Krev je můj chleba

30. Říjen, 1840

Zdálo se, že má slova způsobila více škody než užitku, ale na vysvětlení nebyl čas.

Hlasitý výstřel se mi rozezněl v uších, když jsem běžela ke svému monstru. Žena poslechla a o pár úderu splašeného srdce později už svírala mrtvé tělíčko v náručí. Chtěla bych ji utěšit, avšak nyní nemohu cítit lítost. Lítost oslabuje. A všechny další pocity taky.

Teď se bude tančit se smrtí. A dej Alma ne mou. Obkroužím potvoru, abych ji odlákala dál od ženy. Koutkem oka zahlédnu, že někdo vyšel ze dveří hostince. A potom provedu výpad. Jdu jí po pařátech. Odseknout alespoň jeden. Otočka a další sek. Rukou v kožené rukavici se pokusím chytit ten ohavně dlouhý jazyk a ostřím mečem jí ho náležitě zkrátit.

Směrem k hostinci vyroste obelisk a ta druhá věc do toho narazí. Fabian? mihne se mi hlavou. To znamená, že jsou tam spolu s Alexem. Určitě budou v pořádku.

Ukončuji briefing!

Třebaže je to magor, tak o zbraních nebo aspoň téhle toho ví dost. Rozhodně systém, který měla byl praktický a pro Lovce neocenitelný. Ono ne vždycky se dá ládovat zepředu a doufat. Často to zbraň odsoudí k tomu, že jednou vystřelí a je z ní kyj. Efektivní, ale kyj.

Ili evidentně nebyla zvyklá tak pít, když se tak náhle zvedla a šla ven. Dnešek byl náročný, ale jít zvracet po dvou až třech pohárech? Holt to je taky něco co budu muset učit zase já jí. Trénink za trénink. Jenže tuhle asi blicí epizodu si Alex vyložil po svém. V duchu jsem se plácl do čela a reálně kroutil hlavou.

"Ne za to nemůžeš. Reálně jí je jen bl..."

To už nedořeknu, protože Alex se sbírá a mizí ve dveřích dřív než ho stíhám zastavit. Podívám se na dveře a pak na Maru.

"Nevím jak Tobě, ale mě se zdá, že je to trochu magor."

Pokrčím rameny a zvednu prázdný korbel směrem k obsluze. Bylo načase vpravit do svého těla další tekutinu. Což jsem nestihl. Že venku někdo střílí, to bych asi poznal i ze spaní. Sice mám v hlavě nějaké to promile, ale sepne mi, kdo je takový magor aby střílel u hospody. Díky číšnici jsem aspoň tušil co se děje. Teda v hrubých obrysech. Vystřelil jsem na nohy a proti mnoha jiným lovcům se na nich i udržel, abych viděl z okna. To co sem tam viděl, se mi vůbec, ale vůbec nelíbilo. Možná kdyby venku nebyla Ili a Alex, tak se taky svezu zpátky, ale oni jsou teď rodina. Rozpohyboval jsem nohy a vrhnul se ke dveřím.

"Kryj mi záda!"

Houknu k Maře, když otvírám dveře a vpadám do toho bordelu venku. Bordel, to beru zpět. To je moc slabý slovo. Žaludek se mi obrací a já ho držím silou vůle. Tohle je pekelný hnus. Zhodnotit situaci mi moc netrvalo. Kouzlit směrem k Ili nemůžu, dost nerad bych jí zasáhl. Takže můj cíl je ten, který běží k Alexovi. Volné pole moc nemám. Spletu v hlavě zaklínadlo a pronesu formuli.

"Mga bato, bangon!"

Když to vyjde dobře, tak podní ze země vyraší kamený obelisk. Pokud se trefím blbě, tak vyraší před ní a ona bestie si aspoň namlátí. Je to 50:50, přeci jenom víno funguje.

Rainy Chaos Outside
30. Október 1840

BOOOM

Výstrel z Alexandrovej pušky až otriasol oknami hostinca a spôsobil to, že vnútri všetko zastalo a stíchlo. Akoby na tých pár momentov zastal čas.
Jedna z čašníčok pobehla k oknám a vyzrela čo sa tam deje. Okrem toho, že vonku začalo pršať a bola tam ešte väčšia tma ako inokedy, uvidela obrázok ako zo strašidelnej knižky.

