Uncomfortable Energy
Sunset Asylum
31. Október 1840

Suzan sa len tlmene zasmiala. Medzi jej smiech bolo počuť jemné cinkanie lyžičky ako si ešte miešala horkú tekutinu v jej poháry.
“Nikto z nás ešte neleží na miestnom cintoríne, lebo všade chodíme spolu, alebo vieme jeden o druhom kde sa nachádzame.” svoj pohľad venovala najmä rozhorčenej Ilane. “Špinavý kultista je jednoducho špinavý kultista a kopať si do nich budem koľko chcem. Je to spodina tejto spoločnosti. Nech to bol kedysi člen pokrvnej alebo loveckej rodiny …od momentu čo sa z niekoho stane zasraný okultista, je to jednoducho len ďalšia nula o ktorú sa treba postarať. Myslíš, že tu s ním budú zaobchádzať v bielych rukavičkách?” nadvihla jedno obočie a odpila si z čaju.
“A v sračkách sme sa nekúpali jednoducho preto, lebo nám bolo povedané, že to máme nechať vašej skupine.” dodala.

Miestnosťou sa opäť rozľahlo nepríjemné ticho. Prerušilo ho len občasné šramotenie, ako Patrik od nervozity začal upratovať veci na bare, za ktorým sa stále schovával.

“Ah, ale zbytočne aj niečo hovorím. Vaša skupina týmto tempom dlho nevydrží…” znovu si odpila.
Na to sa Alec celkom hlasno a silene zasmial a hneď aj exol ďalší pohár s alkoholom. “Suzan a jej maniere si nevšíímajte!” snažil sa o úsmev, ako sa zrejme snažil trochu zachrániť túto nepríjemnú situáciu. Za čo si od svojej spolu lovkyne vyslúžil škaredý pohľad. “Ona sa vám len snaží naznačiť, že na začiatku je dobré všade chodiť v štyroch a plniť len oficiálne zadanie a neriešiť nič na vlastnú päsť. Ona to myslí dobre. Naozaj.”

Stínohra

31. Říjen 1840
Sunset Asylum

Tíživé ticho, které nastalo, mě spolehlivě umlčelo a stáhlo mi krk. Zůstal jsem stát opřený o zeď naproti dveřím a zdravé oko upíral do poskakujících plamenů, zatímco krystal si konstantně, možná tak nějak podprahově, držel přehled o celé místnosti.

Možná, že havran vycítil moje napětí, protože se zvedl a s tichým zapleskáním křídel přeletěl ke krbu, kde si zobákem ostentativně načechrával peří. Ale ačkoli jsem byl nyní fyzicky odlehčen, na ramena mi doléhala tíha jiného rázu.

A bylo by mě to patrně postupně vnitřně slisovalo, kdyby houstnoucí atmosféru nenarušila Susan a Alec, s citlivostí důlní výbušniny. Nedivil jsem se Ili, že jim to oplatila, ale taky jsem si všiml toho, jaký zaujala postoj.

Možná, že napětí v místnosti vycítil i havran a nebo možná, že se na mě zvíře už začalo napojovat, jak to prý dedikovaní zvířecí pomocníci Lovců občas dělali, každopádně v nastalé mezeře opeřenec hlasitě a ostře vykrákl, což je přirozeně něco, co přitahuje pozornost a pohledy.

A když se pozornost vrátila k napjaté a naježené Ilaně, prostě jsem stál po jejím boku, mé kroky na měkkém koberci nevydaly jediný zvuk. Rytmické poklepávání dlouhého prstu na pouzdro pistole, na které jsem měl tak ledabyle položenou ruku, působilo oproti tomu až skoro ohlušivě.

