Močály


Místo samo o sobě je děsivé a pochmurné a když do toho Mira najde postarší, jenže pořád lidskou, lebku, projede mi mráz po zádech.
Déšť už pomalu ustal a na nebi se ukazují zase paprsky slunce. Můj společník, jako by to vycítil, začne máchat opět křídly, aby na sebe upozornil. Dám mu kousek masa a vypustím ho opatrně se proletět.
"tak leť ty nedočkavče a hezky to tu obhlídni."
pronesu k němu, než ho vypustím a potom se už zase věnuji Miřině nálezu.
"Hele ta lebka je stará, ďas ví, co tu ten nebožák dělal a proč tu už zůstal. Nebo tedy aspoň jeho hlava."
Pomalu se zase odeberu k prohledávání okolí a hledání stop, když v tom Zora vyjekne jako malý zajíc, když ho chytíte za uši.
Obrátím svou pozornost směrem odkud výkřik vyšel a vidím vyděšenou Zoru a Sávu, jak nejistě stojí a kouká se pod nohy.
"Co je, co se stalo, další lebka nebo zbytek toho nebožáka tady?"
Vydám se rychle k těm dvou, abych zjistil co se děje. Tomu co tam uvidím se mi nechce věřit.
"A kurva, co má tohle bejt."
Vyhrknu ze sebe a nevěřícně opět koukám, jenže teď na něco opravdu strašného.

Zora se pochopitelně odradit nenechala. Teď všichni zíráte na starou lebku. Je určitě dospělého lidského jedince. Navíc podle toho, jak je zarostlá lišejníkem, tu leží už pěkně dlouho. Ačkoli, za jak dlouho může něco zarůst zde v močálu, kde se vegetaci daří velmi dobře?

Zatím se ale můžete uklidňovat. Není to lebka dítěte. Je stará. Nemůže být tedy ani Kali, ani Václavky.

Po prvním otřesu se začnete důkladněji dívat po okolí. Jednak kvůli případným stopám, také kvůli bylinkám, v neposlední řadě i po něčem případně jedlém. Původ lebky vám vrtá hlavou. Žádné jiné kosti totiž v bezprostřední blízkosti neležely.

Na zemi je měkká půda pokrytá trsy mechu a hustých zelených travin. Přesto sem tam pod vašima nohama ucítíte pevnější povrch. Tu Sáva udělá delší krok, při němž přenese celou svou váhu na jednu nohu a něco pod ním křupne. Poblíž stojící Zora před něj vrhne vyděšený pohled a z úst se jí vydere nechtěný výkřik.

Ráno

Všichni jsme zdárně přešli na pevninu. Je to fajn, mít zase jednou jisto pod nohama. A když na vás navíc neprší... Zamžourám do sluníčka. Je krásně. Jako by mi změna počasí dodala tolik potřebný optimismus a přesvědčení, že Kali určitě najdeme.
Zatímco čekáme, až Jáchym najde stopu nebo něco, co by nám napovědělo, kudy se vydat, sama se pustím do hledání. Žádný zkušený stopař sice nejsem, ale roky v divočině na mě přeci jenom něco zanechaly.

