Inside
Sunset Asylum
31. Október 1840

“Helen, priniesli sme veľmi nebezpečného pacienta.” Doktor nijako nestrácal čas s nejakými zbytočnými zdvorilostnými rečami. “Potrebuje byť čo najskôr umiestnený medzi tvojich pacientov.” na slovo tvojich povedal akýmsi ráznejším tónom a následne na to sa výraz tváre Helen Branovej hneď zmenil na oveľa vážnejší.
“Iste, rozumiem.” povzdychla si, no potom sa znova milo usmiala. “Patrik …” obrátila sa na mladého muža vedľa seba. “Odprevaď našich hostí do salónika.”
Patrik prikývol a pokynul vám aby ste ho nasledovali. Alec a Suzan zostali pozadu a pomohli odniesť Martina, spolu s ďalšími pracovníkmi, do hlbín Asyla. Doktor sa pristavil pri riaditeľke a povedal jej, že s ňou potrebuje hovoriť osamote.
Za Patrikom ste teda kráčali len vy štyria.

Ak Asylum vyžarovalo zvláštnu zlovestnú energiu vonku, vnútri to snáď bolo ešte horšie. Drevená podlaha vám vŕzgala pod nohami, steny boli popraskané a na veľa miestach už opadávala omietka. Medzi niektorými stenami a časťami budovy bolo vidno výrazný rozdiel. Kde tu sa vám zdal kúsok podlahy pevnejší ako inde, časť steny vyzerala čistejšie a pevnejšie, zlaté zdobenie na zabrádlí nebolo ešte tak ošarpané ako inde. Boli to jednoducho časti budovy, ktoré si prešli rekonštrukciou po požiari, ktorý zničil veľkú časť tejto nehnuteľnosti.

Spomínaný salónik sa nachádzal na druhom poschodí. Vyšli ste po obrovskom točitom schodisku a ocitli sa v strede širokej chodby. Sem tam okolo vás prešiel pracovník Asyla odetý v typickom bielom plášti a zašiel do jednej z mnohých miestností, alebo sa stratil na iné poschodie. Na chodbe sa dokonca ozývali aj hlasy pacientov. Tiché stony, ďaleké výkriky, neutíchajúce šepkanie …

Odbočili ste doprava. Patrik vám na ľavej strane chodby odomkol masívne drevené dvere a nechal vás vojsť dnu. Ocitli ste sa v širokej miestnosti, ktorá bola určená pre príjem dôležitých návštev.

Už na prvý pohľad bolo vidno, že toto je jedna z miestností, ktorá si prešla dôkladnou rekonštrukciou a bolo o ňu pravidelne dobre starané. Podlaha bola vyleštená, nábytok sa leskol čistotou. Všetko tu malo svoje miesto. Knihy na poličke, sedačka s pohovkou, obrazy na stene, aj veľký glóbus s klavírom pri vysokých oknách z ktorých bol výhľad na vedľajší cintorín Odpustenia. A hlavne tu neboli počuť hlasy a víkriky pacientov.

“Môžem vám niečo doniesť? Vodu? Alebo čaj?” spýtal sa potichu Patrik. V jeho hlase bolo počuť, že má voči vám veľký rešpekt.
Patrik bol mladý chalanisko s dlhšími čiernymi vlasmi a modro šedými očami. Jeho čierne oblečenie len zvýrazňovalo to, ako veľmi je bledý. Mohol mať tak pätnásť rokov.

Sunset

31. Říjen 1840
Sunset Asylum

List s poznámkami nadvakrát úhledně přeložím a schovám do jedné z vnitřních kapes loveckého pláště. "Děkuji, podívám se na ně," ubezpečím Johnatana, zatímco čekám, než se převleče. Nemám další otázky, nečekala jsem, že budou výsledky tak brzy a navíc nechci zbytečně zdržovat. Už to, že nemám Martina na očích, mě lehce znervózňuje. Úvahy o možné přítomnosti dalších, možná podobně silných démonů, raději přejdu zádumčivým mlčením. Je těžké se myšlenkami nevracet k událostem v chudinské čtvrti, o všem, co se tam za poslední dobu stalo.
Následuji doktora zpět do výslechové místnosti, kde už stačili připravit Martina na převoz. Jedna úzkost rychle vystřídá další. Dole bude už čekat Ilana s Alexandrem a hned bude oběma jasné, co se tu za dobu jejich nepřítomnosti dělo. Zachumlám se do kabátu a raději kráčím až na konci našeho smutného procesí.

