Kanec si vlka všimne později. A ať mu to samotnému dojde a nebo ho na vlka pošle dívka, je to jedno. Rozdají si to tady dva titáni ze zvířecí i nadpřirozené sféry.
Jsem absolutně přesvědčený, že vlk zvítězí. Protože pokud se pletu, je po nás.

Dívka obchází vlka ve snaze dostat se mu do boku či do zad. Ale to je naše práce. Dva tři hluboké nádechy, aby se zklidnilo srdce.
To by mě nenapadlo.
Pomyslím si zbytečně posměšně.
Založím šíp a napnu luk. Už při výstřelu vím, že to rozhodně nebude nejlepší střela, ale vzhledem k okolnostem… každá střela co zasáhne svůj cíl, je vlastně dobrá.

Postavím se po boku vlka a vydýchávám. Bohové nám přišli na pomoc, radkuji se. Otřu si zpocené dlaně do kalhot a rozkročím se. Pevněji uchopím topůrko. Narovnám se v ramenou. Když vlk zavrčí, srdce mi poskočí radostí. Máme na své straně spojence. Bylo by bláznosvství od něj utíkat. Vlk vyřídí jednoho, ale tady a teď není jen jeden... Dětí bylo víc... A toto místo si zaslouží očistu. Natáhnu k vlkovi ruku a na malouchvíli zavřu oči, abych zavnímala jeho energii.
"Požehnej mou zbraň, ať očistí háj od všeho nečistého." Pokorně prosím bohy.
Další mohutné zavrčení a vlk se rozběhne. Veškerý strach ze mě vyprchá. Rychle se ohlédnu na muže. Nejsem si jistá, jestli chce pokračovat v útěku.
"Střílej," povzbudím ho a vykročím dívce vstříc.

Doběhli jste k ohromné šelmě. Čím jste blíže, tím získává jasnější kontury a jeho srst nabývá bělostného odstínu. I když jste po jeho boku či za ním, jeho pohled je stále upřen na palouk. Teď si jeho přítomnosti povšiml i kanec, který si nasupeně odfrknul. Vlk na to reaguje odhalenými tesáky a zlověstným vrčením.

Kanec zahrabal kopytem a vyryl v půdě drsnou brázdu. Vlkovo vrčení zesílilo. A pak se najednou oba titáni rozběhli proti sobě.

Dívenka se zle ušklíbla a rozběhla se k vám, ne však přímou cestou, ale obloukem, zjevně počítá s tím, že se vlkovi dostane do zad nebo aspoň do boku.

Máte určitě jednu akci k dobru. Můžete střílet, podniknout nějakou přípravu, anebo klidně pokračovat v útěku. Je to na vás.
Následně si hoďte si K6.

Útěk není o cti. Útěk je o přežití. Není důležité kam utíkáme, ale odkud.
Proletí mi hlavou slova mého učitele. Pak tyto moudra vystřídá jen pohánění k rychlejšímu běhu.
Běž! Běž! Běž!
Neohlížím se. Nepotřebuju vědět, že obrovská bestie, která by uživila celou vesnici po řadu dní, nám je v patách.
Běžíme, kouknu po ženě, zda je se mnou, nazdařbůh lesem. Aspoň jsem si to myslel..

Pár kroků a prudce zabrzdím. Zírám na vlka.
“Duchové přišli na pomoc.
Hlesnu.
Vlastně si nejsem jistý, zda to je mé božstvo a nebo Marog. Ale je mi to celkem jedno. Vlk je strážcem lesa a dívka s bestií narušili rovnováhu.
Cítím se náhle mnohem klidnější. Ale i tak vlka obejdu v uctivé vzdálenosti a prakticky se za něj schovám. Stát mu po boku se neodvážím. Na to z něj vyřazuje příliš božství.

