Strom jako z noční můry

Faun nás někam vede. Nemám důvod mu nevěřit, a kdyby - mám svůj meč a s sebou dva statné chlapy. Nějak bychom se odsud dostali. Nechám Zoru jít před sebou a sama průvod uzavírám.
Děda nás dovede až ke.. stromu. Ověšenému kostmi. No páni. Celý tenhle výjev se mi vteřinu od vteřiny líbí míň a míň - až se musím nenápadně štípnout do předloktí, jestli tohle celé náhodou není nějaký bizarní sen. Au. Výborně.

Od stromu se nejdřív držím v uctivé vzdálenosti, ale zároveň mi připadá podivně fascinující - a tak zatímco se starý faun opět snaží se Sávou domluvit runami, odvážím se přijít blíž. K celému výjevu mě napadá jedno jediné slovo: smrt. Mrtvý strom, kosti mrtvých lidí, a ty provázky... je to...?
Ve stejném momentě, jako Sáva pronese zlověstné "zloděj dětí", mi dojde, z čeho ty provázky jsou. Podívám se po ostatních a chci jim svůj objev oznámit, ale pak se zarazím. Už tak je to tady tak ponuré, že kdybych jim řekla, že ty kosti nejspíš visí na kouscích kůže jejich bývalého majitele, nikomu by to nijak nepomohlo.
A ty kosti... To jsou dětské kosti, dojde mi konečně, ale to už Sáva navrhuje, abychom to celé spálili. Jen kývnu. Ten strom je mrtvý. A fauni se tohohle místa očividně bojí - jistě všem jen prospěje, když to zkrátka zmizí.
Je mi z toho všeho moc slabo na to, abych klukům pomáhala, a tak jen stojím, jako přimražená k zemi, a zvedá se mi žaludek. Z představy toho, co asi ty děti, jimž kosti patřily, potkalo. Z toho, že se tady někde možná potuluje Kalina. A z toho, že by ty kosti mohly patřit i jí. Poslední myšlenku honem zaplaším. Ne. Ne. Ona je naživu. Určitě je naživu, a já se nevzdám, dokud ji nenajdu a nepřivedu domů.

Tajuplný strom


Sáva jako jediný je schopný se opravdu dorozumět se starým Faunem, my jen sledujeme a domýšlíme, co by asi tak mohl chtít a tak.
Přivede nás k prapodivnému stromu, který je ověšený kostmi. Ať je prohlížíme jakkoliv, nepodobají se žádnému zvířeti. Teprve po chvíli mi dojde, co to je za kosti. To už ale Sáva pronese "zloděj dětí", Přeběhne mi mráz po zádech.
Otočím se rychle od stromu a začnu sledovat naše okolí. Hvízdnu na sokola, abych se ujistil, že nás sleduje a v našem okolí je vše v pořádku.
Potom se podívám střídavě na Fauna, Zoru, Sávu a čekám, co bude dál.
Sáva po chvíli přistoupí ke kostem a začne je sundavat dolů, chvilku čekám co se bude dít a potom se k němu přidám.
"Máš pravdu Sávo, měli by sme ten strom spálit a ty kosti s ním. Jen tak zamezíme tomu, aby je nějaký stvůry pozdějc vyhrabali ze země a zase si je někam pověsili."
Přestanu s tím kosti sundavat ze stromu, ty co jsem sundal, položím k patě stromu a začnu připravovat louč k zapálení. Za několik okamžiků už louč hoří a já se chystám ten prokletý strom zapálit a s ním i ty kosti nebohých dětí, které se nějakým nedopatřením dostali až sem a tady jejich život nabral nečekaný a konečný směr.
Podvědomě si dám louč do levé ruky a do pravé vezmu meč. Znovu písknu na sokola a k tomu vydám jaký si skřek, abych sokola upozornil na možné nebezpečí a tak ho přiměl k ostražitosti.

Zvláštní úroda

Když rozhovor zamrzne na místě, starý kozel se otočí a odchází. Až když nás vybídne k následování, tak se opatrně rozejdu za ním. Nemám dobrý pocit z toho, že jsme stále obklíčeni spoustou nepřátel, ale nic jiného nám nezbývá. Dovede nás k suchému stromu. Pokusím se zjistit, co to bylo původně za strom, přestože nebude lehké to vzhledem k současnému stavu určit přesně.

