Bludičky to snad nejsou. Když nad tím tak přemýšlíte, nikdo jste je v životě neviděl, jen jste o nich slyšeli různé zkazky. Podobné, s jakými se vytasila Zora. Babské strašení nezbedných dětí. Co má ale tohle být?

Svorně jste sbalili své věci, Jáchym se postaral o oheň a pak jste se vydali k dalšímu světýlku. Je vzdálené zhruba pouhých deset sáhů. A další znovu o nějakých deset patnáct kroků dál. Nejprve se zdá, že jsou v řadě, ale pak jste si všimli dalšího, trochu stranou. Tu se stalo, že Sáva, který šel dosud neohroženě jako první nezvolil cestu po přímé spojnici s dalším světýlkem, ale rovnou k tomu vzdálenějšímu. Než se nedál, byl po pás v bahně a ani jeho oštěp, o něž se dosud opíral, nenašel dno. Štěstí, že jste byli těsně za ním. Jáchym mu okamžitě podal jeden konec svého luku, Mira popadla zoufale nastavený konec oštěpu. Zora si kousala ret, zatímco jste udýchaného svalovce vytáhli na pevnou půdu.

To byla důležitá lekce. Od té chvíle šla vpředu Mira, našlapovala velmi opatrně a snažila se jít vždy přímo k další "světlušce". Světélko pokaždé zhaslo a beze stopy zmizelo, jakmile jste se k němu přiblížili méně než na dosah ruky. Brzy jste zase mokří, protože déšť neustal. Jen už to není takový liják, ale spíše všudypřítomné mrholení. Postupujete pomalu a obezřetně. Zora by nejraději vyrazila kupředu rychleji, ale chápe, že opatrnost je namístě. Tohle nelze uspěchat.

Když se začíná rozednívat, světýlka náhle zmizela! Další prostě nevidíte. Nebo je jim konec a vy jste si teprve nyní povšimli, že noc ustoupila novému dni. Dokonce přestalo pršet. Rozhlížíte se, kudy dál. Zpátky se to zdá nemožné. Všude pohupující se rašeliniště či temná kaluž. Tu si Jáchym všiml, že kousek před vámi se hladina čeří. To je proudící voda. Potok! A za ním... Že by pevná zem? Nepochybně. A mírně stoupá. Sem tam je vidět mechem obrostlý balvan. Zbývá otázka, jak se tam dostat.

Pod dubem


"Stojím na obrovském prostranství a okolo mě ani živáčka, trávy, keře, písku no prostě nic. Vznáším se v prostoru, kde nic neni a přeci je tam něco. Proč tu jsem, co to má znamenat, kde to vlastně jsem."
"Do prkna práce, co se to, kde to, co se děje. Sakra to byl ale blbej sen."
Rychle se posadím a zmateně se rozhlížím okolo sebe, co se to děje. Teprve po chvíli si uvědomím, že mě budí Sáva a až po další chvíli mi dojde proč.
Ukáže na divná světýlka ve tmě a i když jsem už dost viděl a lecos od druhých slyšel, tohle mi je cizí a neznámé.
"Tedy Sávo, ještě žes mě vzbudil, takovej divnej sen, to bych snad ani nikomu nepřál. Co se jako děje."
Kouknu i na ostatní a vypadá to, že nejsem jediný, koho Sáva budí, takže to asi bude vážný.
Po tom si začnu prohlížet ta světýlka a prostě mi ti nedá a zkusím po jednom světýlku sáhnout. Tedy nejdříve si zkontroluji pevnou půdu pod nohama, abych hned nezahučel někam do bažiny.
"Tohle jsem ještě neviděl a ani o tom zatim neslyšel, jako bludičky, to bych chápal, jenže ty se hejbaj a tyhle světýlka jen stojej a svítěj. Jako by něco naznačovaly, jenže co?"
Mumlám si tak nějak na půl jen pro sebe. To už Sáva navrhuje jít raději dál a chvíli na to ho v tom podporuje i Mira.
"Vomrknem nejdřív pořádně ty světýlka, stejně ještě neni pořádně vidět, máme chvilku čas. Máte někdo potuchy, co to je? Bludičky to nejsou, ty by nás táhli do bažin, tyhle světýlka jen stojej a svítěj, tedy než je zkusíš chytit. Spíš jakoby něco naznačovaly, jenže co? že by směr naší další cesty? Nejsem pořádně probranej, vůbec mi to nemyslí."
Pomalu se začnu pakovat, protože tady se už nejspíš nedospím.

