Havran

30. Říjen, 1840

Spatřím Maru, jak míří rovnou k baru si objednat. To byla možnost, která mě nenapadla. Neexistuje nějaká podrobná příručka, která by detailně popsala fungování hostince pro nemehla? A ještě lépe nějaké rady, jak zde efektivně trávit čas a vést konverzaci. Možná i pár vtipů na prolomení ledů? Achjo.

Jindy jsem na Maru moc nezírala. Stejně jako na Alexandra a o typech lidí z vyšších vrstev jako je Fabian ani nemluvě. Avšak nyní, když jsme spojené a ona je má nová sestra, mi připadá její výška impozantní a ne něco, co by mě mělo zastrašit. O tom, že se nebojí jít do konfliktu i pěstmi, se vědělo.

"Na zkoušky." pousměju se a zvednu svůj pohár s vínem. Přeci jen obsahu je méně než toho piva, tak mi to přijde bezpečnější. Kdybych tušila, že se to dá naředit vodou...Trošku usrknu a zašklebím se nad chutí.

Dělám, že tam korbel s pivem není, abych si nemusela něco vymýšlet, a kývnu. "Rozhodně máme skvělou historku." usměju se na Maru a když z ní cítím, že to má s tímhle místem podobně, více se uvolním a nepůsobím tolik křečovitě. "Těšíš se na první úkol? Já se vlastně už nemůžu dočkat, i když z toho mám trošku strach." přiznám se. Hlavně z toho, jak budeme spolu sehraní. To je i tak trochu odpověď na její otázku. Věřím, že každý z nás je sám o sobě dobrý, ale první akce bude asi skřípat.

Objeví se Fabian a já ztichnu. Takový ten moment, kdy vám začíná být s někým dobře a potom to naruší jiný element a vy se vrátíte na start. "Hm." pípnu jenom na ten jeho nápad s rundou a zadívám se do poháru. Rozhodnu se pro další uskrnutí. Třeba mě to uvolní. "Doufám, že má rád Alex pivo..." zamumlám a nejsem si jistá, jestli to ti dva chytli. Mimoděk loupnu pohledem ke vchodu, zda zmiňovaný s puškou už nesouká se dovnitř. Opuštěný korbel posunu na volné místo. Tak nějak čekám, že se Mara s Fabianem dají do řeči a já už budu spíš jen poslouchat a nestrhávat na sebe pozornost. Ale to je asi moc optimistická představa.

Pijeeem!

30. Říjen 1840
Kancelář Gregoryho Cresta -> U Havraní hlavy
všichni

Těch úsměvů své nové rodiny se trošku děsím. Každopádně na tom ještě zapracujeme. Mám takový pocit, že mě k nim dali naschvál. Samozřejmě je všechno "náhodně", ale zjevně jsem dostal do rodiny tři asociální magory.

"Je pravda, že takové věci se můžou dít, jenom o nich nevíme. Jak vidno je ještě mnoho věcí, který musíme objevit."

Nějak jsme to rozpustili a tak jsem si šel po svých. Ruka tekla jako prase, takže jsem byl rád, že jsem se dostal ke svým věcem, kde jsem si mohl ruku ošetřit. Sám si jí nezašiju, ale myslím, že tohle moc šití nebude potřebovat. Vyčistil jsem si ránu a zavázal jsem jí obvazem. Tohle fakt nebylo příjemný a může nás to dost omezovat zítra, když teda máme jít už rovnou do akce. Čtyři noví lovci a všichni se zkryplenou pravou rukou. Rukou, kterou držíme meč, pistole, kuše nebo nedej bože kouzlíme. Další z věcí, která mi vlastně nedává smysl, když jsem se s ní setkal. Chápu nutnost tradice a rituálu. Možná někdy se o tom zmíním někde nahoře, že by bylo fajn nad tímhle se zamyslet a zapracovat na změně.

"Kdyby ses líp učil, tak ovládáš léčení ty blbe."

To bylo dost upřímný, ale bylo to tak. Zařídil jsem si svoje věci do nového ubytování a vyřešil všechny nezbytnosti. Byl to taky nový začátek a já jsem se na něj těšil. V hlavě mi sice běželo, jak moc se dožiju dalších dní, ale to asi nemá smysl rozvíjet. Takže po všech nutnostech jsem rozrazil dveře do Havraní hlavy, abych zjistil, že nejsem první.

"Sakra Fabiáne. Jsi pomalejší než ženský."

To budu muset zapít. Široce jsem usmál a přisedl k holkám.

