The Mysterious Doctor
30. Október 1840
Hlavná budova lovcov - čakáreň pred ambulanciou

Studená a vlhká handrička Ilane pomohla. Uľavilo ju od štípania a mohla konečne aj otvoriť oči. Tichými pohľadmi ste sa akoby uistili, že ste všetci pokope a v poriadku a mlčky ste sa odobrali späť do hlavnej budovy.

Po drevených schodoch ste pomaly vystúpali, až na posledné poschodie. Uvítala vás dlhočízna chodba, s drevenou podlahou a so starými tapetami po stenách. Po bokoch bolo mnoho dverí, niektoré otvorené, niektoré zatvorené. Boli to lôžka pre pacientov. Domysleli ste si, že v tých zavretých budú zrejme odpočívať zranený lovci.
Vaším cieľom boli pootvorené dvere na konci chodby. Bolo na nich vypálené meno miestneho doktora - Dr. Johnatan Miasma.

Niekto z vás na dvere zaklopkal a vošli ste dnu do veľkej čakárne, ktorá zároveň slúžila aj ako lekáreň. Miestnosť to bola veľká, no steny boli zaplnené rôznymi skrinkami a policami na ktorých boli fľaštičky a krabičky všelijakého druhu. Tak isto tu boli vystavené rôzne kuriozity, ako napríklad lebky, kosti, vypchaté zvieratá v rôznom štádiu mutácie a podobne. Taktiež tu bol cítiť silný pach sušených byliniek. Na stene oproti dverám, boli ďalšie krátke schody ktoré viedli do podkrovia z ktorého si doktor spravil svoju ambulanciu.
V strede miestnosti bol ešte obrovský stôl, ktorý bol takisto zaplnený rozličnými vecičkami. Bolo však na ňom kúsok miesta na pracovanie. Zrovna pri tomto kúsku miesta stálo mladé dievča. Dlhé hnedé vlasy malo zapletené v jednom cope. Na sebe mala jednoduché čierne šaty, na rukách mala dlhé rukavice a na krku čierny šál. Hneď ako ste vošli dnu, uprela na vás svoje veľké hnedé oči.
“Ah, dobrý deň…” pozdravila sa potichu. “Doktor sa vám bude hneď venovať. Bude si vás volať po jednom, tak sa prosím zatiaľ posaďte. Už o vás vie.” zdvorilo sa pousmiala a ukázala na voľné stoličky pri jednej zo stien. Potom sa ďalej ticho venovala svojej práci - rozdelovaniu čierneho cukru do malých sklenených fľašiek - ale i tak sem tam očkom po vás pozerala.

Pár minút ste ticho sedeli, než sa dvere do ambulancie otvorili a von vyšla akási žena. Výstrednejšie oblečená, viac odhalená ako zahalená, vysokými opätkami klopýtkala po drevených schodoch, kým nezišla celkom dole. Napravila si okuliare na nose a na všetkých sa vyškerila. Upravila si čierne vlasy a podišla bližšie k vám.
“Tak toto sú tí naši nový hrdinovia? Hmmm, pekné kusy to k nám prišli. Vidím, že Wolfgang vyberá stále dobre.” zasmiala sa. Dievča za pultom pokrútilo očami.
“Teší ma! Moje meno je Lavinia, som doktorová hlavná sestra. Najprv si vás prezriem ja, a potom pôjdete postupne za naším doktorkom.” mrkla na vás a potom si vás išla prezerať bližšie. Zakaždým si pritom niečo zapísala do papierov, ktoré držala v rukách.

“Mara Withers.” zdvihla k nej oči. “Uuhuh! Mrazivý pohľad slečna. To sa mi páči, veľa takých žien k nám už nechodí. Drsniačka ako sa patrí.” pousmiala sa a pokračovala ďalej.

“Fabian Rowan. Oh! Tak toto je pekný kus” očami si Fabiana prešla odzhora dolu snáď niekoľkokrát. “Fešáčik a hneď aj akčný lovec. Sexi. Teba tu budem rada vídať.” mrkla na neho a posunula sa ďalej.