První noc a hned se něco děje!

Pod Jáchymovým vedením se vydáme na cestu - i se Zorou. Vytrvalý déšť nám to nijak neulehčuje, ale my to nevzdáváme. Najdeme je, přesvědčuju sama sebe.

Nacházíme stopu. Snažím se nedat najevo svoje zklamání, ale srdce mi ztěžkne a musím se párkrát zhluboka nadechnout, abych si zachovala chladnou hlavu. Mohl by se ten mech zmenšit tím, že je nasáklý vodou, a... ne. Ne, ne, ne. Tohle nemůže být Kalinina stopa. Je moc malá, i kdyby to bylo tak, že se kolem ní mech zcvrknul. Nedělej si falešný naděje.
Zatímco se Jáchym a Zora začnou bavit o tom, co je tohle za místo, poslouchám je jen napůl. Uvědomím si totiž divnou věc: neprší na nás. Poprvé za těch pár hodin, které jsme cestou strávili, nemokneme. A může za to... ten dub, pod kterým stojíme? Ne, vždyť ten má listy a větve tak daleko od sebe, že by nás před takovým lijákem neuchránil, přijde mi na mysl, když se podívám nahoru. Ať je to, jak chce, je to vítaná změna. A já jsem moc unavená a smutná na to, abych nad tím dumala.

Odložím si svůj vak a meč. Jáchym má pravdu, přečkat tady noc je rozumné řešení. Chápu, že se to Zoře nelíbí - je moc mladá na to, aby domyslela, co se může stát, když budeme cestovat po tmě a bez odpočinku. Stačí šlápnutí vedle, neopatrný nebo moc hlasitý pohyb, chvilka nepozornosti, a jen taková maličkost nás může stát čas, se kterým už tak závodíme... anebo taky něco mnohem, mnohem cennějšího.

Zora si ale nakonec sedne a vypadá smířeně. "Hned, jak to bude jenom trochu možné, se zase vydáme na cestu," sednu si k ní na bobek. "Václavku," zopakuju jméno té holčičky, které nám Zora před chvílí prozradila, "najdeme, to se neboj." A najdeme i Kali. Celé to vyzní daleko sebejistěji, než jak se momentálně cítím, což je moc dobře. Myslím.
"Já jsem taky pro hlídku," otočím se k Sávovi, který to právě navrhl, a Jáchymovi. "Klidně si vezmu první," nabídnu se, aby si ostatní mohli po cestě aspoň chvíli odpočinout.

Ze zmateného, bizarního snu o Kalině s koňskou hlavou a ocasem, bylinkách, které jsou veliké jako stromy, a o tom, jak se topím v jezeru z deště, který nepřestal, mě vzbudí blonďák. "Co je?" optám se a rozespale na něj zamžourám, ale zároveň mi dlaň podvědomě sjede na jílec meče. Určitě mě nebudí jen tak pro nic za nic. Možná chce vystřídat. Musela jsem asi spát dlouho. "Klidně tě vystří-" nedořeknu. Všimnu si podivných světýlek, které visí kolem nás. Ještě napůl spící do nich hrábnu rukou, ale zmizí. Světlušky to tedy nejsou.
Sáva vzbudil, jak zjistím, i ostatní, takže se po nich rozhlédnu a snažím se odhadnout, jestli jsou z toho moudřejší, než já. Posadím se. "Co myslíte, že to je?" pronesu téměř uctivým polohlasem. Vzpomenu si na Zořina moudra o kouzelném kopečku a svítících vílách. Historky na strašení dětí, ale... co když ne?

