Kozlí děda

Stojím s připraveným mečem a čekám, co bude dál. Ta rána oštěpem vypadá dost ošklivě - i kdyby na nás původně útočit nechtěli, po tomhle by měli plné právo násilí oplatit. Zaslechnu Zoru, jak se snaží vyjednávat, a nejradši bych se na ni ohlédla. Je s ní Jáchym, připomenu si. Nic jí nehrozí.
Jak odchází původní otupělost a mysl se mi zase probouzí k životu, vzpomenu si, že jsem o těchhle tvorech přeci slyšela vyprávět. Od babičky. Fauni, upamatuju se konečně na to, jak se jmenují. Nejsou nepřátelští - jen se straní lidí. Najednou je mi strašně líto toho zraněného. Za námi cosi zašustí - pořád se raději neotáčím od "našich" faunů, ale když vidím, že ten zdravý bere toho zraněného a společně utíkají, spadne mi kámen ze srdce. Bytosti lesa není radno si proti sobě poštvat. Do dnes jsem myslela, že jsou všechny ty povídačky, které jsem jako malá slýchala od babičky a jako dospělá tu a tam od pověrčivých zákazníků, jen výmysly. Po dnešku možná změním názor.

Konečně se spolu se Sávou přesuneme k Zoře a Jáchymovi, kteří jsou naštěstí také nezranění. "Jsou to-" chci jim sdělit svůj poznatek a ujistit je, že tihle tvorové by měli být mírumilovní, když opět zašustí křoví. Vypadá to, že je jich tu kromě těch, které jsme už viděli, velká spousta. Vyjít se ale odváží jen stařík o holi. "Jsou to fauni," odvážím se konečně svým druhům dopovědět to, co jsem začala, a doplním tak Sávu a částečně zodpovím Jáchymovu otázku. "Straní se lidí," zopakuju to, co mě naučila babička, "Ale neublíží." To sice s jistotou nevím, ale soudě podle toho, jak se zachovali ti předchozí, je to dost pravděpodobné. Dodávám to hlavně proto, aby nekteří z nás ehmmužskéosazenstvoehm nezačali střílet a házet bodné zbraně.

To ale k mé úlevě nikoho nenapadá, a stařeček nám ukazuje kamínky s... něčím na nic. Jáchyma napadne, že jsou to runy. "Možná," přitakám. Moje znalost run je mizerná až žádná, a tak není divu, že symbol nepoznávám.
Sáva se zdá, že ví, co dělá, kreslí podobné symboly a snaží se posuňkami vysvětlit, proč tu jsme. Já zatím čekám, co bude. Nemyslím si, že má smysl s nimi mluvit, aspoň ne lidskou řečí, a tak aspoň pomalu zasunu meč zpátky do pochvy a zvednu ruce na znamení, že skutečně nechceme bojovat a nezamýšlíme nic zlého. Přesto ale obezřetně sleduju Zoru a v případě, že by se jí chystal ublížit, jsem pořád připravená zasáhnout.

Runy, kozel a hutná atmosféra

Na chvíli se hluk kolem utišuje, nikdo nestřílí, nikdo zbytečně neubližuje. Celou dobu, než tvorové odejdou pryč mám zatažený dech, teprve až se vzdálí, pořádně vydechnu. Rozhlížím se zmateně kolem a ujišťuji se, že jsou všichni v pořádku. Ano, nikomu se nic nestalo, je to dobré.

Už se chci rozejít dopředu, abych se opět podívala po stopách, ale jsem zaražena dalším šustěním. Nepřichází k nám ale žádný válečník, ale starý kozel. Má v ruce nějaký kamínek, bouchá si do hrudi a pak má v ruce další kámen s runou. Podivné. Sáva k němu přichází a pak čmárá na zem a ukazuje na nás. Jáchym to nějak okecává, jestli za ním jít nebo nejít.

„Kdyby nám chtěl ublížit, tak už nám někdo ublíží.“ Řeknu polohlasně a sama se k starému kozlovi přiblížím, ale vidím, že přede mnou uhýbá pohybem, ale proč? Ví snad kam zmizela moje sestra? Viděl, jak jí někdo ublížil?!

Když k němu přijdu natáhnu ruku a…čekám.

