Konec výslechu

31. Říjen 1840
Místnost vedle ordinace

Martinova vůle byla na rozdíl od jeho prstů doslova nezlomná. S každým dalším křupnutím se svaly na mém obličeji napínaly a barva se vytrácela kamsi do ztracena. Byl ke mně zády, jen stěží mohl vnímat to rostoucí napětí pozvolna přerůstající v neklid. Očima vyhledám Fabiana v téměř zoufalé, němé prosbě.
"Děláš si to zbytečně těžké," zkusím to naposledy, předstíraně nezúčastněným tónem, "ti, co přijdou po mně, nebudou tak něžní." V tom mám ostatně pravdu. Má tu ale vůbec smysl zacházet někam dál, co všechno by dokázal vytrpět, než se konečně zlomí? Usoudím, že se mi nechce tu hranici hledat. Už teď bude těžké ze sebe shodit to břímě.
"Nic, co by nespravil čas, jako vždycky. Buď oni nebo my," přesvědčuji sama sebe a konečně nechám Martinovy ruce se zpřelámanými prsty na chvíli být.

"Ještě ho tu trochu uzemni, Fabi," obrátím se vzápětí na svého kolegu, "třeba si to rozmyslí." V hlase mi zazní náznak rezignace. Na druhou stranu, sedět připoutaný několik hodin na židli, svázaný, s nohami drcenými kouzly nebude nic příjemného. Snad dost na to, aby se z takového vězení chtěl sám vymanit. Ještě pro jistotu jeho ruce za zády pevně svážu, nijak přitom neberu ohledy na způsobená zranění.
"Půjdu si ještě promluvit se zbytkem jeho rodiny a pošlu sem někoho od Diane," oznámím stroze. Třeba takový Shay by ho mohl vyléčit a znovu mučit, a tak stále dokola. Pokud na to má žaludek. Ten můj už se kroutí až moc. Tím spíš, že je tu skutečně něco, co tomu zmetkovi stojí za mlčení.
Dlouho nečekám a vyrazím pryč z místnosti. Nechám na Fabianovi, co s ním provede dál. Potřebuji na chvilku vydechnout, než se vydám do loveckých ubikací shánět se po Diane a její skupince.

Chytání se stébel

Ordinace/čekárna.
31. Řijna, 1840


"Dva dny...proč se odmlčeli..." Přemýšlel jsem nahlas a pak znovu pohlédl na Katie. "Jsi si jistá? Že není posedlá?" Sestřička mohla pocítit jistý náznak naléhavosti v mém hlase. "Ale pokud to neudělal nějaký démon...kdo tedy? Katie, můžeš pro mě něco udělat? Až tě doktor dnes nebude potřebovat, mohla bys mi najít ty knihy, kde jsi o tom četla? Musíme zjistit, kdo by takové napojení mohl vykonat a jesli může být přetnuto," začal jsem neklidně přecházet po čekářně, prsty s tichým zaskřípěním sevřely popruh pušky.

"Sunset...pomohli by jí v Sunsetu? Musím mluvit s Doktorem, co nejdříve to půjde..." V Asylu měli přeci zvláštní křídlo pro těžké případy vyléčené z korupce!

Otočil jsem se zpátky k Ině Ashworthové, přešel až k ní a naklonil se blíž, to abych jí pohlédl upřeně do očí, svým modrým a krystalovým. Měl jsem tvář sotva na dlaň od její a pekelně se soustředil. Netušil jsem co přesně hledám, ale zdali jdou energetické fluktuace způsobené démonem na člověku poznat, já se opravdu snažil. Na tohle je vycvičená Mara, ale já myl vždycky velmi dobrý...říkejme tomu šestý smysl. Nás Stopaře přeci učili spoléhat se i na svoje instinkty.

Cracked Bones
Čakáreň
31. Október 1840

“Už dva dni sú ticho.” pošepkala odpoveď na jeho otázku a potom sa konečne napila z ešte teplého čaju.