Na Sávův návrh, abychom šli dál, jen přikývnu. "Možná bychom se tu neměli zdržovat dýl, než je potřeba," dodám a začnu se sbírat ze země. Kdo ví, co to je. Mohli by to být přátelští duchové lesa - ale stejně tak by to mohlo být něco, od čeho bychom měli hezky rychle zmizet.

Mokřad

Déšť jako takový mi zase tak moc nevadí. Jednak jsem už musel putovat nebo nocovat v horším počasí a s prázdným žaludkem, a také vím, že nic jiného nám nezbývá, než dávat nohu před nohu, koukat a poslouchat co je okolo a doufat. Po nějaké době Jáchym narazí na stopu, ale nezdá se, že by si byli jistí, že patří hledaným holčičkám. Když projdeme okolo, také si stopu prohlédnu. Pokud tudy prošla než začalo pršet, nasáklý mech deštěm tu stopu prakticky zničil. Nebo patří komukoliv jinému. Nejsme ani půl dne cesty od osady. Když se začne smrákat, dorazíme k dubu. Až po chvíli si uvědomím, že v tomto místě neprší a i listí pod námi je suché.

Na každé bajce je kus pravdy.
Pronesu, ale pak se pokusím odlehčit atmosféru.
A dětské uši jsou delikatesa.
Snažím se zachovat vážnou tvář. Když padne návrh na rozdělání ohně, znejistím. Toto místo je zvláštní, ale nevnímám, že by nám zde hrozilo nebezpečí a malý oheň by mohl odehnat dotěrnou zvěř.

Měli bychom držet hlídku.
Pronesu směrem k Jáchymovi.
Ať už držíme hlídku a malý oheň nebo ne, nespím nijak klidně a vzbudí mě vlastní heknutí. Při probuzení se snažím nepohnout, jen otevřu oči a zmapuji okolí. Suché listí pod rukama mi připomene, kde jsem. Než se zase pokusím usnout, prohlédnu si okolí, jestli mne vzbudil opravdu jen sen nebo snad nějaký zvuk okolo.

Všude je ticho, ale vidím světélka. Jsou v řadě za sebou a chvíli si je prohlížím, zda to jsou světlušky, jiskry odvanuté od ohně.

Je to varování od bohů? Nebo snad nějaká jejich hra? Nebo jen stále ještě spím?
Chvíli si hraji s myšlenou se po cestě vydat a prozkoumat, odkud se ta světýlka berou, ale pak si uvědomím blízkost mokřadů a jejich nebezpečí. Vzbudím Jáchyma a po krátkém přemýšlení se pokusím vzbudit i Zoru a Miru. Snažím se nedávat najevo obavy z takových úkazů, ale svoji pozornost věnuji okolí a uši mám napnuté. Z tohoto místa mám čím dál horší pocit. Pokud již neprší, navrhnu abychom pokračovali v pátrání.

V mokřadech

Ta zrzavá paní se mi líbí. Přesvědčuje ostatní, ať mě s sebou vezmou a já se na ni alespoň uculím a uchechtnu se, když toho protivného „děsí.“ A měla pravdu, opravdu bych se za nimi plížila, kdyby mě nevzali s sebou.

Ten protivný mě varuje před tím, abych neudělala žádný podraz.

Co tím vůbec myslí – udělat podraz? Nechápu to. Neříkám úplnou pravdu, ale přece nikomu neubližuju, myslím si, že je zbytečně zlý na někoho jako jsem já. A problémů mají dost i beze mě, a to jen kvůli tomu na jaké místo se vydali, ale za to já přece vůbec nemůžu. Jestli spadnou do bažiny, ze které nemohou vylézt, tak to taky nebude moje vina, ale tenhle náfuka by to beztak svedl na mě.

STOPA!

Přiřítím se dopředu rychleji, než mohli čekat. Malá, dívčí stopa. Ta musí být její! Že by tudy opravdu šla? Z mého nadšení mě vytrhne pan stopař, který povídá něco o tmě, přespání a tak dále.