Zloděj ... dětí ...
Pronesu nahlas, když poznám nakreslené runy. Otočím se na Zoru, jestli to na ni bude mít nějaký efekt, ale zrovna se dívá na strom. Chvíli si jej prohlížím a zkoumám, co ji tak zaujalo. Pověšené kosti nejsou tak neobvyklé v odlehlých místech a po tom poli lebek mi to nepřijde jako nic zvláštního. Až při pokusu zjistit, z jaké zvěře ty kosti jsou, si uvědomím jejich původ. Mám chuť ten strom zničit, ale má sekera není dřevorubecká.

Měli bychom ten strom spálit.
Opatrně přijdu k tomu stromu a pokusím se nožem přeřezat provaz (či co to je), abychom mohli alespoň některé kosti pohřbít důstojněji. Trochu se bojím reakce kozlů. Pokud by začali být agresivní, tak toho nechám. Nemůžeme bojovat proti všem současně.

Faun chvíli pozoruje vaši nerozhodnost a diskusi, přičemž záhy pochopí, že jste si neporozuměli. Na naléhání ohledně zmizelých děvčat se opět významně zahledí na Zoru, píchne znovu klackem na znamení a přikývne.
Pak se otočí a šourá se pryč. Asi v půli cesty se otočil a vy jste pochopili, že ho máte následovat.

Ostatní fauni se skrývají, ačkoli jejich přítomnost je nepřeslechnutelná. Sem tam i zahlédnete kousek chlupatého těla mezi větvičkami keře. Nicméně na vás nikdo neútočí a máte zato, že ten starý vás do žádné pasti nevede.

Po nějaké chvíli je to jasné. Došli jste ke stromu. Tedy, jestli se to stromem ještě dá nazvat. Půda je zde bez vegetace, nejspíš vypálená, zdá se. Už když jste se blížili, šustění zůstalo za vámi. Je jasné, že fauni se sem jít bojí. Starý vás ale vede neomylně až ke kmeni. Je suchý. Jeho kůra je rozpraskaná a z některých puklin vytéká něco lepkavého, větve trčí mrtvě do všech stran, holé, až na jeden detail. Visí z nich dlouhé kosti a kůstky.

Sami jste mnoho lidských koster neviděli. Je zvykem mrtvé spálit nebo zahrabat, případně navršiit kameny. Sem tam ale člověk narazí na ohlodanou kostru nějakého nešťastníka, kterého roztrhalo divoké zvíře nebo třeba spadl ze skály a zůstal pod ní dlouho ležet. Spíše rozumíte anatomii zvířecí, ale protože ta je podobná té lidské, domýšlíte si, na co se právě koukáte.

Na šňůrkách blíže neurčeného původu jsou na větvích zavěšeny kosti holenní, pažní, delší články prstů... Zkrátka rovné kosti. K dokonání atmosféry zafoukal vítr a kůstky o sebe zachřestily. Jde z toho mrazení.

Starý faun vyryl holí opět to znamení. Tentokrát je jasně čitelné. Vedle něj pak ještě jedno. Sáva ví, ostatní se domýšlí. Dítě...

A pak vám to došlo. Uvědomění přišlo jako blesk z čistého nebe. Všechny ty visící kosti jsou malé!

Rukama nohama

Zoře nikdo neubližuje. Ba co víc - dokonce se zdá, že se jí faun-stařešina bojí... nebo něco ví? Viděl tady snad malou holku jí podobnou? To mohla klidně být Kalina. Malá, kudrnatá, krátké vlasy... Nevím ovšem, jak vypadá ta druhá holčička, kterou hledáme.
Dívám se střídavě na Sávu a na fauna, fascinovaná jejich společnou řečí. Runy. A Sáva jim rozumí. Mohl by mě je naučit, kdyby byla někdy příležitost. Tyhle věci mě moc zajímají, ale momentálně je potřeba se soustředit na náš, daleko důležitější, úkol.

Děda ukazuje na Zoru a Sáva z toho bohužel není o moc moudřejší, než my ostatní. Ach jo. "Anebo rovnou dvě malé holky," špitnu, se značnou nejistotou v hlase. Jaká je pravděpodobnost, že Kali a ta Václavka zabloudily na to samé místo?
Mizivá. Ale bylo by to vlastně docela pěkné. To je ale jedno... hlavně, abychom je našli živé a zdravé.

Nevím o žádném sporu!

Pokývu hlavou, když slyším Miru, která je pojmenovává. Fauni. Aha, dobrá. Hned mám lepší pocit, když vím, že je již někdo pojmenoval.

