Může za to snad démonova aura, jež ve vás vzbouzí opět obavy, ne-li strach? Počáteční nadšení z honu se během trmácení lesem a cestou přes různé překážky, včetně únavy, přeměnilo v opatrnost. Ztratili jste možná důležitou iniciativu. Převahu. Každý sám za sebe jste se zkusili prodrat blíž a zaútočit. Vesměs neúspěšně.

Jáchym má bouli a mírně naražené koleno. Meč však drží a je odhodlán k novému pokusu.
Sáva měl větší štěstí, ačkoli rána mu zdaleka tak nesedla. Oštěp byl vržen, po čem sáhne nyní?

Zoru znovu paralyzoval strach. Oči toho lesního ducha ji přikovaly na místě. Několik slabších kořenů už se pokouší to ještě pojistit a znehybnit jí nohy.
Toho si naštěstí všimla Mira, která se k útoku ne a nemohla odhodlat. Nyní je to ona, kdo přesekává plazivé výhonky u Zořiných chodidel. Snaží se ji probrat a přinutit k nějaké akci.

Druhé kolo:
Bude to teď těžší.
1-3 = vaše zranění či vyřazení z boje (čím méně, tím hůře pro vás)
4-6 = zásah (čím více, tím hůře pro paroháče)

Druhý souboj s Démonem

Přestože jsem vybíhal za démonem jako první, brzy jsem o vedení přišel. Jáchym a jeho ptáček nás docela spolehlivě vedli. Cesta vysokým tempem, náročným terénem a přeci jen už s určitou únavou si vbírala svoji daň, několik vystouplých kořenů se postaralo o zápřah na kotníky a kolena, větve mě snad šlehaly stále do stejného místa na tváři. Zničehonic se Jáchym zastavil a po chvilce jsem mezi stromy zahlédl naši kořist. Nebo jsme snad vstoupili do pečlivě připravené pasti? Těžko si teď vybavuji, jakým směrem je hořící strom a starý kozel. Podle kouře bychom ho ale neměli mít problém najít. Jáchym se tentokrát ujímá iniciativy, nepokouší se o vyjednávání a rovnou útočí. V jiné situaci by jeho pád možná vypadal komicky, ale nyní nám jde o život a pro smích zde není místo. Odhadnu vzdálenost, zkontroluji prostor před sebou a vší silou vrhám oštěp na cíl. Bohužel jsem nedošlápl úplně přesně, noha trochu sjela a část energie se nepřenesla do rychlosti oštěpu. Oštěp tedy nezamířil přímo do míst, kde bych běžně očekával srdce. ale ostří zamířilo mírně dolů a doleva. Pokud nevytáhne z rukávu další trik, oštěp jej zcela jistě i tak zasáhne. Nevrhám se bezhlavě do dalšího útoku, ale vyčkám, až se zvedne Jáchym, případně zda s nějakým nápadem nepřijde Zora s Mirou.

Čas pomsty


Jako by celý les byl proti tomu, aby jsme onoho ducha, přízrak dostihly. Stále se nám něco plete pod nohy, kořen, větev, i když vypadá cesta v pořádku něco se vždy nějak nešikovně nastaví a jen tak tak držím balanc. Sokol mě však drží ve střehu a jeho pískot mě ujišťuje v tom, že běžíme správným směrem.
"Co je asi s faunem, doufám, že to rozdejchá, jeho zásah nám všem zachránil nejspíš život. Musíme ho potom najít a nějak se mu odvděčit."
Ani náznakem si nepřipouštím, že by jsme měli podlehnout a prohrát s tím zlem, které pronásledujeme.
Najednou se před námi zjeví, jako by na nás čekal. V gestu pro boj nás očekává. Neváhám ani chviličku a s mečem v ruce se chystám k útoku, jenže....
Jestli jsem do teď měl štěstí, tak jsem ho právě většinu ztratil. Udělám jeden krok, jen jeden a z útoku se rázem stane pád, jako bych celý den popíjel a neudržel se tím pádem na nohách. Být o kus blíž k protivníkovy, padl bych mu rovnou k nohám, kořenům a jen bych čekal na poslední ránu.
I když jsem si pořádně natloukl, meč jsem z ruky zázrakem nepustil, ale ta bolest je slušná. Levé koleno mám v jednom ohni a jako by to nestačilo, ještě se pořádně praštím hlavou o nějakou větev, která tam, dal bych ruku do ohně za to, určitě před pádem nebyla.