„Ale, ale…“ vždyť jsme teprve vyrazili. Nedořeknu, když vidím, že s ním ostatní souhlasí. Nejsem hlas skupiny ani její mozek, a tak se na všechny jen naštvaně podívám, abych jim dala najevo, že ztrácíme drahocenný čas.

„Co když ji tam něco zrovna teď cupuje, nejste snad neohrožení zachránci?“ Zkusím přeci jenom, i když vím, že to nikam nepovede. Vydrž sestřičko. Já tě najdu. A tady tihle ti taky určitě pomůžou.

Když se nám podaří najít i vhodné místo k přenocování, je mi jasné, že nikoho nepřesvědčím, abychom pokračovali v cestě.

Stopař se mě ptá na nějaké informace k mokřadu a já pokrčím rameny.

„Pokud jste tady odtud, jak říkáte, tak byste měl vědět, že o mokřadech se moc nemluví a ani se do nic moc nechodí. Možná taky proto poslal Neklan vás sem, do většího nebezpečí a sám se vydal bezpečnější cestou.“ Spíš si myslel, že jeho hledání má větší šanci na úspěch.
„Lovci se jim vyhýbaj a všichni jsou rádi, že tady taky nezabloudí. Na prstech obou ruk bych nezvládla spočítat kolik bajek jsem už o místních příšerách slyšela. Měly by tu být čarodějnice, co koušou ztraceným dětem uši, bažináči, co tě stáhnou do mokřadu a spousta dalších, klidně vám u ohně nějakou řeknu.“

„A co tu mohla dělat Václavka?“ Srdce mi najednou buší víc, než když jsem si vzpomínala na ty strašidelné báchorky. „chodila sem pro něco s babkou kořenářkou. Ty sem chodily snad jediné. Docela dobře to tady znala, rozhodně líp než já, ale babka kořenářka by vás zdržovala ještě víc. Taky by tady měl být nějaký „kouzelný kopeček“, tak dávejte pozor, jestli neuvidíte kopec plný svítících víl, tak si to aspoň představuju.“

Dokončím své povídání a sednu si pod dub. Skončil tenhle výslech, nebo si nedá pokoj?

U mokřadů


Reakce Zory mě jen utvrdí v tom, že tu tato dívka není náhodou a určitě nám něco tají, ale jelikož není pro nás zatím nijak nebezpečná a zná to tady, nehodlám zatím nic říkat ani se zatím ptát.
Po chvíli chůze směrem, kterým vedla stopa se najednou objevíme pod dubem. To , že jsme pod dubem není v lese, mokřadech nikterak překvapující, ale je nanejvýš zvláštní, že pod tímto dubem je sucho jako za parného, slunného léta.
"To je ale zvláštní, skrz tu korunu je vidět na oblohu, takže by déšť měl normálně proniknout i sem. Né, že by mi vadilo bejt v suchu v tomhle počasí, ale je to prostě divný a proti přírodě a to mě malinko děsí. Přenocoval bych tady, lepší místo asi jen těžko najdeme. můžeme rozdělat i oheň, suchýho je kolem dost. jen pozor, ať nic nezapálíme."
Odložím si věci pod dub, ať mi zbytečně nemoknou ještě víc a jdu pro nějaké kameny na ohniště.
Po té co jich pár najdu je odnesu pod dub, tam vyhloubím menší dolík a okolo něj naskládám kameny. Ještě okolo odhrábnu co nejvíce suchého listí a klacků, aby nemihlo nic okolo chytnout a dám se do rozdělávání ohně.
"Aspoň se usušíme a nebudeme spáv v mokrym."
Otočím se k Zoře.
"Zoro, když to tady tak dobře znáš, máš ponětí, kam ta stopa míří. Je tam nějaký místo, proč by tam ta holka šla? A vůbec, co nám můžeš říct o tomhle mokřadu. Co tu je, co se tu děje, jestli se tu něco děje. Aby sme se na to když tak mohly nějak připravit."
Začnu opatrně vyzvídat na Zoře, když tak tvrdila, že to tu zná a snaží se být naším průvodcem v těchto končinách.