Starý faun na mě nereaguje, něco vloží do ruky Jáchymovi a mně se pohledem vyhýbá. Co se to děje? Proč komunikuje s ostatními a se mnou ne. To nedává smysl, vždyť jsem nikomu nic neudělala. Že by opravdu viděl moji sestru? Provedla mu něco ona? A co asi…kousla do kopyta a běžela pryč?

Dokonce načmárá další čáry a ukáže na mě. Cítím se, jako by mě bodl do prsou. Co se mnou chtějí? A po jeho vzoru na mě ukazuje i Sáva. Ví snad něco, co já ne? Rozumí jim?

Poodejdu pár kroků blíž k Sávovi a dál od fauna, abychom si mohli něco říct. Nemá cenu u staříka stát, když se na mě ani nechce podívat. Sáva vysvětluje, že jsme v místě jejich domova, ale bojovat nechtějí, to je dobrá zpráva.

„Spor? Já, já opravdu nevím o čem mluvíte. Já jsem tady nikdy nebyla. A pár svalů sice mám, ale proč by se mě měl takový starý…faun bát. Nedává to smysl. Vůbec nechápu o co tady jde.
Nemůžeš se ho raději zeptat, jestli neviděl jinou malou, ještě menší, holku, která mi může být trochu podobná.“

Zakroutím hlavou a složím ruce na hrudníku. V hlase ani známka po lži.

Nějak se domlouváme

K mému překvapení, někdo z nás něco málo o těch stvoření ví a je to Mira. Není to sice nějak moc informací, ale lepší než žádné. hlavní pro mě je, že nejsou moc agresivní.
Další překvapení na sebe nenechá moc čekat a než se naději, letí jeden z kamínků od Fauna směrem ke mně. Obratně ho chytám, pokývnutím hlavy naznačím poděkování a prohlížím si kamínek. Po té jej ukáži i ostatním, aby si ho pořádně prohlédly, protože ty malůvky na zemi nejsou kdoví jaké a moc z nich vyčíst nejde.
To Sáva už má nejspíš jasno a dá se do řeči. Jeho slova jsou tak trochu šok a já se jen udiveně otočím na Zoru a čekám, s čím přijde tentokrát. Kamínek uschovám do kapsy.

Starý faun

Když Mira pojmenuje bytosti, které jsme potkali, přijdou mi ještě lidštější. Určitá míra podezření stále zůstává a rozhodně nelituji toho, že jsem jednoho z nich zranil oštěpem. Počáteční nadšení z toho, že s těmito nelidmi se dá domluvit velmi rychle vyprchá.

Ví vůbec, co kreslí? Nedává to moc smysl. Zora sice nezískala na začátku příliš důvěry, ale během cesty se pochybnosti rozplynuly.
Přemýšlím a váhám, jestli dál pokračovat v runovém rozhovoru.
Ukáži tedy napřed na jeho nakreslenou runu a pak na Zoru a čekám, jak zareaguje. Pak si stoupnu, abychom se poradili, co dál.

Ty kamínky, co ukázal, znamenají, že je to zde jejich domov a nechtějí s námi bojovat. Ale víc jsem se od něj nedozvěděl. Tedy kromě toho, že má se Zorou nějaký spor nebo má z ní strach.
Otočím se na Zoru.

Nevíš, o co jde?
Upřeně se na ni dívám a hledám známku nějakého vyhýbání se odpovědi. Zdá se, že víc od fauna nezjistíme, dokud neurovnáme

Faun. Vskutku starý. Ale kdo ví, jak dlouho tihle tvorové mohou žít? Do Jáchymovi natažené dlaně vložil (či spíše vhodil, tak moc se k vám zase nepřiblížil, je vzdálen takové dva tři sáhy) první z kamínků a lehce pokýval hlavou.

Zoře do dlaně nevložil nic. Stále se jí pohledem vyhýbá. V tomto směru je cítit jisté napětí. Bojí se jí snad?

Sáva něco načrtl na zem a gestikuluje. To ho velmi zaujalo. Zdá se být nalezením "společné řeči" povzbuzen. Chvíli přemýšlí, jak odpovědět.
Nakonec nakreslí pár čar vedle těch Sávových. Poté ukáže holí na Zoru.

Těžko říct, zda si to správně vykládá. Nebo jestli správně chápe Sáva. Snad ano. Čáry jsou navíc porůznu přerušeny zdejší bujnou vegetací.

Pro Sávu: