Sama stranou všeho

31. Říjen, 1840
Stáje, Katedrála

Začalo toho být moc. Pomalu se mi utlumovaly všechny smysly a já přestávala vnímat okolí. V hlavě mi zvonily hlasy a všechny mě posílali si odpočinout. Proto jsem nekladla Alexovi ani žádný odpor, když mě odváděl pryč z čekárny. Sice se schylovalo k možné hádce vzhledem k vypjaté situaci, avšak nakonec jsem věž opustila smířená s tím, co muselo nastat.

Na nádvoří jsem si vyzvedla Jitro a odvedla ji ustájit. Se vším jsem si dávala na čas. Starost a péče o mého koně tišila všechno, co se mě snažilo vyhodit z rovnováhy. Odstrojování, hřebelcování...to vše jsem dělala už automaticky a má mysl odplula kamsi do mezišeří a v tu chvíli mě opravdu nic netrápilo. Když jsem byla hotová, ještě jsem si umyla tvář vodou z vědra, abych se trošku probrala. Rozloučila jsem se s Jitrem a mé další kroky vedly do katedrály Bílého havrana.

Většina Alminých kněží věřící z řad Černých lovců příliš v lásce neměla. Přesto se nás tu několik vždy objevilo. Kam jinam bychom asi tak měli jít ke zpovědi? I tak jsem vždy vcházela s hlavou pokorně skloněnou a jistou provinilostí v duši. Klekla jsem si před jednu volnou dřevěnou lavici, odepla meč a položila ho před sebe. Ruce sepjala a čelo si opřela o klouby. Těžce jsem vydechla. Hrubě opracovaná kamenná dlažba mě tlačila do kolen.

"Odpusť Okřídlená...dnes jsem použila magii, abych někomu...pomohla, ale to...neomlouvá mou vinu." zašeptám, když se doznám k pošpinění její víry. Ač to není ten největší z hříchů. Některé věci nedokážu svěřit ani svaté Almě.

Výslech

31. Říjen 1840
Ordinace

Podmračeným pohledem sleduji, jak Alex opatrně odvádí Ilanu a Fabian odtahuje Martina. Od zhroucené ženy mě tak dělí už jen pár kroků a Katie krčící se kdesi vzadu za stolem. Sotva se pokusí vstát, aby následovala svoji dceru, vyrazím ji vstříc a vztáhnu na ni dlaň v zamítavém gestu podpořené ještě zavrtěním hlavy.
"Kdepak, ty nikam nepůjdeš," jako by říkaly mé pevně semknuté rty. Chci mít tuhle nepříjemnost co nejdřív za sebou. Víc, než si kdokoliv z těch, co právě s úlevou opustili místnost, dovede představit. Každý z nich měl svým způsobem pravdu, ale dohady o tom, kdo si teď co zaslouží a čí je to vina, nás nikam neposunou. A nikdo se nechtěl od toho všeho natolik odosobnit, aby přešel k akci. Ostatně i já doufala, že už se k tomu nebudu muset vracet. Že už se nikým nenechám donutit...

A přesto tu teď dorážím na další zuboženou ženu toužící jen po tom, aby znovu spojila svou rodinu, snící jistě o nějakém posledním šťastném okamžiku v jejím nelehkém životě. Necítím nic. Snad jen nespokojenost s jejími odpověďmi. Procedím vzduch skrze zuby, až to zasyčí.
"Jen tak, z ničeho nic?" zavrčím. Pokud ji však užívání cukru učinilo opět náchylnější k magickým projevům a korupci... V horším případě se mohlo jednat i o posedlost, být schopen překreslit vyvolávací obrazce jen ze slov...
"Kdo a jak vedl její ruku?"
Teď ovšem žádné známky ovládnutí nevykazovala. Místo toho začala opět blábolit o Martinovi. Jistě, zatím to vypadá, že on je tím správným klíčem, ale nechtěla jsem něco důležitého přehlédnout.
"To je tedy vše? Byly to jen ty hlasy, co vám prozradily, jak Martina přivolat? Uvědomujete si doufám, kde se nacházíte a co tu s kultisty děláme?" zkouším na ni naposled zatlačit, ačkoliv se to nejspíš znovu mine účinkem.
"Půjdu se teď na vašeho syna podívat," věnuji jí poslední tvrdý pohled a zároveň poslední možnost promluvit.