"Uff nejsem poslední! Chudák Alex, mohl by zaplatit rundu, když dojde poslední ne? Teda nevím, jestli mu to navrhovat, když bude mít sebou tu jeho super pušku."

Bude to sice o nervy mu to říct, ale já se obětuju. Objednal jsem si víno nijak neředěné, protože něco snesu. Zítra budu strašně nadávat, ale snesu to.

Vítej do rodiny

30. Říjen 1840
Kancelář Gregoryho Cresta -> U Havraní hlavy
všichni

Sotva jsme se uklidnili, pokračoval Gregory v opakování svazujícího rituálu. Těžko říci, která z jeho dvou lidských stránek byla děsivější. Raději strpím chladné pohledy přetékající nevraživostí, než se pustit do křížku se zdrogovaným mužem zmítaným hněvem. S lehkým sebezapřením pak před sebe vystrčím ruku s dlaní nahoru, aby si znovu mohl nabrat moji krev. Uleví se mi, když nesáhne po noži, ale na ránu jen zatlačí bříškem palce. Přesto bolestí přivřu oči a cítím, jak mi pokožka na ruce vlhne potem. Vyslechnu si těch několik posledních slov, na které není třeba odpovědi a pouhé přikývnutí postačí k propuštění.

Pracovnu opouštím svižným krokem a vyměňuji si s trojicí rozpačité pohledy, dokud tíživé ticho neprotnou Fabianova slova. Stejně jako Ilana mohu jen zavrtět hlavou. "Ne. A nevypadalo to, že by podobné změny byly na denním pořádku," odvětím polohlasně. Pak ale přijde s celkem zajímavou myšlenkou. "Třeba to dělají," podotknu a ušklíbnu se. Možná to byl též pokus o úsměv, ale povedl se mi asi tak jako Alexandrovi. Skoro bych ho chtěla utišit, že na jeho pušku mu fakt nikdo sahat nebude a nemusí ji k sobě vinout jak matka novorozeně, ale ještě by ho to jen zbytečně popíchlo. Opakování rituálu nás navíc trochu zdrželo a já potřebovala ještě pár věcí stihnout.

"Tak teda večer u Havrana," potvrdím Ilaně, než se všichni rozejdeme. Mé kroky ale rozhodně nemíří do zbrojnice, ani k novým ubikacím. Před branou akademie přeci na okamžik zaváhám, cesta se záhy začne větvit do několika menších uliček a je více míst, které bych si přála navštívit. Starý dům, ve kterém jsem mohla poslední roky vyrůstat, teď již opuštěný, zaprášený, páchnoucí samotou, nebo...

Vklouznu do jedné z bočních uliček, snažím se vyhýbat nahromaděným vrstvám listí a smetí lemujících hrbolatou cestu zpevněnou tu a tam hrubě opracovaným kamenem. Opřu se hned vedle zpola vylámaných dveří o zašlou stěnu, jako bych se jen chtěla vyhnout rušné hlavní třídě a toužila si na chvilku odpočinout.
"Vím, že tam jsi," pronesu nezaujatě s pohledem stále sklopeným dolů a začnu si klacíkem čistit špínu z podrážky bot.
"Prošla jsem všemi zkouškami, je ze mě Lovec, dokázala jsem to," pokračuji. Odpovědí je mi jen zaskřípění prken a tlumený hlas šeptající mé jméno. Bolestivě se kousnu do rtu, potlačujíc zaúpění.
"Vše teď bude jinak...mnohem složitější," zavrtím hlavou, obočí se mi nespokojeně stáhne, "nebude to trvat dlouho a budu muset vyrazit na první misi." Je tohle rozloučení?
"Už budu muset jít," vyhrknu hned na to, nechci tuhle chvíli příliš prodlužovat.

"Nechoď ještě," ozve se z druhé strany naléhavě. Zatnu ruku v pěst, tušila jsem to ostatně mnohem dřív, než jsem sama ta slova vyslovila. Ne, nemohu jen tak odejít a nechat vše za sebou. Ne hned. Dveře se s krátkým zavrznutím pootevřou...