Katie si povzdychla a smutne pozrela na smútiacu ženu a potom na Alexa. “Posadnutá nie je určite. Aspoň teda nejaví žiadne známky. Bolo by to jednoducho vidno …” zavrela malú sklenenú fľaštičku s čiernym cukrom a položila ju vedľa ďalších jej podobným. Chystala zásoby pre iných lovcov.
“Myslím, že ak by ju sledoval nejaký démon, tak by sme cítili jeho energiu aj my. Možno …možno niekto využíva to, že je vyliečená? Uhm, vyliečený majú v sebe akýsi …prirodzený zostak korupcie. Niekto je možno na ňu tým spôsobom napojený na diaľku?” rozmýšľala. “Len hádam. Ale myslím, že som niečo podobné raz čítala v starých knihách.”

Vedľa

Za každým crack nasledovalo také automatické zasypenie od bolesti a potom smiech. Čo prst, to šialenejší výraz a hlasnejšie smianie sa. Akoby mu Mara nelikvidovala prsty na ruke ale miesto toho ho šteklika pod pazuchami.
“Nikdy …som …žiadny …symbol …nemusel …kresliť.” hovoril pomedzi jeho smiech.

Výslech

31. Říjen 1840
Místnost vedle ordinace

Rázným přikývnutím vezmu Fabianova slova na vědomí. Vlastně jsem nakonec i ráda, že mi tu někdo kryje záda, kdyby se náhodou věci zvrtly. Ať už jakýmkoliv způsobem. Z těch několika málo příležitostí, kdy jsem byla nucena z někoho dostávat informace, jsem si odnesla jediné - než se hned bezhlavě uchylovat k násilí, je třeba nalézt vyslýchaného slabé místo. Ať už je to cokoliv. Většina lidí stále měla nějaký důvod proč nebo pro koho žít. Mít v druhé místnosti zavřenou jeho matku, dokonce i otce se zprvu zdálo jako silná páka. Ať už proti vám stojí sebevětší tvrďák, vědomí, že můžete ublížit jeho bližním nejednoho zlomí. Strach z bolesti druhých bývá často mnohem horší než z té vlastní. Jenže tady jsem se přepočítala.
Pozorně jsem sledovala každý jeho pohyb, záchvěv svalů ve tváři. I ve chvíli, kdy jsem se zdánlivě věnovala jen kreslení obrazců. Čekala jsem na jakoukoliv odezvu, cuknutí v koutku, prchavý záblesk v očích. Ale nic nepřicházelo.
Buď už se jeho mysl dostala dávno za hranici jakékoliv příčetnosti, pozbyla veškerého lidství, nebo mi jednoduše nevěřil, že bych toho mučení byla vůbec schopná. I tak byla sebejistota, s jakou celé situaci navzdory hovořil, zarážející. Stejně tak obsah slov, ačkoliv i tady jsem se mohla domnívat, že úmyslně přehání, stejně jako já před několika okamžiky.
"Opravdu?" odfrknu pochybovačně. "A o jakou změnu by se mělo jednat? Pošleš na nás snad armádu démonů, kterým tak hloupě posluhuješ? Zemřeš tak či tak, jen sis mohl vybrat, jak nepříjemné to pro tebe a tvou rodinu bude," ledabyle pokrčím rameny a rukou sjedu ke koženému pouzdru dýky.
"Vždycky jsem tohle chtěla vyzkoušet, ale málokdy má člověk k dispozici tolik čerstvé krve. Zvlášť takhle zkažené," skoro až spiklenecky povytáhnu obočí.
Stačí jeden delší krok, abych byla těsně před ním, připravená tasit. Jenže tam se nezastavím, dalšími dvěma kroky se dostanu za něj a chytnu ho za pravou paži. Škubnu tak silně, abych si přitáhla jeho dlaň blíže sobě.
"Jedno je jisté, tyhle ruce už nikdy žádný symbol nenamalují," ještě s dlaní párkrát pootočím, abych si ji mohla prohlédnout a pak začnu lámat jeden prst po druhém.

Otázky a nepříliš mnoho odpovědí

31. Říjen 1840
Čekárna

Vdečně jsem Kate poděkoval za čaj a napil se, abych si mohl utřídit myšlenky. To, že nakreslila symboly, které viděla ve snech, že cítila nutkání, to vše hovořilo v její případný neprospěch. Kousl jsem se podrážděně do rtu.

"A slyšíte ty hlasy i teď? Říkají... něco?" Rozhlédl jsem se kolem, jako kdybych snad mohl něco uvidět.

Počkal jsem, až nebo pokud mi žena odpoví a pak přešel ke Katie. "Katie, nevíš zdali existuje nějaký způsob, jak zjistit, jestli je na ní někdo...nebo něco napojený?"