Havran se mezitím ukonejšil a poposkočil na krbové předložce - a nejspíš šlo o trik světla, podivnou náhodu a nebo byl korvid chytřejší, než by se dalo čekat, protože se před plameny nastavil v takovém úhlu, že mihotavý stín, který jsem vrhal díky plamenům v krbu na zeď, měl nyní nestvůrnou havraní hlavu. A s každým zakmitnutím plamene, jako kdyby se hlava hýbala, těkavě si prohlížela tu Susan, tu Aleca. A ačkoli stínové divadlo bylo něco, co se obyčejně používalo pro zábavu, tenhle obraz nějakým zvláštním způsobem doslova vyzařoval hrozbu.

"Svatá Alma nás učí, že střídmost slovem je ctností. Tak co kdybys byla hodná a ctnostná holka, Susan, a radši mlčela? Nepotřebujem plejtvat černej cukr na tu korupci, co ti leze z pusy. Po naší dnešní práci nám ho už moc nezbejvá."

Slyšel jsem sám sebe, jak říkám. Slyšel jsem i ten ledový, zlý tón, stejný, který včera v Havraní hlavě vlastně způsobil naší první interakci s Ili.

A ještě něco. Nebál jsem se. Místo tíhy na ramenou a sevření žaludku se dostavil klid, možná prodchnutý lehkým vzrušením, ve chvíli kdy Ilanin postoj začal slibovat násilí.

Čaj o páté

31. Říjen 1840
Sunset Asylum

Musím se jen ušklíbnout nad Alexovou poznámkou, na chvilku obrátím i oči v sloup. "Vlastními silami, tak to určitě." Zvládnu v sobě tu jízlivou poznámku ale udržet, abych jen zbytečně nepřilévala olej do ohně. Patrně se tím beztak snaží přesvědčit jen sám sebe. Nezdá se, že by to u Ilany nebo Fabiana spadlo na úrodnou půdu.
Když se ale posléze vydal mým směrem a předal mi zlatě se lesknoucí minci, neubránila jsem se překvapení. S tichým díky ji pak zasunu do jedné z mnoha vnitřních kapes loveckého pláště a opět se pohodlně zapřu o zádovou opěrku gauče.
O tom, co s námi kdo sdílí za informace, si taktéž myslím své, ačkoliv by bylo jistě krásné, pokud by měl pravdu. Jenže svět není zrovna krásným místem. Chvíli tíživého ticha překlenu zahrabaná ve vlastních myšlenkách.

Podobně nezúčastněně přebírám od Patrika i šálek s horkou tekutinou, od kterého ještě stoupá pára. Pomalu ji odfukuju a pozoruji drobné vlnky na hladině. Možná i tak trochu doufám, že zbytek čekání zvládneme v tichosti. Jenže to by nesmělo být dalších neočekávaných hostů. Na chvíli k nám opět dolehnou nepříjemné zvuky z chodeb Asyla, které ale rozhodně nezanechají takový dojem jako dvojice příchozích. Suzanina poznámka je ta poslední kapka do přetékajícího poháru naší trpělivosti.
Nejdřív po ní vyjede Ilana a ač jsou její slova možná tvrdá, musím s ní v zásadě souhlasit. O nic z toho, co se stalo, jsme se rozhodně neprosili. Fabian opět v roli zkušeného diplomata zkouší zmírnit napáchané škody.
"Možná, kdybyste prostě dokázali bejt chvíli zticha," pomyslím si a usrknu si čaje. Ne, nehodlám k tomu nic dodávat. Jestli se hodlají dál dohadovat, tak beze mě.

Hnědá tekutina party

31. Říjen, 1840
Asylum

Mara mě doplnila a já už jsem dál nic nekomentoval. Ono nebylo moc co, protože s tím, že jsme se ze všeho dostali svými schopnostmi jsem úplně nesouhlasil. Jo dole v kanálech jsme měli štěstí, ale u Ili doma...tam jsme sakra potřebovali pomoc Diany a jejích lovců a u doktora...

"Kde je ten kluk s tím pitím?"

