Je poznat, že Sáva je v hodu oštěpem kovaný. Vrhne jej směrem na podivného tvora lehkým švihem od ramene po zápěstí. Síly do toho vrhu dal tak akorát, aby razance nebyla na úkor přesnosti. A zasáhl. Hrot se zabořil do kozlova ramene a doslova jej přišpendlil k zemi. Ten ze sebe vydal mečivý skřek a mečet nepřestává.

Náš bojovník teď již se sekerou v ruce přeskočil Miru, která se zdá bezvládná, její tělo se však stále ještě docela nepoložilo. A nejspíš právě včas, protože z toho samého místa, odkud se vynořil první, vyskočil další, úplně stejně vyhlížející rohatec. I on má v ruce cosi jako nůž, možná je to jen nějaký špičatý klacík nebo kamenný střep. Těžko to teď rozeznat, protože se na svých kopýtkách žene na pomoc těžce raněnému druhovi.

Zoru probralo až ono uši drásající bolestné zamečení. Zmateně se rozhlédla a tak sleduje s vytřeštěnýma očima události na palouku. Sokolí zapištění ale rozhodně zaslechl Jáchym a hbitě na něj reagoval. Nebezpečí je tu stále a nejspíš se stupňuje! Tak tak zahlédl chlupaté tělo, kterému zbývají tři skoky, a bude za nic netušící dívkou. Jen dva kroky od něj. Bude jeho reakce stejně blesková a nemilosrdná jako Sávova?

Paroháč
Zora zavolá, že něco zahlédla. Kdyby to byla některá z dívek, tak by s pištěním přiběhla a bylo by vyřízeno. Určitě by nezmizela a nenechala po sobě jen stopy ... kopýtek.
Asi jen nějaký kolouch.
Napadne mě jako první věc. Takové čerstvé pečené maso by bylo příjemné. Ale nemáme nachystaný oheň, nemáme čas a mimo jiné maso k upečení. I tak ale mé smysly zbystří. K Zoře a Jáchymovi nejdu, spíš soufám, že jejich mluvení vyplaší zvěř a budu ji moci zkusit ulovit. Očima probodávám houštinu kolem a můj pohled přejede i přes Miru.
Napřed nevidím nic zvláštního, ale z jejího malátného pohybu přejde do mdlob. A za ní se vynoří kozel, rohatý kozel se skoro lidským obličejem, stojící na dvou nohách a držící v ruce nůž.
Neváhám ani chvíli a z druhého kroku házím svůj oštěp proti němu. Nečekam na dopad oštěpu a jako při lovu se rozebíhám k němu. Přeskočím ležící Miru a jakmile jsem mezi ní a kozlem, postupuji proti němu se sekerou připravenou k útoku.

Zora je skokem u křoví. Jáchym se tam ochranitelsky žene také. Stopy jsou... opravdu zvláštní. A pak mu to dojde! Když sleduje jejich změť, pochopí náhle, že se nepodobají zvířecím, protože nejsou ve čtveřicích. Tento tvor chodí po dvou nohách!

Zora se rozhlíží. Kam mohl majitel hlavy jenom zmizet? Nakonec přehlédne mýtinu a zarazí se při pohledu na Miru. Klečí nad hromádkou bylin a pomalu je sbírá do plátěné zástěry. Jenže to dělá nepřirozeně pomalu, jako ve snách!
Opravdu, hledí nepřítomně do jednoho bodu před sebe a jen se mechanicky natahuje po dalších květech a listech. Zora vykřikne její jméno, čímž upozorní Sávu.

Ten si zkušeně nechal od křoví odstup. Už se tam hrnul Jáchym, takže to místo považoval za pokryté. On také nebyl tak dobrý stopař jako sokolník. Teď se otočil a vidí, jak Mira klesá zmoženě do trávy. A pak se kousek za jejím tělem vynoří z podrostu kůzlečí rohy. Na chlapecky malé hlavě pokryté kudrnami. Tělo včetně obličeje pokryté jakousi srstí. Jde po zadních. Kopýtka lze jen tušit. V jedné horní končetině však drží něco, co vám zastaví v žilách krev.
Nůž.

