Nové...začátky?

30. Říjen, 1840

Přeplněné auditorium mi nedělalo zrovna dvakrát dobře a nebýt povzbudivých slov ředitele Brana - a toho, že to byla asi nejdůležitější událost mého dosavadního života - byl bych se býval tiše vytratil, jako ostatně vždycky, když toho na mě bylo... trochu moc. Ale byl jsem na sebe hrdý, že jsem ceremonii vydržel až do samého konce, kdy bylo moje jméno vyvoláno společně se třemi dalšími. Napadlo mě, že bych možná měl být spíše hrdý na to, že jsem se opravdu stal Černým lovcem a přežil náročný výcvik, ale, upřímně, davy lidí mi přišly mnohem děsivější, než nějaké temné monstrum. Jak si poradit s krvelačnou příšerou jsem už koneckonců věděl...

Já a moji tři noví společníci jsme byli předvedeni před staršího lovce, jehož jméno jsem neznal, který nás inicioval. Prohlásil nás za bratry a sestry. Nikdy jsem žádné sourozence neměl a najednou mám tři. Byl to zvláštní pocit. Lovec nás řízl každého do předloktí, smíchal krev v krabičce a provedl nějaký okultní rituál s černými prsteny. Pomalu, skoro bázlivě jsem si ten svůj nasadil na prsteníček levé ruky a fascinovaně sledoval, jak se přizpůsobuje. Náš nový mentor nás propustil, do zítřejšího rána jsme měli čas pro sebe.

A zatímco se mí noví bratři a sestry nadšeně domlouvali na společném ubytování, já se jen rozpačitě pokoušel o úsměv a mlčel. Nevěděl jsem totiž, co si o představě společného bydlení myslet.
Co nejdříve jsem se vytratil směrem ke zbrojnici, byl jsem totiž velmi zvědavý na své nové vybavení. U vrat zbrojnice však dostalo moje počáteční nadšení pořádný šok. Lovec-zbrojíř prolétl očima nějaký seznam, prohlédl si mě od hlavy k patě a neuzaujatě mi sdělil, že došlo k nějaké chybě a z nařízení ředitel Brana se mám hlásit u mistra Cresty. 'Chyba? Znamená to, že se na Lovce nehodím? Našli nějakou nesrovnalost u zkoušek? Považovali moje krystalické opti-oko za podvádění? Vyhodí mě Cresta na ulici...tak jako to měl asi udělat tehdy...'

Zatížen temnými myšlenkami jsem se skoro doslova proplížil chodbami školy, byla to možná nervozita a hanba, co mě nutila reflexivně spoléhat na svoje návyky. Takže přede dveřmi mistrovy kanceláře jsem stanul jako vytáhlý, bledý duch.

"Volal jsme mě, mistře Cresto?" Byl prvný slyšitelný projev, který snad mohla skupina zaznamenat - pokud tedy nebyli vybaveni nějakými nelidskými smysly a nebo extrémně paranoidní, zatímco jsem se nahrbil a protáhl se poněkud pavoukovitým pohybem do pracovny.

The Beginning ... ?
30. Október 1840
Kancelária

Všetci ste vyšli von na chodbu pred jeho kanceláriou, až na Suvi ktorá zostala dnu. Cez zavreté dvere ste tlmene počuli ich hlasy, najmä mentorov hrubší hlas. Neskôr ste však lepšie počuli aj Suvin hlas. Rozčúlene čosi kričala a možno sa aj pred jej otcom odvážila nadávať. Jej ukričaný hlas však veľmi rýchlo stíchol po ráznom “TICHO!” od jej otca.