***

Do hospody ale dorazím včas. Sotva vejdu do lokálu, pohled mi dopadne na stůl, kde už sedí Ilana a přebývá jeden korbel s pivem.
"Aspoň, že nejsem poslední," probleskne mi hlavou, vždycky je nejhorší dorazit už k rozpovídané skupince. Sama si u pultu objednám víno ředěné vodou a rozhlížím se, který z chlapců dorazil s ní. Když nikoho nenaleznu, zaberu si židličku naproti a přisednu si.
"Asi si šel ulevit," napadne mě, než zdvihnu pohár do vzduchu.
"Tak na naše zkoušky, nebo ještě počkáme na ostatní?" vybídnu Ilanu. Sama bych se možná i raději napila, všudypřítomný ruch tvořený slepencem útržků hovorů štamgastů smísený s řinčením nádobí mi nedělá zrovna dobře, nejsem na podobná místa zrovna zvyklá.
"Nezačalo to zrovna slavně, ale aspoň vypadáme jako docela schopná banda, co myslíš?" pokouším se začít poněkud rozpačitě rozhovor.

Family reunion

30. Říjen, 1840

Cresty pohled se mi zavrtal až do morku kostí a mě sevřel ledový chlad. Neměla jsem o lidech iluze. Ustála jsem to. Oči upřeně zíraly na nepatrnou rýhu v prkně před mentorovým stolem. O kom jsem však měla iluze byli zasloužilí profesionálové, jako byl právě náš mentor, a teď se to všechno pomaličku bortilo. Vůbec nebyl tak vyrovnaný a bez emocí, jakého jsem si ho vždy představovala. Lovci měli být rodina, avšak očividně se mezi sebou nesnášeli a vymýšleli na sebe podrazy jako každý jiný. A kvůli čemu? Postavení? Z nudy? Tohle jsem nechtěla. Měl to být slavnostní a velký den. Jenže moje hlava už jela na plné obrátky.

Ocenila jsem však, že nás znovu neřezal a nijak si na nás nevybíjel svou frustraci. Když je vše hotové, kývnu na rozloučenou a vyjdu ven na chodbu.

Alexander se uklidňuje svou proslulou puškou a já se na ni raději nedívám moc dlouho, aby se třeba taky nerozhodl mi pro změnu nakřupnout čelist nebo vykloubit ruku. Ano, ta historka byla legendární a dostala se i ke mně, ačkoliv já neměla nikdy moc s kým probírat místní klepy. Takže já zase zdravou rukou žmoulám hrušku meče. Každý máme své berličky.

Situaci opět zachrání Fabian, protože asi jako jedinému z nás čtyř nedělá normální komunikace problém.

"Neslyšela a nemyslím si, že by po tom někdo toužil." vydechnu. "Jsme spojení sotva pár minut. Nevíš, jaké to bude zítra, za týden nebo za rok. Třeba už to pak není možné." řeknu klidně svůj názor, ale na Fabiana se u toho moc nekoukám, spíš tak trochu stydlivě klopím oči k podlaze. Zlozvyk, kterého se taky budu muset zbavit.

"Dobře. Sejdeme se potom u Havraní hlavy. Zatím." brouknu a rychle se rozejdu chodbou pryč nečekajíc na nikoho. Začalo to na mě tak nějak padat. Slavnost. Spojení. Ti tři, na které se musím teď absolutně spolehnout a oni na mě. Ten dotek. Potřebuju zatuchlý noční vzduch a zaměstnat hlavu něčím jiným. Takže vyzvednout zbroj a zařídit si ubytování v hlavní budově. Ideální.
Jakmile se nachýlil čas, vydala jsem se do hostince. Doufala jsem, že tam nebudu první, bohužel. Našla jsem tedy volný stůl. Posadila se na lavici a zády se opřela o zeď. Byl odtud docela dobrý výhled do lokálu. Když se mě servírka zeptala, co si dám, trošku jsem zpanikařila a objednala si pivo i víno zároveň. Já ani jedno nikdy neochutnala, tak zkrátka...achjo.

"Děkuju." řeknu když přede mnou přistane korbel piva i pohár s vínem. "Tak to se ti povedlo, vůbec nevypadáš jako někdo, kdo má problém s pitím..." zamumlám si sama pro sebe a promnu si kořen nosu. Už aby někdo došel. Mám pocit, že tu na mě každý zírá a hodnotí můj vzhled, případně se mi posmívá. Jak ráda bych teď byla ve stájích.

Už konečně?

