Bitva s démonem

Zvládnu jen bezmocně ležet na lesní půdě, zatímco mě větve nemilosrdně bičují. Křičím bolestí, nedokážu to zarazit. Rukama si kryju hlavu a větve do mě mlátí a mlátí. Začínají se mi dělat pořádné modřiny a halena se mi nepříjemně lepí k zádům. Krvácím.

Údery neustávají. Nemám ponětí, jak dlouho už tu ležím, přijde mi to jako hodiny, ačkoli to ve skutečnosti nemůže být více než pár minut. Pomalu mi dochází, že tohle je konec. Zemřu tady. Ubitá k smrti démonem. Už nikdy neuvidím svou Kali. A v ten moment rány konečně přestanou.

Okamžik nejsem schopná pohybu, nemohu uvěřit, že to přestalo. Sundám ruce z hlavy a rozhlédnu se. Moc toho ale nevidím, oči mám plné slz, které mi vytryskly bolestí. Je mi jasné, že nemám mnoho času, démon nebude čekat věčně. Vyhrabu se na všechny čtyři a ten pohyb spustí celou novou sérii bolesti, jak se mi rozdrásané svaly na zádech pohybují. Znovu mi vyhrknou slzy, hřbetem ruky si je vzteky otřu. Pomaličku se šourám ke svému meči, který leží opuštěný na zemi pár kroků přede mnou.

Ale i to mi najednou přijde nesnesitělně daleko. Cítím, že mi po zádech stéká několik čůrků krve. Bolest je téměř nesnesitelná. Záda mě pálí čím dál víc a já někde v hloubi duše vím, že nebudu schopná meč zvednout.

Musím si to ošetřit. Ztrácím moc krve... pomyslím si, ale zní to jaksi vzdáleně a prázdně. Najednou mi přijde jako nejlepší nápad si prostě lehnout na lesní půdu a čekat. Čekat na smrt, která bezpochyby brzy přijde. Další a další krev se mi vsakuje do haleny a stéká mi na břicho, kde špiní halenu.

Hod: 1

Zodan

Je tomu už několik dlouhých zim, co ho jeho horda nechala na holičkách. Padli do léčky. Kdo by to byl řekl, že toho ti kozí pastevci budou schopni? Měl zkrátka smůlu. I když, jak se to vezme. Většina jeho druhů zemřela hned při potyčce. To byli šťastlivci! Ti, co nezemřeli, byli zajati. Z nich byla dobrá polovina mučena a poté nejspíš obětována. Zodan nevěděl. Byl záhy po svém zajetí prodán do otroctví nějakému významnějšímu Slovanovi. Nebylo s ním zacházeno špatně. Ne tak dobře jako se sobě rovným, ale ne tak hrozně jako se psem. Ve vesnici zastával funkci holky pro všechno. Až když dostal náčelníkův syn do zraněné nohy sněť a Zodan ho vyléčil, získal si náhlý obdiv. Snad si na něj časem zvykli. Snad i na jeho cizí, zjizvenou tvář. Ale žádná žena ho pochopitelně nechtěla. Jednoho dne utekl.

Potuloval se krajinou, aby ho tuhle vyhnali, támhle mu jen hodili pár suchých placek, jinde po něm házeli nejen kamení, ale chtěli ho jistě i zabít, jelikož si mysleli, že je to zvěd nové vlny avarských nájezdníků. Postavil si chýši u lesa a byl nějakou dobu soběstačný. Jenže lidská nenávist nezná mezí. Jednou se vrátil z lovu a našel místo svého obydlí jen hromádku popela. Nehoda se dala vyloučit už kvůli neumělé sošce Peruna stojící na osekaném kůlu opodál.

Se zbytkem svého skrovného majetku se pustil na druhou stranu hvozdu a byl už podruhé v životě zajat. On! Kdyby ti prašiví Slované věděli, jaké úcty se mu dostávalo tam u něj na východě. Tentokrát to byl ale zvláštní spolek. Pouze ženy! Nikoho jiného nezahlédl. Jen ženy a dívky. Dva dny a noci byl připoutaný u paty zaraženého kůlu. Válel se uprostřed bahnitého plácku, pouta pevná, nešlo uniknout. Jeho zbraně mu byly pochopitelně odebrány.