Integorations
31. Október 1840
Čakáreň

Katie ticho sledovala situáciu okolo. Chystala pre pani bylinkový čaj a keď sa do čakárne vrátil Alex, zaliala šálku aj jemu. Mala pocit, že dobre padne aj jemu. Obišla jej stôl a obom podala šálky s teplou zelenkavou tekutinou. “Na zahriatie.” pousmiala sa milo na oboch a potom sa vrátila k svojej práci.

Nia, tak znelo jej meno, si teplý pohár zobrala k sebe. Chytila ho pevne do oboch rúk a zohrievala si oň studené dlane. Očami sledovala tekutinu vnútri a ako z nej pomaly stúpa para.
“Neprivolala som ho. Oni mi oznámili jeho príchod, že si po mňa príde.” začala potichu rozprávať a potom bojazlivo zdvihla svoj zrak na lovca vedľa nej. “Neviem koho sú to hlasy. Je to …akoby vám do ucha šepkalo naraz rovnakú vec aj …päť ľudí.” snažila sa to vysvetliť ako najlepšie vedela.
“Ten znak, alebo symbol …videla som ho v noci počas spánku v mojich snoch. Neviem čo znamená, ale cítila som vnútorne, že musí byť dôležitý. Ja …uhm …nakreslila som ho, lebo …myslela som, že to urýchli Martinov príchod.” pokrčila ramenami a zrak opäť sklopila do pohára s čajom. “Odkedy ku mne tie hlasy začali prehovárať …veľa krát som pre ne mala vlastné otázky ale …nikdy mi neodpovedali. Ani na jednu. Stále len opakovali, že môj syn sa vráti a že s ním odídem na lepšie miesto.”

Vedľa

Martin s pobaveným úškrnom na tvári sledoval Maru aj Fabiána. Usmieval sa a bavil sa aj na tom, keď lovkyňa kreslila okolo spútavacie symboly.
“Vysvetľovať?” zasmial sa. “Nie je čo vysvetľovať. Svet sa blíži k zmene. Prvé kroky sú už za nami a nikto z vás si to ani nevšimol. Všetko už je v plnom prúde. Moja smrť, ani smrť mojej rodiny to už nezastaví. Takže prosím …zabav sa na mne.” uškrnul sa a pozrel Mare priamo do očí. Absolútne sa jej nebál. Dokonca to vyzeralo, že priam čaká na to, čo urobí. Čoho je schopná. Akoby sa na to tešil.
“Na tebe a tvojich druhoch sa potom zabavia iný ako ja.” znovu sa zasmial.

Výslech

Co je v člověku zjistíte až ve chvíli, kdy mu dovolíte naplno otevřít jeho nitro a dovolit mu použít i ta skrytá nadání.

"Nemám důvod odcházet. Navíc zachvíli se vrátí bratr a ten jí pohlídá."

Pokrčím rameny a opřený o stěnu pokynu k Martinovi. Nemá smysl tu předním řešit, že radši tu zůstanem oba kdyby náhodou a podobně. Furt z nás dvou jsem asi já víc ta hora masa co má bít lidi a Mara ten mozek. Což mi nijak nevadí, holt každý má ve světě svoje místo. Martin vypadá, že to bude těžší oříšek než se zdá. Buď je to takový fanatik a nebo má v hlavě něconco asinodemykat nechci, ale na to je tu Mara. Já jsem jen připravený, abych zakročil kdyby něco.

"Fajn, bude to jistější."

Tiše odpovím a souhlasně přikývnu, když Mara kreslí symboly, kolem Martina. Je fajn, že na takové věci myslí. Jak říkám. Mozek a svaly.

"Dal bych si červené..."

Je iracionální kam se toulají myšlenky při výslechu vězně, ale vážně bych si dal víno. Ač pokud nezačne mluvit, tak té červené bude kolem hodně. Ale pít se to nedá. Nevím jak to zapůsobí na něj, ale myšlenka, že by mou nebo příbuzných duši sežral démon úplně nevzrušuje.

"Jo Fabiane, tohle bude ještě zajímavé povídání. Měl sis proto víno poslat..."

