Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Pohanské elegie
Ukončená jeskyně!
Družina
družina zatím neexistuje
| |||
 | Stezka odvahy Banda se rozhodne jít za světýlky, a tak mi nezbývá, než se s povzdechem přizpůsobit. Snad nás přeci jen nestáhnou do bažin... Jak se ale po chvíli přesvědčíme, světýlka jsou, jestli vůbec něco, spíš "hodná" - to dokáže Sávův propad do bahna ve chviličce nepozornosti. Jáchym zareaguje pohotově jako první, já, když se vzpamatuju, ho chytím za oštěp a doufám, že se ho bude pevně držet a že mu nevyklouzne. Nakonec se nám s vypětím sil povede Sávu vytáhnout. Na chvíli mu položím ruku na ramenu a zkoumavě se na něj zadívám, abych se ujistila, že se nám tady nesesype - na jeho "díky" jen kývnu. Nestojí to za řeč. On by pro nás jistě udělal to samý. Snad... "To nestojí za řeč," odmávnu to nakonec. Nabídnu se, že půjdu chvíli jako první - nejsem sice zvyklá vést skupiny lidí, ale Jáchym se k tomu zrovna nemá a Sáva - bude lepší, když si odpočine. Světýlka, světýlka, co nám chcete říct? Po předchozí zkušenosti se opravdu držím zvláštně vyznačené cestičky a zbytek tedy proběhne bez nehod. Co chvíli se ohlížím, jestli za mnou ti tři jdou a nikdo nemá potíže. Jsem z toho celá nesvá - vždycky jsem to byla jenom já a Kali, a jeden člověk, kterého necháte jít při podobných pochodech před sebou, se hlídá daleko líp, než tři vzadu. Potom se však naši svítiví dobrodinci začnou vytrácet spolu s tím, jak se rozednívá. Skoro posmutněle se s nimi v duchu rozloučím a najednou cítím, jak se vytrácí jistota, kterou jsem cestou po světýlkách získala. Kdo ví, co přinese další noc. Jáchym objeví cestu na něco, co se z dálky zdá jako pevná zem, přes padlé kmeny stromů. Ne, že bych z toho byla nadšená, ale jinou možnost nemáme. Mohla tudy jít i Kalina? Nebo ta holčička od Zory? Cítím se trochu provinile, že jsem na ně pro samé pronásledování světýlek na chvíli zapomněla. Ale vzhledem k tomu, že jiná cesta, než po které jsme šli, neexistovala - nezbývá, než doufat. Zaplaším děsivé myšlenky na Kali pomalu se topící v bažině. To se určitě nestalo. Vždyť jsem ji snad něco za ta léta naučila, no ne? A vůbec... třeba už je Neklan a ostatní dávno našli a až se vrátíme, budou tam na nás čekat. Vydávám se za Zorou, připravená ji chytat, kdyby jí podklouzla noha, ale sama se musím dost soustředit na to, abych udržela rovnováhu. Blížící se pevnina mi ale dodává dost motivace pokračovat. | ||
| |||
 |
| ||
| |||
 | V mokřadechNevěnuji příliš pozornosti rozhovorům mezi Jáchymem a Zorou a vrhám se po cestě světélek. V jeden okamžik se mi zdá, že nás vede do hlubší louže a ve snaze se jí vyhnout se propadnu krustou na hladině. Okamžitě se mě zmocní pocit, jakoby moje nohy něco omotalo a stahovalo do hlubin. Koncem oštěpu se snažím najít pevné místo na dně, ale zdá se, že tato část močálu dno nemá. Pomalu se mě začíná zmocňovat panika, když se předemnou objeví konec luku. Okamžitě se jej chytnu a vlastně mě ani nezajímá, jestli ho Jáchym nabídl jako pomoc, nebo se ke mě přiblížil omylem. Tak či onak mne pomalu začne vytahovat ven. Cuknutí oštěpu zesílí mé sevření a při pohledu nahoru vidím, že i Mira přišla na pomoc. Jejich společnými silami mne odtáhnou k pevné části močálu, o kterou se mohu zapřít a pomoci jim. Díky. Nezmohu se na nic dalšího a oddechuji. Cítím, že močál se dostal i do míst, kde bych nikdy močál nechtěl mít, ale není čas ani prostor s tím teď něco dělat. Mezitím se Mira ujímá vedení a bezpečně nás dovede