Seznamovák

30. Říjen 1840
U Havraní hlavy
všichni

Po zmínce o tom nechvalně známém incidentu atmosféra v hostinci značně zhoustla. Asi pro nikoho nebylo velkým překvapením, když jsem po té zdánlivě ledabylé otázce byla v pozoru a upřeně sledovala, jak se Alex zachová. Jak v něm s každou další větou rostl těžko kontrolovatelný hněv, div nepřevrhl stůl. Opěradla židle drtil tak silně, jako by to snad byly Zachariovy obratle. Až jejích příznačné zapraštění ho dokázalo vrátit zpátky do reality, kde se mohl střetnout s mým přísným pohledem orámovaným pozdviženým obočím.
"Moc si to nepamatuju," byla věta, která mi z celého jeho výstupu utkvěla v paměti nejvíc.

"Uh-uh...klid," zdvihnu dlaně v obranném gestu ve chvíli, kdy vím, že už je to bezpečné. U stále rozzuřeného člověka by taková výzva stěží měla kýžený efekt.
"Jde z tebe fakt strach," zavrtím hlavou, když se nám začne omlouvat a i já se konečně mohu uvolnit a znovu pohodlně zaklesnout o opěradlo. Samotné obavy, pokud jsem vůbec nějaké pociťovala, si nenašly cestu na povrch. I pod maskou domnělé netečnosti se stále ukrývala ostražitost. Pomalu tak ucucávám ředěného vína, zatímco pokračuje v řeči. Sem tam sklouznu pohledem i k druhé dvojici, zvědavá, jaká bude jejich reakce.

"Zachránila život?" zopakuji po něm klidně, "od toho ty zbraně přeci máme." Koutek se mi zvedne v neveselém úsměvu. Tuším, že v tom bude mnohem víc, ale nakonec každý tu jistě máme nějaká svá tajemství. Na jejich postupné odhalování bude ještě spousta času.
"No tak nám předveď, co ten zázrak moderní technologie dokáže," vyzvu ho. Sama se rozhodně příliš netlačím do toho, abych si od něj pušku vypůjčila, beztak bych nejspíš jen tak od pohledu nebyla schopná ocenit všechny její vychytané vlastnosti, ani řemeslnou důmyslnost a eleganci zdobných prvků. Zbraně pro mě vždycky byly jen pouhé nástroje, snadno nahraditelné. Možná to ale bylo jen tím, že jsem nikdy neměla zrovna dostatek věcí, na kterých bych mohla lpět a které by pro mě mohly mít jinou než užitnou hodnotu.

Trochu toho přepjetí

30. Říjen 1840

Když Mara a Fabián zmínili něco, o čem všichni slyšeli a ví to celá Akademie, v první chvíli jsem opět naklonil hlavu lehce ke straně tím ptačím způsobem, přičemž hravaní plášť celý ten dojem jen podtrhoval. 'O čem to sakra mluví...?' A pak jsem si v náhlém záblesku vzpomněl. Cítil jsem jak mi najednou vylétl tep nahoru a zornice zdravého oka se prudce stáhla, černá špendlíková hlavička uprostřed jasně modré duhovky.

'Jo tohle..'

"Oh. On Zacharias hrozně rád vykládá, jak mi přeskočilo a napadl jsem ho, protože sem cvok. Co už ale vynechává, je fakt, že poté, co jsem mu odmítl svojí pušku pujčit 'na vyzkoušení', tak se prostě rozhodl, že mi jí sebere a chtěl mi ji vypáčit z rukou. Asi protože mu to přišlo zábavné. Moc si to nepamatuju. Nejspíš si myslel, že když je silnější, tak si prostě muže vzít, co mu nepatří. No, spletl se. Já ho nenapadl. Já toho arogantního zmetka jen naučil velmi cenou lekci! Že když se mnou zkusí vyjebávat, tak příštích pár tejdnů bude žrát jen polívky a kaše!"

Aniž bych si to příliš jasně uvědomoval, posledních pár vět jsem vztekle cedil skrz stisknuté zuby, tvář křečovitě staženou do grimasy téměř krvežíznivé agrese. Bylo to zavrzání dřeva, protože jsem oběma rukama drtil opěradla židle a nakláněl se snad podvědomě kupředu, co mě vrátilo do reality.