“Ilana Ashworth. Chudatko, tváričku ti to spálilo, čo? Neboj sa, zachránime tie chutné pehy. Chlapci sa za tebou budú znova otáčať. Možno aj tuto sexi kolega.” zachichotala sa.

“Alexander Gévaudan. Vysoký ako stožiar! Ale tiež celkom fešák, taký temný drsniak.” prezrela si ho a trochu lepšie sa mu zapozerala do tváre. Potom sa uškrnula. “A tie jazvy! Katie!” otočila sa na dievčinu za pultom. “Katie, tento tu je tiež zjazvený ako ty. Možno si budete mať čo povedať!”

Dievčina sa okamžite zhrozila a pridržala si šál na krku. “Lavinia!” zahriakla ju.
“Čo? Len ti chcem nájsť spoločnosť.” mrkla na Alexandra. “Tak fajn, Ilana bude prvá aby jej pehy a oči už tolko netrpeli. Poď so mnou.” prstom ukázala aby ju Ilana následovala hore po schodoch do doktorovej ambulancie.

Balíme! Nic velkýho už nezačínat!

30. Říjen 1840
U Havraní hlavy
všichni

Ili nebyla v pohodě a když jsem chtěl něco říct, tak se Alex chystal pomalu vrhnout do ústí uličky za tou bestií. Což byl teď trošku náročnější problém, než to, že má Ili v očích obsah žaludku.

"Ne, nejsme bojeschopní a ..."

Houknu k Alexovi, protože nechci, aby se rozběhl někam do temnoty. Možná jindy, bych byl připravený jít s ním, ale teď mám v hlavě víno. Ili není bojeschopná, máme tu oběť a plnej hostinec fakt vyděšenejch lidí. Navíc nevíme, jestli tady nečekají další jo a to nepočítám ty lovce, kteří přišli a přerušili můj proud slov i myšlenek. Vnitřně jsem si strašně oddechnul. Už to není na nás. Už jsou tady o dost zkušenější, kteří ví co a jak. Tak nějak jsem si kecnul na zadek a vydechoval. Poslouchal jsem toho lovce co přišel a byl jsem rád, za tu pochvalu. Tohle byl pro mě a asi i ostatní první střet s bestiemi a my ho přežili!

"Jo Fabiane, přežili!"

Vnitřní lovec se raduje.

"Děkujeme."

Víc ze mě nevypadne, ale já myslím, že to prostě stačí. Lovec na mě stíhal mluvit a ještě dát Ili hadr s vodou na vymytí očí a umytí obličeje. Taky bych se někdy chtěl dostat k tomuhle stádiu preciznosti a schopnosti. Zvednu se ze země. V krvi mám koktejl vína, magie a cukru. Na párty dobrý, ale teď bych to přímo nevyhledával.

"Díky, ještě že jsi zasekla ty lidi v hostinci. Když si pomyslím, že by nějací blázni se vyhrnuli ven a snažili se utýct, mohlo bejt mnohem hůř."

Lidi dokážou být v určitých situacích jako strašný stádo ovcí, takže si nechci představovat, že nám tady pobíhá deset lidí a my se snažíme zabíjet bestie. Mara zajišťuje Ili, Alex má svou pušku? Jo má, tak asi můžeme jít. Ještě se ohlédnu na hostinec. Kdybych věděl, že bude platit ten lovec, tak tam utratím mnohem víc!

První výstřel

30. Říjen 1840
U Havraní hlavy
všichni

Stačilo pár slov a Alex nad sebou získal ztracenou kontrolu. Výzva k praktické ukázce zbraně mu umožnila soustředit se opět na něco jiného, co mu ale bylo natolik blízké, že samotný zápal pro věc snadno odehnal veškeré rozrušení. I svaly na mé tváři začaly působit méně napjatě a po chvíli jsem se znovu pohodlně usadila na židli a zaujatě poslouchala jeho vyprávění. Tu a tam jsem se i rukou natáhla pro pohár, ze kterého pomalu, ale jistě začala tekutina mizet. Zdánlivou idylku narušil až nečekaný odchod Ilany. Zprvu jsem jen zvídavě zdvihla obočí, snad jako bych čekala ještě nějaká doplňující slova, jenže ta nepřicházela. Místo toho se bez jediného pohledu zpět potácela ke dveřím. Pravda, začalo tu být celkem vydýcháno a zrovna ona nevypadala jako někdo, kdo v podobných podnicích tráví příliš času. Nic, co by nedokázalo spravit pár doušků čerstvého vzduchu. Jenže Alex opět zazmatkoval.

