Bratr

31. Říjen 1840
Chudinská čtvrť, Fabian + Shay

Kus odhozené fošny nakonec poslouží jako vhodný nástroj k vysklení okna. Ránu vedu do jedné z destiček se značnou silou, aby na místě nezůstalo příliš mnoho střepů. Pak už jen stačí prostrčit ruku, nahmatat kličku a otevřít cestu dovnitř. Z otvoru se okamžitě vyvalí dusivý dým a donutí mne na chvilku stočit tvář, než se odhodlám skočit dovnitř.
"Almo chraň," ujde mi alespoň v myšlenkách krátká modlitba. Shay je mi hned v patách, musíme být rychlí. Nakonec je to i on, kdo se v místnosti zorientuje jako první. Zatímco bojuji se slzami v očích, co mi okamžitě zamlžily pohled, sklání se nad bezvládnou postavou mladého muže. Hned si povšimnu jeho nepřirozeně světlých vlasů. Oba moc dobře víme, co to znamená.

Než ale stihnu odpovědět na jeho otázku, odkudsi se vyloupne Ilana. Vypadá...vyčerpaně. Ale je naživu.
"Bratr?" narudlé oči se mi rozšíří. Spěšně přikývnu. Cítím, jak mě bodne na hrudi. "Zatraceně!" Zatřesu hlavou, abych dostala ty obrazy pryč a vydám se za druhým lovcem k ležícímu tělu.
"Pomůžu ti s ním," kývnu na něj a přikleknu k raněnému. Přehodím si jeho paži přes ramena a naznačím Shayovi, aby udělal totéž. Ve dvou ho k oknu dotáhneme mnohem snáze a rychleji. Jakmile se ocitneme u okenic, vyskočím ven a za sebou pak vytáhnu i Ilanina bratra. Sotva ho položím na zem, rozhlédnu se kolem sebe a hledám kohokoliv v dosahu.
"Je uvnitř ještě někdo?" snažím se zjistit, dokud je alespoň jedna z cest stále volná.

Návštěva se chýlí ke konci

31. Říjen, 1840m
Chudinská čtvrť

Podaří se mi otce dostat z okna, načež mě přepadne silný záchvat kašle. Na chvíli mě to vyřadí a popadnout dech je čím dál tím těžší. Zamžourám přes chodbu a uvidím dvě siluety. Přes slzící oči mi to chvilku trvá, než ve vysoké ženě poznám Maru. Toho druhého neznám. Dostanu se k nim. Neslyšela jsem, nač se Shay ptal. A tak ze sebe dostanu jen pár slov.

"Dostaňte ho...ven...bratr." musím se na ně spolehnout, sama už nemám sílu tahat další tělo. Ani mluvit. Doklopýtám k oknu, kam jsem vystrčila otce a vysoukám se ven. Dopadnu na kolena a vidím, že už u něj někdo klečí. Než stačím cokoliv říct, sundám si šátek, zalapu po dechu a znovu se rozkašlu, až mě z toho bolestivě bodá u plic.

S tváří zašpiněnou od kouře, ve které se lesknou zelené oči, se podívám na Alexe pohledem plným emocí, a stisknu mu paži. Vypadá, že je v pořádku, až...až na tu nohu. Safra.

"Tati..."zasípu a upřu pozornost na něho. Nemusím už nahlas opakovat, že potřebuje pomoc. To je dost jasné i tak. Zmateně se rozhlédnu po okolí, abych se zorientovala v situaci.

Ještě z toho nejsme venku

31. říjen, 1840
Rodinný dům

Žár ohně jsem cítil i přes mokré prostěradlo a jen se modlil k Almě, aby mi neexplodoval prach. Asi při nás stála, protože se mi podařilo vyběhnout ven a prostěradlo ze sebe shodit, z hlavy a ramenou mi stoupala pára. Rychle jsem si začal plácat po jedné nohavici, která mi na stehně chytila, takže jsem paní Ashworthovou postavil na zem, kde se zhroutila.

Vzápětí mi s hašením začala pomáhat Diane, která se postarala i o naříkající ženu. "Dávej na ní pozor," vyhrkl jsem a rozhlédl se, abych zhodnotil situaci. První instinkt velel rozeběhnout se za Ilanou, ale to už Fabian s druhým mágem započali hašení.

