Den jako korálek

Už jsem ztratila pojem o čase.
Je to několik hodin, snad skoro den, co se mi Kalina ztratila. Měla to být krátká zastávka, jen nevinný sběr bylinek, které mají v tomhle období největší sílu - něco, co jsme spolu podnikly už tolikrát. Jenže dnešek byl jiný.
Říkala jsem jí, aby se mi neztrácela z očí. Říkala jsem jí, že když už se to stane, má se chovat jako vždycky - dojít zpátky k vozu, dát pozor na Myrtu a počkat na mě, protože já se za pár chvil objevím taky, a pak pojedeme dál.
Jenže u vozu nebyla.
Nepomohlo čekání, nepomohlo volání, tak jsem se ji vydala hledat.
Nikde nikdo.
A na volání jejího jména mi odpovídalo jen šumění stromů.

Poté, co jsem si dopřála chvíli odpočinku, napila jsem se, abych ulevila svému vykřičenému krku, a svěřila jsem se Myrtičce, co mám s tou naší holkou za trápení. Pak jsem se rozhodla, že tady už nic nevykoukám a nezbývá nám, než se posunout dál.
Zabalím bylinky, zapřáhnu Myrtu a sednu na vůz, načež se vydáme směrem, kterým si myslím, že Kalina mohla jít.

Netrvá dlouho a dojedeme k nějaké krčmě. Civilizace. Lidi. Paráda. Třeba se tu Kali schovala? Nebo ji snad aspoň někdo zahlédl. Nebo... tak něco. Jako by se mi vlila nová energie do žil, pobídnu Myrtičku k rychlejšímu klusu, abychom tam honem byly, a před hostincem sesednu. Vypadá to, že je uvnitř živo - lidi se nejspíš přišli schovat před tím bouřkovým nadělením. Kobylku pečlivě uvážu k nejbližšímu sloupu a vydám se dovnitř.

Uvnitř krčmy je skutečně, jak jsem odhadla, živo. Svého blonďatého skřítka sice mezi přítomnými nevidím, ale zato hned, jak vejdu, dostanu plnou misku zeleninového vývaru.
"Děkuju," pronesu uctivě, když si misku přebírám. O peníze se nebojím - v posledních týdnech se nám docela dařilo. A něco teplého do žaludku jsem neměla... no, od včerejška určitě. To se mnou ještě byla Kali... Zatímco si sedám do koutku, zaženu chmurné myšlenky, černé scénáře i výčitky, že si tady vysedávám, místo abych pokračovala v hledání. Jenom chvilku. Jenom polívku si sním, a pak obejdu lidi a zeptám se, jestli tady někdo neviděl malou holku. Někdo přeci musí něco vědět. Přece jen tak nezmizela...
S několika lžícemi vývaru a soustem tvrdé placky už se dívám na svět trochu optimističtěji. Zrovna se chystám dát do pusy další lžíci té hřejivé dobroty, když dovnitř vtrhne muž. Už od pohledu je jasné, že si nepřišel popovídat s kamarády u piva - něco ho trápí. A ani se nemusím dlouho dohadovat, co to je.
Jeho slova mě zasáhnou jako jeden z těch blesků, které tancují venku. Kalina. Jak jsem na ni mohla zapomenout? Moje holčička tam někde venku čeká, opuštěná, promoklá a kdo ví, co se jí děje - a já si tady v klidu baštím.
"Moje mladší sestřička," promluvím pomalu, s pohledem upřeným na příchozího muže, "Zmizela také. Je to asi den." Rozhodnu se Kalinu představit, jako obvykle, jako svou sestru. Ne každému chci vyprávět, jak jsme se setkaly, a, jak jsem postupem času zjistila, téměř nikoho to stejně nezajímá.
"Udělám, co budu moci, abych našla vaši dcerku, když mi pak pomůžete najít mou sestru," udělám Neklanovi, jak byl muž osloven, nabídku. To je spravedlivý, ne? Něco za něco. Nechci žádnou odměnu. Chci zpátky jenom toho jediného člověka, na kterém mi ještě záleží. "Nejsme místní, ale zastavily jsme se v lese kousek odsud, když se mi na chvíli ztratila z očí. Od té doby ji marně hledám," dodám na vysvětlenou.
A tiše doufám, že to bude stačit.

Hledá se pomoc

V ten den jsme se se sestrou pohádaly. Opět. Hádaly jsem se poslední dobou snad pořád, všechno viděla úplně jinak než já, když jsem chtěla být sama, nebo jít prostě někam bez ní, tak mě pořád pronásledovala…

Když jsem ji chvíli neviděla byla jsem vlastně ráda, aspoň mi pořád nikdo nebrblal něco do ucha, nesahal mi na vlasy a nechtěl hrát hry, ze kterých jsem už dávno vyrostla.