"Nemyslím si, že..." nedořeknu větu, natažená ruka se vrátí zpět do klína a jen si vyměním s Fabianem vědoucí pohled. Zkroutím rty v těžko čitelném úšklebku a hlasitě vydechnu.

"Tohle bude asi chtít sklenku neředěného," poznamenám a zavrtím hlavou. "Vypadá to spíš, že ani na akademii neměl moc blízkých, podobný situace mu asi prostě nejdou," uchechtnu se. Vím, že zrovna ode mě to sedí, já bych zas na jeho místě jen krčila rameny a předstírala, že se prostě nic nestalo.

Jenže na úvahy o tom, kdo z nás je tu nejvyšinutější nakonec nezbyde moc času. Rána z Alexandrovy pušky mi tělem projede jako chladná vlna, okamžitě se vymrštím, až židlička za mnou s třísknutím dopadne na podlahu.
"Dohajzlu," zakleji nevybíravě a následuji Fabiana ke dveřím. Následný výkřik servírky mi rozbuší srdce.
"Monstra přímo v centru města?" To neznačilo nic dobrého. Jak se jim podařilo dostat se přes všechny ochrany?

Cestou kývnu Fabianovi na srozuměnou a tasím dýku, jedinou zbraň, kterou u sebe pravidelně nosívám. Jenže mým úkolem teď není bojovat. Zůstanu u paty hostince a snažím se co nejrychleji zhodnotit situaci. Zahlédnu siluety Ilany i Alexe bojující s dvěma monstry, oba působí soustředěně a překvapivě jistě. To mi bohužel umožní slétnout očima i ke křičíčí ženě držící zakrvavený uzlíček. Suše polknu, k bolesti v jejích očích je těžké být lhostejný. A člověk by ani neměl být...

Přesto se musím hned odpoutat, otřesu se. Upoutají mě zvuky vycházející z útrob hostince. Několik dalších se snažilo zvednout a vyrazit na pomoc a u oken se pochopitelně začali objevovat čumilové.
"Zmizte odsud a zataraste všechna okna i dveře," křiknu na ně.
"Ty tam," prstem ukážu na některého z kolegů, který je alespoň schopen stát na nohou, "postarej se o to. Jestli má hostinec sklep, nažeňte tam lidi a držte stráž," pokračuji v zadávání úkolů i přes značnou nervozitu a strach, který se mi začíná rozlévat po těle. Bude ale snazší krýt záda jen svým společníkům, než se starat o osazenstvo celé taverny. Kdekdo by mohl zpanikařit a začít utíkat, čímž by na sebe jen upoutal nežádoucí pozornost.

Během celé akce sleduji okolí, přes silný déšť je těžké cokoliv zaslechnout, i viditelnost je omezená, nemohu dopustit, aby moji skupinu napadly další bestie ze zad nebo z boku. Až když za sebou uslyším bouchnutí dveří, vydám se dál, blíže bojující skupině, abych byla připravená zakročit.

Ale ani k tomu nakonec nedostanu příležitost, mohu tak jen přihlížet, jak Fabian doslova pohne zemí a nechá přímo před bestií vyrůst obrovský sloup, o který se namlátí, aby z ní následně Alex udělal řešeto. Ilana mezitím s až podivuhodnou elegancí postupně okrajuje kousky z druhého. Skoro to vypadá, že také půjde za chvíli k zemi, ale v nějakém posledním záchvatu sebezáchovy na Ilanu vyzvrátí obsah svého žaludku a dá se na útěk.
Když vidím, že se o její stav začne hned zajímat Fabian, přesunu se blíže k Alexovi a obhlédnu okolí, zda na nás zrůdy nenachystaly ještě nějaké překvapení. To záhy přijde v cela jiné podobě. Skupinka zkušených lovců přebírá situaci. Jsem za to vděčná, s úlevou vydechnu, jak postupně ulevuji našponovaným nervům i svalům. Trojice bojovníků si ale rozhodně chválu zaslouží. Chvíli počkám, než zabezpečí oblast, než si i já dám skutečný pohov.
Dojdu zpět ke dveřím hostince, na které několikrát hlasitě zabuším. "Už je to v pořádku, můžete otevřít," houknu na ně a vrátím se ke své skupině.

