přitakám Maře. "Ale moc dlouho se nezdržím...jsem už...vyčerpaná." vysoukám ze sebe a nasednu na koně. Kdybych nemusela, do hostince bych nešla, ale asi bude dobré si něco navzájem vysvětlit nebo probrat dnešek.

Počkám až se Alex vyhoupne za mě. "Chyť se pořádně. Potřebuju si provětrat hlavu." a s tím svého koně pobídnu do klusu, načež přidáme.

Odchod s nepořízenou

31. Říjen 1840
Sunset Asylum

Dlouze vydechnu a šlehnu pohledem po Fabianovi. Občas by mu taky víc slušelo, kdyby mluvil spíš za sebe. Nebo nežvanil vůbec. Možná se cítím i trochu dotčeně, že mi zkazil tak dobrou příležitost tu konečně adekvátně pročistit vzduch. Napětí rozhodně neustupuje a odneseme si tuhle nedořešenou záležitost s sebou. Propletu prsty rukou a protáhnu je před sebou, až mi zalupe v kloubech. Alec se mezitím znovu snaží omluvit Suzino chování, je to skoro už dojemné, ale i tak pro něj teď nemám žádné sympatie. Jen se lehce uchechtnu, když nám lovkyně opět zopakuje, jak je jí to jedno.
"A já jsem svatá Alma, pizdo," ulevím si v myšlenkách a už opravdu začínám doufat, že celé tohle divadlo skončí.

A jako na zavolanou se ozve charakteristické cvaknutí zámku. Pohled hned stočím ke dveřím, abych v nich spatřila přicházející Helen. Koutek se mi hned zdvihne v jízlivém úšklebku, který pošlu Alecovi jako ocenění jeho námahy. Dále už věnuji pozornost jen ředitelce asyla. Už z jejího postoje byla patrná nejistota a obavy. To může znamenat jediné, nepřichází s dobrými zprávami.
Nastalé ticho je téměř neúnosné, táhne se až nepřirozeně dlouho a jeho tíha se odráží i v Heleniných očích, kterýma si okamžik prohlíží každého z nás. Přijdou omluvy, duté fráze, kterými se nás snaží uchlácholit.
"Musíte pochopit,..." Nespokojeně při těch slovech mlasknu a stisknu těsněji opěradlo gauče. Věci, o kterých nevědí ani naši mentoři. Nakrčím obočí, jen těžko se mi něco takového představuje. Skutečně jsme v prvních dnech naší služby narazili na něco, co třeba takový Cresta za celý svůj život nepotkal, nebo se to před ním podařilo utajit? Nedá nám ale ani prostor pro dodatečné otázky, útěchou nám má být jen pouhý příslib, že možná někdy....prozradí alespoň část. Malý drobek vydávaný za sváteční hostinu.

Zvedám se s nebývalou tíhou, na Suzie bych i zapomněla, kdyby se zakrátko její krysí ksicht neobjevil v mém zorném poli, když se dala s Alecem na odchod. Počkám na výzvu poplašeného Patrika a společně s ostatními odejdu též. Beze slova. Mlčím celou cestu až ke vstupním dveřím. Až když uslyším, že se za námi zavírají, mohu se zhluboka nadechnout. Sejdu těch pár schodů dolů a pokračuji až ke svému koni.
"Takže kam teď? K Havranovi?" obrátím se ke svým sourozencům, zatímco odpoutávám koně a chystám se nasednout.

A Disappointing End
Sunset Asylum
31. Október 1840

“Shay a Diane jednoducho rýchlo zmizli za inými povinnosťami.” Alec sa stále snažil utlmiť situáciu a vysvetliť prečo sú tu len oni dvaja. “Katie na nás narazila na chodbe a rýchlo nás spacifikovala k doktorovi.” pokrčil ramenami a znovu sa pokúsil o milý úsmev.
“Nechaj to tak Alec.” mávla rukou Suzan. “Môže nám byť jedno, že nás nemajú radi. My sme si svoju povinnosť splnili, ich detské rečičky a urážky na mňa nemajú žiaden vplyv, a aj tak dlho nevydržia.” skonštatovala a dopila s kľudom svoj čaj.
“Ach, pre svätú Almu, Suzan…” povzdychol si už Alec a dlaňou si prešiel po tvári. Jeho lovecká sestra bola proste tvrdý oriešok.

