Zodan vydechl a zároveň vypustil šíp. Letěl naprosto přesně. Téměř neslyšně se zavrtal pod zdvižené paže dívenky, která stále tahala za provaz. Ozvaly se dva zvuky. Nejprve prasknutí. Bylo to nejspíš žebro. Šíp probodl dětský hrudník skrz naskrz a zákonitě musel projít srdcem. Druhý zvuk bylo žuchnutí Jelenina těla na zem.

Zatímco tělo ženy (nyní je už jasné, že je mrtvá) se ani nehne, holčička se k vám pomalu otočila. Ve tváři se jí zračí nasupený výraz. Ten působí děsivěji především proto, že její oči jsou naprosto černé. Už ani jeden nepochybujete o tom, že je posedlá - je to démon!

Stvůra se přikrčila a pak zatnula všechny svaly, přičemž se jí z úst otevřených dokořán vydral nervy drásající křik. Cítíte, jak vám tuhne v žilách krev a ve spáncích buší. Máte tendenci zahodit zbraně a přitisknout si dlaně na uši. Snaží se vás naprosto ochromit. Řev nepřestává.

Než napíšete, hoďte si k6
1 – svíjíte se bezmocně na zemi
2 – panika (např. zahazujete zbraně a utíkáte bezhlavě pryč)
3, 4 – dokážete udržet pozornost a máte akci
5,6 – můžete libovolně reagovat a považujte svou akci předem za úspěšnou

Srdce.
Marog zvolila. Jako lékaři se mi vůbec nelíbí, že mám zabít dítě. S tím jsem měl problém i v době, kdy jsme táhli světem. Ale tohle dítě není.

Koutkem oka zahlédnu, jak Marog pevněji sevře sekeru. Pokud minu, bude to dost na ní.
Natáhnu tětivu a zamířím na hruď dívky.
Svět kolem mě přestane existovat.
Vystřelím šíp.

Pohlédnu znovu k dívce a pak na muže. City stranou, je nutné přežít a varovat vesnici.

Naznačím muži, aby ji střelil do srdce. Nedívám se na ni jako na dívku, ale monstrum. Cením si mužových dovedností, protože jinak bychom byli nejspíš oba mrtví. Riziko tu stále je, ale pokud zachováme chladnou hlavu, je možné, že z tého šlamastiky vyvázneme.

Sevřu topůrko pevněji. Nejsem si jistá, že šíp do srdce zabere a pokud přivolá posily... Asi nemá ani tak cenu utíkat... Nádech, výdech, hlavní je zachovat klid. V duchu opakuji slova modlitby. Snažím se vnímat každý pohyb. Nepouštím mužovo rameno, ale dávám mu dost prostoru, aby mohl napnout tětivu.

Pokud tohle přežijeme, dostanu ho na svobodu, ať to stojí, co to stojí, přísahám si v duchu.

Prvních pět kroků a na okamžik se zastavím. Na rameni ucítím dotek Marog. Letmo po ní kouknu. Jednak abych se přesvědčil, že to je opravdu ona a taky abych jí dal na srozuměnou, že pochopila a přistoupila na moji taktiku.

Klid. Zklidni dech i srdce. Strach ti nepřísluší.
Začínám chápat výhody Uvarovi taktiky.
Nediv se. Nepřemýšlej proč to tak je. Jak to je, tak to je. Přijmi to.
Přijmu.
Přijmu fakt, že stařec je po smrti a zrovna plní žaludek divočáka.
Přijmu fakt, že tu drsná žena není. Jak dokázala tak potichu zmizet je teď nedůležité. Nemám na to jak přijít. Prostě je pryč.

Pět kroků a dotek. A tak pořád dokola až….
Při pohledu na palouček se zarazím a ztěžka polknu. Cestou sem jsem viděl ledacos, ale tohle…

Mrtvé tělo patří Jeleně a ta co ji tahá nahoru je nejspíš jedna z dívek, které hledáme.
Nu...tak jednu jsme našli.
Přitisknu se ke stromu, abych měl krytý aspoň jeden směr a rychle se podívám do koruny stromu, jestli tam na větvi nesedí druhá dívka.