30. Október 1840
Kancelária

Musím říct, že Ilana se toho nebála. Já bych se jakože naše mentora taky nebál, ale je vidět, že on taky není nadšený, tak nemá smysl tady na něj řvát. Což si asi i ona uvědomí, když se potom omlouvá. Já za sebe to beru jako dobrý, ale dělat s tím stejně můžeme velké prd. Náš život patří Lovcům, pokud řeknou ser teď tady do kouta, tak by jsme se měli ptát jak moc a jakou konzistenci. Každopádně Ilana se lekne, že jí radši chytám, aby sebou neflákla, jak sebou trhla a Mara taky nevypadá, že by Alexe čekala. Jakože, to klepání s ním musíme ještě dopilovat. Mentor vysvětlil svůj postoj, který byl více méně stejný jako můj názor. On s tím nic moc dělat nemohl a podle toho jak se tvářil ho to pekelně štvalo. Když jsem natahoval ruku s ranou, tak jsem byl rád, že do ní zase neřeže nožem, ale jenom zatlačí na ránu, ze které vyteče krev.

"Uff! Jinej by do toho řezal!"

Fakt si oddechnu, když nechá nůž nožem. Úplně mě to nenaplňovalo nadšením a barvou ve tváři, takhle je to lepší. Sledoval jsem znovu rituál a levý ukazovák opět měl svůj prsten. Mentor už nám další kázání nedržel, takže jsem jenom přikývnul a nic neříkal. Co mu na to taky mám říct. Ubíhá nám čas na oslavu! Ač už to tady vypadá jakkoliv. Venku z kanceláře jsem čekal, že z Alexe něco vypadne, ale jediné co z něj vypadlo bylo něco jako úměv, ale taky mohl mít zaražené větry. To jeho oko vypadalo dost šíleně, ale viděl jsem lovce, který měl místo zubů nějakou kovovou protézu. Tohle! Vypadalo ještě dobře.

"No tak to by jsme měli. Myslím, že jsme první kdo tohle zažil nebo Vy víte o nějaké jiné čtveřici, kterou by spojili, pak rozbili a zase spojili? Trošku přemýšlím, proč pak nekompletují rozbité Lovecké skupiny. Dávalo by to větší smysl.

Alexi jdeme si vyřešit věci a pak si jdeme sednout do hospody a trošku to zapít. Jdeš taky?"

Ten začátek je trošku kyselej, ale tak už se stalo. To k Alexovi už jsem říkal tak nějak oznamovačně. Předpokládám, že půjde s náma. Jakože může jít někam leštit pušku, ale jsme rodina a tak by jsme se měli poznat. Kde jinde se pozná člověk tak dobře, jako v hospodě?!

"Lidi by Ti asi oponovali Fabiane. V boji nebo tak...Ale keci. Ožralej člověk nic neskrývá."

Podruhé a...lépe?

30. Říjen, 1840
Kancelář a pak?

Když sebou všichni začali polekaně škubat a vrážet do sebe, můj pocit poněkud rozpačité nejistoty ještě zesílil. A obecná atmosféra, která tu panovala, tomu taky zrovna nepřidala. Všichni vypadali rozčarovaně, Cresta vyloženě zuřil.

A vzápětí se i ukázalo proč. Když prohlásil Ilanu, Fabiána a Maru za mé nové sourozence, pochopil jsem o co jde a všechny si je postupně prohlédl. Pokusil jsem se přitom usmát, protože to prý pomáhá. Zároveň jsem se tvářil omluvně, chápal jsem, že z toho nejsou šťastní, zvlášť jestli do nás bude mistr Gregory znova řezat. Byl jsem však stále poněkud nejistý z představy tolika sourozenců, takže těžko říct, jak ten výraz nakonec vypadal.

Odevzdal jsem prsten a nechal se, uhm...vykrvit. Znova. A ačkoli jsem si v duchu opakoval, že bolest je jen v hlavě, že je to jen iluze, která se dá silou vůle nakonec překonat, stejně jsem přes zaťaté zuby zasyčel, když mi mistr začal do otevřené rány rýpat palcem. Snad si umyl ruce. Počkal jsem, až se mi prsten znovu usadí na místě a na mistrova slova jsem jen přikývl. Krýt záda, ano, to zvládnu.

A než jsem se nadál, zažíval jsem silný pocit již prožitého, když jsem postával před pracovnou starého lovce se svými novými bratry a sestrami, nevěděl jsem, co říct a co s rukama, které snad samy od sebe nervózně ždímaly popruh pušky přes rameno.