Poté se bokem, abych ženu neztratila alespoň z periferního vidění, natočím ke Katie. "Pohlídáš ji?" houknu na ní. Vlastně to ani moc není otázka, nikdo jiný tu už nezbyl. Můžeme jen doufat, že se Ilanina matka krom kvílení na nic jiného nezmůže.
"Nelze vyloučit, že byla předtím posedlá. Bylo by dobré mít ji na očích. Pokud se stane cokoliv podezřelého, křič. Budu vedle." Neměla u sebe sice žádné zbraně, ale tak mohla stejně dobře použít i židli, na které seděla. Zoufalí lidé dělají zoufalé věci. Proto i teď ukročím bokem, nechci ji nastavovat svá záda.

Mířím rovnou k místnosti, kde Fabian mezitím doslova uzemnil Martina. "Tak, další kolo." Než vstoupím dovnitř, znovu se zhluboka nadechnu. Nenechám svou masku jen tak padnout, ani při pohledu na světlovlasého mladíka, který mohl být stejně dobře někým jiným. Hříčkou osudu tu ale sedí Ilanin bratr.
"Vypadá to, že ho budem muset k mluvení trochu povzbudit," skoro se uchechtnu, je to hodně zlý a krutý vtip. "Chceš být u toho, nebo pomůžeš Katie vedle hlídat jeho matku?" zeptám se o něco přívětivějším tónem a pohlédnu na svého bratra. Možná by bylo opravdu lepší, kdyby mě v těchto chvílích nikdo neviděl. Nebyla jsem zrovna moc zvyklá na obecenstvo. Na druhou stranu tohle byla tak zásadní situace, že by se mi tu hlava navíc hodila, i tak horkokrevná jako ta Fabianova. Rozhodnutí je však na něm.
Nečekám na něj, rovnou k chlapci dojdu, srovnám ho na židli a zkusím lehce proplesknout, jestli se probere.
"Vstávej, Martine!" řeknu nahlas a důrazně.

Scared Mother
Čakáreň u Doktora
31. Október 1840

Katie sa tomu všetkému ticho prizerala spoza jej pultíku. Mala pocit, že ak niečo povie, tak Fabian vybehne aj po nej.
Rovnako tak potichučky sedela aj Ilanina mama. Nervózne sedela na svojom mieste a sledovala svoju dcéru a jej spoločníkom. Následovala ju pohľadom aj keď odchádzala preč z miestnosti s tým vysokým lovcom. Na nohy sa prudko zdvihla, až keď jej jeden z lovcov bral syna preč. Chcela ho zastaviť, alebo aspoň ísť s ním, no zastavila ju Mara a jej prísny pohľad ju uzemnil späť na stoličku. Pod návalom jej slov sa dokonca roztriasla. Objala sa rukami a sklopila zrak k zemi na svoje nohy.

“Môj manžel ma z domu nepustil už takmer mesiac. Dnes je to prvýkrát, čo som mimo domov…” roztrasene sa nadýchla. “Pred pár týždňami som ale začala počuť hlasy …. Najprv som myslela, že sa mi to len zdá, no boli čoraz zreteľnejšie. Začala som im načúvať a oni ….povedali mi, že sa nemám báť. Že sa ku mne vráti môj syn a zachráni nás.” nad tou spomienkou sa musela pousmiať. Zahrabla si prsty do bielych vlasov a zavrela oči ako ďalej spomínala. “Manžel o tom nechcel ani počuť …Martinka nikdy nemal moc v láske, a tak ma zamkol hore do izby a nepustil ma odtiaľ von …..ale …oni mali pravdu! Môj syn sa za mnou vrátil. Vrátili mi ho …aj Ilanu ….môžeme byť zasa rodina.”