Výslech

31. Říjen 1840
Místnost vedle ordinace

Znechuceně svraštím obočí a setřu si plivanec na tváři rukávem od košile. "Výborně, energie máš ještě dost," odfrknu si a o krok poodstoupím, aby se o to náhodou nechtěl pokusit znovu.
"Možná dost na to, aby dělal ještě větší problémy," zamračeně si prohlédnu celou místnost a chvilku očima zabloudím i k Fabianovi.
"Raději to tu ještě zajistím, kdyby náhodou," hlesnu k němu tiše a vytáhnu z brašny malý, kožený váček. Zalovím v něm a nahmátnu uhlík, kterým pro jistotu nakreslím kolem Martina několik jednoduchých zachytávacích symbolů. Bylo by nemilé, kdyby nás u výslechu vyrušila nějaká démonická entita. V jednom měl totiž pravdu, stále nevíme, s čím si tu zahráváme.

"Od toho tu přeci máme tebe," obrátím se na našeho vězně, jakmile jsem se vším hotova, "abys nám to osvětlil." Opět přistoupím o něco blíž a ruce propletu na hrudi.
"Tak začni," vyzvu ho, ačkoliv nečekám, že to s ním bude tak snadné. "Když budeš spolupracovat, možná tě to ani nebude moc bolet," pokračuji na oko lehkovážně, jako bychom se snad bavili nad pohárem vína. Pod tím vším ale vře něco mnohem zlověstnějšího, odrážejícího se v temném lesku zřítelnic.
"Nejsi tu sám, kdo umí povolávat démony. Takové, co lační po lidské duši. A dnes si nám jich přinesl spousty k pozření," rty se mi zkroutí v krutém úsměvu.
"Jak to tedy bude?" zeptám se skoro hravě, jako bych snad chtěla, aby nespolupracoval a mohla jsem konečně přejít k činu.

Hodný lovec

31. Říjen. Čekárna ordinace

Vrátil jsem se do doktorovy čekárny právě včas, abych zachytil poslední slova, která volala zoufalá paní Ashworthová za Mařinými zády. Tiše jsem si povzdechl při pohledu na zuboženou, do sebe schoulenou ženu a pomalu se poskládal do židle vedle ní, lokty položené na vytrčených kolenou a záda lehce nahrbená. Doktor by měl vážně zvážit větší židle.

"Já vám věřím, paní Ashworthová," řekl jsem tiše, ale tak, aby mě slyšela. "A chci vám pomoct," hovořil jsem naléhavě, ale narozdíl od Mařina příkrého tónu, já jsem nechal do hlasu prosáknout pochopení. Jednak jsem se prostě nedokázal přimět tu nebohou ženu dál tyranizovat a za druhé, 'zlý lovec a hodný lovec' byla osvědčená taktika.

"Chci vám pomoct, ale abych mohl něco udělat, abych se za vás mohl přimluvit, musíte nejdřív pomoct vy mně, rozumíte mi?" Naklonil jsem se blíž, jednu ruku položil na její vyzáblé rameno. "Říkáte, že vy jste Martina nepřivolala. Ale přesto vám hlasy řekly, abyste kreslila ty symboly. Měla jste to pro ně vykonat? Proč? Jaký je účel těch symbolů? A komu ty hlasy vlastně patří? Kdo jsou oni?"

In the Room
31. Október 1840

“Ja som ho neprivolala, oni mi len predpovedali a prisľúbili jeho príchod ….” bolo posledné čo Ilanina utrápená matka potichu povedala. Potom sa už len schúlila do seba na stoličke, skryla si tvár do dlaní a rozplakala sa.
Katie prikývla Mare na súhlas, že na ženu dá pozor. Pri pohľade na zúboženú ženu ju stislo v hrudi. Absolútne jej neprišla ako posadnutá a nebezpečná. Skôr slabá a zničená ťažkým životom. Rozhodla sa, že jej uvarí bylinkový čaj.

Vedľa

Martin sa po tých pár preplesknutiach naozaj prebral. V tej sekunde, ako zdvihol hlavu hore, napľul smerom na Marinu tvár. Potom sa začal smiať. Prezrel si oboch lovcov v miestnosti a keď zistil, že je spútaný a nohy má v betóne, začal sa smiať ešte viac.
“Vy dvaja klauni si naozaj myslíte, že toto ma zastraší?” hovoril ešte chrapľavým hlasom od toho, ako bol dlhšie grogy. “Neviete s čím si zahrávate.”