The Final Beginning
30. Október 1840
Kancelária

Gregoryho pohľad na Ilanu po jej krátkej poznámke bol asi najchladnejší, aký ste za tých pár minút odkedy ste ho spoznali, mohli vidieť. Zmiernil ho len o niečo málo keď sa ospravedlnila a keď sa v jeho kancelárii konečne objavil aj Alexander.
“Toto riešenie sa mi nepáči rovnako tak, ako sa nepáči vám. Nie som s tým spokojný, ale proti slovu Wolfganga ísť nemôžem. Aj keby som veľmi chcel. A verte mi, že naozaj chcem.” poslednú vetu povedal tak trochu viac nenávistnejšie ako chcel dať najavo.
“Neviem čo mu spadlo na nos, že sa takto zachoval. Za mojich čias bolo proste jedno, či ste v skupine s rodinou alebo nie a teraz ….ach, zbytočne sa rozčulujem.” povzdychol si a trochu sa ukľudnil. Dokonca už aj odložil pohár a fľašu s alkoholom kamsi na bok.
“Alexander, odlož prsteň ktorý si dostal. Nastala zmena a tvojou novou rodinou sa od tohto okamžiku stávajú Fabian, Ilana a Mara.”

Starý lovec potom zopakoval rituál s novými prsteňmi. Do rán v dlani Vám len pritlačil s palcom, aby do krabičky znovu spadlo pár kvapiek vašej krvi. Rituál bol úspešný aj po druhý krát a znovu ste tak boli spojený do jednej štvorčlennej skupiny.
“Hotovo. Toto už je vaša finálna verzia nech si hovori kto chce, čo chce. Začiatočný obkec ste už počuli a už vás zdržovať nebudem, takže to ukončím jednoducho…” schoval prázdnu krabičku a otočil sa na vás. Ruky si zložil na hrudi.
“Dávajte si pozor a kryte si chrbty.”

Nečekaný zvrat

30. Říjen 1840
Kancelář Gregoryho Cresta
všichni

Suvi z otcovy kanceláře neodcházela až podezřele dlouho. Nebýt to po slavnostním rituálu, už bych se patrně otáčela na patě a zamířila pryč, vyřídit si zbytek svých záležitostí, než se plně ponořím do nové role. Následné zvýšení hlasů pronikající i skrze masivní dveře nenaznačovalo nic dobrého. Netrvalo to dlouho a naše sestra se vyřítila z místnosti a bez jediného pohledu naším směrem chvátala pryč.
"Suvi?!" zavolám na ni ve snaze získat si její pozornost, zjistit, co se stalo. Bez úspěchu.

Místo toho si nás Gregory volá zpátky dovnitř. Čelo se mi stáhne znepokojením a i moji společníci vypadají z nastalé situace přešle. To, co tu Crestové provedli se rozhodně vymyká všem představám o fungování organizace. Už předtím mě dokázalo rozrušit, jakým způsobem se náš mentor choval, co před námi ukazoval. A jak se zdá, tomu ještě ani zdaleka není konec.

Hlasitě vydechnu a společně s Fabianem a Ilanou znovu stanu před tím obávaným a nyní i rozlíceným mužem. S přimhouřenýma očima sleduji, jak do sebe klopí celý pohár. V kombinaci s prachem je to jistě skvělý nápad.
"Takže takhle jsi přežil po celou tu dobu?" neubráním se poněkud jízlivé myšlence a jakýkoliv respekt vůči autoritě tohoto muže se začíná pomalu, ale jistě vytrácet.

S nespokojeným mlasknutím vrátím svůj prsten zpět do krabičky, zatímco jsem nucena být svědkem dalšího tyjátru. Ale jediný, kdo v sobě nakonec sebral odvahu odporovat, byla Ilana. Překvapeně a vlastně s jistým uznáním k ní obrátím tvář. Nahlas vyjádřila nejspíš myšlenky nás všech a i když se posléze omluvila, nic to na situaci nedokázalo změnit. Zvlášť s tím, co jsem o ní zatím slyšela.

Na rozdíl od Alexandra, který si za sebou netáhl zrovna nejlepší pověst, o incidentu, kdy napadl dalšího studenta jen kvůli jeho pušce se hovořilo ještě dlouho poté. Jistě, podrobnosti jsem neznala a příběh si brzy začal žít vlastním životem, stejně tak pohledy na Alexandra samotného. Rozhodně nepatřil mezi obletované a oblíbené žáky, mě však víc než cokoliv jiného znervózňovalo jeho krystalické oko a nevýhody, jaké to může v boji znamenat.

Na jeho přítomnost mě však upozornil až jeho vlastní hlas. Trhnu s sebou, div mi po zádech nepřejde husina.
"Co třeba nejdříve zaklepat?"
S jistým napětím pak sleduji, jak se vkrádá do Gregoryho pracovny a staví vedle nás. Jsme tu tedy všichni. S trochou štěstí je tohle snad poslední velká změna. V duchu už se pomalu začínám připravovat na opakování proslovu i na ty další nepříjemné záležitosti spojené s provedením rituálu. Jedno je však jisté, nezačlo to zrovna hladce.