Stařešina


Po té, co se všichni uklidnili, jsme nechali roháče odejít z mítinky pryč. Bylo na nich vidět, že nemají v úmyslu, prozatím, na nás útočit nebo nás jinak ohrožovat.
Semkly jsme se, ujistili, že jsme všichni v pořádku a rozhlíželi jsme se, očekávajíc nějakou odvetu.
"Víte někdo, co to bylo zač? Sakra myslel jsem si, že o těhlech močálech lecos vím a znám nebo sem aspoň slyšel, ale jak tak koukám, ani z poloviny ještě nic pořádně nevím a neznám."
Stále se rozhlížím a čekám na nějaké reakce i od svého sokola. Netrvá dlouho a křovíčka nedaleko od nás se zase začnou hýbat a z nich se vynoří další roháč. Jenže tento je o poznání straší a po chvilce co se trochu přiblížil nám ukazuje v jedné ruce nějaký kamínek či runu, nejsem si vůbec jist co by to mohlo být. Po tom se začne lehce klepat druhou rukou chvilku do hrudi a i v té druhé ruce má cosi podobného nějaké runě.
Moc nechápu hned o co jde a tak jen chvilku čekám, co se bude dít dál. Atmosféra by se tu dala krájet a je nám všem jasné, že za křovím všude okolo nás jsou další, nejspíše čekající na situaci která nastane. Nevím jestli mám nebo ne, sklonit zbraň a tak to , pro ulehčení situace, udělám tak nějak na půl.
Mezi tím se situace chopí Sáva snaží se s ním nějak navázat komunikaci.
"Nemůžou to být nějaký komunikační runy? Jednu nám nabýdl hned a druhou, jako by ukazoval na sebe. Co vy na to, mám zkusit natáhnout ruku, co se stane? Sice budu muset pustit zbraň, ale jsem si jistej, že Sáva by tu chvilku určitě vykryl sám."
Navrhnu polohlasně a nervózně čekám na ostatní, co oni na to.

Starej kozel

Jáchym se Zorou na zvířata něco pokřikují a snaží se s nimi domluvit, zatímco vyčkávám na vhodnou příležitost k útoku. Jejich snaha ovšem překvapivě zafunguje a zmizí (i s oštěpem?) v houštinách kolem. Chvíli poslouchám okolí, ale šramot ustane a je ticho. Opatrně tedy s Mirou dojdeme k Jáchymovi a Zoře. Pokud by bylo potřeba, podepřu volnou rukou Miru a pomůžu jí v chůzi. Až tady prohlédnu své druhy, zda nejsou zranění. Zdá se, že první bitvu jsme vyhráli a přežili bez újmy. Ovšem další útok už bychom tak dobře nezvládli, jestli jich je v okolí víc.
Šramot všude okolo mě trochu vyleká a zády k ostatním se pokusím vytvořit obranný kruh. Ovšem vyloupne se jen starý kozel opírající se o klacek. Šramot okolo neustává a pokusím se zjistit, kolik jich v těch houštinách ještě může být, ale není to snadné.
Když dojde až k nám a ukáže dva kameny se znaky, chvíli vyčkávám, zda to není signál k útoku na nás, ale zdá se, že se snaží komunikovat s námi. Když se neděje nic podezřelého. Pootočím se k ostatním.
Zdá se, že to jsou místní a už nechtějí s námi bojovat.
Vzhledem k tomu, že jsem nejbojovněji naladěn a nebezpečí prozatím nehrozí, ukáži na první kamen a poté na sebe a čekám, zda pochopí. Pokud ano, namaluji na zem znak podobný těm co nám ukázal, a poté ukazuji přibližně do výšky hrudi Zory a poté i Miry.

Zora zvedá ruce ve smířlivém gestu. Další šíp už Jáchym nevypustil. Mira se probrala z omámení a postavila se Sávovi po boku. Ani ten však sekerou nemává, jen ji drží připravenou k obraně.
Kozlík s šípem v ruce se drží za ránu, bolestivě kňourá a pak začal před Zorou ustupovat zpátky do křoví. Vida to, i třetí (nezraněný) pomalu popadl svého druha, který po ráně oštěpem notně krvácí a táhne ho z mýtiny pryč. Zachrastí větvičky a je po nich veta.

Malou chvíli jen tak stojíte a pozorujete okolní porost. Je klid. Dost jste si oddechli. Už to vypadalo ošklivě. Co to vlastně bylo za bytosti? Zořina dětská představivost jede na plné obrátky. Ale žádná pohádka ani strašidelný příběh, které kdy slyšela, se o takových tvorech nezmiňovaly.