Parkovat koně

Ordinace
31. Říjen, 1840

A situace se pořád neuklidňovala, spíš naopak. Ano, Fabián měl pravdu a já jsem chápal jeho výbuch. Ale na druhou stranu, on nechápal jednu věc - a to patrně, že se Ilana (ač patrně trochu iracionálně) prostě styděla za svou rodinu. Že nechtěla mluvit o své situaci se synkem šlechtického rodu a se ženou, která působí, že má sto procent času vše kolem sebe (a to včetně sebe) pod naprostou kontrolou.

Ano, byli jsme Lovci, nyní nezáleželo na tom, kým jsme dřív byli, zdali jsme bohatí nebo chudí, šílenci nebo až nezdravě příčetní. Neměly by mezi námi být žádné...rozdíly. V duchu jsem se nad tím musel hořce uchechtnout.

Mara pak opět dokázala, jak je profesionální...a děsivá. Z toho, jak s Ilaninou matkou mluvila, mě mrazilo v zádech, takže kdoví, jak se musila cítit Ilana. Asi bude opravdu nejlépe, když půjdeme.

"Byl to...těžký den. Chceš si jít trochu odpočinout?," řekl jsem její dceři měkce a vzal jí opatrně za předloktí, dřív, než po Maře skočí. "Půjdeme..." chvíli jsem hledal to správné slovo, protože uklidit to asi nebylo, "ustájit Jitro," napadlo mě, že péče o jejího koně by jí mohla aspoň na nějakou dobu když ne uklidnit, tak aspoň rozptýlit. Mě čištění mého vybavení také vždy uklidnilo.

"Nic se jí nestane," tím jsem myslel její matku a pohledem si od Katie vyžádal aspoň nějaké znatelné potvrzení, že na ní kdyžtak dohlédne. "Musí se jen potvrdit, že to není její vina. Že jí jen někdo využil, že vědomě a úmyslně nekonala zlo," snažil jsem se Ilanu upokojit a zároveň Maře připomenout, že by neměla provádět vivisekci na civilistech, kterým nebyla dokázána vina. "Na rozdíl od Martina..." Dodal jsem, abych to úplně nepokazil.

Jo jo, zlý lovec a hodný lovec. Klasika

Začínáme

Nečekal jsem, že mě někdo pochválí za mnou pronesená slova. Alex se nezapojil, ale Mara ano a když mě zacloumala s ramenem, tak jsem její ruku smetl.

"Myslíš, že mi tohle dělá dobře? Fakt ne, ale tohle si musí uvědomit. Kdyby jsme byli o dvě ulice dál, tak jsou mrtvý a to že přežili je jen zasraný štěstí. Ty to víš, já to vím a oni by měli taky!"

Vrčím jak dost naštvaný pes, ale mám důvod. Zvednu prsten a všem ho ukážu.

"Dva kameny mohly být mrtvé. Kašlu na nějakou odpovědnost před Crestou, on na ní bude taky kašlat. Jsme Lovci a podle toho se musíme chovat. Chápu, že šlo o rodinu, ale právě kvůli tomu dole. Tohle příště musíme vědět!"

Vrčím dál, ale už ztrácím na intenzitě. Prostě to byla chyba, ze které se musíme poučit. To co řekla Ily o své rodině, byl ukázkový případ problému a kdyby Alex netrval, že půjde s ní…domýšlet to nechci. Aspoň pak víme co máme čekat od Martina a obecně téhle situace. V jednom má Mara pravdu. Ily si potřebuje odpočinout.

"V tom má Mara pravdu. Musíš si odpočinout."

V hlase nemám pochyb o opaku a ani nevypadám, že bych snesl odpor. Bylo toho moc a chápu jak jí to muselo zacvičit s psychikou. To by zacvičilo s každým. Hlavně, když se Mara pustila do matky. Šel z ní strach a jestli se Ily neuklidila…

"Mě pak nadávej…"

Jen jsem přikývnul a vzal jsem podezřelého do vedlejší místnosti. Byl celkem těžký a nevím jak Vy, ale v jednom táhnout bezvládné tělo fakt není fajn. Najdu si vhodnou židli a posadím ho na ní. Je tam jak hadrová panenka, ale lítost mi chybí.

"Gibato ang iyang mga bitiis!"