Čajový dýchanok prerušilo opätovné otvorenie dverí. Tentokrát do miestnosti vošla samotná Helen Branová. Vyzerala veľmi ustarostene, ale aj tak sa na všetkých prívetivo usmiala. “Ospravedlňujem sa za čakanie.” začala. “Suzan a Alec, ďakujem, že ste pomohli naším mladým hrdinom. Teší ma keď vidím, ako starší lovci spolupracujú s novými skupinami.” usmiala sa na dvojicu. Suzan jej úsmev opätovala a Alec radšej len ticho pozeral do zeme. Helen pozerala na všetkých v miestnosti. Na pár chvíľ zostala potichu a len si opatrne žmolila dlane a rôzne prepletala prsty na rukách. Vyzerala nervózne. Hlavou jej muselo behať snáď milión myšlienok naraz.
“Viem, že asi všetci máte mnoho otázok a čakáte teraz odo mňa odpoveď aspoň na niektoré z nich ale, …ospravedlňujem sa, nemôžem vám teraz poskytnúť adekvátne odpovede.” zavrela oči a veľmi zhlboka a sťažka si povzdychla. “Musíte pochopiť …”otvorila naspäť oči. “...že ide o veľmi vážnu a citlivú situáciu. Sú veci o ktorých nevedia ani špičkový lovci ako je Diane a jej skupina. Ani vaši mentori. Vie o nich len veľmi málo vybraných ľudí a dnešný deň mi ukázal, že sa to bude musieť zmeniť. Preto by som vás chcela poprosiť o strpenie a dôveru.” pokusila sa o ďalší úsmev, no už nebol taký, ako ten prvý.
“Johnatan a ja vám prajeme príjemnú a bezpečnú cestu späť.”

V tom momente sa pred vami Helen Branová pokorne ukľonila a odišla. Ukončila tak váš výlet do Asyla. Na vysvetľovanie a odpovede ste si museli evidentne počkať. Riaditeľka Sunset Asyla vám však evidentne odpovede prísľubila. Vytiahnuť na povrch staré tajomstvá bude ale potrebovať riadnu prípravu a odvahu.

Alec a Suzan ďalej zbytočne nečakali a pripravili sa na odchod. Patrik sa narovnal a vyšiel spoza barového pultu, za ktorým sa stále schovával, počkal kým budú všetci pripravení a potom vás odprevadil dolu, kde čakali vaše kone. Rozlúčil sa a nechal vás ísť svojou cestou.

Vydušení

31. Říjen 1840
Sunset Asylum

Byl to ten drobný dotek jejích prstů, co mě přinutil se trochu uvolnit a spustit ruce volně podél boků. Havran poposkočil směrem ke mě, což navrátilo mému stínu opět původní kontury. Unavený úsměv jsem Ili oplatil a lehce přikývl, v jednom oku pohled plný oddanosti a ujištění. V tom druhém se jen rudě mihotaly fraktály odražených plamenů. Tuší, čeho všeho bych byl pro ní schopný? Tuším to vlastně...já?
Na chvíli jsem zvážil, že si taky naleju, ale pak jsem se přesunul ke krbu, protože se mi zdálo, že se v místnosti stále více ochlazovalo. Stačilo drobné gesto a havran popolétl a usedl mi zpět na rameno.

Nemělo smysl jim vysvětlovat jim okolnosti, ani Suzie ani Alec nesršeli zrovna porozuměním a chápavostí k problémům ostatních. Zajímalo by mě, jak se snášejí s nakaženou Diane a nebo jak s nimi vydrží takový Shay, který se zdál jako jejich přímý opak. Heh, možná měla Mara pravdu a Alec byl opravdu jediný, kdo Suzan toleroval.

Z praktického hlediska, nebýt tohohle 'dobrodružství', nevěděli bychom nic o Oriaxovi a nebo hrozbě kultu, který ve městě vznikal. Tiše jsem si povzdechl, promnul si obličej a pohlédl už lehce netrpělivě ke dveřím, přešlápl jsem z nohy na nohu a havran ten pohyb napodobil. Doktor byl jediný, kdo nám to mohl vysvětlit. Tak proč nás takhle natahoval a nechával vydusit? Byla to snad nějaká zkouška?

Pijeme v pět

31. Říjen 1840
Sunset Asylum

Mě by zajímalo jak z tohohle vyjdeme, aniž by jsme se nepovraždili mezi sebou nebo někdo nezabil nás. Však to skoro není možné, vzhledem k tónům, které tady jsou. Úplně živě vidím, co se děje každému za jeho čelem v mozku. Suzan je podle všeho ten typ co bude rýpat i v hovně aby víc smrdělo, což nedokáže Alec vůbec mírnit. Napiju se svého čaje, který je opravdu dobrý.

"Dobrý čaj Patriku."

Pokývnu k našemu obsluhujícímu, který podle výrazu by si přál být kdekoliv jenom ne tady. Já se mu vůbec nedivím. To, že holky se tady přetahují a brzo tady propukne boj v bahně asi začínám ignorovat. Stálo by za to, aby se brzy objevil Doktor nebo Madam, protože jinak to tu nedopadne dobře.

"To je možné Alecu, ale slušné vychování jí trošku schází. Empatie je pro ní sprosté slovo a podle toho to potom vypadá. Někdo si to špatně vyloží, někoho něco napadne, provede nějakou pitomost a pak dostaneme po hubě všichni jak tu jsme. O což věřím, nemá zájem nikdo. Na Lovce!"