Stopy sice nevidím, za to ale vidím bylinky. Málem zajásám. Samozřejmě jsem si s sebou nevzala žádný košíček a lněné váčky, které mám v batohu, jsou už obsazené, ale přes to si dřepnu a koukám, co bych mohla sebrat. Místo toho ale najdu... kámen? Ty jsi mi ale zvláštní. Opatrně odhrnu lišejník, tak, abych ho co nejmíň potrhala, a když mi dojde, na co se dívám, honem si zakryju dlaněmi pusu, abych ztlumila svoje vyjeknutí.
Až když se trochu uklidním, zkusím si lebku vzít a prohlédnout. Mohla by to být dětská lebka? Dospělácká? Zběžně, ale rozhodně ne nijak nadšeně se podívám po nejbližším okolí, jestli tu nebudou kosti. Jestli je tu jenom samotná hlava, něco tu nehraje. Kde je zbytek těla?
"Pojďte sem," zavolám nakonec ostatní a máchnu na ně rukou. "Zoro, prosím, drž se zpátky. Tohle není nic, co bys potřebovala vidět," požádám benjamínka naší skupinky, i když je mi jasné, že to asi velký efekt mít nebude. Aspoň jsem ji varovala. "Je tu lidská lebka," oznámím poněkud suše, protože z toho největšího šoku jsem se vzpamatovala. Hned na to oznámím další skutečnosti, pokud jsem něco důležitého našla kolem. "Měli bychom být opatrní." Mohl to být zkrátka nešťastník, který sem zabloudil, došlo mu jídlo a už se nevymotal, nebo byl zraněný nebo nemocný. Ale taky to tu dost dobře může být místo, kde není radno se zdržovat. Měli bychom rychle najít Kali a tu druhou holčičku a rychle zmizet, přeju si, i když vím, že tak jednoduché to nebude.

Bažiny - pokračování

S úlevou usednu na kus pevné půdy. Chvíli sedím a zírám na bažinu, kterou jsme prošli a ani teď nerozeznám cestu, kterou jsme prošli. Kdybych se měl sám vrátit, neušel bych asi ani deset kroků. Od Jáchyma si vezmu zpět svůj oštěp a nechám jej si povídat se sokolem. Dívky se vydají do prozkoumávání okolí, zatímco já se kompletně svléknu a trsy trávy se pokouším zbavit toho nejhoršího bahna a špíny. Na máchání v potoku není čas. Pokusím se vyždímat nějakou vodu z oblečení. Také se prohlédnu, zda na mně neuvízla nějaká pijavice nebo jiné odporné zvířectvo. Poté se pokusím vyždímat alespoň část vody a opět se obléknu. Poté se rozhlédnu a vydám se k nejbližšímu místu, ze kterého bych mohl mít rozhled, třeba i vylézt na některý strom, pokud je v okolí. Zároveň chci ale zůstat na dohled skupiny.

Bažiny - pokračování


Málem bych při těch všech událostech zapomněl na svého okřídleného průvodce a přítele, ale ten se, jako by tušil že už může, hned přihlásí o pozornost a divoce začne máchat křídly.
"No jo, zapomněl jsem malinko na tebe."
Odvětím hned, jakmile se mi pod pláštěm začne rozmáhat křídly a hlasitě se projevovat.
Jsem už na pevné zemi a všichni jsou už taky prozatím v bezpečí a tak se mu můžu na plno věnovat. Vyprostím ho tedy z poza pláště a nechám ho párkrát promáchnout křídly. Potom mu dám něco malého k jídlu.
"Koukám, že si už pěkně suchej, nechceš se proletět a omrknout to tady? Co? Kudy je cesta, šup , leť"
A po tom co to dořeknu, vyhoupnu dravce do vzduchu, aby měl lehčí start. Jakmile se sokol zvedne do výšky, sám se začnu věnovat okolí a hledám cestu a hlavně nějaké stopy v okolí.
Pokud u toho najdu nějaké byliny, určitě je nenechám jen tak a seberu je a pokud si nejsem jistý, zavolám si Miru, ale hlavně hledám stopy a bezpečnou cestu.

Jáchym neohroženě testuje svou obratnost. Nabídnutý oštěp ovšem s povděkem přijal. Kluzký kmen nedovoloval ani žádný odraz a mohutný skok do dáli. V druhé polovině cesty už se o Sávův oštěp dokonce dokázal opřít, protože pod hladinou narazil na pevnou zem. Když byl na břehu, natáhl zbraň vaším směrem a je připraven vám poskytnout potřebnou oporu.