Další kouzlo a další cukr, ale účinek je jasný. Těsně pod kolena se nohy Martina obalily kamennou krustou, která byla zarostlá do země. Ten se nepohne, i kdyby chtěl.

Výslech

31. Říjen 1840
Ordinace

Atmosféra v místnosti nepříjemně zhoustne. Možná jsem měla s otázkami na Ilaninu matku ještě nějakou chvíli počkat, ale byla by pak k nim vůbec příležitost? Žádná učená kniha ani deset Konrádů mi neprozradí tolik, co mohou unavené oči té ženy.
"Jistě, plánuji se za ním později zastavit," odvětím přesto Alecovi v domnění, že jeho rada, ať už jakkoliv podaná, byla ve skutečnosti míněná dobře. V tomhle jsme tu ostatně všichni táhli za jeden provaz, což byl ostatně jeden z hlavních důvodů, proč jsem se s tím příliš nerozpakovala. Diana se mezitím postarala o Suzan a nechala nám potřebný prostor. Vděčně jsem jí přikývla na srozuměnou, vzhledem k situaci to od ní bylo neuvěřitelně vlídné gesto.
"Nebo naopak zatraceně nemoudré."
Jako poslední se vytratil i Shay a já se pomalu chystala na další střet. Stále jsme klouzali jen na povrchu a pokud se nám podaří uchopit vyšetřování správně, můžeme konečně zjistit, kde a jak to celé začalo. Jenže pak Fabianovi rupnou nervy. Všichni jsme tu podcenili jeho horkokrevnost a on se rozhodl svůj hněv směřovat na Ilanu. Využiji toho, že stojí kousek ode mě a položím mu ruku na rameno a trochu s ním zacloumám.
"Zatraceně Fabi, nech ji bejt. Tohle není její vina, sama je tu oběť!" okřiknu ho a nespokojeně mlasknu.
Jeho výtky si pochopitelně nalezly snadno cestu skrz a spustily další vlnu omluv. Výmluvně se zamračím na svého bratra.
"Doufám, že seš teď spokojenej," syknu tiše, tak, aby se to dostalo jen k jeho uším.

Už jsem chtěla Ilanu zarazit, pokusit se jí vyprostit z toho zbytečného vězení bolesti a sebelítosti, jenže pokračovala dál. Začala hovořit o své matce, o její závislosti na cukru, Martinově minulosti i cílech toho nebezpečného kultu.
"Smazat všechny rozdíly." Jak krásně to na první pohled znělo. Žaludek se mi stáhl, jak jsem sama bojovala s návaly zlosti i lítosti. Lehce roztřesenou rukou si prohrábnu vlasy, abych se uklidnila a nabrala v sobě sílu k dalšímu kroku. Nebylo to ostatně poprvé...
"Tohle nemůže dopadnout dobře." Na chvilku pevně zavřu oči.
Tam, kde byl prve prostor pro soucit, zůstal jen chlad. Bezedná, temná prázdnota uzamykající cokoliv lidského. Udělám další svižný krok blíž k oběma ženám.
"Měla by sis jít odpočinout," obrátím se nejprve na svou sestru téměř lhostejně. "Tady Alex by ti mohl pomoci," kývnu na něj, "dokud je ten kultista mimo, asi nám toho moc nepoví." Reaguji ještě na jeho poznámku.

"Dejme jeho matce ještě možnost podělit se s námi o to, co ví, než si ho odvedeme vedle," promluvím k ní hrubě a ruce si založím na hrudi. Úmyslně se postavím nad ní. "Tohle je poslední možnost. Buď od vás teď dostaneme to, co potřebujem, nebo si to vezmem z něj. Kousek po kousku," očima kmitnu směrem k jejímu synovi.
"Můžeš ho rovnou odvést vedle, Fabi. Zatím mu zařiď veškeré pohodlí," vyzvu svého bratra, zatímco pohledem stále visím na postarší ženě.
"Jak to celé začalo. Kdo vám ukázal ty rituály, mluvte! Jména, místa, kde se scházíte," naléhám na ni. Byla bych mnohem raději, kdyby se Ilana opravdu rozhodla místnost raději opustit, čas na vlídná slova ale už skončil. Ta v tomhle případě k ničemu nevedou. Snad bude strach o život jejího syna natolik silný, že ji donutí mluvit. Jinak budu muset dostát svému slovu.