Teď, nad ránem byl odvázán. Nedostal ani napít. Dvě bojovnice s oštěpy ho pohánějí zase kamsi do lesa. V ranním šeru tábor ještě spí. Chtějí se ho tedy nejspíš zbavit, bleskne mu hlavou. Jenže náhle se v lese, kde je ještě větší tma nežli na otevřené mýtině, zjeví něco neuvěřitelného. Obrovský bílý vlk. Je průhledný. Hledí chvíli zkoumavě na Zodana svýma hlubokýma očima. Pak pokračuje v chůzi, zajde za strom, jenže místo toho, aby se opět zjevil na druhé straně kmene, zmizí.



A najednou zas klid. Avar očekává dloubnutí do zad nebo rovnou smrtelnou ránu, ale nic se neděje. Opatrně se otočí a shledá, že jeho doprovod leží na zemi. Oči obou žen jsou zavřené a pravidelně oddychují. Oštěp jedné z nich leží poblíž jejího těla, ta druhá jej stále svírá v ruce.

Na přemýšlení však nemá moc času. K jeho uším dolehnou z povzdálí podivné zvuky. Než je stačí identifikovat, zakřičí odněkud shora jakýsi dravec.

Horší než špatné

Po té nevydařené ráně se rychle schovám za strom - dost na to, abych byla skrytá ale zároveň abych úplně neztratila přehled.

Nutím se do klidu. Jak jsem mohla promarnit takovou příležitost?!

Nečekám moc dlouho... cítím a hlavně vidím, že pohyb větví ustal. Ta věc ví, že se něco stalo. Ví, že je tu někdo další. Chci si udržet pozici lovce... nedovolím, aby se ze mě stala kořist!

Založil další šíp. Nakloním se, zamířím a vystřelím.

Schoulený na zemi jen s těží počítám rány, které se jedna po druhé připočítávají. Šlehance už splývají a tak ani nevím, kam zrovna další rána dopadla. Trvá to celou věčnost a já už jen čekám na konec, který tohle všechno jednou provždy ukončí.
Nedovolím si sundat ruce z hlavy a tak jen poslouchám co se okolo mě děje. Slyším Miru, jak křičí na Zoru.
"Dobrý, Zora je asi v bezpečí Miry, co Sáva, jo už ho slyším. Taky nedopad asi nejlíp. ten zatracenej démon, jak ho jen zabavit, aby jeden z nás měl nějakou šanci. A můj sokol, je v pořádku, já vím, je tu nebezpečí, slyším tě. Drž se."
Jako bych opustil své tělo a myšlenka byla moje oko, které teď s hrůzou sleduje to utrpení a bezmoc. Něco mě však v jednou okamžiku vrátí zpět do reality.
Vše ustalo, jako by starý kozel opět zasáhl a svou magií zastavil na kratičký čas démona. Čas, okamžik který nesmím propásnout. Šílený strachy nahmatám rychle svůj meč a nehledě na bolest a nemohoucnost se vrhám několika skoky na démona. V posledním skoku sepnu oběma rukama pevně meč a vší zbylou silou seknu po démonově pravé ruce, větvi nebo co to je. Po té dopadnu za démona a pokusím se rychle zvednout. Sil rychle ubývá a smířen z rychlím koncem se pokusím o poslední vzdor a odpor.

Začínají se vám dělat jelita tam, kde vás zasáhl démon svým "bičem" víckrát. Miře skrz sukno haleny na zádech prosakují krvavé pruhy. Sáva má co dělat, aby neupustil dýku, jak si rukama chrání hlavu a dostal několikrát přes prsty.

Ten dřevěný zvuk nejspíš nikdo z vás nezaslechl. Možná sokol. Ale ten se dolů z nebe nehrne. Jen občas zoufale zapíská, jako kdyby povzbuzoval svého pána. Dřevěný zvuk, jako když udeříte klackem do silnější větve. Nic se nezlomí, jen se pružně odrazí.

