Reluctant Doctor
Na chodbe u Doktora
31. Október 1840

Keď Mara spomenula, že celé podzemie pod Branom je zrejme zamorené podobnou háveďou, s Doktorom to akoby trochu zalomcovalo a musel si sadnúť na kraj postele ktorá tam bola. Chytil si pravú stranu tváre, respektíve masky, a ten nenávistný pohľad ktorý práve venoval Martinovi bol priam cítiť.
“Musíte pochopiť, že toto je …veľmi ťažký oriešok aj pre veľmi skúsených lovcov. Oriax je pôvodne až na ôsmom stupni.” vysvetlil. “To, že sa nedostal cez bariéru je len sprosté šťastie.”

Vtedy naspäť dobehla Katie s posilou. Podarilo sa jej zohnať Suzan a Aleca. Dvoch čarodejníkov z Diane skupiny.
“Volali ste nás John?” spýtal sa Alec keď nakúkal do izby.
“Áno, potrebujem nutne preniesť jedného …pacienta do Asyla a bolo by lepšie keď nás bude viac. Katie,” oslovil znovu svoju mladú asistentku. “prosím pošli dvoch havranov. Jedného Helen do Sunsetu a druhého pošli pre Alexa a Ilanu. Pôjdeme všetci.” rozhodol nakoniec. Katie mu prikývla a hneď šla všetko zariadiť.

Otevřené konce

31. Říjen 1840
Místnost vedle ordinace

Znepokojeně sleduji nočník letící na opačnou stranu místnosti, dokud neskončí s kovovým řachnutím na podlaze. V obočí mi při tom nepříjemném a teď i nemístně hlasitém zvuku lehce zacuká. Nezdá se mi, že by tu bylo cokoliv v pořádku a Fabian má slova jen potvrdí.
"Jen tak? Nepotřeboval k tomu žádné vyvolávací kruhy, gesta...?" pokračovala bych možná s tím výčtem dál, ale odpověď je mi zřejmá. Větu zakončím nahněvaným vydechnutím a pohledem propaluji omráčeného kultistu.
"Co jsou ksakru zač?"
O vážnosti celé situace vypovídá i Doktorův tón, kterým instruuje svou asistentku, stejně tak dovětek, že ho do Sunsetu sám doprovodí. A bez nás. Snad bude mimo dostatečně dlouho, jak naznačil i Fabian. Kdo ví, jaký poprask by mohl zvládnout na ulici.

Zmínka o skrytém tetování mě taktéž zrovna nepotěší. Opět něco, co jsem neměla přehlédnout, zvlášť, když sama používám nejspíš něco velmi podobného. Místo výčitek ale spíš marně pátrám v paměti a snažím si vybavit cokoliv o tom symbolu.
"Oriax, to je zase co...?" utrousím polohlasně, abych na to hned vzápětí dostala odpověď. Nakonec tu měli možná zatracené štěstí, že mé bariéry vydržely, rozhodně nebyly dimenzovány pro zadržení čehokoliv silnějšího. Nespokojeně založím ruce na prsou a prsty začnu poklepávat o bok.
"Pořád se to týká Ilaniny ro-...bývalé rodiny. Chcete po nás, ať to jen tak necháme být?" ohradím se vůči Doktorově rozhodnutí, ať už se může jevit jako jakkoliv rozumné. "Nejprve se nám podařilo odhalit skrýš kultistů přímo pod vašima nohama a teď tu máme dalšího, co si dost možná pohrával s něčím velmi neobvyklým. Chceme o tom vědět," pokračuji dál nesmlouvavě, jen se ještě krátce otočím k Fabianovi a lehce na něj pokývu hlavou, abych si i u něj získala zastání, "může se tu chystat něco mnohem většího a nechci, abychom zůstali uvěznění ve víru dění bez jakýchkoliv informací. Nechte nás na tom pracovat, aspoň zpovzdálí!" Naléhám na něj dál. Tohle nehodlám nechat jen tak být.

Případ se předává...

Na chodbe u Doktora
31. Október 1840

"Povolával démona nebo démony? To je jedno. Tvoje ochrany vydržely, ale měly namále. Tady Doktor ho zpacifikoval nočníkem po hlavě..."

Ve zkratce Maře shrnu co se tady stalo. Já sám osobně jsem pořád naštvaný, že se mi nepovedlo vydržet ten jeho ochromující hlas a pohled, ale Doktor vysvětluje co dál a já přikývnu.