Já už jsem totiž velká holka, ne jako ty Václavko, já už totiž umím lovit, ale ty nezvládneš skoro nic!

Řekla jsem jí před tím, než s pláčem utekla.

Promiň sestřičko, já to tak nemyslela.

Později jsem se šla podívat, jestli náhodou nezůstala déle u bylinkářky, jestli nešla otevírat pasti zajícům, kteří se do nich chytili, nebo nešlo zkoušet něco, na čem by mi ukázala, že už toho taky spoustu zvládne. A taky, že jo, bylinkářka z ní jednou bude skvělá.
Nikde po ní nebylo ani stopy.
Pak se po ní šel kouknout táta, ten šel po širším okruhu, jestli nespadla za nějakým zajícem do nory (nebo co já vím), ale také přišel domů s prázdnou.
V té chvíli, kdy se objevil doma bez sestry jsem se hystericky rozbrečela já. Sice už jsem všem kolem říkala, že už se mnou nemají zacházet jako s dítětem, ale přesto mnou emoce mlátili tak, až jsem musela spát s tátou jeho posteli. Moje malá, úžasná, krásná, všemi milovaná sestřička…někde sama, v nebezpečí. Nepřišla ani ráno, ani další ráno…já jsem si myslela, že už si ukoušu nehty, když nemohu nic pořádně udělat a otec snad jen bloudil v kruzích, když na nic nepřišel.

Po samostatném hledání, které nikam nevedlo se otec rozhodl jít pro pomoc, já jsem měla zůstat s babičkou. Abych se taky někam nezatoulala. Já jsem se toulala fakt ráda, ale vždycky jsem našla cestu zpátky, na rozdíl, na rozdíl od…

Cestu ven jsem se samozřejmě našla, stačilo dělat, že jdu spát, počkat až usne babička a pak se vyplížit. Otec nemohl čekat, že zůstanu sedět doma a nepokusím se nějak pomoct. A navíc, ještě by se ztratil i on a co by se mnou pak bylo? To nemůžu přece dopustit.
Plížím se tedy směrem ke krčmě, hustý déšť tlumí moje kroky a za chvíli již stojím před krčmou. Zamířím si to pod okap, vedle okna a nahlédnu dovnitř a vidím tam mohutné tělo svého otce.

Výborně! Je tam!

Najdu si takové místo, zde kterého bych mohla alespoň něco slyšet, nepočítám s tím, že uslyším všechno, ale to nevadí. Stačí mi jestli s ním vůbec někdo mluvit bude a ještě důležitější je, kam půjdou potom až domluví. V krčmě bylo dost lidí, vybral si správný čas na to, aby našel někoho, kdo by nám pomohl. No, kdo by ho taky mohl odmítnout! Tak statného válečníka jako byl on.

Cizinec

Jedním z těch, co našli úkryt před průtrží v této krčmě je i mladý muž. Někdo v něm může vidět kdysi poměrně dobře oblečeného mladíka, který zažívá v poslední době krušné chvíle. Pro jiné jen další z mnoha poutníků, kteří se zde zdrží, aby se najedli, odpočinuli, usušili oblečení a vydali se dál za svým cílem. před chvílí dojedl polévku, k jeho spokojenosti dostal jednu z prvních porcí, než byla postupně naředěna do současné ochucené vody, přestože tam stará žena občas přihodila kousek zeleniny. Zvedl se, aby se ohřál u ohně uprostřed a zkusil se přimotat ke kolujícímu měchu. Po chvíli se i s plackou vrátil ke svému místu, placku lámal na menší kousky a vytřel s nimi zbytek polévky. V ten moment dovnitř vstoupil mohutný muž. Přinejmenším v mohutné kožešině a okamžitě upoutá pozornost. Prší již nějakou dobu a nově příchozích se za poslední dobu dalo spočítat na jedné ruce a to počítám i ty.

Sáva

Mohla by to být ta, kterou hledám?
Zamyslím se. Nejspíš ne, popsáno to bylo jinak. Abych zahnal svou rostoucí zoufalost z marnosti mého hledání, sáhnu do váčku, jehož obsah mi prozradí pravdu. Vytáhnu jen tři kousky, které si prohlédnu v ruce a opět je vrátím do váčku. Prozatím to musí stačit.

Poté svou pozornost obrátím k Neklanovi, jak jej oslovil někdo z místních. Doma bych byl mezi prvními, kdo vyskočí na nohy, svolá nejvěrnější a nejlepší v doslechu a vydal bych se ji hledat. Tady jsem ovšem cizincem, venku není vidět na krok a netuším, kterým směrem hledat. Sám bych se jistě ztratil a utopil se v nějakém močálu nebo se zřítil ze skály. V lepším případě bych zabloudil a již nenašel cestu zpět. Chvíli tedy vyčkám, jak se zachovají místní a jsem připraven se nabídnout jako pomoc. Přinejmenším to může být způsob, jak se vyhnout placení dluhu za občerstvení a nocleh.