Zarazil jsem se a trochu překvapeně zamrkal, šokovaný sám sebou. Tohle se mi naposled stalo...no, když došlo k tomu...incidentu. Rychle jsem si olízl rty a rukou přejel přes obličej, pohledem jsem těkal mezi ostatními a najednou se cítil hrozně zahanbeně, hlavu jsem automaticky vtáhl mezi ramena. "Já...se...omlouvám se, nevím, co to do mě vjelo..." zachraptěl jsem tiše, skoro bezhlesně a raději se pořádně napil, abych se aspoň trochu stabilizoval. "Promiň, nechtěl jsem tě přerušit, popsala si to mnohem lépe než já," omluvil jsem se Illaně, skoro zoufale.

"Co jsem...co jsem chtěl říct je to, že ta puška má...má pro mě velký význam..." Zhluboka jsem se nadechl, zuřivost byla ta tam a já se cítil podivně vyčerpaný. Prsty jsem si prohrábl rozcuchané vlasy a nevědomky přitom zavadil o okraje tmavých, ošklivých jizev. "Zachránila mi totiž život," dobře, to byla jen polovina pravdy, ale o tom zbytku jsem nebyl připravený hovořit. Ne teď.

"Nejsem hlupák, chápu, že pokud půjde o život a nebo budeme v nebezpečné situaci, je potřeba vzít každou zbraň, co je po ruce. Kdybych to bylo nezbytné, můžete použít co uznáte za vhodné," zhluboka jsem se nadechl, stálo mě to hodně velké přemáhání.

"Můžete si ji," další nádech, "můžete si ji...prohlédnout jesli chcete. Je to vlastně velmi...velmi důmyslný mechanismus," pokusil jsem se o úsměv. Pokusil je to operativní slovo.

Teambuilding

30. Říjen, 1840

Na Alexandrova slova přikývnu. S faktem, že zbraně by nikdy neměly být daleko, by souhlasil asi každý. Také nosím svůj meč skoro pořád, jelikož je vyrobený na míru, vyvážený, aby mi sedl do ruky a já znala jeho vlastnosti. Jenomže tahat všude pušku, když si mohu vzít místo toho pistole, které se dají pohodlně ukrýt pod kabát, bylo takové...provokující? Obávám se ale, že Mara to myslela podobně.

Obtočím prsty kolem nového poháru s vínem, abych nemusela nervózně žmoulat kousek oblečení. Alexandrova odpověď na mou otázku mi neřekla vůbec nic. Možná se jen neumím ptát? Napiju se. Víno mi už stouplo do hlavy. Zatím je to jen takové příjemné motání, takže se víc opřu o stěnu za mnou a poslouchám tiše ostatní. Do Alexe rýpat nemusím. To řeší už Fabian s Marou. A musím uznat, že mě dost zajímá ta otázka, proč na té pušce Alex visí víc než je zdrávo. Jestli tedy konečně odpoví upřímně.

Že bych s tebou vytřela podlahu? To si piš. souhlasím v mysli a na tváři mi to vyloudí úsměv. Pak ale zaslechnu své jméno a zpozorním. Ili? Tak mi naposledy říkávala matka ještě předtím, než mě otec odvedl k Lovcům. Zvláštní jak dávné vzpomínky dokáže jedno slůvko vyvolat.

"Ehm...já..." vrátím se do reality a poprvé se Fabianovy zadívám přímo do očí. Alkohol vážně potlačuje stud a mnoho dalšího. "Ano, tebe budu krýt, když budeš metat zaklínadla, Maru, když bude zajišťovat stopy a Alexandra, když bude přebíjet nebo leštit pušku." cuknu koutky. "Taky umím slušně jezdit na koni. Když bude třeba něco nahánět, přilákat a pak rychle ujet... To co jsme cvičili byla už v podstatě akrobacie. Střelba z luku za jízdy k tomu patřila taky." shrnu moji specializaci. "Na druhou stranu je magie moje slabá stránka. Nikdy mě to moc nebavilo, obzvlášť šňupání cukru. Umím základy, hlavně tedy z léčení, protože to mi dávalo smysl umět, jinak..." výmluvně pokrčím rameny. "Střelné zbraně taky nemám moc v lásce." ono většinou je to jedno nebo druhé.

Dám si další hlt vína. Je to patok. Ale už si patro zvyklo. "Každopádně, kdyby sis pro klid duše chtěl dát duel v boji na blízko, může být. Vypadaš, že by se ti trénink hodil."pousměju se na Fabiana a očima sjedu k ruce, kde jsem zahlédla kousek jizvy. Takových zranění si šermíř zkrátka všímá.