Oba pozdravím pouhým pokývnutím hlavy, ani jeden z nich nevypadá, že by mu bylo zrovna do řeči. Neunikne mi Ilanin výraz poté, co spatří svého dobitého bratra. Prsty nepřirozeně zkroucené a podlité krví. Promluvit si o tom ale budeme muset později. Chvíli zvažuji, zda byl vůbec dobrý nápad trvat na naší přítomnosti, ale stále budu raději čelit její bolesti a hněvu, než zůstat v nevědomosti. Chtěla ale i ona to samé?
"Pravda, alespoň ji z toho mohli vynechat, dát ji čas, ať se vzpamatuje." Teď už zjevně nemá na výběr, pokud jí vůbec nějakou možnost neúčastnit se dali.
Ani opeřenec usazený na Alexově rameni mé pozornosti neunikne. A podle Doktora ho už nejspíš ani neopustí. Pokud je cvičený k předávání zpráv, může se nám hodit, až se zase dostaneme do nějaké šlamastyky. Pak už ale jen převezmu otěže od svého koně a po chvilce uklidňování na něj zasednu, abych se zařadila kousek za Alecem. Raději jsem měla našeho vězně stále na očích, čistě pro případ, kdy by bylo třeba opět okamžitě zasáhnout. Cesta k asylu mi ale přišla téměř nekonečná, nebývalo zvykem, že bych se vydávala až tak daleko od středu města. Celá oblast i s přilehlým hřbitovem působila tísnivě. Kdo mohl, rád se jí vyhnul. Pravidelný klapot podkov dopadajících na dlážděnou cestu se v ozvěnách šířil celým ohraničeným prostranstvím, jako by nám odpočítával zbývající čas.

Zblízka působila monumentální budova ještě impozantněji a výhružněji. Po městě kolovala spousta zvěstí, co všechno se děje za jejími širokými zdmi z černého kamene a mohutnými dřevěnými dveřmi. Vřelé uvítání z úst samotné Helene dokázalo některé z těch mrazivých představ zahnat, přesto v tento okamžik působilo skoro až nepatřičně. Ačkoliv pro ni a pro Johnatana mohlo jít o zcela všední záležitost. Zkrátka jen další pacient podlehnuvší korupci.
Opatrně seskočím z koně a vyjdu po schodech nahoru společně s ostatními.
"Madam," zopakuji trochu nejistě po Fabianovi a pokývnu hlavou na pozdrav. Čekám na další pokyny, ať už z úst doktora nebo samotné ředitelky asyla.

Konečně je doma...

31. Říjen, 1840
Cestou k Asylu

Já jsem zůstal se Susan a Alecem. Mara odešla, ale to je něco co prostě jde spíše do jejího světa. Můj svět se teď točí kolem Martina a i když věřím, že dva zkušenější lovci si poradí, tak furt je to náš zajatec a tak na něj musím já dohlížet. Ublížit mu asi moc nemůžou, ale kdyby se vzbudil, tak už vím že musí zase usnout. To oni možná ví taky, ale jistota je jistota. Doktor s Marou se vrátili a my vyšli ven, kde už byli naši sourozenci. Já jsem převzal břímě hlídání Martina a nechal Aleca a Suzan jít pro koně.

"Ili. Alexi."