Bez dlouhého rozmýšlení jste se oprášili, posbírali své věci, vděčně pokynuli starému faunovi a vyrazili jste do lesa. Pronásledování lesního ducha v lese… Inu, řekněme, že jste se řídili instinktem. Také vás občas nasměroval Jáchym, který nějak vnímal, kam ho jeho sokol navádí.

I tak jste se brzy unavili a své tempo zmírnili. Zora je mrštná, ale přeci jen potřebovala vydechnout. Ostatním malá přestávka, během které jste se alespoň napili, dala prostor se zamyslet, zdali je moudré mít Zoru s sebou. Vždyť právě po ní onen démon pásl! Ale Mira vidí v její blízkosti jakousi útěchu, že třeba naleznou její milou Kalinu. I Sáva s Jáchymem by se necítili dobře, kdyby snad dívku zanechali s kozlím šamanem u hořícího stromu nebo, bůh chraň, někde samotnou v lese.

Znovu jste se rozběhli za dravčím zaskřehotáním. Zdá se vám to, nebo se vám kořeny pletou víc do cesty? Často na nějaký vratce došlápnete, že z toho jen zázrakem není podvrknutý kotník. Nejednou jste každý zakopli a tak tak v běhu ustáli pád. Když se opět ozval sokol, víte, že jste blízko.

Zbystřili jste a v ten okamžik ho vidíte. Mezi stromy. Čeká. V očních důlcích jelení lebky svítí zlověstná světélka. Své paže pozvedá v gestu, které je jasně bojové. Teď máte možnost ukázat, co pro něj máte jako oplátku za jeho předešlý vražedný pokus.

Před svým příspěvkem hoďte k6.

1-2: jste nějakým způsobem zranění, limitovaní
3: je tu překážka, ale jste schopni si s ní poradit, pouze jste se nedostali k útoku
4-6: úspěch = zásah nebo jiná podařená akce, čím vyšší číslo, tím lepší

Opět se štěstím


Situace nabere nečekaný spád od té doby co se zjeví zvláštní démon. Můj pokus zatít meč do stromu byl asi správný, jenže démon je mocný a nemá slitování. Než se naději, všude okolo nás se ze země derou kořeny a rychle se nás zmocňují.
Nevím co dělat dřív, zachránit sebe od spárů kořenů, vysvobodit ostatní nebo držet Zoru, aby nebyla unesena.
Máme však opět neuvěřitelné štěstí, náš průvodce, starý kozel, není asi tak bezmocný jak se zdálo. Cosi zamečel a když zarazil svou hůl do země, kořeny se rozpadli v prach a démon se dal na ústup, i strom začal hořet, což považuji za dobrou zprávu a tím se ho už nevšímám.
"Plameny se o tebe už postaraj."
Pomohu Miře a Zoře se dostat ze šoku a rozeběhnout se za přízrakem.
Za chvilku jsme už všichni zase v pořádku na nohách, někdo malinko v šoku, ale to se spraví. Kozel nás, podle toho co pochopím ze Sáviho pokřiku, nabádá k pronásledování onoho přízraku.
Hvízdnu na sokola, aby nás vedl a vydávám se za ním.
"Jak řek Sáva, deme, sokol nás povede.
Nemá cenu se teď zdržovat, když je převaha na naší straně. Další šanci už nemusíme mít."
S mečem v ruce se vydávám na pronásledováni onoho stvoření.

První souboj s Démonem

Můj pokus o navázání rozhovoru nepřinesl příliš užitku. Během okamžiku se na nás začaly sápat kořeny stromu. Pokusil jsem se je trhat, ale rychle mne svázaly a všechny své síly jsem musel využít, aby mne zcela neznehybnily nebo hůř. Těžko říct, zda bych se z této situace sám dostal. Ale ozvalo se zamečení starého kozla. Cukl jsem s sebou a čekal na smrt jeho rukou. Místo toho se zvedl zvířený prach a kořeny mě okamžitě pustily. Svou pozornost jsem věnoval napřed rohatci, který, jak se zdá, nás osvobodil a zahnal ten přízrak. Poté se věnuji i ostatním. Zdají se víceméně v pořádku. Runa, kterou kozel poté nakreslí mluví jasně a není čas přemýšlet, jestli je to dobrý nápad.