Stopa! Dětská! Je to evidentní. Zora se o překot žene k Jáchymovi. Srdce jí buší. Naděje, je tu stále ještě naděje. Vám ostatním je z její reakce stále jasnější, že tu tahle "průvodkyně" není náhodou a ztracená dívenka je pro ni důležitá.

Mira polkne smutně naprázdno. Tahle stopa je jistě holčičí. Ovšem její Kali má nohu o něco větší. Nebo by se mohl mech časem nějak stáhnout a stopu zmenšit? Spíše ne. Nezbývá než věřit.

Sáva je odolný chlapík. Aby ne, po tom všem co zažil. Bez záchvěvu či známky chladu dál mokne a opírá se o svůj oštěp. Jeho motivace účastnit se tohoto podniku se může zdát pochybná. Bere to tak, že ho nevede náhoda. Ať už si s jeho osudem pohrává kterýkoli z bohů, musí následovat každé znamení, jež mu padne do cesty.

Jáchym má pravdu. Zanedlouho bude tma. Představa noci pod mokrou pokrývku není lákavá pro žádného z vás. Jdete tedy chvíli podél mokřadu tak, abyste se příliš nevzdálili od nalezené stopy. A tu jste si téměř naráz uvědomili, že na vás náhle nedopadají žádné kapky! Jako byste se ocitli pod neviditelnou střechou.

Stojíte pod rozložitým dubem, skrz jeho korunu je šedivá obloha vidět stěží. Přesto by měl déšť kudy proniknout. Nu, neděje se tak. Půda kolem kmene je krásně suchá a listí namísto čvachtání šustí.

Hurá na cestu


Tak tam stojím a poslouchám všechny pro a proti a vůbec, sleduji celou tu situaci jako bezvýchodnou. Bezvíchodnou pro mě a tak jen kývnu a dodám.
"Dobrá tedy, ať de s náma, ale máte ji na starost, jestli se budete někde kvůli ní zdržovat, váš problém. je to jasný."
S tím se otočím na děvče.
"Jeden podraz a bude zle. nevim co, ale něco tajíš a to se do takovejch situací nehodí. Přináší to problémy, tak doufej, že nás do žádnýho nedostaneš."
Setřu vodu z obličeje, zkontroluji svého společníka a vydám se směrem k močálům. V tomto počasí je cesta víc než dlouhá a zdlouhavá. Stop, ať už lidských nebo i zvířecích je pomálu a jen velmi řídce po velmi velké vzdálenosti. To je pro stopaře vždy veliký problém, protože může snadno stopu ztratit a vydat se špatným směrem.
Až teprve kousek od močálů se mi povede objevit stopu.
"Zoro poď sem, vidíš to, tady."
A ukáži na malou stopu, šlápotu mířící do močálů.
"To by mohla bejt naše jediná stopa, která nám správně nasměruje. Jenže už se smráká a jít do močálů za tmy je sebevražda. Měli by sme se co nejdřív utábořit na nějakym suším místě, než je tohle. Bodnul by padlej velkej strom pro začátek."
Pořádně si ještě jednou prohlédnu stopu a hlavně její směr.
Potom už ale začnu spíš vyhlížet nějaký ten úkryt a pokud možno ve směru té naší stopy.

Stále před krčmou

Poslouchám Zoru, jak se představí, docela pozorně, a při tom ji po očku zkoumám. Je čím dál víc jasné, jak zoufale s námi chce jít. Něco tím sleduje. Ale co?
Otočím se na Sávu s Jáchymem. "Já bych ji s námi vzala," vyjádřím svůj názor konečně nahlas.
"Jestli se tady vyzná, bude nám to jen ku prospěchu. A pokud jí tak moc nedůvěřuješ," podívám se na Jáchyma, "Bude přeci lepší si ji držet blízko, ne? Tak budeš mít aspoň jistotu, že se za tebou nebude plížit. A neprovede ti něco ošklivého." Při posledním slově předvedu co nejzlověstnější výraz.
Rychle ale opět zvážním. "A pokud by přeci jen měla v plánu něco nekalého, jsme přeci tři a ona je jedna mladá holka," dokončím celou myšlenku.