"To byla zatraceně dobrá práce," pronesu a zamířím rovnou k Ilaně, která se snaží ze sebe dostat poslední zbytky té ohyzdné, mazlavé tekutiny. "Chceš pomoct?" Nabídnu ji své rameno, kdyby se chtěla opřít cestou k doktorovi. Tady jsme podle všeho skončili. Cestou ještě zkusím ohledat místo, kde jedna z bestií zdechla, zda po sobě přeci jen něco nezanechala, ale pochybuji, že tu cokoliv uteklo pozornosti zkušenějších lovců.

Random Lore Post!
len taký malý lore surprise, ktorý neviem kam inam mám dať :D

The Summoners

Kedysi, keď budúci lovci vstupovali do posledných ročníkov, mohli si mladí študenti vybrať až zo siedmych zameraní. Posledným z nich bolo:

Učenie vyvolávania a ovládania démonov.

Do tejto kategórie sa však mohlo zaradiť len zopár študentov, ktorí na to mali veľmi dobré predpoklady. Museli byť v dobrom fyzickom, ako aj psychickom stave. Ich akási prirodzená odolnosť voči korupcii musela byť v čo najvyšších číslach. (Meralo sa podľa rodinných príslušníkov, ktorý aktívne používali mágiu a na potlačenie magickej korupcie im stačili len menšie dávky cukru.) Kvôli týmto podrobným meraniam sa do tejto kategórie dostali väčšinou len deti aristokratov, alebo potomkovia odslúžených lovcov.

Vyvolávanie spočívalo v tom, že lovec na bojisku odriekával zaklínadlo stále doookola, kým sa akoby nedostal do tranzu, v ktorom sa mentálne napojil na démona, ktorý bol hlbinách temnoty momentálne najbližšie. Keď zacítil jemné spojenie, lovec sa porezal a svoju krv hodil na zem pred seba a odriekal posledné tri slová zaklínadla. Z jeho krvy a zo zeme okolo, potom vyšiel démon. Vďaka mentálnemu a krvnému spojeniu, mohol lovec toto monštrum na krátku dobu ovládať. Po vyprchaní spojenia, démon zmizol späť do temnoty.

Kvôli veľkému množstvu mágie a krvnému spojeniu s démonmi, museli lovci požiť čierny cukor po každom jednom vyvolaní takmer okamžite po vypršaní spojenia. Korupčné účinky mágie boli v tomto odvetvi veľmi rýchle a silné. Lovca, ktorý nestihol požiť prášok včas, veľmi rýchlo postihli príznaky korupcie. Niekomu zbledli vlasy a oči a niekomu hneď začali rásť výrastky po tele.

Lovci vyvolávači boli časom čo najčastejší návštevníci Sunset Asylum. Veľa z nich sa zbláznilo ako ich po pár bojoch pohltila temnota. Mnoho z nich aj zahynulo na bojisku. Buďto sa ich zmocnila korupcia ešte v boji, a museli sa o nich postarať vlastní, alebo neudržali démona pod svojou mocou a postaral sa o nich ten.
Aj preto sa postupom času do tejto kategórie hlásilo čoraz menej a menej študentov, až kým sa tento odbor na koniec nezatvoril úplne v roku 1792. Vyvolávanie sa na škole zrušilo a medzi lovcami aj obyvateľmi sa stalo zakázaným.

Zopár lovcov sa ale stihlo zapísať do histórie mesta ako najlepší vyvolávači.