Naštěstí ten i když mu to bylo nepříjemné dělal co měl, takže jsem vzal karafu s hnědou tekutinou, nalil si na dva prsty do sklenice a podíval se po svých sourozencích, jestli mají taky zájem. Moc ho neočekávám, takže zase zavřu karafu a se sklenicí se odeberu ke krbu. Nějak se do mě zakousla zima. Pomalu upíjím a asi bych to dělal furt dál, kdyby nepřišli Suzan a Alec. Chovali se stejně jako my. Takže prostě šlápli do toho největšího hovna, který našli a začali ho rozpatlávat po celém okolí. Což samozřejmě Ili nezapomene okomentovat a já cítím, že se tady schyluje k průseru a to jsem ještě slušný, když používám takový výraz.

"Já myslím, že o tom si můžeme promluvit jindy. Dneska už toho bylo opravdu hodně a některé otázky nemusí na některé z mých sourozenců působit dobře. Doufám, že dva lovci jako Vy to dokáží pochopit. Jindy třeba posedíme v hospodě, dáme do placu něco na pití a promluvíme, ale teď není ten čas."

Radši u toho dorazím svoji sklenici, protože jestli se to tady zvrtne, tak by byla opravdu škoda toho alkoholu.

Tea party

31. Říjen, 1840
Asylum

Dívám se na Fabiana a nejsem si jistá, co mám cítit. Lítost? Opožděnou obavu a strach o jeho život? Stud za Martina? Šok? Nějak necítím nic a můj pohled se změní v jaksi lhostejný.

Když Mara vysvětluje své pohnutky, to už se dívám z okna. Vím, že jsem jí Martina svěřila a nemám právo jim nic vyčítat. Snaží se jen dělat svou práci. Naší práci. Avšak najednou je mi to všechno tak podivně cizí. Jako bych tu ani nebyla. Moje tělo je přítomno, ale já ne.

Alexander jakoby nic neřekl. Zbytečný pokus o nějaké...uklidnění. A tak vítám ticho, kdy Patrik připravuje pití. A pak se přidají dva starší lovci. Chovají se, jako kdyby tohle byl snad nějaký lepší podnik. Suzanina slova mě donutí se otočit směrem do místnosti a probodnout ji stejně nepříjemným pohledem, který vrhá ona na nás.

"Kdybys sis radši místo zvedání frňáku nahoru, udělala procházku těma sračkama tam dole, nemuselo by být celý město v takovým průseru. Ale ne, radši kopat do svázanýho kultisty v bezvědomí a ofrňovat se, že máte práci navíc. Už se nedivím, že nikdo z vás ještě nezařval..." vím, že to k ostatním z její skupiny nebylo fér, při tom požáru nás zachránili. Ale teď jsem měla vztek a měla jsem ho na Susan. Byl to dlouhý sakra den a sebeovládání už není má silná stránka. Dokonce podvědomě zaujmu postoj k rychlému tasení meče.

Crackling Fire
Sunset Asylum
31. Október 1840

V miestnosti na pár chvíľ nastalo ticho a bolo počuť len praskajúce drevo v krbe a dunenie ohňa. Atmosféra tak zostala dusná. Aj Patrik akoby na chvíľu zamrzol a len nervózne striedal svoj pohľad z jedného lovca na druhého. Akoby sa pozeral na rozhádanú rodinu a v tejto nepríjemnej situácii sa cítil tak trocha navyše.
Nakoniec sa však mladík rozhýbal a pohol sa smerom na opačnú stranu miestnosti, kde bol spravený bar aj s barovým pultom. Pre istotu nachystal rovno štyri veľké šálky s voňavým ríbezľovým čajom. Pekne ich poukladal na striebornú tácku, no než ju odniesol, pozastavil sa ešte nad Fabianovou požiadavkou na niečo silnejšie. Zaváhal, ale nakoniec na tácku pridal aj ozdobnú kryštálovú fľašu v ktorej sa jemne vlnila akási hnedkastá tekutina. Doložil k fľaši rovnako ozdobné kryštálové poháre a všetko to odniesol na konferenčný stolík, ktorý stál pred koženou sedačkou pri krbe. Nechal, aby ste sa ponúkli sami. On sa rýchlo stratil späť k baru. Akoby vám chcel nechať väčší priestor na vašu konverzáciu.