Chvíľu na to sa dvere roztvorili a vybehla z nich nahnevaná Suvi. Ani na Vás nepozrela, len rýchlym krokom odišla kamsi preč…
“Poďte všetci naspäť dnu!” ozvalo sa z kancelárie. Starý lovec si zrovna nalieval trocha whiskey do skleneného pohára s ľadom. Na jeden šup to aj do seba hodil a pohár s buchotom položil späť na stôl aj s fľašou. Obrátil temný pohľad späť na vás.
“Prstene odložte späť do krabičky.” rukou ukázal smerom na krabičku na stole. “Dostanete nové. Dostal som práve správu od Wolfganga, že Suvi nebude súčasťou tejto skupiny. Vraj by to bola protekcia lebo je to moja dcéra. Neviem načo mi ju sem potom poslal!”otočil sa k skrini a vybral odtiaľ novú krabičku. “Protekcia, pche! Čo nevie, že rodinné putá týmto momentom končia?! Nevedelo ho to napadnúť skôr? Protekcia…nech si to strčí do zadku…” šomral si naštvane popod nos.
“Vaším novým členom bude Alexander Gévaudan. Hneď ako sa objaví, urobíme celý rituál znovu a dúfam, že už naposledy! Inak tie prstene hodím Wolfgangovi o hlavu! Robí mi tu z toho holubník. Vsadím sa, že jeho dvojičky sa majú ako vo vatičke! Ja mu dám protekciu…”

Setkání s mentorem

30. Říjen 1840
Kancelář Gregoryho Cresta
všichni

Nikomu nebylo zrovna do řeči. I Fabianovu květnatou omluvu jsem odbyla prostým pokývnutím hlavy. Dřív, než se možná ostýchavá mlčenlivost mohla přerodit v trapné ticho, dveře kanceláře se s nepříjemným vrznutím otevřely a nestál v nich nikdo jiný, než náš mentor. Všechny si změřil svým přísným pohledem a v jeden okamžik jsem snad i měla pocit, že dokáže nahlédnout mnohem dál, než za slupku tvořenou formálním oděvem a naučeným výrazem. Suše polknu, když nám pokyne a vyzve, abychom vstoupili dovnitř. Alespoň můj krok je stále pevný a jistý, zatímco pohledem těkám od vystavených trofejí k rodinným portrétům. Bůhvíproč jsem si jeho pracovnu představovala mnohem sterilněji. Zvlášť v kontrastu s jeho prvními slovy.

Nemohla jsem se ubránit dalšímu pohledu k obrazům, jakmile začal hovořit o nutnosti zpřetrhat naše vlastní svazky.
"Neměl bys pak sám mít vystavené podoby svých padlých bratrů?" Uklouzne mi trpká myšlenka, ač nahlas neřeknu nic a pochybnosti si prozatím nenajdou žádnou skulinku v perfektně vyrovnaném výrazu profesionálního lovce.
Pokud mi přikáže, ať tu trojici zbožňuju, jednoduše to udělám, najdu si ve svém nitru způsob, jak si k nim vytvořit silnější pouto. Ač by mi pro to, abych s nimi mohla vytvořit dobře fungující skupinu, stačilo určitě mnohem méně. Příliš těsné svazky člověka limitují, kalí mu úsudek.

Slova bylo nutné přetavit v činy, stejně jako ostatní, i já natáhla ke Gregorymu svoji dlaň. Stejně jako Fabianovi, i mne unikne zpoza pevně semknutých rtů tiché syknutí, náznak bolesti prorazí i tvrdou slupku očí. Řez to byl hluboký a bude se nějakou chvíli hojit, zvlášť na tak nepraktickém místě. Pokud potřeboval naši krev, proč nám nemohl udělat šrám na předloktí? I já si tak musela vystačit s šátkem, který prozatím posloužil jako improvizovaný obvaz, když byl rituál u konce. Nejspíš jsem i čekala, že na nás bude mít i nějaké větší dopady, alespoň nějakým způsobem ucítíme nově vzniklé spojení, ale jakmile usedl dým, předložil před nás jen čtveřici prstenů.

Také jsem se natáhla po jednom z nich, opatrně jej vložila na prst a navzdory jeho slovům se mi v tváři mihlo překvapení, jak se přizpůsobil mému pravému prsteníčku. Prohlédla jsem si ho pečlivě ze všech stran. Tohle byl nakonec moment, na který jsem tak dlouho čekala, až s prstenem, hlavním odznakem lovce, jsem se mohla pyšnit tím, že patřím do jejich řad.
To už nás ale začal pomalu vyprovázet pryč, s lehkým znepokojením jsem jen sledovala, jak před námi otevírá lahvičku s černým cukrem. Jakákoliv touha pokládat další otázky mě přešla.
"Rozumím," odvětila jsem prostě, když jsem se spolu s ostatními dala na odchod.