“Vražda! Vražda a príšery! A pred naším hostincom!” vykríkla zdesene a od okna sa radšej čo najviac vzdialila. V tomto tichu bolo už počuť aj akési tlmené zvuky boja a škrekotu údajných príšer.
Zopár mladých lovcov sa okamžite zdvihlo, no veľa z nich aj hneď padlo naspäť na svoje zadky. Buďto ešte neboli tak odvážný ako si mysleli, veď len pred pár hodinami dostali prstene, alebo už v sebe mali toľko alkoholu, že ich vlastné telo neposlúchalo.

Vonku bojovala Ilana a Alexander s dvoma divnými príšerami. Tí dvaja zrejme prepadli mladú ženu s kočíkom, ktorá teraz kľačala na zemi a na rukách držala malé bábo …bez hlavy. Ilana sa pustila do boja s monštrom pri žene a na Alexandra sa rozbehlo to, ktoré práve postrelil do krku.

Moje chyba

30. Říjen 1840

"To bylo...už hodně... dávno," upřesnil jsem polohlasně a poněkud nepřítomně, když Maru poukázala na to, že na zachraňování životů ty zbraně máme. I puška, kterou jsem vzal do ruky, působila vlastně docela používaně, staře, avšak v dobrém stavu díky mé náležité péči. 'Tak dávno...' pomyslel jsem si, zatímco jsem prsty vyhákl západku nabíjecícho mechanismu a ukázal všem, jak hladce vyskočila komora pro prach a kuli nahoru.

"Není to vlastně tak nové, je to dvacet let starý systém," přiznal jsem, ale v hlase nezněla pokora nebo hanba, naopak. Nemohl jsem zabránit hrdému nadšení, aby trochu neprosáklo. Ano, byl starý, ale zatraceně důmyslný, když se to vezme kolem a kolem.

"Liší se to od ostatních křesadlovek hlavně tímhle nabíjecím mechanismem, není potřeba pomalu nabíjet zepředu a upěchovávat pracně prach i kuli laufem, můžu to dělat i v leže a mnohem rychleji!" Tu noc, kdy mi zachránila život, jsem ji nabil tak rychle, že jsem si málem strhl nehet na palci, ale na tom v tu chvíli nezáleželo...

A zrovna v té krátké zamyšlené pauze se Illana zvedla a velmi rychle opustila lokál. Polekaně jsem vzhlédl a vyplašeným pohledem zatěkal mezi zbylými dvěma kolegy.
"To...je to kvuli nečemu, co jsem řekl?" Rychle jsem zaklapl pušku do výchozí pozice a zvedl se. Pocit viny se mi zakousl do zátylku a odmítal se pustit. Podíval jsem se ke dveřím, zpátky na Maru a Fabiána a pak zase na dveře. 'Co mám dělat?' Táta vždycky říkal, že bych před svými problémy neměl utíkat a pokud uděláš chybu, nejlepší je upřímně se omluvit. Vždycky byl statečnější, než já.

'Zatraceně, tati, znělo to tak jasně a jednoduše, když si to říkal ty...'

"Já...hned...napravím to," vyhrkl jsem k Maře a Fabiánovi, vyrazil ke dveřím, zarazil se, vrátil se, sebral pušku, kteoru bych málem zapomněl a na druhý pokus vyšel ven.

Podíval jsem se Ilaně na zátylek (nestál jsem za ní, spíše bokem, nejsem šílenec a nechci, aby mě omylem bodla, kdybych jí překvapil), otevřel pusu, uvědomil si že nevím jak začít a zase jí zavřel, načež jsem dlouze, syčivě vydechl. 'Upřímná omluva..postav se k tomu čelem.'
"Nechtěl sem...nechtěl sem tě rozrušit," začal jsem tím, co mě napadlo jako první. "Jesli jsem řek něco, co to způsobilo, tak se vomlouvám. Všechno to ze mě...tak... vyletělo. Nikdy sem vo tom s nikym nemluvil a najednou..." kousl jsem se do jazyka a potřásl hlavou. Tohle není o tobě, idiote.