Ohlédnu se po té děsivé scenérii a málem se mi zastaví srdce, když vidím, jak kanec starostlivě očichává holčičku. Polknu hořkou pachuť v puse. Není čas! připomenu si.
Pohlédnu na vlka a pak na muže. Všechno tady mi přijde jako sen, neuvěřitelná noční můra. Ve vlkovi však vidím naději. S modlitbou na rtech se k němu rozběhnu a doufám, že jsou nám bohové nakloněni.

Zodan vyslal druhý šíp. Ani tohle nebyla vůbec špatná střela. Šíp sklouzl po malé lebce a zanechal na ní nepěkný šrám. Dokonce je vidět krev. Jak v ráně na hlavě, tak i cáry látky na hrudi jsou stále více nasáklé rudou tekutinou.

Dupot je hlasitější, ale... Náhle ustal! Marog, která se přidala po bok prchajícímu muži, se nejistě ohlédla. Kanec, ten obrovský majestátní tvor, ze kterého přímo čiší zlo, stojí proti dívence, jeho rypák ji (chtělo by se říci až něžně a starostlivě) očichává. Holčička má ve tváři bolestně nenávistný výraz, přičemž její oči se stále upírají na vás. Přesto stojí na místě.

To všechno mladá bojovnice postřehla během chviličky. Nežli se však s Avarem pořádně rozběhli pryč od těch příšer, zarazí je naprosto jiný úkaz.
Mezi stromy před vámi stojí vlk. Tak bílý, až se zdá být průhledný. Jako z husté mlhy. Jeho oči však zeleně pableskují a vyzařuje z nich neuvěřitelný klid. Klid a síla.

Mnoho času na přemýšlení nemáte. Kanec zaryčel. Nejspíš se chystá k útoku.

Když se muž vzpamatuje, na malou chvíli se mi uleví. Pomůžu mu vysoukat se na nohy a oceňuji jeho pohotovost, když znovu vystřelí. Ani si to neuvědomuji, ale stále odříkávám slova modlitby. Z mého hlasu nezní strach, jen pokora a odhodlání. Mužovo díky zazaní kdesi v dáli, ale nevěnuji mu příliš pozornosti. Neudělala jsem to pro jeho díky, ale pro záchranu vlastního života. Další šíp prosviští vzduchem. Na slovo utíkat přikývnu a rozběhnu se směrem, který považuji za nejbezpečnější. Držím sekyru tak, aby mi co nejméně překážela. Pustit ji však nehodlám. Nemáme nic, žádnou výhodu, kanec běhá rychle a dívka možná běh ani nepotřebuje, přemýšlím v duchu. Periferně sleduji muže, jestli nezakopl. Přece jen vypadal otřesen. Nenechala bych ho tu. Pokud tady máme zbyhnout, tak bok po boku. Nikdy jsem nebyla příznivcem dělení se na nějaké skupiny nebo vzájemné nenávisti. Všechny nás nakonec stejně čeká smrt.

Je to rozhodně jedna z lepších střel. Když zohledním situaci, ve které se nacházím a jaký klacek mám v ruce, ano, je to velmi dobrá střela.
Ale nestačí.
Dítě, místo toho, aby se bez hlesu složilo na zem se na nás otočí. Hrůzou se mi zježí chlupy po těle. Tohle není přirozené.
Není to dítě. Je ovládaná duchy.
Dojde mi a černé oči jen potvrzují moji myšlenku.

A pak začne tvor ječet. Drásavý zvuk se mi zařízne do mozku. Zavřu oči. Luk dopadne na zem a já se sevřu hlavu do dlaní mám pocit, že musí prasknout. Hrůza se propojí s bolestí. Toho, že jdu do kolen si ani nevšimnu.

Nevnímám čas, ale mám pocit, že bolest trvá několik věčností, než začne ustupovat. Přes závoj bolesti slyším Marog jak odříkává nějaká slova. Nerozumím jí, ale rytmika mi napoví, že to bude nějaká modlitba.