Na chodbě se o uvolnění atmosféry pokusil Fabian svou nabídkou k zapití úspěchů, jenže stejně jako Ilana, jsem se na něco podobného zrovna necítila.
"Souhlasím," přitakám jí, "také bych si raději nejprve vyzvedla výbavu a přestěhovala se do nových ubikací. Později se ale můžeme sejít. Třeba k večeru?" navrhnu místo toho. Jistě, bylo třeba vstát ráno, ale aspoň ta oslava pak nebude tak bujará.

Začátek

30. Október 1840

Já svoje příjmení nedodávám. Za prvé nechce se mi teď moc mluvit a za druhé už je to stejně ta nějak pasé, když už jsme oficiálně černými lovci. Na Fabianovu úklonu se dívám trochu zaraženě, jen rychle polknu a stočím pohled jinam. V tom zavržou dveře a v nich se objeví náš mentor. Nadechnu se a podvědomě zadržím dech. Chci vypadat klidně a vyrovnaně. A…poslušně? Nevím, jestli je tohle to správné slovo. Ale blíží se tomu. Vydržím ten hodnotící pohled a nakonec nás pozve dovnitř.

Musím přiznat, že jsem ohromená. Být lovec a dožít se toho, že máte i vlastní rodinu a mentorujete mladší kousky, to se tolika z nás moc nepoštěstí. Nechtěla jsem příliš zírat na výzdobu, spíš jen tak letmo. Hlavně jsem sledovala našeho mentora.

Když k nám promlouvá, přemýšlím, jestli dokážu minulost odseknout úplně. To je něco, co by mě nebo ostatní mohlo stát život. Tohle bude ještě boj, který budu muset sama se sebou svést. Co se týká nenávisti nebo možné nevraživosti, tak to asi nebude můj problém. Ani k jednomu z nich negativní vztah nemám, spíš neutrální, takže to snad půjde dobře.

Nastavím dlaň a zašklebím se, když mě Cresta řízne. Sleduji zbytek ceremonie s tím, že si na ránu tlačím kus látky. Vždycky u sebe něco mám. Trénink šermu se většinou bez zranění neobejde. Když jsou prsteny s námi propojené, jeden si vezmu a dám na prostředníček levé ruky. Je to zvláštní pocit. Vlastně nic necítím, ale jeden z těch kamenů znázorňuje můj život. Kdy asi praskne? To je dost šílená myšlenka.

Vyslechnu si zbytek instrukcí a a jemně kývnu na znamení, že beru vše na vědomí. Otázky nemám. Nebo spíše jsme stále tolik v křeči, že teď ze sebe nic kloudného stejně nedostanu. Teprve na chodbě se konečně tak nějak normálně nadechnu. Prohlížím si prsten a Fabian něco říká. Zachytím to až od rundy. Trochu nakrčím obočí, jak se snažím vzpomenout, jestli náhodou neříkal něco důležitého. Asi ne. „Hmm.“ zamručím.

„Raději bych se nejdřív ubytovala a vyzvedla vybavení. Jestli chcete jít hned, tak se k vám přidám o něco později.“ nevím jaké priority mají ostatní. Já bych to zapít ani nešla, kdyby bylo na mně. Ale jestli teď máme fungovat jako rodina nebo cokoliv jiného se nám bude líbit, asi bych neměla trhat partu a asi se o každém z nich něco dozvědět. Pevně sevřu hrušku meče a čekám, co Mara a Suvi.

Počátek všeho

30. Říjen 1840
Mentorova kancelář

"Těší mě. Já jsem Fabian Rowan. Omlouvám se, že jsem se nepředstavil na začátku. Ten okamžik měl větší účinek než jsem čekal."