Hneď ako Patrik zmizol späť za pult, sa znovu otvorili ťažké dvere do miestnosti. Na malý moment ste tak zasa mali možnosť počuť zvuky asyla, než sa znovu s buchotom zavreli.
Pridali sa k vám Suzan a Alec.

Alec hneď luskol prstom smerom na Patrika a ten sa okamžite dal do pohybu. Dvaja lovci sa zatiaľ usadili, kým im bol donesený čaj a dva bonusové kryštálové poháre. Suzan vďačne prijala ríbezľový čaj, zatiaľ čo Alec hneď siahol po hnedej tekutine v ozdobnej flašy.
“Vy štyria priťahujete nebezpečenstvo? Toľko dobrodružstiev sme za naše prvé dni nezažili ani my! Však Suzan?” škeril sa Alec. Oprel sa chrbtom o gauč a odpil si zo svojho pohára.
Suzan si ohrievala svoje dlane o teplú šálku s čajom. “Hej …už by aj celkom stačilo.” mladým lovcom venovala jej nepríjemný, odsudzujúci pohľad.

Únava materiálu

31. Říjen 1840
Sunset Asylum

Naše kroky se rozléhaly chodbami Asyla, jehož interiér vyvolával ještě horší dojmy, než extteriér. Připomínky strašlivého požáru byly k vidění i přes nestejnou snahu o rekonstrukce, postavy v bílých pláštích byli jako tiší, ponuří duchové a naše kroky se mísily se zvuky, jež vydávali zde uzavření nebožáci. Ten šepot, křik, náhlé záchvaty smíchu... ano, mohl jsem si sevbevíce v duchu opakovat, že jsou tu pro vlastní bezpečí a že se zde mají léčit...ale nemohl jsem se zbavit mrazení v zádech, vyvolávané mimo jiné i uvědoměním, že kdybych neměl obrovské štěstí, jeden z těch hlasů mohl být můj.

I havran jako kdyby vnímal atmosféru tohoto místa, seděl na mém rameni tiše, neposkakoval a jen se rozhlížel chytrýma korálkovýma očima kolem. Patrick nás dovedl do salónku, který skoro až vulgárně kontrastoval se zbytkem Asyla a ponecháni svému osudu a vlastním myšlenkám. Které u nikoho z nás nebyly vlídné. Tenhle extrémně dlouhý den si vybíral daň na nás všech.

Pod náporem zvyšených hlasů svých sourozenců jsem se začal také, jako havran, hrbit sám do sebe a neklidně přecházet po místnosti, takže světlo svic a krbu vrhalo na zdi a dřevěné obložení můj stejně neklidný, mihotavý a nahrbený stín, plující sem a tam.

"Ale vždycky jsme se z toho zatím dostali, vlastními silami a schopnostmi," namítl jsem tiše, když Mara poukázala na to, že se dostáváme do vskutku nebezpečných situací, snažil jsem se ostatní aspoň trochu povzbudit. S těmi krysami jsme si přeci poradili. Což mi něco připomnělo a já sál do kapes a vytáhl na světlo dvě zlaté mince, které jsem pak předal jak Maře, tak Fabianovi. Ili svůj podíl už dostala předtím. "Odměna, za ty bestie z kanálů," vysvětlil jsem, aby bylo jasno, o co jde.

"Ili má pravdu, už nejsme děti. Jsme Lovci. A nevím, jak řiditelka, ale doktor by před námi určitě netajil něco, co je takhle důležité. Jsem si jistý, že se dozvíme o co jde, musíme jen být...trpěliví," pokusil jsem se znít sebejistě, ale to nikdy nebyla moje parketa a nedokázal jsem se donutit k povzbudivému výrazu příliš dlouho.