Na okamžik mě napadne dívku zastřelit a nebo aspoň zranit. Ale to by jsme se nedozvěděli oč tu jde. Co se stalo. Na cestách jsem slyšel o lidech, které posedl duch. V tomto případě bych tomu i věřil. Jinak si nedokážu vysvětlit sílu, kterou dívka vládne.

Otočím se na Marog s otázkou v očích. Přeci jen. Dívka patří do její vesnice.
Ukážu na luk a pak na hruď a ruku.
Mám ji střelit? Srdce? Ruka? Nebo nikam?

I přes děsivou scenérii si snažím udržet klidný dech a pevnou ruku. Vypadá to hrozivě a je to hrozivé. Na druhou stranu. Nemálo těl jsme podobným způsobem rozvěsili podél cest. Někdy ti lidé ještě žili.

Strach zabíjí myšlení, opakuji si pro sebe stále dokola. Byla to jedna z prvních lekcí, kterou jsem kdy dostala. Největším nepřítelem jsme si my sami. Kontroluji hloubku svých nádechů a nedovolím myšlenkám, aby se vzbouřily a rozutelky. Ani to však nezabrání, aby se mi potily dlaně a topůrko mi nepříjemně prokluzovalo. Pohlédnu na jediného muže, spojence, který nyní zbyl. Na jeho slova přikývnu. Rozumím jeho taktice a nic pro ní nenamítám. Nerada si to přiznávám, ale vypadá v situaci orintovanější, než já. Není na škodu si přupustit, že nyní převezme velení on. Tady není na co si hrát. Chybička znamená smrt. Pěk ktoků, dotek. Znovu, znovu, stále ve střehu. Smysly napjaté jako struny. Dochází mi, že se tady dějí věci, které jsou nad naše síly. Ztráta poloviny družiny je víc, než jsem si dovedla představit a jedinec nepřežije vůbec. Nejsem si jistá, zda se však lze vrátit do tábora bez dívek a dokonce Jeleny. Pět kroků, dotek... Co mi na to řeknou? Popraví mě vlastní sestry jako zrádkyni? Uvěří, že Jelena jen tak zmizela? Pochybnosti mi hlodají hluboko v srdci a svírají mi žaludek. Temnota se mi zarývá do každého nádechu a svazuje moje plíce. Pět kroků, dotek... Zapraskání větvičky, pohyb v křoví, každý zvuk nepříjemnější a děsivější, než ten předchozí. Jak to mohu dopustit, já, že se nechám vyděsit lesem...
Mýtina... Znovu... Tělo hlavou dolů... JELENA...
Zastavím se a nemohu uvěřit tomu, co vidím. Krve by se ve mě nedořezal. Potlačím výkřik. Holčička... držící provaz... to je snad sen? můra? prokletí?

Rozhněvaní bohové lesa, pokorně vás volá jedna ze sester, rozežeňte temnotu v srdci dítěte. Vždyť děti jsou naší budoucností, naší nadějí a naším světlem. Nedovolte, aby temnota pohltila naše milované...[/i] modlím se v duchu.

Avar a žena si vyměnili poslední nejisté pohledy, načež vykročili zpátky po svých stopách. Náhle se les zdá podivně tichý. Každé prasknutí větévky je podnětem k zastavení a dalšímu naslouchání.

Ruce na topůrku sekyry se potí, prsty na tětivě luku se chvějí. Napětí se stupňuje.

Je fakt, že předtím jste postupovali rychle, protože jste pronásledovali Bojmírova vraha. Nyní opatrně našlapujete a rozhlížíte se do všech stran, očekávaje nebezpečí. Zodan dokonce zavětří, jestli nezachytí nějaký podezřelý pach. Nic. Každopádně trvá dlouho, než ve snaze zahlédnout někde Jelenu v nějaké pasti dojdete zpět na mýtinu.