Dvorně se ukloním dámám. Moje vychování stojí teď teda pěkně za prd. Holt i šlechtic, kterým jsem měl být a který mi koluje v žilách občas zaspí. Už jsem otvíral pusu k dalším slovům, ale dveře, které se rozletěly můj proslov ukončily ještě než začal. No nahánění harému bude muset počkat. Uhnul jsem stranou a nechal jsem holky vejít jako první. Svůj džentlemanský prohřešek musím trošku odčinit. Oči našeho mentora si náš všechny změří a musím říct, že dívat se do nich delší čas nechcete.

Uvnitř jsem se rozhlížel a sledoval co tak mentor může mít v kanceláři. Moc mě to nepřekvapilo. Prostě artefakty ze života, které si nasbíráte. Na obrázcích rodiny jsem podvědomě hledal Suvi. Dost by mě zajímalo jak je tohle možné. Nějak se nebojím nějaké protekce nebo tak něco, ale je to zvláštní. Samozřejmě pokud jsou mentoři přidělováni taky náhodně, tam tohle je řádná náhoda. Podle toho pohledu, kterým nás přejížděl tu protekci nebude mít nikdo. Natož dcera. Bojím se, že ta to bude mít ještě horší.

Začal proslov a nijak jsem se nedozvěděl asi nic nového. Prostě co bylo už není a nebude. Teď jsme začali od začátku a závisíme na sobě. Jsem celkem rád, že tady s holkama nemám žádný problém. Našlo by se asi pár dívek i chlapců, kteří by mohli mít s mojí maličkostí nějaký ten problém. Což pokud tvoříte tým, může být celkem problém.

Nastavil jsem ruku a i když jste připravení, že to řízne, tak prostě to překvapí. Pevně sevřu rty, ale lehké syknutí mi odejde. Zase takový tvrďák nejsem. Je to rána jako jiná a prostě bolí. Jo a taky krvácí. Když byla moje krev v krabičce, tak jsem sevřel ruku a sáhl do kapsy pro kapesník, kterým jsem si ruku omotal. Stejně z ní valila krev, ale aspoň trošku se to zpomalilo. Ozdravovací kouzla nebyla nikdy můj koníček a prostě mi nešla.

Sledoval jsem mentorův prsten a ten jeden krystal v něm. Na jazyk se mi drala otázka, kdy a jak zemřeli jeho kolegové, ale sebevraždu ještě páchat nechci. Jsou věci, na které se neptáte, pokud chcete mít všechny zuby. Sáhnu po prstenu a nasadim si ho na ukazovák levé ruky jako ho má mentor. On prsten je celkem velký a tam nebude tolik překážet. Prohlížím si ho a snažím se vytušit, který z těch čtyřech jsem já.

Bylo vidět, že cukr používá pravidelně. Zvyk je železná košile a i na šňupání to chce praxi. Plánoval jsem se ubytovat v hlavní budově. Na nic lepšího stejně nemám, takže to pro mě byla jasná volba. Jsem zvědavý i na naší výzbroj, protože na univerzitě to občas nebylo ono. Já nějaké otázky nemám, takže počkám na holky, jestli něco nemaj. Vše podstatné stejně bylo řečeno. Venku před kanceláří je to, ale jiná.

"Tak to půjdeme zapít? Tohle by asi chtělo rundu až dvě na oslavu!"

The Beginning
30. Október 1840
Kancelária

Skôr než ste sa stihli bližšie zoznámiť, ťažké drevené dvere pred ktorými ste stáli sa s nepríjemne znejúcim vŕzgotom otvorili. Stál v nich vysoký a mohutný lovec staršieho veku. Vráskavú tvár dopĺňali malé jazvy, ktoré z časti zakrývala neupravená brada a vlasy padajúce do tmavých očí. Na sebe mal klasický čierny lovecký odev. Chýbal mu len povestný plášť z havraních pier.
Každého z vás si riadne premeral prísnym pohľadom. Hádam iba na Suvi sa zahľadel o čosi dlhšie a prísnejšie. Nič však nepovedal.

“Poďte ďalej.” ozval sa napokon hrubým a chrapľavým hlasom. Uhol na bok aby ste mohli vstúpiť do jeho kancelárie a napokon za vami všetkými zavrel dvere.