Seznamování je vždycky oser

30. Říjen 1840
U Havraní hlavy
všichni

"Dává, jinak bych o tom nemluvil. Další pak vezmu na sebe. Jen Ty jsi měl to privilegium být první."

Zazubím se na našeho čarostřelce. Chápu jeho teorii o tom, že zbraně by jsme měli mít po ruce. V tom máme my čarodějové výhodu. My máme zbraň u sebe vždycky. Může nás zabít asi s větší pravděpodobností než ta jeho, ale zase neváží tolik. V tom jsem viděl jasnou výhodu. Dorazil jsem svůj pohár a s díky přijal ten nový od Alexe. Tímhle tempem to rozhodně bude zajímavý večer. Navíc, když tu pijem co tu pijem, tak večer nebude tak zajímavý jako to ráno potom. Ilana měla důležitou poznámku. Bez toho, aby jsme věděli co umí ten druhý, se moc nehneme. Snažil jsem, ale opravdu hodně jsem se snažil, abych neobrátil při Alexově proslovu oči v sloup. Žádnej mentálně rozumnej člověk mu na tu pušku sahat nebude. Já sice nejsem mentálně zdravej, ale taky to nebudu dělat. Zvednu taky svojí ovázanou ruku.

"Mara má pravdu Alexi. Jakože díky za upozornění, ale celé Akademie a možná i Lovci ví, že Tvoje zbraně jsou posvátné. Má to nějaký důvod nebo protože prostě je to Tvoje? Plus pokud někdy sáhneme na Tvé zbraně, tak tímhle stylem budeš jen prázdné místo na prstenu. Každopádně já používám primárně magii na dálku. Takže zatímco Alex bude někde za bukem já budu stát uprostřed ulice a metat kouzla kam to půjde. V boji na blízko se orientuju, ale myslím že by se mnou tady Ilana vytřela podlahu. Jsem neodolatelně šarmantní, okouzlující a hodně kecám. Takže občas nemusím kouzlit, ale spíše stačí mluvit. Takže zbýváš jen ty Ili. Sázím na meč?"

Přenesu pozornost na Ilanu jako posledního nepředstaveného a pokračuju v dalším poháru.

Seznamovák

30. Říjen 1840
U Havraní hlavy
všichni

Na Ilaninu otázku jsem stihla jen vyhýbavě zavrtět hlavou, s příchodem Alexe už se vyčerpal prostor pro soukromější rozhovory. Místo toho se začala pomalu utvářet dynamika celé skupinky. Bylo by příjemné být jen pouhým pozorovatelem, ale každý měl na srdci spousty otázek, během těch několika roků studia jsme se nestihli zrovna dobře poznat a jediný, kdo zvládl více vyčnívat z davu byl Fabian. I teď byl tím nejhlasitějším z nás, zatím se ale nezdálo, že by kdokoliv z nás patřil k publiku, které dovede podobnou excentričnost patřičně ocenit.
"Almo, ochraňuj nás, jestli se rozhodne střílet uvnitř," odtuším zdánlivě do volného prostoru, ale po očku sleduji našeho střelce. Někdo by mohl brát vytaženou zbraň jako výzvu, naštěstí se zatím kolem našeho stolu nikdo cizí příliš neochomýtal. Sama jsem s sebou pochopitelně měla svoji dýku, ale zastrčenou tak, aby zbytečně nevyčnívala.

Než se vůbec stačím poprat s prvním pohárem, brzy přede mě Alex položí další. "Ještě jsem ani nedopila," povzdechnu si a přihnu si tentokrát o něco víc, po těch několika locích už mi natrpklý mok ani nepřijde tak špatný. Ale zase ne natolik, abych se rozhodla vzít ho útokem jako moji společníci, nerada bych ráno vstávala s těžkou hlavou, zvlášť, když to je to jediné, co budu skutečně na naší první misi opravdu potřebovat. Na rozdíl od Ilany a Alexe nevynikám v boji, nejsem ani někdo, kdo by se hnal do přední linie.

Což nás volně přivádí k první podstatné otázce. Střelec odpovídá po svém, zřejmě nemá žádné slabiny, pokud za ně tedy nepovažuje svoji superpřesnou mušku.
Lehce si promnu kořen nosu, než sama spustím. "Specializuji se na rituály, odhalování stop po působení magie, rozeznávání tajných run a značek kultů, účinky kleteb,..." mávnu dlaní do vzduchu, "a dalo by se pokračovat. Nebyla jsem tolik cvičena pro boj, umím se ubránit, ale ozbrojenému konfliktu se raději vyhnu, mým cílem je odhalovat příčiny toho, proč se něco děje, ne jen likvidovat následky." Shrnu to do těch několika pár vět, pak se ale přeci jen ještě otočím k Alexovi: "Hej, všichni jsme o tom tvym incidentu s puškou slyšeli, nikdo tu asi nechce skončit s vylámanýma zubama, tohle pro začátek stačí," zdvihnu od stolu převázanou ruku.