Nabídnu mu skleničku na cinknutí a během toho co mluvím, tak zdůrazňuji některá slova. Teda lépe řečeno osobní zájmena jsou vypíchnuta a to se nemusím na své sourozence dívat.

Čaj o páté

31. Říjen 1840
Sunset Asylum

Lehce trhnu rameny, když Alexův havran znenadání zakráká. I tak drobný pohyb stačil k tomu, aby z poháru vyšplouchlo trochu čaje na podtácek. Nespokojeně syknu. Nálada v místnosti mi nedovoluje si ho ani pořádně vychutnat. Tíživé ticho vystřídá napětí. Cítím, jak je Ilana napjatá jako struna, stačí jeden neopatrný pohyb a praskne. Alex tomu zrovna nepřidává, po oku sleduji, jak se k ní blíží, připraven okamžitě zasáhnout. Skoro, jako by o otevřený konflikt stál. Jistě, mělo to něco do sebe, vybít všechen ten vztek a nahromaděnou frustraci v několika ranách, nechat se tím zcela ovládnout. Rvát se, dokud člověku nepřestane v uších hučet vařící se krev. Suzanin obličej by trochu té péče určitě zasloužil. Musela jsem se ušklíbnout nad Alexovou poznámkou. Jenže místo klidu jsme se dočkali další záplavy bezvýznamných slov.

Čelo se mi nakrčí a odložím šálek zpátky na stolek, nepřestávám přitom lovkyni sledovat.
"Možná bychom jí mohli trochu toho cukru darovat, ať si šňupne a hodí se do klidu," navážu na Alexova slova znechuceně. Ilana už se kvůli tomu uchýlila i k alkoholu.

"Nějak jsem si nevšimla, že by se tě kdokoliv ptal na názor, Suzie, " oslovím ji přímo a dávám si záležet, abych její jméno vyslovila s dostatečným despektem, "taky nás tvoje společnost netěší. Můžeš prostě vypadnout," navrhnu ji s úšklebkem a znovu se pohodlně zapřu o opěradlo gauče. V prstech mi skoro cuká, jsem připravená se na ni vrhnout, kdyby se pokusila ke mně přiblížit.

Možná by stačilo ještě pár dalších vět, kdyby se do toho nezačal motat ještě Alec.
"Hovno myslí dobře," procedím a stále věnuji Suzan mnohem víc pozornosti než jemu. Po chvilce se k němu ale přeci jen otočím: "Jestli ale dobře počítám, teď jste tu jen dva. Chápu to, jsi z vaší skupiny asi jediný, kdo ji ještě dokáže vydržet. Taky bych se snažila co nejrychleji osamostatnit, " pokrčím rameny a skoro se zatvářím i lítostivě. Už to je nějaký čas, co jsem nebyla v problémech kvůli nějaké rvačce.

Tea party

31. Říjen, 1840
Asylum

Fabian nezklame a opět se chová jako ten rozumný sourozenec, kterého jen tak něco nevytočí. Já si ale začínám myslet, že prioritou je pro něj dopití jakékoliv skleničky s alkoholem, kterou zrovna drží v ruce. A k tomu je zapotřebí klid.

Mara je z nás asi nejmoudřejší, jelikož mlčí. A já si palčivě uvědomuji můj nedostatek vyrovnanosti a nezúčastněnosti. Je to pro mě osobní a já se nad to, po tak strašlivě dlouhém a náročném dni, nedokážu povznést.

Alexandr se po mém boku zjeví jako duch. Nepatrně sebou cuknu. Když začne mluvit, stočím k němu pohled a mírně pootevřu rty. Srdce se mi rozbuší, když slyším onen tón, který mě včera tak vyprovokoval. Nyní avšak necítím strach a paniku, nýbrž cosi jako...hrdost? Vděk?

Stočím pohled zpět na Susan a posilněna oním zastáním, snesu její jedovatý proslov. Pohled mám tvrdý, za ním se ukrývá zlost a rozčílení. Když skončí ona i Alec, věnuji jí pouze nepříjemný úšklebek.

Nakročím směrem od nich. Vzhlédnu k Alexovi a zadívám se do modře jeho zdravého oka. Bříšky prstů se něžně dotknu kloubů jeho ruky, která spočívá na pouzdře pistole. Jako bych mu tím dávala najevo, že nic z toho nebude třeba. Vyčerpaně se pousměju a neslyšně mu poděkuji.

Pak se přeci jen otočím k Alecovi, ale jen pro to, abych si vzala karafu s tou hnědou tekutinou. Naliju si plnou skleničku až po okraj. Karafu postavím před Fabiana a vrátím se ke svému místu u okna. Otočená tak, aby mi nikdo neviděl do tváře, protože když usrkávám alkohol, šklebím se u toho. Zoufalé situace vyžadují zoufalé činy.