Kancelária bola tmavá. Svetlo sem prepúšťalo len jedno menšie okno. Otapetované steny boli plné obrazov lovcovej rodiny, alebo trofejí a úlovkov z čias jeho aktívnych misii. Nábytok bol z tmavého masívneho dreva.

Obišiel vás k svojmu pracovnému stolu pred ktorým ste stáli. Otočil sa vám chrbtom ako niečo hľadal vo vitríne za stolom. “Moje meno je Gregory Cresta, ale to už asi dobre viete. Od tohto dňa som vaším mentorom.” otočil sa späť k vám. V jednej ruke držal ozdobnú drevenú krabičku a v druhej malú dýku. “Vy štyria ste od dnes ako rodina. Brat a sestry, alebo čokoľvek iné čo sa vám bude páčiť. Zabudnite na akékoľvek rodinné a priateľské kruhy mimo čiernych lovcov. Teraz budete chrániť krk jeden druhému. Je mi úplne jedno ak ste sa aj počas štúdia nenávideli. Od tejto sekundy sa budete zbožňovať.” svoj prísný tón po celý čas nijako nezmenil rovnako tak ako ani svoj prísny pohľad.

“Teraz mi nastavte dlane svojich rúk..” povedal a otvoril krabičku. Boli v nej štyri prstene duší. Bez slova podišiel k prvému adeptovi a riadne mu dýkou zarezal do dlane. Krv nechal stiecť do krabičky na prstene. Takto to spravil s každým z vás. Dýku potom schoval do šuflíka a krabičku položil na stôl. Vylial do nej ešte akúsi tmavú zmes a nasypal iné prísady. Celý čas pritom ticho odriekaval zaklínadlo. Keď dohovoril, v krabičke sa zablislo svetlo a vystúpil z nej tmavočervený dym. Bolo hotovo.

“Prstene sú teraz spojené s každým z vás. Každý prsteň má štyri kryštáli. Jeden kameň na ňom je jeden z vás. Budú vám napovedať, že ste v poriadku, alebo ak niekto z vás bude potrebovať pomoc, tak zmenia farbu. V najhoršom prípade prasknú a rozpadnú sa…” zdvihol ukazovák na ľavej ruke, ktorý mu zdobil rovnaký prsteň. Ten jeho mal už ale len jeden kryštál, ktorý znázorňoval jeho samého.

“Jeden si vezmite. Prispôsobí sa vám na hocijaký prst. Potom môžete ísť. Zamierte rovno do hlavnej budovy lovcov v meste. Ak nemáte vhodné ubytovanie, môže sa stať vaším novým trvalým bydliskom. Hlavne tam ale dostanete zbroj a plášte. Zoznámte sa tam s novým prostredím, alebo choďte kľudne oslavovať do hostincov.” ako hovoril tak si sadol na svoje miesto za stolom. Zo stola si zobral malú sklenenú fľašku s čiernym cukrom. Otvoril ju a malé množstvo si vyklepkal na ruku. Šňupol ho hneď do seba. “Zajtra ráno tu budete nastúpený. 6:00 presne. Dostanete vašu prvú úlohu.” utrel si nos a fľaštičku vrátil na jej miesto. Oprel sa.
“Ak nemáte žiadne otázky tak rozchod.”

Začátek

30. Október 1840
Veľké auditórium na univerzite

Pro někoho možná někonečných dvanáct let, ale konečně jsme tady. Seděla jsem napřímená jako pravítko, dívala jsem se před sebe, výkvět lovecké rodiny, kterému ze zapleteného copu nečouhal ani vlásek. Někde v zátylku jsem cítila matčin pohled, ale neodvažovala jsem se otočit, místo toho poslouchala rozhovory svých spolužáků, sama jsem se do nich nezapojovala. Bylo mi trochu nevolno z nervozity - teď to teprve přijde. Jestli zemřu po pár dnech, pošpiním naše jméno. Jestli zařve celá naše jednotka, pošpiním jméno. Jestli mi unikne jediný důležitý detail čehokoliv, pošpiním jméno. Kmitnu očima k mramorovým sochám sv. Almy, ale než se stačím ještě víc vynervovat, rozletí se dveře.