Mezi stromy, z jejichž větví dosud kapou zbytky po vydatném dešti, začínají prosvítat paprsky vycházejícího slunce. Břeh je od bažiny doslova oddělen potůčkem či říčkou (těžko říci, šířka proudu nelze kvůli mokřadům spolehlivě určit), kterou jste právě překonali. Sáva přemýšlí, zda se tu nezbavit nánosů bahna, které na něm ulpěly dříve této noci.

Zora se lačně rozhlíží mezi první stromy. Snad očekává, že jim Václavka vyjde v ústrety. Nic takového se však neděje. Zklamaně se tedy otočí k Jáchymovi, očekávaje, že by se ten mohl pustit do hledání stop. Ten se však teď stará o svého okřídleného přítele.

Mira je z pochopitelných důvodů také lačná pokračovat v hledání. Jenže ji ihned zaujaly trsy bylinek v trávě poblíž, které jsou obyčejně velmi obtížně k nalezení. Mají i docela vysokou cenu pro toho, kdo ví, co kupuje. Dala se do sběru. Má bohaté zkušenosti a ví jak později vytěžit dobrým zpracováním co nejvíc léčivých nebo jiných látek. Znenadání před sebou uviděla zvláštní kámen. Lišejník zakrýval jeho podstatnou část, ale ta obnažená se zdála opracovaná. Až když rukou část porostu zvědavě odstranila, zamrazilo ji z uvědomění si skutečnosti.
Je to lidská lebka!

Stezka odvahy

Banda se rozhodne jít za světýlky, a tak mi nezbývá, než se s povzdechem přizpůsobit. Snad nás přeci jen nestáhnou do bažin...

Jak se ale po chvíli přesvědčíme, světýlka jsou, jestli vůbec něco, spíš "hodná" - to dokáže Sávův propad do bahna ve chviličce nepozornosti. Jáchym zareaguje pohotově jako první, já, když se vzpamatuju, ho chytím za oštěp a doufám, že se ho bude pevně držet a že mu nevyklouzne.
Nakonec se nám s vypětím sil povede Sávu vytáhnout. Na chvíli mu položím ruku na ramenu a zkoumavě se na něj zadívám, abych se ujistila, že se nám tady nesesype - na jeho "díky" jen kývnu. Nestojí to za řeč. On by pro nás jistě udělal to samý. Snad... "To nestojí za řeč," odmávnu to nakonec.

Nabídnu se, že půjdu chvíli jako první - nejsem sice zvyklá vést skupiny lidí, ale Jáchym se k tomu zrovna nemá a Sáva - bude lepší, když si odpočine. Světýlka, světýlka, co nám chcete říct? Po předchozí zkušenosti se opravdu držím zvláštně vyznačené cestičky a zbytek tedy proběhne bez nehod. Co chvíli se ohlížím, jestli za mnou ti tři jdou a nikdo nemá potíže. Jsem z toho celá nesvá - vždycky jsem to byla jenom já a Kali, a jeden člověk, kterého necháte jít při podobných pochodech před sebou, se hlídá daleko líp, než tři vzadu.

Potom se však naši svítiví dobrodinci začnou vytrácet spolu s tím, jak se rozednívá. Skoro posmutněle se s nimi v duchu rozloučím a najednou cítím, jak se vytrácí jistota, kterou jsem cestou po světýlkách získala. Kdo ví, co přinese další noc.

Jáchym objeví cestu na něco, co se z dálky zdá jako pevná zem, přes padlé kmeny stromů. Ne, že bych z toho byla nadšená, ale jinou možnost nemáme. Mohla tudy jít i Kalina? Nebo ta holčička od Zory? Cítím se trochu provinile, že jsem na ně pro samé pronásledování světýlek na chvíli zapomněla. Ale vzhledem k tomu, že jiná cesta, než po které jsme šli, neexistovala - nezbývá, než doufat. Zaplaším děsivé myšlenky na Kali pomalu se topící v bažině. To se určitě nestalo. Vždyť jsem ji snad něco za ta léta naučila, no ne? A vůbec... třeba už je Neklan a ostatní dávno našli a až se vrátíme, budou tam na nás čekat.
Vydávám se za Zorou, připravená ji chytat, kdyby jí podklouzla noha, ale sama se musím dost soustředit na to, abych udržela rovnováhu. Blížící se pevnina mi ale dodává dost motivace pokračovat.