až k nějakému potůčku, za kterým se zvedá pevný břeh. Nebýt té příhody před chvílí, neváhal bych příliš a s rozběhem se pokusil doskočit na druhou stranu. Ale zase tak dobře ostatní ve skupině neznám a nechci tímto způsobem zjišťovat, jestli by mě tentokrát nenechali utopit. Místo toho se pokusím prohlédnout prostor kolem nás a najít co nejlepší místo k přejití. Mech a další rostliny spolu s vodou na povrchu všeho vytvořily kluzký povrch, takže přeskakování by nemuselo dopadnout dobře. Jáchym ovšem zkušeně objevuje vhodné místo a i jako poděkování za mou záchranu mu nabídnu svůj oštěp místo jeho klacku. Po Jáchymovi nechám přejít Zoru, případně i Miru. | ||
| |||
 | V mokřadech "Tak to byla ta nejpodivnější zkušenost co sem zatim zažil. " Pronesu, když se zastavíme u poslední překážky, která nás nejspíš zatím čeká. Potom se obrátím k Zoře. "Zoro, zoro škoda že si se o tý babce a tak nezmínila už dřív, třeba hned u tý krčmy. Mohli sme bejt na tenhle pochod víc připravený a třeba se i něco novýho dozvědět. Jak si řekla, lovci sem moc rádi nechoděj. Nejspíš pro to, že je tu víc starostí se vším, jen udržet se tu na živu. Už sem tu jednou byl, ale jinak se raději toulám okolo nebo jen na okraji." Potom udělám pár kroků na kraj posledního úseku překážek a nohou zkusím stoupnout na kmen, který tak příhodně leží přes bažinatou oblast. "Tudy to vypadá jako jediná schůdná cestička, přes ty padlý stromy, ale radši to nejdřív vyzkouším jen tady kousek. Bez dlouhýho klacku to ale pokoušet nebudu." Najdu si dlouhý, pevný klacek, větev a opatrně stoupnu na kmen a krůček po krůčku se sunu kupředu. Klackem zkouším pevnost stromu před sebou a občas zkusím i stabilitu okolí stromu, kdybych snad musel udělat krok vedle. | ||
| |||
 | Bludičky to snad nejsou. Když nad tím tak přemýšlíte, nikdo jste je v životě neviděl, jen jste o nich slyšeli různé zkazky. Podobné, s jakými se vytasila Zora. Babské strašení nezbedných dětí. Co má ale tohle být? Svorně jste sbalili své věci, Jáchym se postaral o oheň a pak jste se vydali k dalšímu světýlku. Je vzdálené zhruba pouhých deset sáhů. A další znovu o nějakých deset patnáct kroků dál. Nejprve se zdá, že jsou v řadě, ale pak jste si všimli dalšího, trochu stranou. Tu se stalo, že Sáva, který šel dosud neohroženě jako první nezvolil cestu po přímé spojnici s dalším světýlkem, ale rovnou k tomu vzdálenějšímu. Než se nedál, byl po pás v bahně a ani jeho oštěp, o něž se dosud opíral, nenašel dno. Štěstí, že jste byli těsně za ním. Jáchym mu okamžitě podal jeden konec svého luku, Mira popadla zoufale nastavený konec oštěpu. Zora si kousala ret, zatímco jste udýchaného svalovce vytáhli na pevnou půdu. To byla důležitá lekce. Od té chvíle šla vpředu Mira, našlapovala velmi opatrně a snažila se jít vždy přímo k další "světlušce". Světélko pokaždé zhaslo a beze stopy zmizelo, jakmile jste se k němu přiblížili méně než na dosah ruky. Brzy jste zase mokří, protože déšť neustal. Jen už to není takový liják, ale spíše všudypřítomné mrholení. Postupujete pomalu a obezřetně. Zora by nejraději vyrazila kupředu rychleji, ale chápe, že opatrnost je namístě. Tohle nelze uspěchat. Když se začíná rozednívat, světýlka náhle zmizela! Další prostě nevidíte. Nebo je jim konec a vy jste si teprve nyní povšimli, že noc ustoupila novému dni. Dokonce přestalo pršet. Rozhlížíte se, kudy dál. Zpátky se to zdá nemožné. Všude pohupující se rašeliniště či temná kaluž. Tu si Jáchym všiml, že kousek před vámi se hladina čeří. To je proudící voda. Potok! A za ním... Že by pevná zem? Nepochybně. A mírně stoupá. Sem tam je vidět mechem obrostlý balvan. Zbývá otázka, jak se tam dostat.  | ||