Následuju Wolganga Brana pohledem, zatímco jde k pultíku na podium a připojím se k potlesku. Při jeho proslovu se přistihnu, že začínám mít tendenci dýchat zrychleně a mělce, tak se přinutím nádechy a výdechy prohloubit. Čím víc se blížíme k výběru skupiny, tím víc jsem napjatá. Nejraději bych to už měla za sebou, ale zároveň se děsím toho, ke komu do skupiny spadnu. Dle mého názoru rozhodne ne všichni moji spolužáci brali svoji práci vážně a v boji bych jim nedokázala důvěřovat. Ještě horší bylo, že o některých z ostatních tříd jsem neměla moc povědomí, takže jsem nevěděla, co od nich venku čekat.

Když se začnou vyvolávat jména, nevědomky stisknu sevřu ruce v pěst, jak jména ubývají, ale moje ještě pořád nebylo řečeno. Taky jsem pořád neslyšela jméno mého otce, který dělal mentora, znamená to snad...

Při zvuku jména povolím ruce. Fabian, Mara, Ilana. Kousla bych se nervózně zevnitř do tváře, kdyby se na nás teď neupíraly zraky přítomných. Moc jsem o svých nových kolezích nevěděla, jen útržky, které se samozřejmě školou roznášely jak o drby. Maska mi ale spadne v okamžiku, kdy zazní jméno mého otce, a přes tvář mi proběhne záblesk šoku. Byla to náhoda? Nebo mi nevěří a chce si mě nechat pod drobnohledem?

Zvednu se ze židle, prozatím nemá cenu se tím zaobírat. Než se mi podaří vymotat z auditoria, Mara, Fabian i Ilana jsou ve skupince. Přidám do kroku, abych je dohnala. "Zdravím," řeknu. "Já jsem Suvi," dodám, jako by to snad nebylo očividné. Napůl čekám, jestli mi někdo otce okamžitě vmete do obličeje, zatímco jdeme k jeho univerzitní kanceláři.

Začátek

30. Říjen 1840
Velké auditorium na univerzitě
všichni

Dvanáct dlouhých let na Univerzitě uteklo jako voda. Mnohé se od mého nástupu změnilo, ty tam byly mé naivní, dětské představy o povolání lovce i živá povaha, jakou jsem předtím oplývala. Nikdo z mých spolužáků si na něj nejspíš už ani nevzpomene, nakonec jsem nepatřila mezi ty nejoblíbenější, těžko bych v sobě zapřela dost nuzný život naplněný strádáním, kdykoliv jsem byla nucena opustit budovy školy. Kdyby se mě neujal stařík, jehož polorozpadlý příbytek na samotném kraji města jsem čas od času navštěvovala, mohlo to být daleko horší. Co mi ovšem léta zde nesebrala, bylo odhodlání. Téměř hraničící až s fanatismem, co se studia samotné podstaty démonů a rituálních praktik týkalo. Už tak byli leckteří studenti tohoto všelijakými mýty opředeného oboru pod drobnohledem a nejednou si museli vyslechnout nějakou jízlivou poznámku. Jak jinak ale zvítězit nad temnými silami, než si být jasně vědom toho, co je utváří. A jak strašně křehká je hranice mezi člověkem a bestií.

Z řečí jsem si ale příliš nedělala, nebo to alespoň nijak nedávala znát, měla jsem svůj cíl, kterého se mi teď po dlouhých letech odříkání konečně podařilo dosáhnout. Vytrvala jsem, nenechala se zlomit ani náročným fyzickým tréninkem, ani jsem neklesla na duchu ze všech překážek, ať už si vybraly jakoukoliv daň. Teď jsem tu stála společně se všemi úspěšnými absolventy z 2. třídy. Ač jsem s nimi trávila většinu svého času, k nikomu z nich jsem si nedokázala vytvořit hlubší pouto. Jistě, mnohokrát nás už během studia rozdělili do skupin, aby nás naučili spolupracovat, svou roli jsem vždy zastala. Ale to bylo vše. Pevnější vazby mohou být ve světě, kam nás zanedlouho vypustí, spíše přítěží. A tak jsem vedle nich stála, samotná, má radost z naplnění byla jen má vlastní. Ani v hledišti nemohl být nikdo, kdo by se na ceremonii přišel podívat. Přesto jsem si prohlédla tváře přihlížejících, podobná příležitost už se nejspíš nenaskytne.