Jenom na ně kývnu, ale jinak se tvářím dost nepřístupně. I kdyby se Ili chtěla přiblížit k Martinovi, tak jí to nedovolím. Vím co dokáže a ona je ovlivněná emocemi. Vím, že mě nebude mít ráda, ale v tuhle chvíli mě to vůbec nezajímá. Potom pomůžu vytáhnout Martina k Alecovi a vyhoupnu se na svého koně. Myslím, že asi nejjistěji ze všech. Ač Ili je taky jistá, ale zase je rozhozená tady z tohohle pohledu. Takže je blbý, že nejjistější jezdec z naší skupiny jsem já. Držím se stále u Martina, ale cesta k Asylu je klidná. Já bych řekl až podivně, ale nemůže taky za každým koutem čekat nepřítel. To by bylo moc divné. To už bych se bál o samotnou podstatu města. Asylum je obrovský prostor a musím říct, že prostě budilo respekt už z dálky. Nikdo se sem nikdy nechtěl dostat a nechat se tu zavřít. Rozhodně až se Martin probudí, tak bude nepříjemně překvapený. Nikdo kromě Doktora nemluvil, takže bylo aspoň slušností se ozvat.

"Děkujeme za přivítání madam."

Vítá vás Sunset Asylum

31. Říjen, 1840
Cestou k Asylu

Ve chvíli kdy se k nám připojil i zbytek lovců společně s doktorem, přestal jsem se pokoušel odehnat havrana, kterému bych asi měl vymyslet nějaké jméno, když to vypadalo, že se prostě rozhodl zůstat. A bylo to očividně jediné zváře, které se tak cítilo, protože koně, které nám doktor přivedl, reagiovali stejně jako dnes Jitro. Ten, ke kterému jsem se přiblížil, jen koulel očima, tiskl uši k hlavě a neklidně hryzal ohlávku, přičemž předními kopyty podupával po dlážění, jako kdyby se odemě chtěl dostat pryč. A nepomohlo ani konejšivé domlouvání, jako to dělala Ilana.

Asi musel cítit krev, kouř, střelný prach...a nebo ho zneklidňoval Martin. Nedivil bych se mu. Mě taky zneklidňoval, i když jsem to nechtěl přiznat. Ostatní ale vypadali netrpělivě a jako že to chtějí mít za sebou, což jsem jim neměl za zlé, takže když se Ili nademnou smilovala, jen jsem vděčně pokývl a nasedl za ní na Jitro, který na mě byl aspoň trochu zvyklý a nebo nad ním jeho paní, zkušená jezdkyně, měla mnohem větší kontrolu. Objal jsem jí pevně rukama kolem pasu a nechal se vézt, přičemž se havran pevně držel kabátu, aby ho houpavé pohyby jízdy neshodily a občas mě křídlem plácl do hlavy, když se protahoval.

Ani já jsem z pohledu na Sunset Asylum neměl dobrý pocit. Když jsem byl jako dítě tehdy... adoptován mezi Černé lovce, pom,ěrně dlouhou dobu jsem se bál, že mě pošlou sem a já tu budu na věky zavřený. Dávalo by to smysl, po tom, co se mi stalo. Naštěstí se za mě Jonathan tehdy přimluvil a ubezpečoval všechny, že nejsem...nebezpečný.

Ale i tak ve mě budova vyvolávala pocity úzkosti, které nedokázala rozehnat ani vlídná tvář Helen Branové. Takže ani já jsem nic neříkal a držel se blízko Ilany, která momentálně představovala pro mě jakýsi zdroj bezpečí a jistoty a navíc sama vypadala, že potřebuje, aby s ní teď někdo zůstal, někdo, komu může ona věřit.

Odtud už se nevrátí

31. Říjen, 1840
Cesta do Asyla

Zatnu čelisti, když vidím, že na prostranství vyjde doktor, dva zkušení lovci, naši sourozenci a...mezi nimi jako kus bezvládného dobytka...svázaný a v bezvědomí s...podivně pokroucenými a zakrvácenými prsty můj starší bratr. Zasychající stružky lepkavé tekutiny vedou i zpoza vlasů a zakusují se do nezdravě vypadající pokožky. Ve světle pouličních lamp to jde celkem dobře vidět. Alměžel. Raději pohled sklopím k zemi a kožené rukavice zavrzají tím, jak tisknu hrušku meče. Nedívám se na Maru, ani Fabiana. Vlastně celkem na nikoho z nich. Jen přemýšlím, proč nás povolali zpět. Je to zkouška? Zkouší, jak se ke všemu postavím? Testují tím snad mou...loajalitu? Vím, oč se pokusil. A vím, že odtud už není...návratu.