Ženské tělo visí hlavou dolů, je uvázané za nohy na provaze, který je přehozen přes jednu ze spodních větví. Na první pohled poznáváte koženou loveckou vestu a plavé vlasy. Jelena! Tělo je právě vytahováno výše jedinou malou dívenkou, asi desetiletou.
Nevidíte ji sice docela do tváře, jen z profilu. I tak si nemůžete nepovšimnout podobnosti se Zorou – dívkou, která měla v lese záchvat, když Zodan tenkrát bojoval proti stromovému lesnímu duchovi. Marog ji zase viděla v péči svých družek ve vesnici. Vyhlíží dost divoce. Má na sobě cáry šatů, ve vlasech větvičky a listí a je velice špinavá.

Marog vypadá vyděšeně. Pravdou je, že i mě velikost kance překvapila. Ale na druhou stranu.
“Ty nevidět velká bílá kočka.“
Zamrazí mě při vzpomínce na obrovského tygra, který nám pořádně zatopil, když jsme táhli přes lesy severu. Dostali jsme ho, ale stál nás hodně. Tenkrát na něj narazili průzkumníci. K nám se dostal jediný, aby nám řekl o nebezpečí. A i on zemřel. O řadě dalších ani nemluvě. Byli jsme dobře vycvičeni v boji proti lidem. Bestie vážící jako hodně dobře rostlý kůň, ale mnohem mrštnější a silnější a hlavně co umí zabíjet...to je něco jiného.
Koně se vzpínali a my tak přicházeli o to nejdůležitější. Rychlost a pohyblivost. Opěšalý válečník byl pro tygra snadnou kořistí.

Našlapuju opatrně a tiše. Luk v ruce, šíp připravený. Pozorně se rozhlížím po okolí a snažím se mít klidný dech. Soustředím se, aby mi neunikl jediný pohyb či šramot.
A pak mě náhle chytne Marog za ruku.
Prudce sebou trhnu. Mám pocit, že se mi na okamžik zastavilo srdce. Vztekle se na ni otočím.
Co je?!
A hned to uvidím. Vyděšený výraz, uslzené oči a druhá žena nikde.

Tohle mě opravdu překvapí. Že by ji sebral ten samý nebo jiný kanec mi přijde jako nesmysl, toho by jsem nepřeslechli.
“Kde být?“
Zamumlám překvapeně a asi celkem zbytečně. Marog ví to samé co já. Nic.

No co je tohle za kázeň. Jak nám mohli dát, s takovou morálkou, zabrat. Ona se prostě sebere a jde pryč?
Nesedí mi to. Podle toho jak se tvářila, to brala dost osobně.
Zhluboka se nadechnu.
Stopy od bestie tu ještě nějakou dobu vydrží. Stopy od ženy, to je něco jiného. Ty snadno a rychle zmizí. Pokud nějaké stopy vůbec zanechala.

Zbyla nás polovina. Během necelého dne. To není úplně dobrý výčet.
“Ty jít s já. Ty hlídat záda. Pět krok a dotek. Rozumět?“
Říkám pomalu. Pak levou rukou sevřu luk i šíp a pravou naznačím pět a dotknu se její ruky. A čekám, jestli přikývne.

Hledání stop jednoho člověka bude zlo, kor, když se mohla vracet po našich stopách.
“Mohla spadnout do nějaké díry. A nebo do pasti.
Jdeme o poznání pomaleji. Tenhle les mě začíná děsit.

"To není zvíře," odpovím Zodanovi, "není," zavrtím hlavou jako bych samu sebe ujišťovala o pravdivosti svých slov. Nutím se dýchat v tempu, které chci a ne které si žádá příval adrenalinu.