Silence of the night
30. Október 1840

“To už nebude treba.” ozval sa neznámy hlas, ktorý tak nepriamo odpovedal Alexandrovi na otázku o sledovaní.
Na ulici sa konečne objavili starší lovci v službe. Okamžite všetko začali zaisťovať. Dvaja z nich sa rozbehli po stopách monštra, tretí si kľakol k žene a začal sa o ňu starať. Štvrtý stál pri vás a začal na vás hovoriť.

“Výborná práca. Na to, že k nám patríte len pár hodín, ste sa zachovali ako pravý lovci.” pousmial sa. “V budúcnosti z vás budú skvelý ochrancovia mesta.” ako hovoril, vytiahol spod kabáta fľašku s vodou a látkový kapesník. Namočil ho, chytil Ilane ruku a vložil jej ho do nej. “O ženu sa postaráme. Kolegovia už hľadajú tú druhú beštiu. Vy sa vráťte do hlavnej budovy. Choďte na najvyššie poschodie a hláste sa u doktora. Bolo by dobré aby si vás obzrel. Je to povinné po každej misii a toto…” obzrel sa. “...bola taká vaša prvá neoficiálna misia.” usmial sa a vrátil pohľad späť na vás.
“Bežte. Resty v hostinci sú na mňa. Berte to ako vašu prvú výplatu.” mrkol na vás a išiel dnu.

Nemysli na to

Koutkem oka jsem zaznamenal běžící stvůru a rychle zacílil na ústí uličky, bylo však už pozdě, moje oči nedokázaly prohlédnout tmu a stíny, i když Oko se snažilo chystat jakékoli odražené světlo a zaznamenat pohyb. Střílel bych naslepo, takže jsem sykl a opatrně pistoli zase zajistil.

"Můžu to zkusit sledovat, ale museli bychom vyrazit hned, než to rozmyje déšť. A potřeboval bych aspoň trochu světla," řekl jsem rychle Fabiánovi, zatímco jsem jednou rukou schoval pistoli a vyhákl mechanismus pušky, zatímco druhou jsem z bandalíru vytáhl papírovou patronu, zuby odtrhl jeden konec, nasypal do komory prach a palcem nacpal kuli i s papírem dovnitř, než jsem mechanismus zase rázně zaklapl.

Dělal jsem to automaticky a očima jsem dál pozoroval ústí uličky. A nedíval se ani směrem ke krvavé skvrně a naříkající ženě, prostě...jsem to nedokázal. Soustředit se na lov bylo v tuhle chvíli jediné, co drželo z dosahu ten příšerný, sžíravý pocit viny.

Tady moc ne

30. Říjen, 1840

To pekelný monstrum se mi vyzvrací do obličeje. "Argh! Moje oči!" vykřiknu překvapením a bolestí. Docela dost to na kůži pálí a ani nebudu popisovat ten puch. Skvělé, že jinak se zahaluju až k bradě. To je mi teď k ničemu. Meč mám zdvižený. Dešťové kapky dopadají všude kolem a hůř se mi orientuje podle zvuku. Naštěstí se zdá, že to monstrum vzdalo a dalo se na útěk.

Klesnu na kolena. Meč cinkne o dlažbu. V očích to nemám, ale na víčkách a zbytku obličeje ano. Co jde, setřu hřbetem ruky. "Ne, nejsem..potřebuju...vědro vody." nejraději bych do nej strčila celou hlavu. Nebo se rovnou utopila.

"Je mi to moc líto..." řeknu směrem, kde tuším onu ženu. Líto, že jsme tomu nestihli zabránit a že mi ta druhá svině utekla. Cítím se dost zahanbeně. "Postarejte se někdo o ni, prosím." houknu směrem k hostinci. Poslepu nahmatám svůj meč, otřu čepel o kus košile a zasunu. Vyškrábu se na nohy a pomalu se rozejdu směrem k hostinci, oči stále zavřené, doufají, že si je budu moct brzo opláchnout.

U mě dobrý!