S příchodem Wolfganga sál utichl, svým zvučným a melodickým hlasem okamžitě strhl pohledy všech. Jeho proslov byl krátký, přesto svým způsobem hřejivý, mnozí lačně hltali každé z jeho slov s neskrývaným obdivem. Až při zmínce o nové rodině mi lehce cuklo v koutcích, ale má maska nepřístupnosti se nedala zlomit tak snadno.
A po oficiálním přivítání do řad Lovců nás začali konečně dělit do čtyřčlenných skupin, ve kterých jsme obvykle operovali. Pochopitelně jsem byla zvědavá, s kým budu při troše štěstí trávit následující měsíce či léta.

Jako prvního od nás vyvolali Fabiana, jako většinu studentů ostatních tříd, jsem i jeho znala spíše jen podle jména, zrovna lidem jako byl on, z vyšších vrstev, jsem se spíše vyhýbala. Vedle nich jsem působila obzvlášť nepatřičně a nejednou mi dali jasně najevo, co si o mých způsobech myslí. Naopak Suvi byla velmi výrazná, velmi často excelovala ve skupinových soutěžích, vždy mi přišla velmi soutěživá a ambiciózní, nebála se jít do všeho naplno, podobně jako já. Ilana oproti ní působila až krotce, mile. Na první pohled možná až křehce. Jenže to bylo jen z prostředí školy, skutečně se o sobě dozvíme až při první akci, až tváří v tvář první hrozbě.
Nejvíce mne však překvapila volba našeho mentora, nečekala bych, že je možné, aby to byl některý z rodinných příslušníků. Byla ta volba skutečně náhodná, nebo tu někdo dokázal zatahat za nitky? I to se patrně jednou dozvíme.

Příliš jsem neotálela a vydala se směrem k jeho pracovně, kde nás už nejspíš i očekával. Bez větších potíží jsem tak dohnala už první dvojici.
"Mara, těší mě" kývnu na pozdrav, ačkoliv už v tuto chvíli není těžké si mé jméno domyslet. Už nám tu chybí i Suvi a možná nebudu jediná, kdo bude na její příchod nejvíce zvědavý.
Její otec patří k těm nejlepším, máme obrovské štěstí, že budeme moci čerpat právě z jeho zkušeností. Vím, že teď nesmím zklamat.

Začátek

30. Október 1840
Veľké auditórium na univerzite

Konečně jsem se i já ocitla ve velkém auditoriu naší univerzity, abych byla jmenována černým lovcem. Pokud to bylo dovoleno, měla jsem u sebe svůj jednoruční meč lunu, jelikož byl částečně ukován i z kamene, který údajně spadl z měsíce. Já sama bych si nic podobného nikdy nemohla dovolit, ale byla to odměna od mého učitele za všechnu tu práci navíc a snad i talent, který ze mě za ty roky drsně vykřesal.

Upřeně jsem se dívala na jedno místo. Neklouzala jsem pohledem po hledišti. Možná tam byl i můj otec, ale já to nechtěla vědět. S matkou se možná v budoucnu setkám, avšak poznala by mě po tolika letech? Musela jsem se taky hodně změnit. Bratra potkat nechci, bohužel je mi jasné, že osud k našim přáním není nijak milostivý.

Proto všechno byl pro mě tenhle slavnostní moment spíše mučením, než oslavou. Zadívala jsem se na Brana a čerpala klid z jeho aury. Jeho prolov mnou proplouval a já přemýšlela nad tím, jestli je skutečně naše minulost za námi a začíná nový život. Ať už bude trvat roky nebo jen pár dní. Sevřela jsem hrušku meče a rukavice z tenké kůže zavrzaly.