Zase o kousek dál
Pomalu a opatrně vystoupáme z toho podivného místa o kousek dál a výše. Je to až k nevíře, jak můžou být tak rozdílná místa, tak blízko sebe. Jednomu to až nahání hrůzu.
Připomene mi to, ani nevím proč, jako by tato mýtinka byla vábnička a to dole ....... Nechce se mi ani domýšlet, ale ta myšlenka mě skoro vyděsí.
"Buďte opatrný, něco se mi tu nelíbí."
A můj okřídlený přítel mě v té domněnce jen potvrdí. Jako by mi četl myšlenky. Z nebe se, pro mě, snese jakoby varovné zapískání mého okřídleného přítele, který drží stráž tam nahoře nad námi.
"tak tohle neni dobrý, slyšíte?!!"
Důrazně upozorním na skřek tam z hora a ukáži rukou nahoru.
"Můj sokol něco spatřil a neni to nic dobrýho, buďte fakt vopatrný a držte se u sebe."
Ostražitě se rozhlédnu okolo sebe a zhodnotím situaci. Bohužel nic nevidím, ale na upozornění svého přítele jsem ostražitý. Ještě mě nikdy nezklamal a tak jeho varovné skřeky beru vážně.
Jak tak koukám okolo sebe vidím Miru jak trhá bylinky, které opravdu jen tak nikde nenajdete. A její další uvědomění si, že tolik druhů takhle u sebe neroste a vůbec že tady rostou a kvetou druhy, které by ještě ani neměli je více než podezřelé.
zarazí mě však, když je všechny potom upustí na zem.
"Miro, seber ty bylinky, ať už to je sebevíc divný, pořád to sou byliny, který se nám můžou v budoucnu hodit a mít je nebo ne, může znamenat život nebo smrt pro někoho z nás."
Udělám několik kroků k ní, abych jí s tím pomohl, když v tom spustí Zora.
Ustaraně zvednu hlavu a okamžitě koukám směrem, kam Zora ukazuje, jenže ta je už v pohybu a jde neuváženě dál od nás kamsi ke křoví.
"Zoro! nechoď nikam dál od nás. neni to tu bezpečný.!"
Rychle se zvednu, tasím zbraň a jdu rychle za ní. Když jsem u ní, pozorně si prohlédnu nejdříve okolí, zaposlouchám se na chvilku do prostoru před námi a když usoudím, že je vše v pořádku, prohlédnu si stopy, které tu v okolí jsou.
"Zoro, chápu, že máš o sestru strach a udělala by si cokoliv, abys jí rychle našla, ale když budeš takhle zbrklá, budeme v brzký době zachraňovat ještě tebe a tim nepomůžeš ani sestře a ani nám a jen prodloužíš hledání sestry."
Důrazně pokárám Zoru, když vstanu a přestanu si prohlížet oné stopy, které tu jsou.
Potom se otočím k ostatním.
"Ale ty stopy tu fakt sou a vážně nejsou lidský, jenže mi na nich něco nesedí. je to jako by byli a nebyli zvířecí. Přijde mi, že by měli bejt nějak jiný."
Je to spíš jen má myšlenka vyřčena neopatrně nahlas .
Vezmu Zoru opatrně za ramena a pomalu ji doprovodím radši zpět k ostatním. zbraň však stále pevně svírám v ruce a napjatě sleduji okolí.

Na mýtině

[/b]

Konečně se pohybujeme směrem dopředu, už jsem byla čím dál víc netrpělivá a jsem ráda, že se nikdo nechtěl příliš zdržovat. Zmateně zamrkám, když slyším Sávovu poznámku o podivném pohřbívání.

„To my ale ne…“ děláme. Ani větu raději nedokončuji, zavrtím hlavou a založím ruce na hrudníku. Jsem si čím dál míň jistá, že jsme na správném místě. Přece by sestřička nechodila na takové ošklivé místo, plné lebek, to není možné. A taky není možné, že by tu byly teprve chvíli. Co když jsme tady úplně zbytečně?

Když se dostaneme na mýtinku, oddechnu si, tady to už nevypadá jak ze zlého snu. Otočím se na Miru, která se trochu více zasnila u bylin.

„A vidíš, že by byli nějaké víc otrhané? Nějak, jak by se byliny trhat neměli? Že by šlo poznat, že je tady někdo nedávno taky sbíral?“ Zeptám se jí s nadějí v očích a sama se rozejdu koukat po něčem…po čemkoliv, co by nám trochu pomohlo.

Odejdu od ostatních trochu dál, ale tak, abych je měla pořád na očích a konečně něco spatřím.