Dejme se do toho

Ordinace
31. Řijna, 1840

Zamračeně jsem těkal okem mezi všemi přítomnými, zjeména pak mezi Fabiánem a Ili, když došlo na vysvětlování celé situace. Když se Ilana začala omlouvat, že za nic nemůžu a že jsem trval na tom, že půjdu s ní, potřásl jsem hlavou. "Je jedině dobře, že jsem šel s tebou," odvětil jsem nesmlouvavě, protože kdyby šla do domu sama... "A zodpovědnost je tím pádem i na mojí hlavu..."

"Martin chtěl odvést paní Ashworthovou pryč, s nimi. Když jsme mu to nedovolili, ti jeho nemrtví posluhovači zapálili dům," dovysvětluju zbylé detaily.

Chtěl jsem se Mary vyptat na další věci ohledně symbolů a co říkal Cresta, ale nebyl jsem si jistý, jesli je to moudré přes Ilaninou matkou, která mohla být klidně posedlá, co my víme. Nervzně jsem prsty vytáhl zpod košile symbol svaté Almy a začal si s ním hrát mezi prsty.

"Jesli ho chceme jít vyslýchat, měli bychom se do toho pustit, než se úplně probere..." Zabručel jsem, snad abych odvedl pozornost jinam...a navíc jsem to už chtěl mít za sebou.

The Truth

31. Říjen, 1840
Ordinace

Na Alexovo ujištění jemně přikývnu a před zraky ostatních poněkud rozpačitě sklopím pohled ke špičkám bot. I přes to mu velmi lehce přejedu prsty děkovně po paži.

Ještě v sobě zpracovávám, že moje rozhodnutí ohledně výslechu Martina u starších lovců prošlo a že se Mara rozhodla toho ujmout za sekundování Fabiana. Malá dušička se uvnitř mě třásla, jak mi postupně docházely možné následky mého jednání. Dovolila jsem si toho až příliš.

Dobré bylo, že matka zvládla odpovídat a ty runy dávaly démonoložce nějaký smysl. Na víc jsem se teď úplně nezmohla. Na luštění této skládačky nejsem zdaleka ve formě. Pomalu se připravuji na to, že všichni odejdou do místnosti, kterou nám Katie nabídla, když zaslechnu Fabianovo nakvašené vrčení. Ne, vůbec se mu nedivím a má na to právo, ale jaksi mě to rozhodí. Vrhnu jeho směrem vyplašený pohled. "Já...já..." zakoktám se, jelikož mě samotnou překvapí, jak se mi najednou třese hlas.

Pokusím se o tiché odkašlání. "Je...je mi to moc líto. Ne-nemělo se to stát...Alex za nic nemůže, já..." zhluboka se nadechnu a nedokážu se Fabimu podívat zpříma do očí. "...měla jsem strach o svou ro-...původní rodinu...potom, co jsme objevili ve stokách, tak...musela jsem je zkontrolovat." snažím se formulovat souvislé věty. "Alexovi jsem jen řekla, kam mám namířeno, ale...chtěl jít se mnou."poslední slova spíše zašeptám.

Protřu si oči a konečně seberu odvahu se na Fabiana podívat. "Jak jsem řekla, má matka se kdysi vyléčila ze závislosti na cukru. Martin...ten s tím nedokázal nic udělat, protože ho otec vyhodil z domu. Je to už...spousta let. Nikdo...nevěděl, co se s ním stalo, jestli...si ho vzala korupce nebo..." jenom pokrčím smutně rameny. Závislý kluk z chudinský čtvrti, tam moc šťastných konců není.

"Když jsme tam dnes dorazili, našli jsme matku, jak svojí krví kreslí po zdi tyhle...znaky."kývnu k překresleným poznámkám. "Myslela jsem si, že zase začala brát cukr a zatemnilo ji to mysl, ale pak se objevil Martin...přišel si pro matku." vydechnu.