Doběhl jsem tedy k otci a pomohl mu na nohy, začal jsem ho táhnout pryč od domu. "Máte sebou léčitele?!" Houkl jsem na Diane.

Zombie apokalypsa

31. Říjen 1840
Chudinská čtvrť, Fabian + Shay

Vyrazím od našeho stanoviště tak rychle, jak mi to vlastní nohy dovolí, připravená uskočit formujícímu se kouzlu. Nakonec to ale nebylo potřeba, Fabian byl rychlejší. Zacloumal s kultistou, jako by to byla jen nějaká hadrová panenka. A ani to vlastně nebylo daleko od pravdy. Koutkem oka zachytím tvář vyklouznuvší zpod kapuce, která rozhodně nepatřila člověku.
"Co to zatraceně..." nemám ani možnost dokončit myšlenku. Nezastavuji se a podivná nemrtvá postava se mi brzy dostane na okraj zorného pole. Věřím, že náš bojový kouzelník si s tím kusem shnilého masa už nějak poradí. Snažím se najít nejvhodnější cestu dovnitř. Dům už je skoro celý v plamenech, co nevidět se může zbortit a uvěznit všechny uvnitř pod rozpálenými troskami.

Téměř uprostřed pohybu mě zarazí výstřel, otočím se po směru zvuku v očekávání, že na druhém konci naleznu Alexe. Místo toho ale hledím na Diane a zbytek její skupinky, jak se neohroženě vrhají na pomoc. Jeden z nich brzy dostihne i mě.
"Mara," odvětím mu a trochu nespokojeně nakrčím rty při zmínce o oknu. "Asi nám nic jinýho nezbyde," podotknu a hledám, čím bych si ochránila ruku, až se jím budu probíjet dovnitř. Už se skoro napřahuji k ráně, když vidím vybíhat postavu skrze plameny. Záhy v ní poznám Alexe.
"To je....Ilana?" napadne mě jako první při pohledu na osobu zamotanou v hadrech, ale hned to zavrhnu. Ne, nevypadá jako ona. Což znamená jediné, ještě je někde uvnitř.
Okolí domu vypadá zajištěno, lidi od Diane se o něj určitě postarají. Pokračuji v našem ambiciózním plánu dostat se dovnitř a pomoct těm, co ještě zůstali uvězněni.
Možná jsem mohla nechat Shaye, aby šel přede mnou, ale tohle rozhodně není první okno, do kterého se dobývám. Ještě si přes obličej nasadím šátek, aby mě aspoň trochu chránil před kouřem a lezu dovnitř.

Země se točí a voda padá!

31. Október 1840
Venku

Podle všeho by Mara byla novou chodící pochodní, ale moje kouzlo bylo dost rychlé a stačilo k tomu, aby jsem uhasil kultistovu chuť k dalším experimentům s ohněm. Čím samozřejmě jsem se stal jeho cílem číslo jedna. Což je vlastně v pořádku, protože aspoň se nesoustředil na Maru, která měla volnou cestu dovnitř. Co překvapilo, ale mě bylo jak vypadal. Kdybych nevěděl, že jsme použil vodu řeknu, že ta moje kyselina byla sakra účinná. Takhle jsem se na moc nezmohl.

"Kurva s filckama co seš zač?!"

Vrčím si tak nějak pod vousy a začínám splétat další kouzlo. Hodlal jsem vyčarovat takový hezký kamenný krápník, který by ho přirazil k zemi jako motýla na výstavku. Což teda vyřešila další Lovkyně na scéně. Podle všeho jsme dělali takový bordel, že to zalarmovalo i další skupinu. Byl jsem rád, že zrovna tahle skupina je teď naším spojencem. Je to asi naším osudem spolupracovat s Dianou a spol. Sáhnu pro cukr a šňupnu si svojí dávku. Já ten opojnej pocit, když se ta temnota vyplavuje z těla, prostě miluju. Jeden z Dianiných Lovců začal hasit dům, což není blbej nápad vzhledem k tomu, že tam jsou naši. Přijdu trošku blíž a pomůžu mu. Minimálně aby se to nerozšířilo do okolí.

"Agos sa tubig!"

Peklo

31. říjen, 1840
Rodinný dům

Podmínky v domě se radikálně horší. Mámu svěřím Alexovi, věřím, že by ji vědomě nijak neohrozil. Naopak. Já se musím postarat o otce. Urvu další kousek látky, aby dýchal přes ni, avšak je to už dost krkolomné i tak. Hlavní je dostat se ven a rychle se vrátit pro Martina, jelikož ani já nemám šanci ho vzít s sebou ihned.