„Támhle!“ Vykřiknu a ukážu rukou tím směrem, kde jsem zahlédla něco, co připomínalo hlavu. Vyrazím ke křoví, abych mohla zkontrolovat, že se mi to nezdálo. Čekám, že kolem křoví najdu lidské stopy, ideálně dětské, ale ne, vidím je stopy kopýtek. Že by to byl jenom daněk? Ale opravdu to vypadalo jako hlava…

„Pojďte sem, něco jsem tady viděla.“ Zamávám na ostatní, abych jim mohla osvětlit, proč tak křičím.
„Viděla jsem, že se tady míhla hlava, ale tady jsou jen stopy kopýtek. Tak, tak asi nic, že…Můžeme se podívat ještě kousek dál?“

Něco tady smrdí

Chci odsud pryč.
Nelíbí se mi tu.
Chci jenom najít Kalinu a už nikdy se k téhle části lesa ani jejímu okolí nepřiblížit.
A pořád nechápu, proč je tady tolik lebek pohromadě. A kde jsou těla...
Na Sávův a Zořin pokyn, ať už jdeme, jenom němě kývám, a najednou zjišťuju, že mě nohy nesou dál, za ostatními. Pryč odsud. Je mi jedno, kdo jde momentálně vepředu - předpokládám, že Jáchym - ale já to každopádně nejsem.

Když se z toho moje hlava trochu vzpamatuje a moje oči přestanou všude kolem vidět lebky, získám opět trochu nadvlády nad vlastním tělem. Dokonce natolik, že si začnu všímat bylinek. A nejen ledajakých. No ne, to je přece...! Jelení jazyk! Bylinka, kterou jsem viděla jen párkrát za život, ale vím moc dobře, jak je užitečná proti všem možným nákazám. Stačí pár listů a trocha alkoholu a máte lahvičku se skoro zázračnou tekutinou, která vám vydrží měsíce, ne-li léta. I když vím, že naším - a hlavně mým - prvořadým úkolem je najít Kali a tu druhou holčičku, tuhle příležitost nemůžu vynechat. A tu tinkturu už vyrobíme spolu, až ji najdeme, slíbím si.
Když se přestanu věnovat jelenímu jazyku, všimnu si dalších. A skoro stejně vzácných, skoro všechny se mi hodí. Je to až zvláštní, jak jich roste tolik na tak malém...
"Počkejte." Podívám se na své souputníky, kteří mě nejspíš už dávno předběhli. Heřmánek přece v tuhle roční dobu vůbec nemá kvést. A pelyněk taky ne. A roste tady spousta rostlin, které by vedle sebe ani nevydržely. "Ty bylinky..." mumlám spíš pro sebe, ale pokud ostatní nejsou moc daleko, slyší mě taky. Znovu vzhlédnu od země k nim. "Celé je to špatně. Tyhle by normálně vůbec nekvetly, a těmhle vůbec nesvědčí tolik světla, kolik ho tady je," ukazuju na jednotlivé rostliny, jak o nich mluvím. "Co se to tady děje...?" zeptám se spíš nějakých duchů tohoto místa, než Sávy, Jáchyma a Zory, protože je mi jasné, že oni z toho celého budou stejně moudří jako já.
Najednou mě napadne ještě něco a otočím se k Zoře. "Říkala jsi, že Václavka se vyzná v bylinkách. Pokud sem zabloudila, nebylo by divu, kdyby tu zůstala, aby si nějaké nasbírala. Taková rozmanitost, jako tady, se totiž jen tak nevidí, a jsou tu rostliny, které jinde ani nerostou, nebo jsou moc vzácné," vysvětluju. A Kali zrovna tak. Naučila jsem ji toho už spoustu, ale všimla by si, že některé z těch rostlin tady zkrátka... nedávají smysl? Nebo by mi chtěla udělat radost vzácnými bylinkami a ani by ji něco takového nenapadlo?
Pustím pracně nasbírané listy a květy, jako by se z tuze vzácných bylinek stalo najednou něco odporného, a podívám se na naše dva chlapy. "Viděli jste nějaké stopy? Dětské, nebo... nějaké jiné?" Protože jestli ne, je nejvyšší čas jít dál. A doufat, že je najdeme.
Musíme je najít. Zkrátka musíme.

Na mýtince

Cestou přes pole lebek využívám konec kopí, abych se vyvaroval toho, že můj další krok nerozbije další lebku. Pole lebek se zdá nekonečné, když je najednou konec. Ještě několik kroků opatrně našlapuji, než si s úlevou oddechnu.