"Co se stalo?" Byla to velmi nejasná otázka a já se ani vlastně ptal na to, co se stalo teď...a zároveň ne.

Už se nám to tu vybarvuje

30. Říjen, 1840

"Ano. Kdokoliv z vás by měl zájem, může se na trénink přidat." přikývnu. Ono naučit se pár triků a fint podle mě není nic na škodu. A jeden ani nemusí být kdovíjaký talent.

Možná bych byla raději, aby Alexandr s tím vysvětlováním vůbec nezačínal. Jelikož to, co předvedl naopak vyvolalo jistou reakci na mé straně. Ačkoliv jsem měla alkohol v krvi, v ten moment se mi podařilo plně soustředit se jen na něj a jeho mimiku a gesta. Má ruka byla připravena blízko dýky. Kdyby to bylo nutné, neváhala bych zasáhnout a zpacifikovat ho. Takto labilní jedinec může být svému okolí dost nebezpečný. Dobře pro něj a naštěstí pro nás se vrátil do reality. Mara byla skvělá a já jí v mysli tleskala.

Na nabídku prohlídky pušky jsem pouze odmítavě zavrtěla hlavou. Místo toho jsem s jistou nutkavou kuráží dopila svůj druhý pohár a s tím vstala od stolu. "Omluvte mě. Potřebuju na vzduch." řeknu polohlasně, aniž bych se na někom zastavila pohledem a vymotám se z lokálu ven. Dost možná při tom do někoho vrázím.

Venku se opřu oběma rukama o zábradlí a zavřu oči.

Teambuilding

30. Říjen 1840
U Havraní hlavy
všichni

"Takže trénink společný říkáš? No proč ne. Nebudu tvrdit, že jsem s mečem nějaký skvělý a tak něco málo se přiučit by nebylo marné. Navíc asi se předpokládá, že se budeme učit jeden od druhého a doplňovat se. Tak až bude chvíle, tak se mnou počítej!"

Zvednu pohár, aby bylo jasno, že nabídka byla přijata a učiněno zadost. Potom následuje Alex a důvod proč tomu pitomcovi vyrazil zuby a tak nějak mu obecně vysvětlil, že cizí věc je cizí věc a pokud majitel nechce nemáš si jí brát. Podle všeho to byla velmi silná vzpomínka a probudila mnohé vnitřní démony. Občas si říkám, že by jsme potřebovali nějakého Akademického psychologa. Psychický stav Alexe mi trošku začal dělat starosti a možná by občas stálo za to, aby nás někdo proklepl.

"Když to tak poslouchám, myslím že by jsme si měli ujasnit nějaké věci. Nepředpokládám, že někdo z Vás je kleptoman a tak v normální společnosti je běžné, že na cizí věci se nehrabe, když k tomu nemáte povolení, pokud nejde o život. S tím předpokládám souhlasí všichni? Já jen, aby prostě potom mi někdo neskočil na záda, až to bude potřeba."

Z Alexe začne ten jeho šílený stav trošku vyprchávat a já fakt moc doufám, že v boji si tu hlavu zachová chladnější než to co tady teď předvedl. Mít v boji někoho, kdo je nestabilní a labilní, to prostě nechceš. Suvi byla možná protekční, ale nevypadala, že by tohle byl nějaký její problém. Mara tam celkem chytla otěže a nějak ten rozhovor s Alexem kočírovala. Podivil jsem se, když nám nabídl pušku ať si jí prohlédneme.

"To je dobrý. Pro mě je to puška jako jiná, já tam nic moc nevykoukám a jak říká Mara. Od toho, aby nám zachraňovali život ty zbraně máme."

Teda já kvůli tomu nemám tak moc zbraně jako kouzla a cukr, ale rozumím té jeho myšlence. Každopádně se na tu zbraň celkem nezdravě upíná a tak nějak představa, že se mu rozbije třeba uprostřed boje, se mi vůbec, ale vůbec nelíbí. Zkontroluju všem poháry a pokud budou prázdné tak objednám další rundu, pokud mají dost, tak ještě počkám. Chápu, že asi nebudou chlastat tak jako já. Obhlédnu je znova.

"Ne Fabe. Jako Ty určitě nechlastaj."