"Zvládneš krotit toho koně sám? zeptám se tiše Alexe, protože si pamatuji, jak neklidný byl Jitro, když se k němu dnes poprvé přiblížil. Očima těknu k ptákovi a přijde mi zvláštní, že ten si vysokého lovce ihned oblíbil, ale na víc není čas a tak tu myšlenku nechám prozatím plavat.

Celou cestu mlčím. Držím se spíš vzadu, protože jsem naučená mít přehled, pokud nemám fungovat jako průzkumník. A ten teď opravdu není potřeba. Cesta do Sunsetu je až příliš jasná. Když se přiblížíme, padne na mě podivná tíha a tíseň. Kloužu pohledem po bráně, plotu, po soše a v duchu si řeknu jednu krátkou modlitbu. Vůbec se mi dovnitř nechce. Úplně se na to v tuhle chvíli necítím, avšak budu se muset překonat.

Na tak vřelé přivítání v kontrastu s pochmurnou atmosférou monstrózní budovy, tak nějak lehce přikývnu. Ono stejně patří spíše doktorovi. Já jsem pro Helen Branovou nic.

Where the insane sleep
Hlavná budova –> Sunset Asylum
31. Október 1840

“Ohľadom toho…” obrátil sa doktor na Maru, keď mu položila otázku ohľadom ich úlovku. “Na toho tvora bolo jednoducho použité ohromné množstvo mágie. Vlastne ho zasiahla čistá vlna najsilnejšej korupcie v plnom rozsahu. To by zmenilo kohokoľvek…” mávol rukou aby ho Mara nasledovala do jeho kancelarie. Prešli tak okolo Suzan a Aleca, ktorý na pevno zväzovali Martina a pripravovali ho na cestu do asyla.
Hore u doktora sa John pohrabal v papieroch na jeho stole. Nakoniec musel otvoriť jeden zo šuflíkov, kým našiel ten správny. Podal ho mladej lovkyni do rúk. “Presný rozpis mojich nálezov. V skratke ale … zdeformované kosti, orgány a svalové hmoty. Celé telo vykazovalo vplyv korupcie. Tak rýchla zmena mu dala ale viditeľne zabrať. Telo bolo oslabené. Bol to síce bojový nástroj, ale žil by možno deň, nanajvýš dva. Výsledkovo by som ho zaradil tak na štvrtý stupeň. Čo je nesmierne ohromné, ale zároveň aj desivé.” doktor rozprával a zároveň sa aj obliekal. Vymenil si špinavú vestu za čistú, obliekol si dlhý čierny kabát a potom ešte kdesi hľadal svoju vychádzkovú palicu.
“Mal som isté obavy už od začiatku. V tomto prípade ide jednoznačne o prácu démona. Nemyslel som, ale že to bude až takto vážné. Oriax je …jedna vec, ale ak je tu démonov viac …” na chvíľu sa akoby zasekol vo vlastných myšlienkach. Potom mu, ale zrejme pohľad konečne padol na jeho ozdobnú vychádzkovú palicu. Vzal ju do rúk a šiel späť za ostatnými.

Ordinácia zostala zatiaľ v rukách Katie a Lavinie. Vonku pred budovou sa skupinka spojila s Ilanou a Alexom, zatiaľ čo starší lovci išli po kone. Doktor zatiaľ Alexovi pochválil jeho nového priateľa, ktorý sa akosi prilepil na jeho rameno. Oboznámil ho, že ide o mladého havrana, ktorý si ho zjavne obľúbil.

—

Cesta na koňoch vám trvala zhruba hodinu. Spútaný Martin šiel na jednom koni spolu s Alecom, ktorý ho musel pridržiavať, keďže bol ešte stále mimo. Doktor mu jednoducho zasadil až príliš dobrú ranu nočníkom.