Šíp odletěl stranou a neškodně dopadl na zem. Jelena v duchu opravdu kleje. Taková šance! V ten moment se však onen duch zarazil. Trvá to sotva pár vteřin. Větve zůstaly zvlněné ve vzduchu, ale nehýbou se. Hlava s parožím se pootočila na jednu stranu, snad větří nebo nejspíš vyhodnocuje, co se to právě stalo.

Vy ale máte moment. Moment, kdy vám relativně nic nehrozí. Je třeba ho využít. K útěku nebo k útoku. Co to bude?

Příliš lákavé výzvy

Za chvíli už vnímám jen démona. Každý jeho pohyb. Vídali jsme ho. Vídali a nechali být Proč? Kvůli vlastnímu bezpečí? Ze strachu?
Tomu je konec!

Bude moji dnešní kořistí. Lstivou a schopnou. Nebezpečnou a pro nezkušené smrtící.

Bude mojí dnešní výzvou. Důkaz mých schopností. Jejich ukázka. Ne, nebude to lehké. Nesmím nic uspěchat.

Zklidňuji dech. Zkouším se na tu věc naladit. Splynout. Jako když lovím zvěř. Když předvídán každý její pohyb ještě dřív, než sama zjistí, co chce vlastně dělat.

Natáhnu tětivu, vypustím první šíp...

...a zatnu zuby. Všechna koncentrace byla zbytečná. Šíp odrazil jeden z poletujících. Mám co dělat, abych nezačala klít nahlas.

Jáchym málem ztratil vědomí. Nakonec "jen" zůstal na čtyřech. Po jeho čele stéká pramínek krve. Sávovi se nevede o moc lépe. Jeho ruka se zbraní je omotaná silným kořenem a ten utahuje své sevření. Tasí tedy dýku a snaží se svých pout zbavit. Přitom se nevyhne tomu, že sám sebe nešetrně pořeže. Je však volný!

Mira obětovala svůj pokus lesnímu duchovi ublížit a snaží se zbavit kořenů Zoru. Třese s ní, hledí jí do očí a naléhavě na ni mluví. Pomohlo to! Zora se probrala ze zlého snu, ve kterém její kosti visí z větví suchého stromu a chřestí ve větru. V jejích očích už není strach, ale nenávist. Ano, nenávidí toho démona za všechny ty mladé životy, které si vzal. Teď jí nezáleží ani tak na tom, jestli dostal Václavku nebo ne.

"Myslíš, že i moje lebka skončí zarostlá v mechu? To se pleteš! Už nedostaneš žádné dítě. Už nikdy, slyšíš? Je konec ubohých obětí. Skončíme to teď a tady!"

Dřevěné zavrzání znělo jako zlostné zavytí. Poté, co mu jeho prvotní plán nevyšel, démon přešel do protiútoku. Z několika kořenů se staly biče, které se teď míhají velkou rychlostí kolem vás. Švihají vás přes lýtka, stehna i záda. Schoulení, kryjete si hlavy a přední část těla. Zdá se teď nemožné se z toho decimujícího výprasku vymanit. Poleví to?

Jelena ze své pozice vidí jasně naprosto každý detail. Jen démon je k ní otočený zády. Jeho parohy se klidně pohupují, zatímco jeho končetiny jsou rozpaženy a prsty směřují vzhůru v nějaké extatické křeči.

Šepot lesa

Většinou to poznám – tu chvíli, kdy pronásledovaná zvěř změní směr. Lovem jsem strávila bezpočet dní. Rozeznám, když listím pohybuje jen vítr. Slyším, co většina neslyší. Vidím, co ostatní nevidí. Stopy jsou jako ozvěna, jako vibrace, která zůstává i potom, co utichne buben. Ale dnes? Dnes je všechno jinak! Dnes mi moje kořist unikla. Stojím a poslouchám – otáčím hlavou v gestu bezmála zvířecím – snažím se zachytit sebemenší zvuk… ty tiché kruhy na hladině lesa. Nic!