Otevřu oči. Žena se nade mnou sklání a rukou se mě dotýká. Cítím, že jsem zpocený. Tak zpocený, jako snad nikdy.
A najednou je ticho.
“Díky.“
Řeknu tiše. Tohle bolí, děkovat ženě.

Jenže na tyhle věci není čas. Ztěžka se zvednu. Z jedné strany se blíží démon v těle dítěte a z druhé strany, za doprovodu praskání větví a možná i slabších stromů kanec.
Mozek křičí na poplach a nabádá k útěku. Ale srdce avara jedná jinak. Zvednu luk založím šíp a vystřelím jednu rychlou střelu na dívku. Tentokrát mířím na hlavu.

Ale nečekám jak střela dopadne.
“Utíkat!“
Vykřiknu, ale sám si tím nejsem jistý. Ale lézt na strom mi přijde úplně zbytečné. A další možnost není.

Marog odříkává modlitbu s jednou rukou položenou na Avarově hrudi. Síla jejích slov působí nejen na Zodana, který se po pár záškubech uklidní a jeho tvář nabývá opět příčetného výrazu. Také démon v dívčí podobě se projevil jako citlivý k svaté mluvě. Křik nepatrně zakolísá, až najednou ustane.

Kdysi jistě velmi pěkná a roztomilá holčička má nyní tvář zkřivenou hněvem a nenávistí. Těžko říci, co vede ducha, který ji posedl, k takové nenávisti k lidem. Snad si jen hájí své teritorium. Možná má zkrátka rád čerstvou krev a oběti. Nebo vidí daleko do budoucnosti a zná možný osud svého království? Na to nikdo z nás nezná odpověď. A upřímně řečeno, ani jeden z vás ani nemá na nějaké filozofování čas.

Dívenka se přikrčeně krok za krokem vydává k vám, přičemž její špinavé ruce s přerostlými nehty teď připomínají pařáty dravce. Je dozajista připravena škrábat a kousat. To ale není všechno. Vaše smysly jsou nyní zbystřené na nejvyšší míru, a proto vám neunikne dupání kopyt provázený praskotem větví, jež se jasně přibližuje. Ten dusot znáte. Není pochyb, je to KANEC!

Uchvátí mě mužovy střelecké dovednosti. Šíp neomylně zasáhne cíl. Opět jsem ráda, že je tu se mnou. Než však stihnu jakkoliv zareagovat, Jelenino tělo dopadne s tupým žuch na zem. Žena je mrtvá a mně se obrátí žaludek.

Když spatřím výraz holčičky, zapomenu dýchat. Pohled do jejích očí mi vezme všechna slova. Vždy jsem ve skrytu duše doufala, že dětem se takové hrůzy musí vyhýbat.
Dívčin křik mě v první chvíli paralyzuje. Hlavou mi probleskne modlitba a slova mé mentorky, která mě vrátí do reality. Pozvednu sekyru a pohlédnu na muže. V uších mi zvoní a jeho křik k nim dolehne až teď. Muž se svíjí na zemi. Přikrčím se k němu a pokud by měl v ruce nějakou zbraň, kterou by se mohl ohrozit, pokusím se mu ji vzít.

Začnu se nahlas modlit, je stejně jedno, jestli nás někdo uslyší, protože tohle bylo sakra nepřeslechnutelné. V přikrčení se snažím zaštítit jeho tělo. Dívám se na pekelné stvoření a nemám strach. Ve tváři se mi spíš zračí výzva.

"Matko, slyš má slova a zavolej mé sestry na pomoc; Stařeno, slyš má slova a nedej ďábelskému nadvládu nad našimi těly; Tkadleno slyš mé volání a dej mi sílu k boji..." pokračuji v modlitbách.
"Ochráním tě." Položím muži ruku na hrudník a snažím se nahlas dýchat, aby kopíroval můj rymus nádechů a trochu se uklidnil.