Odhodlaně vykročím ta mužem. Naslouchám a pozoruji. Nepřipouštím si žádné jiné myšlenky, než ty na přežití. Přemýšlím, jak bestii zabít. Ač si to nerada připouštím, s holčičkami jsem se již rozloučila. Srdce mě z toho bolí, ale pokud se někde velmi dobře neschovaly nebo neporačovaly dál, neměly šanci. Proklínám se za své myšlenky.

Ohlédnu se za Jelenou, která kráčí kousek za mnou, abych zjistila, že tam moje spolubojovnice není. Krve by se ve mě v tu chvíli nedořezal. Naprostým překvapením mi na krátkou chvíli prokolouzne topůrko v dlani. Zachytím ji těsně, než spadne na zem. Znovu se rozhlédnu.

Přiskočím k muži a chytnu ho za paži. Přiložím si prst ke rtům a naznačím na místo, kde by měla být Jelena. Nevěřícně, se slzami v očích, zavrtím hlavou. Mám neblahé tušení, že nás sem bohové poslali zemřít.

"Nemusíš se bát smrti. Pokud chceš mít z něčeho strach, je to umírání samotné. Proto musíš usilovně trénovat, abys tem moment co nejvíc oddálila," pošeptá mi moje již zesnulá učitelka do ucha. Otočím se za jejím hlasem, ale muže nepouštím. Potřebuji se ujistit, že nezmizí i on.

Pokusili jste se rychle vzpamatovat z toho, co jste právě viděli. Marog věcně sebrala Bojmírův luk a toulec s šípy. Zodan se zkřivenou tváří pozoruje skvrny temně rudé krve, které se rychle vpíjejí do země, jako kdyby byla zdejší půda žíznivá a lačná právě po této vzácné tekutině. Pije bez rozdílu krev muže i ohromného zvířete. Je to ale jasná stopa.

Jediný, kdo se viditelně zdráhá, je Jelena. Na Avarovu výzvu sice přikývne, ale je bledá jako měsíc v bezmračné noci a do pohybu se musí zjevně nutit.

Pomalu postupujete vpřed. Rozhněvaný Zodan jako první. Krvavé značky jsou nepřehlédnutelné. Marog třímá sekyru v připravených rukou a neustále ji podvědomě potěžkává. Rozhlíží se na všechny strany, když si uvědomí, že Jelena už na ní není. Je pryč!

Není to můj nejlepší výstřel, ale vzhledem k okolnostem a chabé kvalitě luku i šípu, to je docela dobré. I jedna z žen vystřelí a vede se jí podobně jako mě. Zjevně jedna z jejích lepších střel.
Jiný kanec by lehnul nebo by mu to alespoň způsobilo vážné potíže. Ale téhle bestii to je fuk. Dokonce i když mu druhá žena rozetne bok. Ani toto ho nezpomalí.

Bojmir nevystřelí. Možná to prostě nestihl. Možná byl neschopen pohybu při pohledu na přerostlého kance. Tak či tak ho zaváhání stojí život. Zvíře ho nabodne na zuby a upaluje s ním pryč.
Je to zvláštní. Za svůj život jsem viděl tisíce mrtvým mužů i žen. Nepřátel i spolubojovníků. Ale žádná smrt mě nezasáhla jako brutální odchod toho starce.
Proč on? To si nemohl vybrat jednu z nich? Starý muž. Tuhý maso. Udav se zmetku!

Marog sbírá ze země luk a šípy. Víc toho tady po Bojmirovi nezbylo. Jen to a krev.
Krev?

Zvolna se podívám směrem, kudy bestie utekla.
“Jít po stopa krev. Zabít zvíře. Dobrý muž.“
Říkám pomalu.
“Právo mohyla. Hrob. Jít?“
Zeptám se na konec obou žen. Já jsem rozhodnutý jít po stopě. Jednak kvůli Bojmirovi a také, abychom bestii zabili a ona nás nemohla už ohrozit.
Proč Bojmir? Náhoda? Náhodou si vybral stopaře?

Pokud nic nenamítají, vyrazím po stopě. Rozryté by to mělo být dostatečně. A k tomu ještě krev z bestie a lovce.