"Říkal, že v té své skupině jsou všichni propojení a že...chtějí smazat rozdíly. Rozdíl mezi chudobou a bohatstvím, magií a korupcí... Magie nás prý všechny...spasí..." zavrtím hlavou, posadím se zpátky na židli a promnu si kořen nosu.

"Samozřejmě, všechnu zodpovědnost před Crestou beru na sebe..." dodám krotce a unaveně.

Group Chat
Čakáreň u Doktora
31. Október 1840

“Ak je to Alchymistický znak, ten vám lepšie vylúští Konrad. Alebo treba zájsť do knižnice.” pokrčil ramenami Alec.
Suzan chcela niečo povedať a protestovať k tomu aby nechali evidentne nebezpečného kultistu samého s nováčikmi, no Diane ju pevne chytila za rameno a čarodejnici tak zostali ústa zatvorené.
“Fajn. Necháme to teda na vás.” prehovorila Diane k mladšej skupinke lovcov. “Dávajte si ale pozor a buďte pripravený na čokoľvek. Mara by si mala pre istotu pripraviť uzamykacie runy. My sa vrátime späť a pomôžeme zaistiť okolie.” potom už popohnala svojich kolegov aby vás nechali osamote.
Shay sa k vám ešte pri dverách otočil. “Viete kde nás nájsť, keby niečo.” mrkol vaším smerom a ako posledný sa stratil vo dverách smerom von.

“Dva týždne.” povedala potichu Ilanina matka, keď už z miestnosti odišla staršia skupina. “Asi dva týždne ku mne hovorili a upozorňovali ma na príchod môjho strateného syna.” zdvihla pohľad k jej staršiemu dieťatu a láskyplne sa na neho usmievala. “Prišiel ma zachrániť…”

Na malý moment vám do toho ešte vstúpila Katie. “Máme voľnú jednu izbu. Ak by ste chceli robiť výsluch tam, mimo očí ostatných.” hovorila trochu ustráchane. Vybrala zo šuflíka kľúč a podávala ho Fabianovi. “Druhá miestnosť v pravo. Môžete sa zamknúť. Na Ilanu a tú pani dám zatiaľ pozor.” pousmiala sa.

Jdeme vyslýchat!

31. Říjen 1840
Ordinace

Jsem opravu rád za Dianu a její lidi, protože Ti dva nevypadají zrovna na dobrý stav a bude lepší, když nás k Doktorovi doprovodí. Tam to všechno lítá jako na drátkách. Je vidět, že to opravdu není první pacient, kterého mu přivezli v kritickém stavu. Doufal jsem z celého srdce, už kvůli Ilaně že se ho povede zachránit, ale jsem připravený i na tu druhou variantu. Cítil jsem jak když se začne zmiňovat, že Ilanina bratra odvedou, jak se změnila atmosféra a jak se Ilana naježila. Což byla dost blbá reakce, protože v jakékoliv konfrontaci nemáme šanci proti zkušenějším Lovcům. Navíc by jsme jí museli chránit a už jsme prostě na straně konfliktu. Každopádně se postavím k Maře.

"Postaráme se o to. Kdyby jsme si nevěděli rady, tak se ozveme. Díky moc za pomoc."

Myslím, že spoutaný kultista by neměl být pro dva plně připravené lidi problém. Teď otázka jak moc Dianiny lidé a Diana jako taková povolí. Každopádně nechám situaci plynout a sleduji taky symboly, které Alex ukazuje Maře, takže si poslechnu co a jak. Mě sice nedává tolik smyslu ty symboly, ale překlad ano. Počkám, až jsme v místě sami, protože tohle je jen mezi sourozenci.

"Vím, že pro city některých to asi není dobrá doba, ale teď si myslím, že si já i Mara sakra zasloužíme vědět všechno. Navíc jestli z něj máme něco dostat, tak by bylo fajn vědět úplně všechno. Takže to koukejte oba vyklopit. Sakra."

Vrčím a nejsem zrovna milý a je to vidět. Dva z mých sourozenců mohli v klidu umřít, chybělo k tomu málo. Bývalí sourozenci jejich jsou kultisti a co já vím ještě. Tohle řešit v klidu fakt nejde.