Cestu přes ohnivou stěnu zavrhnu. Pohled mi padne na okno. Snažím se k němu s otcem dostat, co nejrychleji to půjde. Nechám ho chvilku bez opory, protože popadnu židli a začnu s ní vysklívat okno. Jakmile je nejhorší pryč, zbytek nebezpečných střepů zlikviduju rukou v rukavici. Zřejmě se u toho i tak pořežu. To v tom spěchu úplně neřeším.

„Tati, honem...ven. Pomůžu ti.“ pokusím se ze sebe vysoukat. Pravda je takový, že dýchaní už není nic příjemného. Dám do toho všechnu sílu, abych ho vystrčila z okna a zároveň si tolik nenamlátil.

Trough the fire and flames

31. říjen, 1840
Rodinný dům

Jindy bych se možná snažil paní Ashworthovou aspoň nějak uklidnit a nebo ukonejšit, teď na to ale vážně nebyl čas. Musíme jít, než se to na nás zbortí a nebo se tu udusíme. Srazil jsem její hubené ruce stranou, shrbil se a prostě si jí hodil přes rameno jako pytel brambor. Ještě, že byla tak lehká. Druhou rukou jsem si odmotal ze zápěstí šátek a zakryl si s ním ústa, abych se aspoň tolik nenadýchal kouře. A chtěl jsem vyrazit ven ze dveří...ale ty byly v jednom ohni, vlna strašlivého žáru mě málem srazila zpátky. Tudy to nepůjde, ne s někým přes rameno. A vyskočit oknem taky nemůžu, když sebou táhnu dalšího člověka. A do místnosti se valil další a další hustý kouř.

"Vypadá to, že si nahranej. Všichni tu uhoříte. Jestli se teda dřív neudusíte..." Můj vnitřní hlas ta vidina zjevně pobavila, protože oblažoval vnitřněk mojí hlavy chvíli smíchem, který zněl jako skřípění rezavých hřebíků po tabuli. Ale vzápětí změnil tón, zněl skoro úlisně, vemlouvavě: "Můžu tě odsud dostat, tebe a tu nakaženou..."

Kousl jsem se do jazyka, abych se mohl lépe soustředit a začal se zběsile rozhlížet kolem. Ignoroval jsem hlas, fakt, že začínal znít méně a méně jako jen nevlídné myšlenky a mnohem více jako nějaká osoba v mé hlavě, která mi nabízela věci. To je problém na později. A navíc, hlasy ve své hlavě poslouchají jen šílenci. Musím se z toho nějak dostat, vlastními silami

Náhle jsem dostal vnuknutí a příval naděje přehlušil strašlivé krákorání toho hlasu. I s ženou na rameni jsem vběhl do kuchyně a začal se rozhlížet. Rychle jsem strhl ze stolu ubrus, nehledě na nádobí a vrazil látku do velkého lavoru s vodou. Vymáchl jsem ho jednou, dvakrát, přehmátl si paní Ashworthovou do náruče, abych mohl před plameny krýt vlastním tělem a přehodil mokrou, nasáklou látku přes sebe a jí, jak nejlépe to šlo.

Zaťal jsem zuby a rozeběhl se kupředu, přímo skrz plameny ven. Tohle...bude bolet.

Chaos and Help
31. Október 1840
Inside

Martin zostane po Ilaninej rane nehybne ležať na zemi pred schodmi. Omráčenie tak aspoň na istý čas zabralo.
“Martin!!” vykríkla vyplašene Ilanina matka keď sa jej starší syn zrazu vyparil z jej dohľadu a skotulal sa dolu schodmi. Svoju dcéru znovu nechcene odignorovala a rozbehla sa k lovcovi ktorý jej syna skopol dolu. “Čo si to urobil?! To je môj syn!” búchala po Alexovi zovretými päsťami kade dočiahla a kde sa jej naskytla príležitosť. Neboli to však silné rany, nakoľko bola slabá a trochu hysterická. Dokonca sa Alexovi po chvíľke hodila do náručia keď sa dom zatriasol a ona sa zlakla. V niektorej z izieb sa zrejme prepadla strecha.
Ilanin otec sa zatiaľ uprene pozeral na svoju dcéru a sledoval každý jej pohyb. Ranu si chytil oboma rukami najlepšie ako vedel. Ťažko sa mu dýchalo. Snažil sa čosi povedať, no nebolo mu nič rozumieť. Snáď len tiché chrapčavé Ilana.
Za jej pomoci sa postavil na nohy, no zostal skrčený a stále si držal ranu na hrudi.