Nic? Zpozorním. Něco přeci! Zvuk, který sem nepatří. Není můj. Nepatří mému lovu… ale můj lov už je stejně ztracen! Přikrčím se a vyrazím.

Nejdřív běžím, postupně však zpomaluji. A nakonec se plížím. Opatrně se kradu k místu, kde probíhá boj. Vytáhnu luk, připravím šíp…

Skrytá za stromem přihlížím tomu, co se děje. Máme svá pravidla. Já mám svá pravidla. Jedním z nich je nezasahovat bezhlavě. Druhým snažit se dodržovat první pravidlo… což se mi zpravidla nedaří.

Neznám celý příběh. Neznám cizince. Nevím, proti čemu stojí a proč. Proto se zatím jen dívám. Hledám – cokoliv, co mi prozradí víc. Odkud jsou? Jací jsou? Pomáhají si? Budou nepřátelští? Větší pozornost však věnuji démonovi. Pokud se rozhodnu pomoci, chci znát jeho sílu, jeho slabá místa, jeho schopnosti. Možná se on stane mnou dnešní kořistí.

Bitva s démonem

V ruce držím svůj meč a nejistě se dívám na démona před námi. Dlaň mám zpocenou a jílec mi klouže. Mám strach... uvědomím si. Sleduji počínání Jáchyma, který se na démona vrhl společně se Sávou. Jáchymovi se ale nedaří a dostane ošklivou ránu do hlavy. Je mi jasné, že se na démona nemůžu jen tak vrhnout. Zastavil by mě dřív než bych se k němu vůbec přiblížila natolik, abych ho mohla zasáhnout. No tak, Miro. Přemýšlej! Nemůžeš tu celý boj jen tak stát! Kali na tebe spoléhá.

Jenže mě nic nenapadá. Rozhlédnu se po Zoře a Sávovi. Zora stojí jako přikovaná na místě. Hledí na ducha. Ale to není jediné čeho si všimnu. Kolem dívčiných nohou se obmotová smyčka z kořenů. ,,Zoro!" zavolám dívčino jméno a překonám tu krátkou vzdálenost, která nás dělí. Stoupnu si před dívku tak, abych jí pokud možno zakryla výhled na lesního ducha a pustím se do přesekávání kořenů kolem jejích nohou.

Musím ale být opatrná, tak abych Zoru nezranila. ,,Zoro! Zoro, slyšíš mě? Musíš se probudit! No tak! Potřebujeme tě, Zoro!" křičím na dívku prosebně zatímco přesekávám kořeny. Nakonec položím dívce jednu ruku na rameno a jemně s ní zatřesu a znovu vyslovím její jméno. Přestanu ale dávat dostatečný pozor na své okolí a svou chybu si uvědomím až příliš pozdě.

Cítím, jak se jeden z kořenů nepozorovaně obmotal kolem mého kotníku. Škubne mnou do strany, pryč od Zory. Přistanu tvrdě na zemi a jen zoufale lapám po dechu. Kořeny se mi plazí po nohou dál.

Hod: 3

Boj pokračuje

Asi jsem si měl více všímat okolí, protože jestli ten první pád měl být upozornění, to následující byl trest za opovážlivost.
Opřu se o meč a s bolestivým syknutím se zvednu. Jenže smůla která mě provází, nechce své dílo jen tak ukončit a tak si nevšimnu, že odněkud přiletěla asi větev, kořen, nevím. Padl jsem jako švestka. Meč jsem upustil vedle sebe. V bolestivé křeči se svíjím a snažím se nějak probrat a pokusit se zvednout.
Jenže to nejde, motá se mi hlava, vidím jen mžitky a všechny zvuky okolo sebe slyším, jako by splývaly v jeden nekončící hučící tón.
Mrskám se na zemi jako čerstvě vytažená žížala z kopky hnoje. trvá to nekonečně dlouho a já si začínám uvědomovat, že jestli se mi má něco stát, tak to bude teď a tady a já s tím nejsem schopen vůbec nic udělat. Asi jsem omdlel.