Rychle za ním!
Mrknu na Jáchyma, který se zdá být v nejméně otřesen a pomohu na nohy a do běhu i Miře a Zoře. Nechci nikoho nechávat tady. Pokud bychom ztratili stopu, mohl by se sem vrátit a možná by jej už podruhé nezahnali. Nemám nejmenší tušení, co udělat, až (jestli) ho doženeme.

Zabít ho? Zajmout a zkusit z něj dostat informaci, kde dívky jsou?

Ten démon se zjevil tak náhle, že to vážně vypadá, jako kdyby se vyloupl přímo z kmene jednoho ze stromů poblíž okraje téhle ponuré mýtiny.

Sáva se pokusil vyjednávat. Mira naprosto zkoprněla. Ty zuby, ty prázdné oční důlky. To ostré paroží... Vzalo jí to dech. Snad jen Jáchym zachoval duchapřítomnost, a když se pokusil zaseknout meč do stromu, reagoval pružně na to, na co jste opět nebyli připraveni. Aniž byste si toho povšimli, ze spálené půdy se zvedly kořínky a kořeny a snaží se vám omotat končetiny. Většinu z vás už drží. Jáchym jediný se stačil vysekat dříve, než ho obemkly dřevnaté šlahouny.

Sáva sebou škube a pokouší se oštěpem zasadit ránu nejtlustšímu vláknu, musí však dávat dobrý pozor, aby se sám nezranil. Když sahá po sekyře, další kořen už zápolí s jeho silnou paží. A je to vskutku rovný boj. Mira má podražené nohy dřív, nežli se naděje. Leží na zemi, vrtí se a máchá rukama, aby odehnala tenké kořínky, jež se jí sápou po hrdle. Díky svému krátkému meči zatím odolává. K protiútoku však nemá prostor. Zora vyděšeně těká pohledem z onoho přízraku ke svým nohám. I ony jsou již pevně chycené. A ten lesní duch ji pozoruje, jenom ji, evidentně ho fascinuje, a už natahuje své dřevnaté pařáty směrem k dívce. Kořeny jako kdyby ji začaly posouvat a přibližovat ke svému pánovi.

Jáchym neví, zda dříve zachraňovat Miru od uškrcení, držet Zoru, aby nebyla unesena , anebo osvobodit Sávu a mít více sečné síly. Má však sám co dělat, aby dotěrné a stále útočící výhonky včas krátil u svých nohou.

Pak se ozvalo zamečení. Starý faun zasáhl. Rozkročen, provedl nad hlavou rozmáchlé gesto svou holí a posléze udeřil jedním jejím koncem do země. Zvedla se vlna popela a spálené hlíny. Veškeré kořeny padly na zem jako bez života. Jste svobodní! Strom dokonce začal konečně hořet. Ozvalo se zamručení, jako když se ve větru ohýbá stará rozvrzaná větev. Démon ustupuje zpátky do lesa.

Na jedno koleno ovšem padl sám faun. Z koutku tlamy mu teče pramínek krve. Muselo ho to neskutečně vyčerpat. Opírá se o hůl, zhluboka oddechuje a pak pozvedl své kozlí oči na Sávu. Kopýtkem nakreslil do půdy před sebou pár jednoduchých run a ukázal k houštinám, v nichž právě zmizely přízračné parohy.