V mokřadech

Nevěnuji příliš pozornosti rozhovorům mezi Jáchymem a Zorou a vrhám se po cestě světélek. V jeden okamžik se mi zdá, že nás vede do hlubší louže a ve snaze se jí vyhnout se propadnu krustou na hladině. Okamžitě se mě zmocní pocit, jakoby moje nohy něco omotalo a stahovalo do hlubin. Koncem oštěpu se snažím najít pevné místo na dně, ale zdá se, že tato část močálu dno nemá. Pomalu se mě začíná zmocňovat panika, když se předemnou objeví konec luku. Okamžitě se jej chytnu a vlastně mě ani nezajímá, jestli ho Jáchym nabídl jako pomoc, nebo se ke mě přiblížil omylem. Tak či onak mne pomalu začne vytahovat ven. Cuknutí oštěpu zesílí mé sevření a při pohledu nahoru vidím, že i Mira přišla na pomoc. Jejich společnými silami mne odtáhnou k pevné části močálu, o kterou se mohu zapřít a pomoci jim.

Díky.
Nezmohu se na nic dalšího a oddechuji. Cítím, že močál se dostal i do míst, kde bych nikdy močál nechtěl mít, ale není čas ani prostor s tím teď něco dělat. Mezitím se Mira ujímá vedení a bezpečně nás dovede až k nějakému potůčku, za kterým se zvedá pevný břeh. Nebýt té příhody před chvílí, neváhal bych příliš a s rozběhem se pokusil doskočit na druhou stranu. Ale zase tak dobře ostatní ve skupině neznám a nechci tímto způsobem zjišťovat, jestli by mě tentokrát nenechali utopit. Místo toho se pokusím prohlédnout prostor kolem nás a najít co nejlepší místo k přejití. Mech a další rostliny spolu s vodou na povrchu všeho vytvořily kluzký povrch, takže přeskakování by nemuselo dopadnout dobře. Jáchym ovšem zkušeně objevuje vhodné místo a i jako poděkování za mou záchranu mu nabídnu svůj oštěp místo jeho klacku. Po Jáchymovi nechám přejít Zoru, případně i Miru.

V mokřadech


"Tak to byla ta nejpodivnější zkušenost co sem zatim zažil. "
Pronesu, když se zastavíme u poslední překážky, která nás nejspíš zatím čeká.
Potom se obrátím k Zoře.
"Zoro, zoro škoda že si se o tý babce a tak nezmínila už dřív, třeba hned u tý krčmy. Mohli sme bejt na tenhle pochod víc připravený a třeba se i něco novýho dozvědět. Jak si řekla, lovci sem moc rádi nechoděj. Nejspíš pro to, že je tu víc starostí se vším, jen udržet se tu na živu. Už sem tu jednou byl, ale jinak se raději toulám okolo nebo jen na okraji."
Potom udělám pár kroků na kraj posledního úseku překážek a nohou zkusím stoupnout na kmen, který tak příhodně leží přes bažinatou oblast.
"Tudy to vypadá jako jediná schůdná cestička, přes ty padlý stromy, ale radši to nejdřív vyzkouším jen tady kousek. Bez dlouhýho klacku to ale pokoušet nebudu."
Najdu si dlouhý, pevný klacek, větev a opatrně stoupnu na kmen a krůček po krůčku se sunu kupředu. Klackem zkouším pevnost stromu před sebou a občas zkusím i stabilitu okolí stromu, kdybych snad musel udělat krok vedle.