"Dobře Doktore, myslím že teď bude chvíli spát, ale čím dřív nás tady bude víc, tak tím lépe. Byla to opravdu síla to co tahal ven."

Čapnu Martina, který je mimo, takže je to poměrně těžká váha, ale nemusím si moc dělat starosti kde se udeří nebo co si potluče, takže ho prostě táhnu. To o tom tetování ještě slyším, ale nechávám rozšifrování na Maře. Co, ale nepřeslechnu je to, že nám případ vemou.

"Tak to Ili asi zešílí."

První myšlenka na mou novou sestru mě, ale vrátí do reality. Tohle je opravdu vyšší liga než jsme my schopní ustát aktuálně. Což je sice racionální, ale ten emoční výbuch co nás čeká to nezmenší. Tohle ještě bude náročné...

Something is different
Na chodbe u Doktora
31. Október 1840

“Všetko je v poriadku.” hlesol Doktor keď sa vo dverách objavila aj Mara. Nočník, ktorý stále držal, ledabolo odhodil bokom na posteľ, ktorá tu čakala na ďalšieho pacienta. Kovový predmet sa však na plachte zošuchol a s rachotom dopadol na zem. Doktor si povzdychol.

“Fabian, …” oslovil mladého čarodeja. “...odveď ho do mojej kancelárie. Do Sunsetu ho zoberú starší lovci. Sám s nimi pôjdem. Katie, choď niekoho zohnať.” prikázal svojej asistentke, stále tým divne mrazivým tónom v hlase.
Katie mu len rýchlo prikývla, odlepila sa od dverí a utekala dolu schodmi pre niekoho staršieho a služobne skúsenejšieho.

“Má na ruke vytetovaný Oriaxov symbol …ak ste si ho predtým nevšimli, mohol ho mať skrytý a objavil sa až teraz keď sa pokúsil o jeho vyvolanie. Je to …” na chvíľu sa zasekol a stisol si pevne pravé zápästie. “Je to démon vysokého stupňa. Extrémne nebezpečný. Ráno zájdem za Gregorym aby vám pridelil iný prípad. Toto nie je nič pre vás.”

Komplikace

Ordinace -> ubikace Lovců

Podivné otřesy mě zastihly ještě na schodech vedoucích z doktorovy ordinace. Kromě podivných zvuků řinoucích se zcela jistě z výslechové místosti vzduch neobvykle ztěžkl. Každý sval v těle se mi napjal a cítila jsem, jak mi vstávají chlupy na zátylku. Jako vždy, pokud mám co dočinění s démonickou magií.
"Něco se sem snaží dostat...moje ochrany!" Dech se mi zrychlí. Stěny jsem sice zajistila, ale jen tou nejjednodušší pečetí, která nevyžaduje přílš příprav. Dají Fabianovi a dalším jen trochu času na to, aby si připravili nějaké vlastní.
Okamžitě se otočím na patě a vyrazím zpět, schody beru po dvou. Cestou téměř srazím Alexe podpírajícího Ilaninu matku.
"Rychle, odveď ji pryč!" zadrmolím ve spěchu a dále se o něj nestarám. Jestli měl nějaké otázky, vyšuměly do ticha. Už z dálky slyším křik, ale hlas v tomhle případě nepatří Martinovi.

Proběhnu přes čekárnu rovnou ke dveřím, které prudce otevřu v očekávání nejhoršího. Místo předpokládané spouště ale vidím jen doktora s nočníkemv ruce stojícím u Martinovy židle, zatímco se ho, bezvládného, snaží Fabian dostat někam pryč. Stačí mi ale jen jeden pohled na čerstvě odrolenou omítku u stěn, aby mi bylo aspoň trochu jasné, co se stalo.
"Jste v pořádku?" zeptám se obou mužů, abych se ujistila. Nakonec je to moje chyba, že jsem nezvolila mnohem silnější ochrany.
"Co se tu stalo?" přijdu s další otázkou, jakmile vkročím dovnitř a zamračeně sleduji poškozené pečetě. Po jakékoliv cizí přítomnosti už tu ale není stopy, ať už se sem pokusil natáhnout cokoliv, doktor tomu zřejmě zabránil.
"Škoda, mohli jsme zjistit, s kým se spřáhl," napadne mě, ale sama si za takové myšlenky hned vynadám. Ruka mi mimoděk vjede do vlasů a začne je zcela bezmyšlenkovitě uhlazovat.