Konečně vyvolají i mé jméno jako poslední z nové skupiny. Vzápětí se dozvím, že na nás bude dohlížet Cresta. Otec Suvi? Těkla jsem pohledem po vyšší světlovlásce. Cresty jsem si nesmírně vážila. Lovců s jeho pověstí a úspěchy není mnoho. Nevím, možná je to něco jako nedosažitelný vzor.

Každý jsme byli z jiné třídy, takže jsem je nějak moc víc neznala. Spíše tak z doslechu a z pár společných hodin. Mara je vysoká a pohled na ní trošku děsivý. Nebo spíš takhle, ona se nikdy netvářila příliš přátelsky a já to respektovala. Fabian byl prý z aristokratické rodiny a bylo to na něm znát, i když od šesti let žije tady jako my ostatní. Jisté věci jsou zkrátka v krvi. A Suvi je prostě Suvi. Teď spolu budeme muset všichni nějak vyjít, jestli chceem přežít, co nejdéle.

„Ilana.“ řeknu a kývnu na pozdrav, kdyby někdo náhodou něvěděl, která jsme která. Představování mi úplně nejde, proto pak hned přidám do kroku s cílem dojít ke kanceláři našeho dozoru.

The Beginning

30. Říjen 1840
Veľké auditórium na univerzite

Dvanáct let jsme se připravovali na tenhle den a on je konečně tady. Upřímně jsem si před takovýma deseti lety nemyslel, že se tohohle dožiju. Po prvním ročníku jsem měl nějakou krizi a nevěděl jsem, jestli jsem vůbec k něčemu, takže jsem se málo soustředil na věci a hrozilo i to, že mě z Univerzity vyhodí, že jsem lempl takový, že se k Černým nikdy nedostanu. Naštěstí jsem došel k nějakému prozření, ke kterému mě tenkrát vedlo vlastně ani nevím co. Bylo mi osm…Každopádně dneska je ten den a já tady stojím v davu dalších, kteří to dotlačili více či méně úspěšně až sem. Hlavně poslední dva roky byly extrémně náročné, protože všichni učitelé nám zdůrazňovali důležitost našeho poslání a nutnost osvojit si co nejvíce vědomostí a dovedností. Měl jsem pocit, že i náročnost výcviku se zvýšila takovým nějakým přirozeným způsobem, kdy učitelé prostě chtěli, aby z nás dostali všechno a potom, až nás vyhodí za brány Univerzity do ”skutečného” světa, aby jsme přežili prvních pár dní. Radši jsem si nehledal, kolik z Lovců přežije svých prvních čtrnáct dní. Možná nám to i někdo říkal, ale já jsem to vytěsnil. Nemá smysl se znepokojovat, že jste dvanáct let studovali, trénovali a mučili se třeba jen kvůli čtrnácti dnům.

“Jo jsem trošku fatalista, ale toho si není potřeba všímat, že Fabiane?”

Někde tam vepředu asi budou i moji rodiče a sourozenci. Moc jsme se nevídali za tu dobu co jsem byl na Univerzitě a vlastně to není asi ani moc žádoucí. Naše poslání je nad všechny rodinné vazby. Sice pochybuju, že by někdo z mojí rodiny měl potřebu se hrabat v magii, ale už se staly i horší věci v dějinách, takže bych dost nerad byl svědkem, jak čistím vlastní rodové sídlo. Vstoupil Bran a já jsem skončil se svýma myšlenkama a jenom se soustředil na jeho proslov. V něm vlastně opakoval to, na co jsem myslel já posledních pár chvil a okamžiků. Takže nejsem nějaká anomálie. To vždycky potěší. Co nepotěší je ta doba mezi tím, než se začne s vybíráním a než vyberou Vás. Nakonec řeknou moje jméno a s ním jména tří holek.

“Hmm. Fabiane! Ty budeš mít harém!”

Samozřejmě jsem mohl těžko tušit jaká bude realita. Holky jsem znal podle vidění a tušil jsem o nich něco, ale prostě hrany se obrousí až na ulici..Nadechl jsem se a vydal se k našemu mentorovi jak se očekávalo. Příběh začíná…