Provazy deště se spouštěly po střeše z prázdné slámy. Na jejím okraji padaly kolmo dolů, kde prohlubovaly dolíky v udusané hlíně. Křižovatka u chalupy byla rozblácená, a kvůli bičování deště a příšeří nebylo možné rozeznat, kde jsou kaluže a kde pevná zem. Takový nečas tu už dlouho nebyl.

V okolí bylo rozeseto ještě několik nízkých domků. Tohle stavení bylo však specifické tím, že byl nad dveřmi přibitý roh. To značilo, že se zde poskytuje mimo jiné i pohostinství. Když má místní nebo poutník co nabídnout, může využít přístřeší a teplo, jídlo a pití v různé kvalitě. To záleží na ročním období a sklizni.

Krčma, říkejme tomu místu tak, skutečně právě poskytovala útočiště před bouřícími živly nejednomu poutníkovi. Dostali jste do hliněné misky horký vývar z cibule, tuřínů a mrkve. Bez ohledu na to, zda jste kývli, že chcete. Nikdo se neptá, jestli jste připraveni za polévku něco dát nebo ne. Účtovat se bude zřejmě až to celé tam venku přejde. A to nejspíš nebude dřív nežli ráno. Starší žena vrátila kotlík nad ohniště v rohu místnosti a dolila do něj trochu vody, načež se posadila opodál, hlavu na prsou, začala klimbat.

Několik mužů si podává měch s jakýmsi kvašeným mokem. V proutěné ošatce odložené na dřevěném špalku poblíž ohniště jsou tvrdé pšeničné placky. Možná, že když se namočí do piva nebo polévky, změknou natolik, aby se o ně nevylámaly zuby.

Ať už nad tím přemýšlíte nebo nikoli, vše přeruší náhle vstoupivší postava. Je mohutná tak, že v podstatě vyplňuje celý vchod. Ze huňaté kožešiny crčí voda, stejně tak z jeho splihlých vlasů. Za pasem se mu skví meč. Ovšem na tváři vidíte výraz zoufalství.

„Co tě přivádí, Neklane? Snad tě Perun nechce taky utopit?!“ Uvítal muže jeden z pijáků, zřejmě místní.

Neklan udělal krok dovnitř a těžká látka ve vstupu se opět přiklopila a utlumila tak zvuky deště zvenčí. Pak muž smutně pozvedl pohled od země a rozhlédl se po přítomných.

„Moje dcerka… Zmizela!“

Lovcovy kroky byly téměř neslyšné. Až na to, že pokaždé, když odlepil nohu z mechu, ozval se slabý, mlaskavý zvuk a otisk jeho kožené boty se ihned začal plnit hnědou vodou. Stopoval raněného koloucha od ranného odpoledne a nyní se začínalo smrákat. Jestli si nepospíší, svou kořist ztratí nadobro. Buďto ji pohltí bažina nebo některý z dravců, kteří tato místa obývají a na rozdíl od něj cítí krev na dálku.

Náhlý poryv větru zavrzal pahýly suchých stromů a zašuměl větvemi těch dosud žijících. Přinutil se udržet sluch napjatý, aby zachytil možné praskání porostu, kterak prchající kolouch vyrazí ze svého úkrytu, aby se mu pokusil schovat zase o kus dál.

Neušla mu stopa kapek krve na šedobílém lišejníku pokrývajícím kůru jilmu poblíž. Nebyla zaschlá. Světlá, lesklá. Je blízko. Povzbuzen tímto nálezem se vydal dál, luk připravený v levé ruce. Rozmýšlel, zda si nezaložit šíp, pro jistotu. Kdyby zvíře náhle spatřil, mohl by jej konečně skolit docela. Prve jej trefil pod plec do předního běhu. Nebude mít už takovou rychlost. Navíc jistě ztratilo dost sil.

V mokřadu začalo ubývat pevné půdy a musel si dávat pozor, kam šlape. Když tu zaslechl šelest jen kousek od sebe. Tam, za mechem obrostlým kmenem prastarého velikána. Opatrně sáhl pro šíp. Než jej však stačil založit, vynořila se zpoza stromu silueta se statnými parohy. Tohle nebyl jeho kolouch. Tohle ale nebyl ani jelen. Postava byla totiž mužská. Jen pár důlků jelení lebky, v nichž plála podivná záře, naň upřeně hleděla. V tu chvíli mu vypadl luk i šíp z rukou a lovec se dal na bezhlavý útěk.

Ty nejlepší příběhy začínají v hospodě.
...
A také v ní končí. Když se zadaří a přežije alespoň někdo, kdo by ten příběh vyprávěl.