Z dalších úvah mě ale vytrhne Fabianova otázka směřovaná k doktorovi. "Jaké tetování?" vložím se do rozhovoru a čekám, co z muže vypadne. "Nějaké symboly, co jsme přehlédli?"

To nevyšlo...

31. Október 1840

Dobře. Dokážu si přiznat, když něco podcením, ale teď si nejsem jistý, že bych něco podcenil. Prostě jsem dělal svou práci, ale ta moc slova, kterou měl Martin, to jsem nečekal a neviděl. Musím s tím příště počítat, až a jestli bude nějaké příště. Nedokážu si v hlavě ani představit, jak dokázal něco opakovat ve chvíli, kdy měl v pod nehty zaražené ty jehlice. Ta bolest musela být nesnesitelná a on si mumlal to co mumlal. Díky Mařiným symbolům se to nedostalo to co volal ven, ale mě ty jeho slova přimrazily na místě. Vyskakovala mi husí kůže, protože jsem věděl o co se snaží, ale neměl jsem jak zasáhnout. Naštěstí zasáhl někdo jiný, který se nerozpakoval použít takové ty klasické metody. Nočník plus hlava rovná se bezvědomí a já se najednou mohl hýbat. Zhluboka jsem si oddechl.

"Díky Doktore. Hned ho tam deportujeme."

Neodporoval jsem, protože Doktor z jakéhosi statusu tady má nejvyšší velení a viděl jsem co ten parchant udělal teď. Prvně jsem k němu přišel a kdyby tu nebyl Doktor, tak mu dám pěstí do zubů. Více méně, aby se mi ulevilo. Takhle jsem mu urval kus látky z oblečení a narval mu ho do pusy. Takhle se mu bude velice špatně zaříkat.

"Madugmok sa abog."

Pronesu kouzlo a šňupnu cukr. Martinovo vězení se rozpadne, takže kolem nohou má prach, ale pod nehty mu zbylo hodně cizího materiálu, který mu bude opravdu hodně nepříjemný. Ještě se podívám na Doktora. Ten kultista ho poznal. Škoda, že dostal nočníkem dřív než řekl co je.

"Co je to za tetování Doktore?"

Ptám se zatímco Martina odvazuji a táhnu směrem ke dveřím. Tam už asi bude Mara nebo někdo, kdo mi pomůže, ale prvně bych rád ukojil zvědavost. Navíc když zjistím co to je, třeba to příště na mě nebude mít takovou moc jako to mělo teď. To se totiž už nikdy nesmí opakovat.

Rodina

31. Říjen, 1840
Katedrála

V moment, kdy se dramaticky otevřou veliké dveře katedrály, zrovna do flakonku nabírám posvěcené slzy svaté Almy. Pár kapek vyšplíchnu na podlahu, jak se prudce otočím k příchozímu. Není zvykem, aby návštěvníci vcházeli s takovou vervou. Volná ruka instinktivně jede k meči, avšak v čas se zarazí. Pousměju se, vlastně se spíš pobaveně uchichtnu, když vidím Alexe, jak se snaží dostat vlasy z obličeje. Důkaz, že jsem našla klid. Alespoň pro teď.

Sklouznu očima k vyhublé postavě, která se vynoří ihned za ním a přidám do kroku. "Mami."řeknu polohlasně, ale důrazně, aby si mě všimla. Cítím jistý příval úlevy, že je tady a ne jinde. Jednou ji obejmu kolem ramen, druhou chytím Alexe za ruku a zatáhnu je dovnitř. Dveře se budou moci zaklapnout a ted protivný vítr ustane. A někdo třeba zkrotí neposedné vlasy a opět uvidí.

Pousměju se na matku a pohladím ji konejšivě po ramenou. "Pamatuješ si na otce Horace, že ano? Nabídl mi, že tu s uhm...tátou můžete prozatím zůstat." dívám se jí do očí, jestli zapomněla na Horace, bude to horší, než jsem si chtěla připustit. Potom vzhlédnu k Alexovi s nevyřčenou otázkou ohledně stavu mého otce. Jsem obrněná na nejhorší. Minimálně si to myslím. Ovšem nechci, aby to mámu rozhodilo, kdyby to teď slyšela nahlas. Na Martina se ptát ani nechci. Tuším, že to nebude nic příjemného.

"Pojďte." vyzvu je tiše a vedu je k místu, kde jsem Horace viděla naposledy.