Nečekané překvapení


Nikdo nic nenamítá a tak bez dalších zdržovaček zapaluji tento prokletý strom. Faun však je jiného názoru a začne ustrašeně mečet a dávat najevo, že to není dobrý nápad. Ani sám strom se nechová přirozeně jako obyčejný suchý strom. Co jsem mohl také od tohoto místa čekat, snad nic se tu nechová jako obyčejná příroda. Vše je tu protkané kouzly a čáry.
Nic mě neznepokojuje do té doby, dokud neuslyším zlověstné zahvízdání mého sokola. Teprve teď znejistím a začnu se rozhlížet okolo sebe.
To už ale v naší blízkosti stojí prazvláštní postava. Nevěřím svým očím, zprvu se mi chce dokonce i utíkat.
"U všech lesních duchů, co je zase tohle. Je tu vůbec něco normální? "
Probleskne mi hlavou při pohledu na onu divnou, jak ze zbytků celého lesa seskládanou, postavu. Louč kterou jsem chtěl už odložit teď rozhodně nehodlám pustit z ruky a reflexivně beru do pravé ruky meč.
to co se děje potom mě zarazí ještě víc, Sáva chce vyjednávat. Jako v jiných situacích bych to uvítal, ale tady? přijde mi to jako čiré šílenství.
"Kurva Sávo, co to děláš, sou bytosti, který prostě nekomunikujou, kór, když jim zapálíš strom."
Vydedukuji, že zjevení je tu z tohoto důvodu.
Potom mě něco napadne.
"Sávo pozor, něco vyzkoušim, třeba to všechno urychlim, drž se zpátky."
Chvíli počkám, než Sáva zareaguje, přistoupím blíže ke stromu, který se urputně brání plamenům a zaseknu meč do jeho kmene a u toho sleduji, co na to naše stvoření.

Zloděj dětí

Poměrně snadno vytvoříme u paty stromu hromádku, kterou Jáchym svou pochodní zapálí. Hromádka hoří pěkně, ale strom se v souboji s ohněm netváří tak seschle, jak předtím vypadal. Chvíli se koukám na oheň a valící se dým, když se nad námi ozve křik ptáka. Když se otočím zpět, uprostřed spáleného porostu stojí ...
Lesní duch?
Chvíli na něj zírám. V kouři jsem necítil nic zvláštního, co by ošálilo mé smysly jako umí různé směsi bylinek a vývary z hub.
Je tedy skutečný?
Trochu jsem doufal, že kouř přivede tvůrce tohoto stromu sem, ale nečekal jsem, že přijde tak rychle. A neslyšně, přestože přes popraskávající Není moc pochyb o tom, že právě ten před námi vytvořil tento strom a pravděpodobně má na svědomí řadu lidských životů. Ale my musíme najít ty holčičky a k tomu potřebujeme informace a stopy. Přesvědčím svou ruku, aby se zatím nezkoušela trefit oštěpem do důlku v lebce a udělám jeden malý krok kupředu. Nemám podle čeho poznat, jak reaguje na hořící strom.

Hledáme dvě dívky ...
Musí vypadat zvláštně snažit se komunikovat s touto bytostí. Na druhou stranu dnes jsme mnoho normálního nezažili ještě. Sáhnu do váčku a vytáhnu několik kamínků. Ani se na ně nepodívám, protože vím, že proroctví nemluvilo o tom, že mě sežere jelen s větvemi místo rukou. Mám nutkání se otočit na naše kozly, ale musím se spolehnout na to, že se ještě alespoň chvíli budou bát mého oštěpu.

Zora hystericky ječí na starého fauna. Není divu. To poznání je děsivé.
I Mira se snaží za každou cenu vytlačit z mysli představy o neutěšeném konci mnoha neviňátek. Že by takhle mohla skončit Kali, si raději vůbec nepřipouští. Je jí ale nevolno. Možná tou situací, možná tím místem, možná v tom má ještě prsty omámení z paseky faunů. Nechává každopádně konat muže.

Jáchym připravil pohotově pochodeň a Sáva, který nejprve obložil kmen desítkami kostí odřezaných z větví, vykřesal do suché hubky jiskru. Pochodeň chytla pěkně, po chvíli se vzňaly i kůstky, pak i ty větší. Jde z toho mrazení, ale přikládáte dál, až na stromě nezbyla ani kostička. Jenomže strom nic! Trochu na něm místy bublá ona lepkavá tekutina. Škvíří se to a jde z toho čoud, ale to evidentně staré dřevo prostě nehoří. Jako by ho snad chránilo... nějaké kouzlo?

Zora první zaregistrovala faunovo nespokojené, ba přímo zoufalé zamečení. Vytřeštěně hledí nejdřív na vaše počínání, pak se začne ustrašeně rozhlížet kolem. Očekává snad, že se teď něco stane? Do praskání vyschlých kostí v epicentru žáru se ozve dravčí zahvízdnutí. Jáchymův sokol... Něco se blíží!

Neslyšně, snad ani nezapraskal okolní porost, možná se tam na zčernalé zemi objevil jen tak.