Outside

Kultistové žlté oči sa okamžite zamerajú na Maru keď vybehne z úkrytu. Bol pripravený vyslať po nej ďalšie ohnivé kúzlo ktoré by explodovalo a snáď aj podpálilo niečo ďalšie. Predsa len, oheň sa už šíril aj na ulici pred domom od jeho posledného útoku.
Skôr než však stihol vyslať ohnivú guľu preč, stratil sa v prúde vody ktorá mu vystrelila spod nôh. Ohnivé kúzlo sa uhasilo a dokonca ho to aj zdvihlo zo zeme a on narazil nosom o kamennú dlažbu keď sa Fabianové kúzlo skončilo.
Stalo sa však niečo ….zaujímavé.
Sila vody kultistovi dala dolu z hlavy jeho kapucňu a odhalila tak jeho tvár. Nebol to však ďalší vyliečený ako Martin. Tento tu bol vyslovene nemŕtvi! Zoschnutá koža mu oblepovala lebku a pomaly odpádavala od kosti. Jedno oko bolo vyvalene otvorené a mŕtvolne bledé, druhé bola len tmavá jamka do prázdnej lebky. Nos nemal vôbec a zošúverená koža okolo jeho úst odhalovala zažltnuté zuby.



Zombie kultista zlovestne zachrapčal tentokrát smerom na Fabiana. Začal sa dvíhať na nohy a znovu sa chystal vyvolať ďalší jeho útok. Tentokrát sa však ozval hlasitý výstrel, ktorý ho zasiahol do nohy a on znovu skončil na zemi.
Vo vedľajšej uličke sa objavila Diane aj so zbytkom jej loveckej skupiny. Kolegyňa stojaca vedľa nej dlho nečakala a začala odriekavať jej zaklínadlo. Pri zombie kultistovi zo zeme vyrástli korene ktoré sa mu pevne obmotali okolo rúk a držali ho pri zemi. Dvaja z jej bratov sa rozbehli smerom k domu. Jeden okamžite začal kúzlami hasiť oheň a druhý dobehol k Mare.
“Moje meno je Shay.” usmial sa a mrkol na ňu. “Asi budeme musieť ísť dnu cez okno.” poukázal na oheň, ktorý oblizoval vchodové dvere do domu.

We are heeere!

31. Říjen 1840
Havraní hlava -> chudinská čtvrť

Mara zpomalí, ale jenom co jí dojdu nasadím stejné tempo jako měla předtím. Není čas ztrácet čas.

"Tak jakože naposled šli spolu ven z hospody a měli jsme z toho první zasvěcení do tajů lovu. Teď jdou sami do chudinské čtvrti a máme z toho další takovejhle průser, že nás prsteny tahaj za nima. "

Myslím, že si to Mara spíš nespojila, protože technicky vzato minule nebyli od nás, ale jenom za zdí, ale beru to jako celek. Co se týče další otázky, tak to byla otázka za víc jak jeden zlatý.

"Musím."

Konstatuju dost trpce, ale věcně. Už minule jsem musel a teď musím zase. Ta cesta na místo mi trošku pomůže vystřízlivět, takže to nebude zase tak zlé, ale musím říct, že bych si dovedl představit čelit nebezpečí v rozhodně lepší formě než jsem teď. Těm dvěma brzo zakážu někam chodit.

"To říkáš špatně! Bez chůvy a doprovodu osmi dalších Lovců."

Moje vnitřní já mělo pravdu. Já jsem jenom zpochybňoval, jestli by tolik Lovců stačilo. Možná dvakrát tolik a byli by v pohodě. Na místo nás neomylně navádí naše vidina, ale ten sloup kouře, který se ukazuje nad domy je taky celkem slušný maják. Problém je, že je tu spousta uliček a zákoutí, které nás zdržují. To do toho nepočítám lidi, kteří zákonitě utíkají na druhou stranu. Možná by město mělo uvažovat o vybudování cest jenom pro Lovce. Potřebujeme se rychle dostávat na místa, kde to hoří a to doslova. Místo jako takové je něco, co bych popsal jako Zkázu. Dům hoří, dým je všude a naše sourozence nevidět. Následoval jsem automaticky Maru, která v tuhle chvíli měla vůdčí roli. Ten kultista, který stál evidentně za tím zapálením vypadal, že zahoří ještě něco.