Máte zvláštní způsob pohřbívání.
Okomentuji nezvykle řešený hřbitov. Ale když se dostaneme na mýtinku, stále stoupající nahoru, na chvíli si sednu. Nemám z okolí dobrý pocit, přestože jsme už prošli močály i hřbitov. Zkontroluji svoje věci, jestli jsem něco neutopil v močálu. Sice bych raději využil mýtiny a dosušil své oblečení, ale měli bychom pátrat co nejrychleji dál. Trochu mě překvapí, že Miru a Zoru snad víc zajímají bylinky než naše snaha najít ztracených dívek. Poodejdu pár metrů směrem do svahu a čekám, jestli někdo nenavrhne jinou cestu nebo neobjeví něco zvláštního.

Stopy, stopy...
Ono se řekne: hledej stopy. Jenže najednou, když se po nich člověk dívá, vidí všude lebky. Zarostlé v trávě a mechu, obrostlé lišejníkem, z nosních otvorů vylézají stonožky a v očních důlcích mají hnízda pavouci. Už ne, už víc ne! Kolik jich tu, u Peruna, je? A pak to najednou skončí. Našlapovali jste opatrně, takže žádná už vám pod nohama nekřupla. I tak je fakt, co máte za zády, velice nepříjemný.

Terén stále mírně stoupá. Zoře znovu vytanula na mysl sestřina slova - kouzelný kopeček. Že by to bylo ono? O lebkách ale Václavka nic nevyprávěla. Ani stará kořenářka ne. Nikdy! Že by to bylo tajemství čarodějek a zaříkávaček? Nebo o tom vůbec nevěděly? Co když je bludičky dovedly do pasti? Čeká je něco hrozného? Určitě je budou Neklan s ostatními také brzy hledat.

Ocitáte se na prosluněné mýtince. Je to opravdu příjemná změna a všichni jste si trochu oddechli. Měkké trávy a bylinek je tu požehnaně. Jáchym se Sávou koukají po stopách, Mira si hledí býlí. To se jen tak nevidí, co tady všechno neroste?! A samý vzácný kousek.

Zdálo se to Zoře nebo tam u vzádlenějšího kraje mýtiny v houštině právě zmizela něčí hlava?

Nebezpečné prostředí

Když se v pořádku dostaneme přes klouzavou překážkovou, zklame mě, že se vůbec nic nestane. Ale jako vůbec nic! Chvilka klidu, která po přeskákání kamenů následuje je až příšerně dlouhá. Koukám na Miru, která sbírá nějaké bylinky, nakláním se jí přes rameno, abych se jí zeptala, co to přesně je. Když v tu mě zarazí a snaží se mě odehnat pryč. Já se samozřejmě nedám, protože když slyším, že bych něco neměla vidět, tak mě to samozřejmě zajímá o to víc.

Ale tohle jsem asi opravdu nechtěla vidět…couvnu o pár kroků a po chvíli zírání do prázdna jdu zkontrolovat, že je to stará lebka a dokonce dospělácká, která už tady nějakou dobu bude. Trochu si oddechnu a začnu opět hledat stopy, kdybych náhodou zvládla nějaké najít. Držím se vedle Sávy, který vypadá, že by mě aspoň ochránil

Z hledání mě vytrhne odporné křupnutí, při kterém se mi zježí chlupy naprosto všude. Je to další lebka a není jedna. Před očima se mi objeví příšery ze všech těch příběhů, kterými nás ve vesnici straší. Co když tady opravdu jsou a takhle si vystavují trofeje ze svých obětí? Musíme Václavku najít hned!!!

„Ano, prosím, pojďme dál.“ Zpátky na lebky se víc nedívám a raději přemýšlím, jak co nejrychleji Václavku najít.

„Pokud nenajdeme stopy, nemůžeme jít třeba po těch bylinkách? Třeba je sbírala a přitom zabloudila hlouběji…“ Zkusím nadhodit, i když si myslím, že jim to moc nepomůže.

Lebky

Nemám dobrý pocit z toho, že narušují odpočinek nějakého nebožáka, který ani nebyl řádně pohřben nebo spálen. Abych unikl pocitu spoluviny, začnu pátrat po okolí, zda neobjevím nějakou cestu kam dál. Vystoupím na vyvýšený hrbolek, abych měl o něco lepší přehled, když se ozve křupnutí a propadnu se o kousek níž. Ztracenou rovnováhu snadno srovnám, ale když zjistím, na co jsem šlápl a co je okolo, začnu se polohlasem modlit k Moraně, Velesovi a dalším, až se dostanu až k Perunovi a prosím je o odpuštění a ochranu.

Můžeme odsud už zmizet?
Zeptám se a možná zaslechnete v jeho hlase náznak strachu.