Jednou měř, dvakrát řež

30. Říjen 1840
Kancelář

Mara souhlasí s tím, jak to vidím já, ovšem záhy se ukáže, že to tak myslel i Fabian. Jen stisknu rty a jemně přikývnu. Z toho se tedy asi už nevymluvím. Dobrá, dobrá. Musíme se poznat. Dříve nebo později by na to stejně došlo.

Jenomže to, co se začne odehrávat za zavřenými dveřmi našeho mentora, mě rozruší mnohem víc. Takovou hádku nečekal snad nikdo. Výsledkem je prchající Suvi pryč. Bez rozloučení. Bez vysvětlení. Prostě tak. Dívám se na to docela šokovaně a zpátky do kanceláře vejdu tak nějak podvědomě.

Jeden z nejlepších lovců a má nervy doslova v kýblu. Jenom mlčky sleduji jeho pohyby a když se na nás podívá, tak mě zamrazí. Poslušně vrátím prsten, jak nám nakázal, ale stále ničemu nerozumím. Jakmile nám podá vysvětlení, tak mi to celkem hne žlučí. Mně. Naprosto klidné a tiché bytosti.

„Uděláte z nás rodinu a další minutu nás rozbijete? Nemohli jste si vyměnit skupinky?“ vyletí ze mě, čehož hned lituji. Tohle se mi vůbec nepodobá. Neštvě mě další řezání, štvě mě tohle nesmyslné jednání. Smířím se s tím, že je pro mě tenhle člověk důležitý a oni ho pak jen tak vymění s někým jiným?! „Omlouvám se, pane.“ dodám potupně a sklopím pohled k podlaze, zuby pevně zaťaté. V tomhle bylo něco víc. Možná nejaká pošahaná školní politika a odnesli jsme to my.

Alexandra jsem taky dřív nezaznamenala v tom všem zmatku. Polekaně se otočím a jak se snažím vyhnout Maře, strčím do Fabiana. Podívám se mlčky na Alexandra a pak se otočím zpátky ke stolu. Prosím, ať už to máme za sebou a můžeme odtud pryč. Chvíle, na kterou jsme měla s hrdostí vzpomínat, se pomalu měnila ve zlý sen. Potřebuju na vzduch.

Ale tak to snad!!

30. Október 1840
Kancelária

Jakože holky neměly úplně pochopení, pro pití nebo spíše to pochopily dost blbě. Já jsem sice blázen, ale vím co je povinnost a nutnost. Radši to uvedeme na pravou míru.

"Já samozřejmě taky jsem prvně za vyřízení nutných záležitostí a věcí, ale potom by se to mělo zapít. Tohle se nestává každej den a vlastně tohle spojení se nám nestane už nikdy! To nemůže zůstat neoslavený."

Doufám, že holky se trošku uvolní, protože takhle byly sešněrované jak tkaničky u bot, což je velká škoda. Studium a práce je hezká věc, ale musíme se umět uvolnit. Z kanclu se ozývaly dost naštvané hlasy a to neznamenalo nic dobrého.

"To není dobrý."

Zadeklaruju a potom se rozletí dveře, kde je náš naštvaný mentor a Suvi, která proletěla někam pryč. Zmateně se podívám po ostatních a jako první zajdu do pracovny. Náš mentor nevypadá psychicky v pořádku a je naštvaný jak já, když mi k ránu v hospodě dojdou peníze. Dost se bojím co to pro nás znamená. Ruka mi cuká bolestí. Sundám prsten a dost neochotně ho vrátím do krabičky. Pokud dostaneme další prsteny...

"To nás budeš zase řezat? No to jdi do háje!"

Vnitřní hlas řve nespokojením, ale to je taky asi všechno co může dělat. Samozřejmě jsem souhlasil, že to co říká náš mentor je pravda, ale kdo jsem, abych polemizoval s rozhodnutím našeho vedení. Takže jsem jenom mlčel a čekal, až se vyvzteká. Byl jsem na něj totálně soustředěný a zabraný do svých myšlenek, o tom bordelu, který se tady stal, že jsem si nově příchozího opravdu nevšiml. Takže, když promluvil, tak jsem sebou trhnul a prudce otočil hlavu.

"Doprdele."

Velmi tiše pronesu, ale někdo to slyšet mohl.