Celý obrovitý objekt okolo asyla bol ohraničený vysokým kovovým plotom. Samotný plot bol z každej strany už obrastený brečtanom, listnatými kríkmi, burinou a inými rastlinami, ktoré si ho za tie roky stihli privlastniť. Vstup do objektu tvorila ohromná ozdobná brána, nad ktorou sa týčil nápis Sunset Asylum.
Pri bráne už čakali dvaja zamestnanci, ktorý čakali na váš príchod a bez otázok vám odomkli a otvorili vstupnú bránu. Po ceste k budove ste ešte stretli obrovitý pomník. Samozrejme na ňom bola vyobrazená Svätá Alma, ktorá držala v objatí plačúcu ženu a svoje krídla mala okolo nej, akoby ju pred niečím chránila. Na zlatej doske, vloženej v strede pomníka bolo: “Na pamiatku obetí požiaru z roku 1590.”

Samotná budova Sunsetu bola ohromná. Už z diaľky budovala rešpekt a niekomu možno aj hrôzu. Celé okolie tu vyžarovalo akési tajomno.
Vchod do budovy tvorili pevné dvere z tmavého dreva. Dostať ste sa k nim museli cez pár malých schodíkov okolo ktorých bolo čierne kovové zábradlie. Tentokrát však boli dvere otvorené a stála v nich samotná Helen Ward Branová a vedľa nej ešte akýsi mladý muž.

“Helen.” oslovil ju akosi familiárne doktor, keď ako prvý zosadol zo svojho koňa.
“Johnatan.” usmiala sa na doktora riaditeľka a potom svoj milý úsmev venovala aj všetkým okolo. “Vitajte v Sunset Asylum.”

Reluctant Doctor

Na chodbe u Doktora
31. Október 1840

Když Mara hledala podporu, tak jsem samozřejmě sestru okamžitě přikývnutím podpořil, ale uvnitř...Uvnitř jsem věděl, že to není správně. Evidentně to byly síly, na které jsme nestačili a které se pohybují zatím mimo naše chápání. Navíc nikdo si tu nebudeme hrát, že se Ili dokáže odpoutat od toho, že je to její bratr a rodina. Nikdo snad není takový naivní idiot, aby tomu věřil.

"Přiznej si to Fabiane. Ili tomu věří a Alex jí v tom podpoří. Já vím, ale to na celé věci nemění, že je to kravina."

Myšlenkové pochody jsou někdy takové, jaké jsou. Možná nedávají smysl, ale udržují člověka příčetného. Když se vrátila Katie a dva zkušenější lovci, tak jsem si v duchu oddychnul. Je to o dva lidi víc, kteří jsou schopní nám pomoct a to dost efektivně. Doktor je trošku seznámí se situací a já ho doplním. Bylo to dost skromné a informace by měli vědět.

"Vyvolávač démonů vysokých stupňů."

Hodím k němu hlavou a pak dál čekám na zbytek naší skupiny, která naštěstí dojde i celkem brzo. Jen přikývnu, protože vše diriguje Mara. Myslím, že je hodně naštvaná, že jí někdo ochcal v jejím oboru, ale prohrála rozdílem třídy. S tím se nedalo moc co dělat a mě zachránila život svojí obranou, což si teď neuvědomuje...

Sunset

31. Říjen 1840
Místnost vedle ordinace

Chvíli mi trvá, než si plně uvědomím, na koho jsem se obořila. Nespokojeně si odfrknu a vrásky na čele se mi ještě více prohloubí. "A máš to, do další rány ti nasype sůl," pomyslím si trpce. Poodejdu o několik kroků dál k protější stěně, o kterou se s dalším vydechnutím opřu.
"Jak se může někdo takový dostat k démonovi osmého stupně?" kroutím nevěřícně hlavou.
"A jak se taková stvůra vůbec dostala sem?" Otázka, kterou už si netroufám položit. O takto silných entitách jsme slyšeli jen to, že možná někde existují. Zlo číhající kdesi v temnotách, nedostižné, neuchopitelné. A málem se manifestovalo přímo tady. Rukama si pevně obejmu tělo, jak se snažím zahnat třas. Od Doktora to musel být opravdu zásah na poslední chvíli.
Stejně jako on teď pozoruji Martina s tou zvláštní směsicí znepokojení a úžasu prýštící z tmavých očí.
"V Sunsetu to z něj dostanou. Musí."