"Dávej na sebe pozor!"

Houknu v odpověď a už se moc nesoustředím na to, jak Mara vybíhá. Je to celkem šílené, ale je zase skvělý jak v určitých okamžicích přebíráme velení. Minule já, teď Mara. Já jsem rád, protože nejsem schopný teď vidět moc recionálně a domýšlet důsledky. Takže jsme dělal to, co jsem měl dělat.

"Kolumna sa tubig!"

Pronesu, když se zaměřím plně na svůj cíl. On má oheň, tak na něj hodíme vodu. Kouzlo by ho mělo nabrat jak vodotrysk ze země, uhasit oheň, který má a minimálně ho vyhodit někam do pryč.

Na cestě za problémy

31. Říjen 1840
Havraní hlava -> chudinská čtvrť

"Hm?" otočím se přes rameno, jakmile zaslechnu známý hlas. Jeho slova mě donutí i zpomalit.
"Tohle není poprvé?" podivím se. Zřejmě mi něco předchozího večera uniklo, což by ovšem v tomhle případě vlastně nebylo až tak neobvyklé.
"Seš si jistý, že to zvládneš?" zeptám se místo dalších spekulací po chvilce. Fabi vypadá, že na nás už nějakou chvíli v hospodě čekal a rozhodně se nedržel zkrátka. Nohy se mu naštěstí ještě nemotají, ale otupělé smysly jsou v každé akci jen na obtíž.
"Snad se k nám ještě někdo přidá, tohle by mohlo dopadnout fakt špatně," pomyslím si trpce, zatímco neomylně volím cestu křivolakými uličkami vedoucími do částí, kterým se každý rozumný obyvatel města vyhýbá.

Kdo by byl řekl, že se do nich vrátím tak brzy. Obraz místa přepadu mám doslova vypálené sítnici, už jen proběhnout jednou zkratkou a vím, že se ocitneme před tím kdysi slušně vypadajícím dvouposchoďovým domem. Musíme se prodrat přes několik panikařících lidí s kletbami na rtech. Mnozí ale zůstali poblíž, ti, co mohli dění pozorovat z domnělého bezpečí oken. Ti, co se s škodolibou radostí a potměšilostí těšili ze strastí druhých. Barvité popisy těl zavražděných lovců by jejich historkám jistě dodal na šťavnatosti. Ne, tady nás vskutku nevítali s otevřenou náručí. Ta slova se mi vrátila s nepříjemnou, hořkou ozvěnou a píchla mě v hrudi.
"Rychle, už jsme skoro tam!" snažím se popohnat sebe i svého bratra.

Už se jen prosmýknout kolem převrženého vozu na konci ulice a nahlédnout za roh! Pohled, který se nám záhy naskytne mi téměř vyrazí dech. Jeden z domů se pomalu propadá pod hladovými plameny, dřevo praská a kvílí. Hustý, dusivý dým v širokých vírech stoupá k nebi.
"Snad nebyli tam," na okamžik mě zachvátí strach, než si uvědomím, že vnuknuté představě odpovídá spíše budova naproti s bezvládným tělem oděným do podivné róby u jejího prahu. Mrtvý má ale společnost. Další z kultistů se právě chystá seslat další kouzlo, lze se jen dohadovat, zda máme být jeho cílem. Riskovat to ale nehodlám.
Rychle obhlédnu okolí a snažím se najít vhodný úkryt, co by nás ochránil před nejhorším. Stěna u dveří, další povalený vůz, cokoliv. Fabiho strhávám s sebou.
"Dokážeš se o něj postarat? Zkusím se tam dostat z druhé strany," rukou mu pevně stisknu rameno. "Kryj mě!" zní to skoro jako rozkaz, ale nemám jinou možnost. Nedokážu nikoho vyřídit z takové dálky, s trochou štěstí ho dokáže Fabi na nějakou dobu zabavit, abych se stihla oklikou dostat dovnitř a on mě pak mohl následovat. Nůž pro jistotu rovnou vytahuji z pouzdra, nic lepšího u sebe beztak nemám.