Útočiště víry

Ordinace -> Katedrála Bílého havrana
31. Říjen 1840

Přestal jsem upřeně zírat do ženiny zubožené tváře a lehce pootočil hlavu, tak, abych aspoň koutkem oka viděl na Katie. "Ale ty to přeci nebudeš studovat, Katie. Jen mi řekneš, jaké to jsou tituly a já si ty knihy pak už najdu a nastuduji sám. Já jsem Lovec a tedy mám na studium obskurních magických teorii plné právo a ty budeš u Doktora z obliga," že se v podobných věcech nevyznám jsem už neříkal nahlas. Ten most překročíme, až k němu dojdeme.

Také se mi ulevilo, když z ordinace vyšel Doktor s novinkami o Ilanině otci. Narovnal jsem se a chtěl s Jonathanem začít řešit případný přesun matky, když náhle celou věží projel onen podivný otřes a v příští chvíli jsem musel přiskočit k Jonathanovi, abych ho zachytil, když se skoro sesul k zemi. "Co se děje?!"

Ale doktor neodpověděl, místo toho se rozeběhl chodbou pryč. Rychle, s rukou na zbrani sem ho následoval a slyšel tak Martinovo zaříkání, tupou rezonující ránu a jeho příkaz, že má být okamžitě převezen do Asyla. Vypadalo to, že doktor bude mít teď hodně práce a bude příliš vytížený, než aby se mnou řešil zajištění dalšího člověka.
Ale proč se tak divně, tiše a chraptivě uchechtl, suchým, skřípavým zvukem plným zášti a nevole, zvukem, co mohl být smích, ale spíš to znělo jako postupné praštění zpráchnivělých kostí a skřípot rezavých železa? Nebo to byl Martin? Ten se ale smát nemohl, byl v bezvědomí. A ten hlas nezněl ani jako Jonathan a ani jako Fabián....možná jsem jen přetažený... Potřásl jsem hlavou, zamrkal a zaposlouchal se. Nic. Jsem přetažený.

Ale nemůžu tu Ilaninu matku jen tak nechat, slíbil sem Ilaně, že se o ní postarám...

Ale...jestli je výslech už u konce, jak doktor řekl, znamená to, že už jí nebudou potřebovat. Zamířil jsem tedy zpátky do čekárny a opatrně pomohl nemocné ženě na nohy. "Pojďte paní Ashworthová, váš muž musí odpočívat. My teď půjdeme za Ilanou ano? Určitě o vás má starost..."

A dřív, než mě stačil někdo zastavit, využil jsem nastávajícího chaosu k tom abych odvedl paní Ashworthovou z Doktorovy věže a zamířil s ní k jedinému dalšímu místu, kde by mohla být v bezpečí. Opačným směrem mířící Maru jsem v rychlosti informoval o tom, že se Martin pokusil vyvolat démona a rychle pokračoval dál, než si to rozmyslí.

A tak dvě siluety, jedna vysoká v uniformě lovců bez pláště a druhá drobná a ve špinavých šatech, zamířili věčnou nocí k majestátnímu obrysu katedrály Bílého havrana. Před obrovskými vraty se však na okamžik zastavily, jako kdyby váhaly.
Naposledy jsem v katedrále byl s otcem, ještě jako dítě, když jsme šli na modlitební shromáždění a byli se pomodlit, aby Alma dopřála mamince štěstí, po kterém toužila...ať už byla kdekoli. Tehdy mě katedrála uchvátila, pro malého kluka byla přímo obrovská a její vitrážová okna, osvícená světly zevnitř, působila (paradoxně) téměř magicky. Nyní jsem při pohledu na onu budovu cítil spíš jakousi prazvláštní tíseň.

Ale nebylo zbytí a když už jsem jsem sem vyčerpanou ženu vlekl přes skoro půlku města, nemůžu couvnout. Zhluboka jsem se nadechl, sebral odvahu a rázným gestem, abych si to nestihl rozmyslet, jsem otevřel dveře, nakonec možná trochu prudčeji, než jsem chtěl a dovnitř se tak dostal chladný podzimní vítr, který se kolem mě prohnal v nečekaném poryvu, rozkomíhal plameny mnoha svic a rozcuchal mi vlasy...

Something Evil
Čakáreň
31. Október 1840

“Môžem to skúsiť, ale Doktor nevie, že …niečo také študujem. S Laviniou nemáme moc dovolené študovať magiu. Mimo liečivých kúziel.” hovorila Katie trochu hanblivejšie a hlavne tichšie. Akoby ju mal doktor počuť až do operačnej sály.
“Sunset je stavaný na takéto prípady. Určite by jej tam pomohli.” pokúsila sa o povzbudivý úsmev.