Zakrátko do místnosti přiběhla i Katie následovaná Alecem a Suzane. Mávnu na ně rukou v tichém pozdravu ze svého bezpečného útočiště. Teď nezbývá než čekat i na ty naše dva. Mohla bych prostě jen zaklonit hlavu, na chvíli ulevit unaveným očím a nechat čas plynout, ale po chvíli mi to nedá a znovu se otočím na doktora.
"Co vlastně ten potkan, podařilo se z toho vzorku něco zjistit?" zeptám se ho. Patrně to bylo příliš brzy na to, aby mohl dojít k jakýmkoliv podstatnějším závěrům, ale každá drobný střípek skládačky se počítá. A bůhví, kam už Alex s Ilanou stihli utéct.

Netrvalo to ale dlouho a Katie oznámila, že už čekají před vchodem.
"Tak to abychom vyrazili," pronesu polohlasně a odlepím se od stěny. Čekám, že Martina se ujmou naši silní chlapci. "Až po vás," ušklíbnu se na ně a nechám je projít. Konečně budu mít možnost si prohlédnout Sunset Asylum na vlastní oči.

Nový kamarád

Před sídlem Lovců
31. Říjen, 1840

Trochu nejistě jsem se na Ilanu pousmál, zatímco havran mi poskakoval na rameni, občas mě lehce klovl do hlavy a sem tam hlasitě zakrákal přímo do ucha. "Myslíš, že ho nemusíme...uhm, vracet?" Pokusil jsem se ptáka nějak něžně odehnat, ale marně, jen si prostě znovu poskočil, načepýřil se a zaťal mi spáry do kabátu pevněji. Takže jsem jen rezignovaně pokrčil rameny a snažil se ho pokud možno nevnímat.

Krátce jsem Ilaně sevřel ruku, když u mě hledala oporu a zhluboka se nadechl, jak jsem se snažil uklidnit za nás za oba. Také jsem se pokoušel působit jako zosobnění profesionality, což pravda tak trochu kazil můj nový...společník a to, že jsem sám byl nejistý, protože jsem vůbec netušil co od nás může doktor chtít a nebo co se bude dít dál.

Není zbytí

31. Říjen, 1840
Ulice - Před Hlavní budovou

Vyslechnu si depeši a ještě jednou si vzkaz sama přečtu. Vydechnu hlasitěji nosem a semknu rty. "Tak pojďme." doufala jsem, že se tomuhle vyhneme, ale zřejmě je naše přítomnost nutná. Jedna věc je bratr, který hlásá hesla nelegálního kultistického spolku a ta druhá...když se pokusí vyvolat démona v hlavním sídle černých lovců. Čin doslova sebevražedný. To už je dost těžko stravitelné sousto v tak krátké době. A to ponížení. Moje a zbytku rodiny. Už sice nejsem ve škole, ale tohle je snad ještě horší.

Potom upoutá můj pohled havran, který si z Alexova ramene udělal bidýlko a stále se nemá k odletu. "To vypadá, že jsi si našel kamaráda." uchechtnu se na čahouna a sleduju, jak mu pták zobákem čechrá vlasy a skoro klove do hlavy. Úplně mu tu ptačí. Náklonnost nezávidím. "Na škole říkali, že hodně dospělých Lovců má vlastního havrana, kvůli rychlejší komunikaci..."vzpomenu si a jak se blížíme k místu setkání, trochu se bokem na Alexe natisknu, jako bych se potřebovala ujistit, že tu stále je se mnou. Pak si odkašlu, nasadím profesionální výraz, který je spíše napjatý a nervózní z toho, co uvidím a co se ještě dozvím.