| |||
| V mokřadech Na Sávu se zazubím, když komentuje mé vyprávění. S ním bude ještě zábava. | ||
| |||
| Pod dubem "Stojím na obrovském prostranství a okolo mě ani živáčka, trávy, keře, písku no prostě nic. Vznáším se v prostoru, kde nic neni a přeci je tam něco. Proč tu jsem, co to má znamenat, kde to vlastně jsem." "Do prkna práce, co se to, kde to, co se děje. Sakra to byl ale blbej sen." Rychle se posadím a zmateně se rozhlížím okolo sebe, co se to děje. Teprve po chvíli si uvědomím, že mě budí Sáva a až po další chvíli mi dojde proč. Ukáže na divná světýlka ve tmě a i když jsem už dost viděl a lecos od druhých slyšel, tohle mi je cizí a neznámé. "Tedy Sávo, ještě žes mě vzbudil, takovej divnej sen, to bych snad ani nikomu nepřál. Co se jako děje." Kouknu i na ostatní a vypadá to, že nejsem jediný, koho Sáva budí, takže to asi bude vážný. Po tom si začnu prohlížet ta světýlka a prostě mi ti nedá a zkusím po jednom světýlku sáhnout. Tedy nejdříve si zkontroluji pevnou půdu pod nohama, abych hned nezahučel někam do bažiny. "Tohle jsem ještě neviděl a ani o tom zatim neslyšel, jako bludičky, to bych chápal, jenže ty se hejbaj a tyhle světýlka jen stojej a svítěj. Jako by něco naznačovaly, jenže co?" Mumlám si tak nějak na půl jen pro sebe. To už Sáva navrhuje jít raději dál a chvíli na to ho v tom podporuje i Mira. "Vomrknem nejdřív pořádně ty světýlka, stejně ještě neni pořádně vidět, máme chvilku čas. Máte někdo potuchy, co to je? Bludičky to nejsou, ty by nás táhli do bažin, tyhle světýlka jen stojej a svítěj, tedy než je zkusíš chytit. Spíš jakoby něco naznačovaly, jenže co? že by směr naší další cesty? Nejsem pořádně probranej, vůbec mi to nemyslí." Pomalu se začnu pakovat, protože tady se už nejspíš nedospím. | ||
| |||
| První noc a hned se něco děje! Pod Jáchymovým vedením se vydáme na cestu - i se Zorou. Vytrvalý déšť nám to nijak neulehčuje, ale my to nevzdáváme. Najdeme je, přesvědčuju sama sebe. Nacházíme stopu. Snažím se nedat najevo svoje zklamání, ale srdce mi ztěžkne a musím se párkrát zhluboka nadechnout, abych si zachovala chladnou hlavu. Mohl by se ten mech zmenšit tím, že je nasáklý vodou, a... ne. Ne, ne, ne. Tohle nemůže být Kalinina stopa. Je moc malá, i kdyby to bylo tak, že se kolem ní mech zcvrknul. Nedělej si falešný naděje. Zatímco se Jáchym a Zora začnou bavit o tom, co je tohle za místo, poslouchám je jen napůl. Uvědomím si totiž divnou věc: neprší na nás. Poprvé za těch pár hodin, které jsme cestou strávili, nemokneme. A může za to... ten dub, pod kterým stojíme? Ne, vždyť ten má listy a větve tak daleko od sebe, že by nás před takovým lijákem neuchránil, přijde mi na mysl, když se podívám nahoru. Ať je to, jak chce, je to vítaná změna. A já jsem moc unavená a smutná na to, abych nad tím dumala. Odložím si svůj vak a meč. Jáchym má pravdu, přečkat tady noc je rozumné řešení. Chápu, že se to Zoře nelíbí - je moc mladá na to, aby domyslela, co se může stát, když budeme cestovat po tmě a bez odpočinku. Stačí šlápnutí vedle, neopatrný nebo moc hlasitý pohyb, chvilka nepozornosti, a jen taková maličkost nás může stát čas, se kterým už tak závodíme... anebo taky něco mnohem, mnohem cennějšího. Zora si ale nakonec sedne a vypadá smířeně. "Hned, jak to bude jenom trochu možné, se zase vydáme na cestu," sednu si k ní na