30. Október 1840

Byl jsem opilý, takže když se ten obelisk neobjevil pod tou bestií, ale před ní, tak jsem byl vlastně stejně spokojený. Co se musí nechat, tak se musí nechat i Alexovi jeho schopnost vystřílet do bestie díry, že kdyby se ještě snažila někdy pít, tak by z ní byla velice efektivní fontána. Otočil jsem se k Ili, abych jí pomohl, ale ta mojí pomoc nepotřebuje. Poměrně hodně efektivně se vypořádala s jejím nepřítelem. Teda myslel jsem, že už ho má na lopatkách než jí naflusal do obličeje tu krev nebo co to z něj šlo.

"Panalipdi ka..."

Už jsem sahal pro další kouzlo, abych jí zaštítil, ale bylo to zbytečné. Bestie se rozhodla, že už jí stačilo a tak vzala roha a to tak rychle, že než jsem pomyslel na to, že bych za ní poslal nějaké kouzlo, tak byla pryč. Rozhlížím se okolo, jestli tu není ještě něco jiného, co by stálo za použití kouzel. Jelikož asi ne, tak vytáhnu svojí dávku černého cukru. Nasypu si svoje množství a spokojeně si zašňupu. Ono se to těžko popisuje, co cítí uživatel cukru, ale já cítím jak ze mě odplavuje temnotu, která mě zaplavila po vytvoření toho obelisku. Je to dost hnusný pocit, ale někde říkali, že pro krásu se musí trpět.

"Ili jsi v pohodě?"

Chvilku, ale opravdu malou chvilku jsem uvažoval, že by jsme tu bestii měli pronásledovat, ale ve stavu v jakém jsme. To by byla spíše sebevražda než co jiného. Takže bude lepší, když se přeskupíme a dáme dohromady.

One Kill, One to go
30. Október 1840

Mara musela kryť rovno dva fronty. Chrbty Alexovi a Fabiánovi, a dvere od hostinca, na koľko sa v oknách a dverách podniku začali objavovať zvedavé pohľady zákazníkov a zamestnancov. Akoby práve sledovali nejaké zápasy v ringu.

Príšera ktorá dostala do nosa od kamenného obelisku následne nemilosrdne dostávala jednu ranu za druhou od Alexandrovho revolveru. Zmohla sa len a syčanie a krčenie svojho tela keď guľky našli svoj cieľ. Po niekoľkých ranách do hrude, príšera padla chrbtom na mokrú a kamennú dlažbu. Naposledy zachrapčala a v tom momente sa jej telo začalo rozpúšťať na čierny mazľavý hnis.

Monštrum číslo dva sa stále sústredilo na nebojácnu Ilanu. Stále však akosi nevedelo lepšie odhadnúť situáciu a zaútočiť. Zrejme to za normálneho života neboli odborníci na boj a magická mutácia im ešte nedala dostatok sily a šialenstva na to, aby vedeli z jedného lovca spraviť svoju večeru.
Ilane sa podarilo zachytiť a odrezať dlhý jazyk. Aj z tohto tieklo čierne čosi a príšera škrekotom dala najavo jej bolesť. V momente sa však lepšie zasústredila na Ilanu, zachrchlala vnútri vo svojom hrdle a veľkých ústach, a vypľula smerom na Ilaninu tvár veľko množstvo tej čiernej tekutiny. Mierila hlavne na jej oči. Príšerák však nečakal na to, či sa vôbec trafil a v momente sa stratil v temnej neosvetlenej ulici a dal sa na útek.

Pistolník

Tiše jsem sykl, když zásah bestii spíš rozběsnil, než co jiného. Nebyl čas přebíjet. Nechal jsem pušku v levé ruce klesnout k boku a pravou tasil pistoli. Rukojeť ze santalového dřeva sedla do ruky perfektně a kohoutek se natáhl skoro sám od sebe. Nádhera.

Postavil jsem se bokem, natáhl ruku a zamířil na místo, odkud jsem tušil, že se příšera vypotácí. A jakmile mi její nahrbená silueta vplula do mířidel, stiskl jsem spoušť. Nemířil jsem rukou, ruka se pohybovala sama od sebe, po drahách čirého instinktu, míření obstarávalo Oko, které se soustředilo na střed postavy, kde by mělo bít její černé srdce.

Natáhl jsem kohoutek podruhé a vystřelil znovu. A potřetí.