Čaj o páté

31. Říjen 1840
Sunset Asylum

Mlčky přihlížím té stručné výměně několika vět a jen těžko skrývám napětí a snad i lehkou nespokojenost, když jsme bez jakéhokoliv dalšího vysvětlení odesláni dál, do útrob Asyla. Lehce ukročím stranou, abych dala prostor Alecovi se Suzan a chvíli mi trvá, než se mi podaří od nich odpoutat pohled. Martin se naštěstí ještě nestihl probudit. Ačkoliv je asylum asi jediné místo, kde ho dokážou udržet pod kontrolou, nemohu se zbavit podivně tísnivého pocitu, co se mi už během cesty sem usadil v útrobách.
"Špatně, celé je to špatně."
A stačí mi jen krátký pohled na mé společníky, abych se ubezpečila, že v tom nejsem ani zdaleka sama. Všímám si, jak dává Fabian pozor na Ilanu a jsem mu za to vlastně vděčná. Sama nevím, jak jí být v téhle situaci oporou. Neochotně se tak zařadím za ně a následuji mladého, černovlasého chlapce dovnitř ústavu. Ponurost zdejšího místa mi okamžitě dolehne na ramena, posílená nepříjemnými vrzavými zvuky a vzduchem nasáklým tou prapodivnou směsicí pachů starého nábytku, chemikálií a sklíčenosti.
Patrik nás ale vede do zcela jiné části. Takové, kterou budete vystavovat na odiv návštěvníkům v naději, že zapomenou na těch prvních několik kroků a účel léčebny.

Impozantní, točité schodiště doslova oddělovalo dva světy. Rázem to vypadalo, že jsme se ocitli v honosné vile s pozvánkou na nějakou mimořádně důležitou společenské akci. Nebýt všudypřítomného personálu oděného v nápadné bílé a tlumených stenů i výkřiků z přilehlých cel. Mohla jsem si jen domýšlet, co se odehrává uvnitř. A co bude čekat Martina, kterému se nejspíš dostane zvláštního zacházení. Krátce na to ale zamíříme do přijímacího salónku a se zapadnutím západky dveří rázem veškeré zvuky utichnou. Ani se nestačím pořádně porozhlédnout, natož odpovědět chlapci na otázku a vrhne se na nás Ilana. Jistě, dalo se to čekat, nemohla v sobě tu nevraživost dusit donekonečna. Stokrát jsem si mohla v hlavě představovat, jak by se tahle situace měla vyvíjet, přesto na okamžik zcela ustrnu na místě, neschopná slova. Fabian naštěstí rychle zareaguje a ještě nonšalantně zvládne zaměstnat i chlapce.
Jenže Ilaně nesděluje ani zdaleka vše. Stísněně nakrčím obočí.
"Trvala jsem na tom, aby nás vzal s sebou," podotknu a hned uhnu pohledem. "Nechtěla jsem, aby nás z toho vyšetřování vynechali. Už dvakrát jsme se ocitli v situaci, co byla nad naše síly. Potřetí už takové štěstí mít nemusíme," hlas mi postupně zhrubne, jak se na povrch vyvalí i část vlastní frustrace. Čeho jsem tím vlastně chtěla dosáhnout? Víme možná jen to, že má Helen svoji vlastní skupinu pacientů a Martin tak nebude jediný. Na tváři Helen nebylo znát žádné větší překvapení, spíše naopak.
"Chci prostě vědět, co se tu děje. I co bude s Martinem. Pustili nás sem, možná si s náma promluví...je to aspoň něco," pokračuji rozrušeně a vydám se ke gauči, na který se hned posadím. Nohu přehodím přes druhou a loket zabořím do opěradla, abych si mohla dlaní podepřít tvář.
"Navíc není-,..." načatou větu ukončím povzdechem a odevzdaným zakroucením hlavy. Prsty si promnu oči.
"Odvedli by ho tak jako tak, jen bysme teď seděli U Havrana," zakončím to. Čekala jsem to jiné, to je bez debat.