Mira (na rozdíl od ostatních) na pochybách není. Slyšela však jen vyprávět, že taková stvoření žijí stranou od lidí. Těžké je spatřit, jak jsou plaší. Ale popis sedí.

Stačili jste se tedy navzájem ujistit, že jste v pořádku, když to opět v porostu zašustí. Tu vlevo, hned nato na druhé straně, pak za vámi. Točíte se za těmi zvuky a znovu pozvedáte zbraně do pohotovosti. Jenže nakonec se rozhrne pár větví a pomalým krokem se k vám belhá stará obdoba toho, s kterými jste už měli tu čest.



V křoví to nervózně šumí, to vašim uším neušlo. Je jisté, že je jich tam schovaných mnoho. Stařík se s pomocí hole dopajdal zhruba napůl cesty k vám. Pak svou berlu zapíchl do měkké půdy, zalovil v záhybu svého oděvu a napřáhl ruce. Když otevřel pravou dlaň, vidíte v ní kamínek. Má na sobě nějaký znak. Levou rukou, zaťatou nejprve v pěst, se několikrát lehce poklepal po hrudi a pak ji také rozevřel dlaní vzhůru. I na ní leží oblázek s podivnou kresbou z několika čar.

Pokus o dohodu?


Věci kolem nás začínají nabírat na vážnosti a než se nadějeme, už jsou dva z roháčů zraněný a třetí, pokud se špatně hne bude nejspíš taky. Mám natažený druhý šíp a už, už ho chci vypustit k cíli, když v tom Zora k mému udivení, zvedá ruce a snaží se s oněma rohatejma nějak domluvit.
Není mi to vůbec proti, taky bych se chtěl raději domluvit, jen shoda náhod a ukvapených pohybů zapříčinila tuto situaci.
Šíp však stále držím připravený ke střelbě.
Chvilku počkám, co se bude dít a potom se hodlám připojit k Zoře.
"Nechceme vám ublížit ani nic jinýho, jen tudy procházíme a hledáme malý děvče a cestu z těhlech zpropadenejch končin."
Potom už jen sleduji, co oni na to a jak se zachovají. Na chvilku se zadívám k nebi, kde mám svého okřídleného přítele a jak se chová. Abych mohl popřípadě odhadnout další chvíle trochu dopředu.

Nebezpečné setkání

Udělám tři kroky dozadu, když vedle mě začne Jáchym pokřikovat a jeho sokol vříská snad ještě víc. Když mi řekne, ať nikam nechodím ani se nehnu a zamrznu na místě. Nechápu proč na mě křičí, proč mi říká, že jsem zbrklá, vždyť jsem něco našla a hned jsem je zavolala. Tohle vůbec není fér. Nic špatně jsem neudělala. Mohla jsem klidně utíkat dál. Hloupej dospělák. Nakonec mě odvede kousek dozadu a já zůstanu stát se zaťatými pěstmi.

Mám díky tomu chvíli si prohlédnout své okolí a vrátím se pohledem zpátky k Miře, která je nějaká zpomalená..co to s ní je?

„Miro!“ Zavolám na ni, abych zjistila, co se děje. Mira za moment do trávy padá a kousek od ní se vynoří podivné stvoření, které má v ruce nůž. Chce nám ublížit? Asi jsme narušili jejich území. Ale oni to jen nechápou, nechápou, proč tady jsme. Když jim to vysvětlíme, tak se určitě uklidní.
Sáva po něm ale hází oštěp a stvoření zraní. To ne! Hned vedle se objevuje další tvor, který jde ke svému zraněnému druhovi…třeba mu chce jen pomoct? Nikdo z nich ještě nezaútočil.

Najednou kolem mě prosviští šíp a já se otočím…a kousek ode mě stojí další z těchto stvoření.

„Ne! Počkejte! Prosím! Neútočte…my tady jen hledáme malé děvče, nechceme vám ublížit!“ Zvednu ruce nad hlavu a čekám a doufám. Ale pokud na mě přece jen bude chtít zaútočit, tak jsem připravená uskočit.

Divný tvorové

"Miro! Vstávej!" volá na mě někdo... ale kdo? Ten hlas znám, ale komu patří?

Sáva.

Jakmile si vzpomenu na jeho jméno, jako bych se začala probírat ze spánku. Zamžourám, zjistím, že málem ležím na zemi, a zmateně se zamračím.