Buď přátelský

Sotva jsem si sednul a obtočil prsty kolem korbele, všichni na mě spustili. Pootočil jsem se na Maru, ve tváři výraz upřímného nepochopení. Proč to říká, jako kdyby na tom bylo něco špatného? "Je důležité mít svoje zbraně pořád u sebe. Pro všechny případy..." Odvětil jsem a pomalu naklonil hlavu na druhou stranu, pohybem, který tak trochu připomínal dravého ptáka. Instinktivně jsem se podíval na Ilanu, ona by to měla chápat. Zbraň byla přeci polovinou bojovníka...

Fabián si vysloužil dlouhý, zamyšlený pohled, upřený někam za jeho levé rameno a skrz polovinu jeho tváře. Najednou jsem si byl palčivě vědom toho, jak otrhaně oproti němu musím působit. A zrovna on bude chtít, abychom za něj platili... zasyčel kdesi vzadu v hlavě jedovatě nepřátelský, jízlivý hlas, který mně samotného překvapil. Ticho začínalo pomalu drnčet.

Pomalu jsem se však přinutil k úsměvu a vstal. Jestli se takhle dělají přátelé, co je pár stříbrňáků sem a tam. "To dává smysl," pokrčil jsem rameny, pomyslně nad tím mávl rukou a vydal se na dlouhých nohou k baru. Objednal jsem tři vína a pak se vydal zpátky, balancujíc s poháry, které jsem postavil před ostatní.

Zrovna včas, abych zachytil Ilaninu otázku. "Nepleťte se mi do palebné linie. Jsem dobrý střelec," to nebylo vychloubání, ale prosté konstatování, "ale je lepší nepokoušet náhodu. Je prostě lepší držet se za mnou. Dokážu přebíjet velmi rychle a pokusím si udržet si přitom odstup, ale možná budu potřebovat v tu chvíli krýt," to jsem směřoval spíše k Ilaně, se kterou bychom mohli dobře fungovat v tandemu. "Já vás naopak můžu krýt z okolních budov nebo stromů, pokud budu mít čas dostat se předem do dobré pozice..."

"A ještě jedna věc," promluvil jsem vážným, střízlivým tónem, aby bylo jasné, že nežertuju, "neberte mi moje zbraně. Ne, pokud vám to vysloveně neřeknu nebo pokud nepůjde někomu z nás o život."

Není úniku

30. Říjen, 1840

"To teda není." souhlasím s Marou, i když už to bylo patrné z mého výrazu. Upřímně nevím, jak je možné, že někdo vypije víc než jeden pohár. Ovšem jsem odhodlaná to taky zkusit. Prý to dokáže uvolnit a to je něco, co momentálně sama nedokážu.

"Nesmíš pochybovat." řeknu zcela vážně, stud stranou. Moje schopnosti jsou jediná věc, ve kterou věřím. To, že jinak o sobě nemám příliš valné mínění, je věc celkem jiná.
"Hm, já se asi těším právě proto. Nevědět, do čeho jdeme, má svoje kouzlo. Ať už to přežiju nebo ne." pousmála jsem se. Bylo v tom podivné vzrušení z neznámého a nebezpečného.

Otázka ohledně prokletých mi úsměv z tváře smaže. Přemýšlím, co ten její pohled asi znamená. "Ne, nebojovala." řeknu pouze a v mém pohledu se mihne spíš podivný stín. Rozhodně neříkám všechno a taky se o tom nechci dál bavit. Některé věci jsou moc osobní. "Ty ano?" zeptám se zvědavě na oplátku.

Na Fabiana jen vykulím oči. Ta představa jeho a zaražené pušky kamsi se mi živě vznáší před očima. Zhluboka se nadechnu a upiju vína.

Alexandr se k nám konečně připojí a mně se dost uleví, když si pivo přisvojí. "Díky."šeptnu k němu s úsměvem. Mara se na něj vytasí s otázkou, která mi opět vžene ruměnec do pihovaté tváře nebo jsou to jen účinky vína. Fabian mu potom vysvětlí, proč by měl platit další rundu.

Tak dobře. Vypiju zbytek vína na doraz a podívám se na Alexe. "Já už třeba nemám, co pít. Tak si s tím pospěš. Nebo mám tu rundu vzít za tebe?" nabídnu mu.

"Jaké máte slabiny? Něco, co bychom o sobě měli navzájem v boji vědět." nadhodím otázku a podívám se na Maru a Alexandra. Na Fabiana budu asi potřebovat vypít další pohár.

Začínáme se pařit!

30. Říjen 1840
U Havraní hlavy
všichni

"Nebál, ale nechci mít tu pušku zaraženou někde! Je to přece jenom kusu kovu a dřeva, co prostě nechceš někde mít nebo třeba jo, ale já ne!"

Usmál jsem se na Mařinu otázku. Ono já jsme se nebál reálně, ale nikdy nevíte komu co jebne v hlavně. Pořád věřím více svým kouzlům než střelnému prachu, ale to je na delší debatu někam jinam než sem. Bylo vidět, že jsem holkám skočil do debaty a nějak je to rozhodilo nebo aspoň Ilanu. Evidentně si bude potřebovat zvyknout, že já vpadám kam můžu a moc se neptám jestli můžu. Nakonec mi přinesli víno a já pozvedl číši a napil se. Byla to taková prostřední nižší kvalita, ale na tyhle akce ideální. Jenom už teď vím, že to bude ráno pekelný bolehlav. To není jak víno, které se normálně dostávalo třeba na otcův stůl, aspoň co jsem slyšel. Pak se objevil duch nebo lépe řečeno Alex. Musím říct, že ten jeho tichý pohyb je rozhodně něco, co mu opravdu jde a co se bude jistě hodit. Mara ho sesmaží hned co přijde. Má pomyslný bod.

"Jakože otázka je to rozhodně zajímavá a já si počkám na její zodpovězení. Každopádně potom až odpovíš, by jsi mohl poslat do placu rundu, protože jsi přišel poslední. Už na obřad jsi taky přišel poslední. To je prostě za rundu."

Pokrčím rameny a zcela bezelstně se dívám na Alexe. Bezelstný pohled na téma, včera bylo pozdě!

Seznamovací večírek

30. Říjen 1840
U Havraní hlavy
všichni

Neujde mi, jak se Ilana po prvním doušku zaškaredila. "No, není to žádná velká sláva," nadhodím smířlivě poté, co sama převalím ředěné víno na patře. Pravda, ten značný podíl vody tomu moc nepomáhá, ale nikdy jsem si příliš nenavykla pít alkohol. Ten, který byl v našich končinách k dispozici páchl jako chcanky a nejspíš tak i chutnal. Posunu sklenku kousek na bok a nehty zaklepu o desku stolu.
"Snad ji budeme mít i komu vyprávět," ušklíbnu se. Kolik takových skupinek jako je ta naše, se rozpadla už při prvním ostrém úkolu? A jako by mi snad žena sedící naproti četla myšlenky, volně naváže otázkou. Ovšem její nadšení až tolik nesdílím.
"Nevím, jestli bych řekla, že se přímo těším. Zvlášť, když ještě ani netušíme, čeho se ta zakázka bude týkat," odvětím klidně.
"Už jsi vlastně někdy viděla nebo dokonce bojovala s nějakým prokletým?" navážu volně a v očích se mi lehce zableskne.

Než se ale stačíme do hovoru ponořit hlouběji, naruší náš malý kroužek Fabian. S okázalostí sobě vlastní si k nám přisedne a hnedka spustí. Trochu překvapeně kouknu na plný korbel piva vedle Ilany.
"Takže přeci ještě jeden chybí."
"Snad by ses ho nebál," utrousím jeho směrem. Nakonec ani nebudeme muset na jeho první zkoušku odvahy čekat dlouho. Sotva si Fabian objedná, dorazí poslední z nás. Už asi nikoho nepřekvapí, že si svoji zbraň táhne s sebou.

"Že ty s tou puškou i chrápeš?" vytasím na něj hned místo obyčejného pozdravu. Ač by se mohlo zdát, že si Alexe jen dobírám, nepochybuji, že tomu tak opravdu je.
"Tady Fabian ti chtěl něco navrhnout," obvázanou dlaní ledabyle mávnu ke zmíněnému.

Nadobro a opravdu Lovcem

30. Říjen 1840.

Bylo mi oznámeno, že se jde do hospody a já neměl důvod se přít a v podstatě souhlasně pokrčil rameny. Do rozhovoru o stmelování roztříštěných skupin jsem se nezapojoval, protože jsem byl myšlenkami momentálně trochu jinde. A když se ostatní rozprchli po svých záležitostech, i já se vydal zařídit poslední nezbytnosti. Přesunout si to málo co jsem vlastnil do kasáren lovců, kde jsem odedneška přebýval. Vyčistit a pevně si zavázat řeznou ránu na ruce. A pak konečně, konečně přebrat svou novou inuformu.

Chvíli mi trvalo vybrat si kabát, který mi sedl a ve kterém se mi dobře pohybovalo, potřeboval jsem dobrý přístup ke všem svým věcem. Ale když mi na ramena dosedla jeho váha a pohodlně se rozložila, cítil jsem se... jako kdybych se nakrátko probudil z mrtvolného spánku, z nějakého zapomenutého snu, jako kdybych se vynořil nad hladinu bezbřehého temného jezera a nadechl se čertvého vzduchu... po dlouhé době bylo najednou zase všechno...v pořádku. Přísahal bych, že jsem se i přestal krčit a narovnal se do plné výšky. Prsty jsem přejel kostěné zapínání kabátu a pak si plynulým pohybem přehodil přes sebe i poslední odznak našeho úřadu - světlo zatančilo v olejnatých duhových odlescích na havraním peří a já cítil...hrdost? Byl to zvláštní pocit.

Pak už jen zbývalo vybrat si poboční zbraň. Přecházel jsem podél polic vonících ocelí a olejem a dlouhými prsty pomalu přejížděl po vystavených nástrojích, geniálních produktech vědy, alchymie a inženýrství, určených k zabíjení. Zdravé oko jsem měl zavřené a krystalové soustředěné do svého nitra, spoléhal jsem se čistě na cit. Až narazím na tu správnou zbraň, poznám to, aniž bych se musel dívat.

'Ne...ne...ne...také ne...ne...ani ty ne...Ty!'

Prsty se mi sevřely kolem tmavé hladké pažby ze santalového dřeva a já pocítil vzadu v hlavě zvláštní mravenčení, které mi prošlohlo celou páteří. Ano. Ano, cítil jsem to spojení okamžitě. Bylo rozhodnuto, má puška dostala svou novou sestru. Patřili jsme k sobě, tak jako mí noví spolubojovníci. Vybral jsem si příslušné pouzdro, zbraňový pás a patrony, společně s náčiním na čištění, než jsem odspěchal do své nové ubikace.

Pomalu, pečlivě, skoro v náboženském vytržení jsem pistoli očistil od oleje a nabil, pečlivě jí vyvážil na boku a znovu si oblékl kabát a plášť. Vzal jsem do rukou pušku, abych si jí přehodil přes rameno...a zarazil se. Dokázal jsem to. Stal jsem se lovcem. Tak, jak jsem tehdy slíbil. Jsem skutečný, oficiální Černý lovec. Na míle daleko od toho k smrti vydešeného sedmiletého kluka, který tehdy ležel na pokraji smrti před branami města. Znamená to, že teď konečně přestanou ty noční můry, které od té doby toho malého kluka pronásledovaly, téměř noc co noc?

Potřásl jsem hlavou, prsty si pročísl vlasy, přehodil pušku přes rameno a vydal se směrem k Havranovi. Přede dveřmi jsem se musel zhluboka nadechnout a chvíli se rozhoupávat, než jsem vklouzl dovnitř, protáhl se dveřmi a rychle se rozhlédl, abych našel svou skupinu. Oko intuitivně vycítilo mé myšlenky a okamžitě mi přiblížilo, zaostřilo a zvýraznilo jejich...náš stůl. Hbitě jsem se propletl mezi ostatními stoly a dostal se k ostatním.

"Pivo je v pořádku, děkuji," odpověděl jsem Illaně, když jsem se protáhl na lavici vedle ní, než jsem opřel pušku vedle sebe, tak, abych na ní kdyžtak rychle dosáhl a rozhlédl se po ostatních. Bylo v pořádku jí odpovědět, i když si mumlala spíš pro sebe tak, že jsem to sotva zaslechl, i když mám dle svých učitelů neobvykle dobrý sluch? Snad ano.

'Proč se na mě tak dívají?'

'Protože si poslední?'

"Přišel jsem o něco?" Naklonil jsem hlavu lehce ke straně.