Pani Ashworthová sa stále krčila na svojej stoličke a ohrievala si ruky o už vlažný pohár s čajom. Keď k nej Alex pristúpil a podrobne si ju zblízka prezeral, pohľad mu na pár minút opätovala, no potom opäť odvrátila svoj zrak do pohára s tmavou tekutinou.
Mladý lovec z nej nevicítil nič viac ako len strach, úzkosť a smútok …

Do čakárne sa konečne vrátil aj spomínaný pán Doktor. Utieral si rukavice do zakrvavenej bielej handry a spod masky si ťažko povzdychol. “Pán Ashworth bude v poriadku. Lavinia dokončuje zašívanie. Bude žiť.” Ilaninej mame sa v tom momente viditeľne uľavilo.
“Kde sú ostatní?” opýtal sa ešte zo zvedavosti Doktor.

Vedľa

Martin sa celý čas len usmieval. Ako Mara odišla, začal si popod nos čosi šomrať. Opakovať jednu vetu stále dookola. Keď sa mu do nôh vďaka Fabianovi zaborili ihlice, hlasno zastonal a vetu začal opakovať nahlas.
“Intra Oriax, tuus sum! Intra Oriax, tuus sum! Intra Oriax, tuus sum! Intra Oriax, tuus sum! Intra Oriax, tuus sum! Intra Oriax, tuus sum!” hovoril nahlas a rýchlo. Fabianovi pritom pozeral priamo do očí. V miestnosti sa akoby začalo ochladzovať. Ťažšie sa dýchalo, energia okolo sa zmenila …ako dolu v kanáloch keď …
Ochranné symboly, ktoré tam Mara nakreslila, prudko zasvietili a miestnosť sa celá zatriasla až zo stien opadla omietka. Symboly zhasli, no znovu sa rozsvecovali. Martin sa šialene usmieval a svoju vetu už priam kričal. Niečo sa chcelo dostať dnu.

Čakáreň

V tom istom momente ako bolo cítiť otrasy, si Doktor prudko a bolestivo chytil pravú časť tváre pod maskou. Takmer až padol na kolená ako to ním zalomcovalo. Okamžite sa však zdvihol na nohy a ponáhľal sa tým smerom. Akoby ho niečo nanovo naštartovalo.

Dvere do miestnosti priam vyrazil z pántov. Martin stále kričal tie slová, ale keď zbadal Doktora, v očiach akoby mu zažiarilo a prestal.
“Vy …VY! TO VY STE TEN….” skôr než Martin stihol viac povedať, schmatol Doktor bronzový nočník zo stola, ktorý tu čakal na ďalšieho pacienta, a z plnej sily mu s ním vrazil do hlavy. Okultista tak znovu omdlel a energia v miestnosti sa tiež ukľudnila. Doktor mu vyhrnul jeden rukáv a prezrel mu ruku. Povzdychol si keď na nej našiel vytetovaný malý symbol.
Znovu sa narovnal a pozrel na všetkých stojacích pri dverách. “Výsluch sa skončil. Tento musí ísť okamžite do Asyla. Okamžite.” zdôraznil s nezvyčajne chladným tónom.

Další výslechář!

31. Říjen 1840
Místnost vedle ordinace

Křupalo to a praskalo, ale nebylo vidět, že by to s tím magorem něco dělalo. Podle všeho byl Martin jeden z těch opravdu veeelkých fanatiků a jen tak ho něco nezlomí. Teda já vím, co by ho zlomilo, ale potom by nám byl už k ničemu, takže to jsem vypustil. Jednoduše mu zlomit páteř by totiž vyřešilo všechny současné problémy. Jenom by to zavařilo těm budoucím.

"Rozumím."

Jenom přikývnu a nechám Maru jít. Já jsem nikdy nestudoval jak lidi mučit nebo vyslýchat, věřil jsem, že to vždycky bude dělat někdo jiný, ale znám způsoby, které nejsou úplně příjemné. Bohužel prsty na rukou mi Mara zničila, tak musím použít ty na nohou.

"Pag-ilalom sa mga lansang."

Pod nehty na palcích na nohou se Martinovi zaboří jehlice ze stejného materiálu jako ty, ve kterých má nohy. Myslím, že ho to hodně bolí. Nechám ho v klidu hýkat bolestí a sám si vezmu cukr. Fakt ten pocit odplavované magie miluju.

"Bolí? Může to přestat nebo taky máš dalších osmnáct prstů."