Posledních několik minut si pamatuju jen mlhavě, a čím blíž k přítomnému okamžiku, tím míň jasně. Vím, že jsem upustila ty byliny, protože mi došlo, že nic z tohohle místa si odnášet nechci, natož to používat k léčení. Jáchym na mě tím svým panovačným tónem houknul, ať to seberu. Já mu odpověděla něco jako, že to sbírat nebudu, že se toho ani náhodou nechci dotýkat ani další vteřinu, a že jestli tak moc chce, ať si je vezme sám. Pak jsem se ještě oprášila, aby na mě nezůstal ani lísteček, a pak...
Prázdno.

Uvidím ne jednu, ale dvě příšerky. Chlapecký obličej, kozlí kopyta, celé porostlé chlupy. No pro páníčka.
Nejdřív mám pocit, že blouzním, ale to mě hodně rychle přejde, když uvidím Sávovo kopí v rameni jednoho z nich. Až to mě donutí se konečně zvednout, tasit meč a přejít po bok Sávy. Nebudu na ně útočit, pokud nezaútočí první - ale jsem připravená se bránit.
"Díky," zamumlám k Sávovi, ale pohled nespouštím z těch dvou stvoření. Na větší proslov se nezmůžu - ale vzhledem k tomu, že je jasné, že bez jeho zásahu bych tu už nejspíš kvůli mému divnému výpadku nebyla, zaslouží si aspoň uznání.

"Zahnat nebezpečí"


V první chvíli jsem měl v plánu se zkusit rozumně dohodnout nebo tak něco s příchozím stvořením, jenže Sáva vše, nejspíše i v čas, utnul.
Vypadá to, že je vše v čas urovnané, jenže můj sokol stále nepřestává Varovně křičet a to znamená jen jedno, ještě není vše v pořádku a nebezpečí nám stále hrozí.
Tentokrát však nehodlám nechat nic náhodě.
"Chtě nechtě, musím se ti postavit, nedáváš mi na výběr, tvoje chování nás ohrožuje."
Malinko se snažím si v duchu ospravedlnit svůj čin před sebou samým, není to můj styl, zaútočit takto, před tím, než bych se zkusil nějak raději dohodnout. Situace si však žádá jednání.
V mžiku se rozhoduji mezi lukem a mečem a beru do ruky luk a hned na to šíp.
Pořád ještě nevím proč, ale nechci toho tvora zabít, zatím nás vlastně ani neohrozili, jen se tu toulají s něčím jako nožem v ruce.
Sokol sice varuje před nebezpečím, jenže to může klidně být jen upozornění na možné nebezpečí. Pořád bych se raději domluvil a třeba se i něco nového dozvěděl.
Zamířím tedy proti druhému roháči na tu ozbrojenou ruku, dáli se to tak nazvat, abych ho jen odzbrojil a s nataženým druhým šípem jen počkám na další reakce.
Pokud bude však jen náznak dalších problémů, už budu mířit na vrchní část těla a hlavu.
V mžiku letí můj první šíp na druhého roháče.
"Stůjte při nás všichni ochránci této zpropadené části lesa, ať nemusím zbytečně zabíjet."
Hlavou mi ještě probleskne, když si beru svůj druhý šíp do ruky a nasazuji na tětivu, připraven dokončit co Sáva a po té i já začal.

Kůzlátka

Hod oštěpem se vydařil a vyřadil jej z boje prozatím. Když se dostanu přes Miru, abych skupinu kryl před jeho útokem, objeví se další stvůra, která běží k mečícímu kozlovi, připíchnutého k zemi mým oštěpem. Zjevení dalšího zdroje nebezpečí mě zarazí a několik úderů srdce sleduji, co se bude dít dál. Nemohu se vzdálit od Miry, když nevím, kolik těch kozlů se může ještě objevit. Ale také bych nerad o oštěp přišel nebo aby ho hodili proti nám. Nakonec obavy o bezpečí Miry převáží a rozhodnu se ji bránit. Dovolím si krátké rozhlédnutí kolem sebe a pak se soustředím opět na ty dva protivníky. Na Zoru a Jáchyma útočí také jeden, ale než stačím zavolat na ně, ozve se jeho sokol a i on si všimne hrozícího nebezpečí. Pokud se některý z protivníků přiblíží, nezaútočím jako první, ale pokusím se udeřit z protiútoku.

Miro! Vstávej!
Zavolám na ni. Je potřeba se přesunout blíže k Jáchymovi, jestli se máme ubránit.