Čaj během služby

31. Říjen, 1840
Asylum

Celkem by mě zajímalo co se skrývá za těmi všemi zdmi Asylia. Doktor dával na některá slova dost velký důraz a ti z nás, kteří se zvládali soustředit z toho byli akorát tak zmatení.

"Děkujeme madam."

Slušně poděkuji za celou skupinu, protože si myslím, že někteří ze skupiny by určitě nepoděkovali. Ještě jsem se chvíli díval na záda našeho vězně a už jsem byl rád, že ho nemáme v rukách. Nikomu to jen tak nepřiznám, ale celou cestu jsem měl strach. To co předvedl u doktora bylo šílené a pokud by nás po cestě napadlo něco jemu podobné, tak jsme reálně byli mrtví. Teď jsem se nechal vést Patrikem dál do útrob Asylia. Celý vnitřek tohoto zařízení byl tak hnusně bezútěšný, ale zase to nebylo místo, kde jste se měli cítit dobře. Jenom ty hlasy mě asi chvilku budou strašit ve snech. Začínal jsem cítit opravdu velký respekt k těm, kteří tady museli pracovat. Točité schody a rázem jsme v jiném světě. Salonek je podle všeho udržovaný a reprezentační.

"Dám si čaj prosím. Pokud by tam mohl spadnout kapánek něčeho silnějšího vůbec bych se nezlobil."

Požádám Patrika, když tak mile plní roli našeho hostitele než přijde zpět paní tohoto domu a doktor. Co jsem čekal, že se stane se taky stalo. Ili není zrovna klidná a já si podvědomě připravuji kouzlo pro spoutání.

"Jsme tu protože vězeň potřeboval zajistit ve zdejším zařízení. Protože nikdo nebyl po ruce a věřím, že až se vrátí doktor a madam Branová tak se dozvíme ještě víc. U doktora se pokusil vyvolat démona osmého stupně. Nebýt Mařiny ochrany, tak já už jsem mrtvý a kdo další je otázka."

"Víš že žádná odpověď není dobrá že Fabiane?"

Čaj o páté

31. Říjen, 1840
Asylum

Slovo salónek vyznívá téměř až vulgárně s porovnáním toho, co Asylum je a představuje. Udělám pár kroků dovnitř, ale pak se zastavím, zatímco se Patrik vzdaluje, aby nás někam odvedl. Upřeně se dívám za těmi, kdo odvádějí mého bratra do útrob blázince. Chvilku ani já sama netuším, čeho bych mohla být schopná s co udělám. Tou mírumilovnou možností by bylo se prostě sebrat a odejít. Vrátit se na základnu a zapomenout, že se dnešek stal. Cítím v ústech pachuť krve, což mě tak nějak vtáhne zpátky do přítomnosti a i já se nakonec dám do pohybu.

Mám pocit, že i kdybych sem dorazila v dobré náladě, působilo by to na mě stejně tísnivě. Ty hlasy. A výkřiky. Je mezi nimi už i ten Martinův? Cítila jsem, jak jsem napjatá. Některé svaly mě už začínaly i bolet. A salónek vše jen dovrší. Nádherná a tichá oáza klidu. Jak asi vypadají místní cely? Uchechtnu se v mysli s trochu nasupeně vydechnu nosem. Patrikovu otázku ignoruju.

"Proč jsme tady?" zavrčím podrážděně hlavně na Maru a Fabiana. Krotká a zaražená Ilana je už příliš unavená a zmatená na to, aby byla dál krotká a zaražená. "Stejně nás drží stranou. Jako malé děti, které nesmí poslouchat, když se spolu baví dospělí." přejdu k oknu, založím si ruce na hrudi a zamračeně se z něj dívám ven do tmy. Už ničemu nerozumím. Ale to, co jsem tady viděla, se mi nelíbilo ani za mák. V něčem má Martin pravdu. V něčem ano...