bobek. "Václavku," zopakuju jméno té holčičky, které nám Zora před chvílí prozradila, "najdeme, to se neboj." A najdeme i Kali. Celé to vyzní daleko sebejistěji, než jak se momentálně cítím, což je moc dobře. Myslím. "Já jsem taky pro hlídku," otočím se k Sávovi, který to právě navrhl, a Jáchymovi. "Klidně si vezmu první," nabídnu se, aby si ostatní mohli po cestě aspoň chvíli odpočinout. Ze zmateného, bizarního snu o Kalině s koňskou hlavou a ocasem, bylinkách, které jsou veliké jako stromy, a o tom, jak se topím v jezeru z deště, který nepřestal, mě vzbudí blonďák. "Co je?" optám se a rozespale na něj zamžourám, ale zároveň mi dlaň podvědomě sjede na jílec meče. Určitě mě nebudí jen tak pro nic za nic. Možná chce vystřídat. Musela jsem asi spát dlouho. "Klidně tě vystří-" nedořeknu. Všimnu si podivných světýlek, které visí kolem nás. Ještě napůl spící do nich hrábnu rukou, ale zmizí. Světlušky to tedy nejsou. Sáva vzbudil, jak zjistím, i ostatní, takže se po nich rozhlédnu a snažím se odhadnout, jestli jsou z toho moudřejší, než já. Posadím se. "Co myslíte, že to je?" pronesu téměř uctivým polohlasem. Vzpomenu si na Zořina moudra o kouzelném kopečku a svítících vílách. Historky na strašení dětí, ale... co když ne? Na Sávův návrh, abychom šli dál, jen přikývnu. "Možná bychom se tu neměli zdržovat dýl, než je potřeba," dodám a začnu se sbírat ze země. Kdo ví, co to je. Mohli by to být přátelští duchové lesa - ale stejně tak by to mohlo být něco, od čeho bychom měli hezky rychle zmizet. | ||
| |||
| MokřadDéšť jako takový mi zase tak moc nevadí. Jednak jsem už musel putovat nebo nocovat v horším počasí a s prázdným žaludkem, a také vím, že nic jiného nám nezbývá, než dávat nohu před nohu, koukat a poslouchat co je okolo a doufat. Po nějaké době Jáchym narazí na stopu, ale nezdá se, že by si byli jistí, že patří hledaným holčičkám. Když projdeme okolo, také si stopu prohlédnu. Pokud tudy prošla než začalo pršet, nasáklý mech deštěm tu stopu prakticky zničil. Nebo patří komukoliv jinému. Nejsme ani půl dne cesty od osady. Když se začne smrákat, dorazíme k dubu. Až po chvíli si uvědomím, že v tomto místě neprší a i listí pod námi je suché. Na každé bajce je kus pravdy. Pronesu, ale pak se pokusím odlehčit atmosféru. A dětské uši jsou delikatesa. Snažím se zachovat vážnou tvář. Když padne návrh na rozdělání ohně, znejistím. Toto místo je zvláštní, ale nevnímám, že by nám zde hrozilo nebezpečí a malý oheň by mohl odehnat dotěrnou zvěř. Měli bychom držet hlídku. Pronesu směrem k Jáchymovi. Ať už držíme hlídku a malý oheň nebo ne, nespím nijak klidně a vzbudí mě vlastní heknutí. Při probuzení se snažím nepohnout, jen otevřu oči a zmapuji okolí. Suché listí pod rukama mi připomene, kde jsem. Než se zase pokusím usnout, prohlédnu si okolí, jestli mne vzbudil opravdu jen sen nebo snad nějaký zvuk okolo. Všude je ticho, ale vidím světélka. Jsou v řadě za sebou a chvíli si je prohlížím, zda to jsou světlušky, jiskry odvanuté od ohně. Je to varování od bohů? Nebo snad nějaká jejich hra? Nebo jen stále ještě spím? Chvíli si hraji s myšlenou se po cestě vydat a prozkoumat, odkud se ta světýlka berou, ale pak si uvědomím blízkost mokřadů a jejich nebezpečí. Vzbudím Jáchyma a po krátkém přemýšlení se pokusím vzbudit i Zoru a Miru. Snažím se nedávat najevo obavy z takových úkazů, ale svoji pozornost věnuji okolí a uši mám napnuté. Z tohoto místa mám čím dál horší pocit. Pokud již neprší, navrhnu abychom pokračovali v pátrání. | ||
| |||
|
| ||