Hned, jak to vyslovím mi dochází, že potok nám žádnou výhodu neposkytne. Téměř nepostřehnu dva vystřelené šípy. Soustředím se na přibližujícího tvora. Naprosto bez myšlenek, zaměřená na jediný úkol, na kterém teď záleží - přežít.

Rozmáchnu se a zkušeně zasáhnu svůj cíl. Výhodou je, že kanec měl jiný cíl, který však převálcoval. Nezmůžu se ani na nádech. Poprvé v životě mi přijde, že trvá věčnost, než se vzpamatuji, ikdyž bych přísahala, že uplynul jen okamžik. Nic tak bestiálního jsem nikdy v životě neviděla. Ani mě nenapadlo přemýšlet nad tím, že kanci mohou být tak vypočítaví a krvelační. Čekala tu ta bestie na nás?

Přinutím se udělat dva kroky a seknout se pro luk a posbírat šípy. Ohlédnu s epo ostatních dvou lukostřelcích. Konečně se nadechnu, nebo si teprve uvědomím, že už jsoumé plíce schopny přijímat vzduch.

Ty oči - nepozemské - temné - krvelačné.

Pohlédnu na Zodana. Ti dva asi nebyli zrovna přátelé, ale věřím, že by raději, kdyby si kanec za oběť vybral jednu z nás. Nejspíš mu to není třeba mít za zlé.
S tím, jak přibývají myšlenky si uvědomuji, že přiliš nevěřím v to, že by dívky ještě mohly být naživu.

"Co - ?" Je jediné, na co se vzmůžu. Příliš mnoho otázek, ale na žádnou nejspíš nechci znát odpověď.

Kanec je opravdu kolos. Hřbet má v úrovni vašich očí!

Na svou velkost se však pohybuje nesmírně obratně. Nohy mu kmitají po zemi a jejich dusot způsobuje, že cítíte otřesy půdy pod svými chodidly. Běží přímo na vás a jeho oči, pokud jste si stačili všimnout, jsou nepřirozeně rudé. A pak si všimnete těch klů!

Ty jsou také rudé, ovšem od krve. V hlavě vám vyvstává děsivá otázka: Kdo mu tady naservíroval ty ubohé dívky jako hostinu? Na to, abyste si stačili odpovědět, však nemáte čas.

Zodan založil bleskově šíp, zamířil a vystřelil v podstatě ve stejnou chvíli, jako opodál stojící Jelena. Byly to dobré trefy. Oba šípy se svorně zapíchly do kancových ramen, každý z jedné strany. Nezdálo se však, že by to zvíře nějak zpomalilo.

Marog přiskočila v perfektním načasování v momentě, kdy ji divočák míjel. Měla štěstí, že evidentně nešel po ní. Pozvedla svou těžkou sekeru a zkušeně vedla sek na kancův nechráněný bok. Ve štětinami porostlé kůži se okamžitě rozšklebila hluboká rána. Zahlédla krev, řinoucí se po hustých šedivých chlupech na břicho zvířete i jeho zadní běhy. Ozvalo se děsivé zakvičení.

Bojmír zaváhal a ke střele se nedostal. Nejspíš by jeho střela ani nic nezměnila, protože obrovský netvor si ho zvolil jako cíl. Běžel přímo na něj, v poslední chvíli sklonil hlavu a pak sebou naráz celý trhl. Oba ohavné kly se zabořily starému muži do těla. Ten nevydal ani hlásku. Jen rozhodil rukama, ze kterých vylétl luk a toulec šípů. Jeho prázdné oči hledí skrz vás a vzdalují se společně s kancem, který proběhl potokem a mizí v lese tak rychle, jako se objevil.

Sleduji stopy, když narazíme na krev, potlačím nevolnost. Snažím se nepředstavovat si k jakému masakru tu muselo dojít. Čas k přemýšlení bude, až pomine bezprostřední nebezpečí. Když Zodan vykřikne, pozvednu zbraň. Ve chvílích jako je tato naštěstí dokážu zahcovat chladnou hlavu a soustředit se pouze na boj. Doufám, že Zodan vystřelí. Uvidíme, kolik síly tvor má.
"Umí divočáci plavat?" křiknu zejména na Jelenu. Ústup do vody se mi teď jeví jako jedna z možnách stratrgií. Získali bychom výhodu. Možná...

Nohy na stromě

Stojíme nad stopami dívek a komunikujeme. Dlouhé mluvení je pro mě ztracené. Nedokážu si zapamatovat slova, kterým rozumím a kloudně si z toho něco složit. A tak se domlouváme za pomocí gest. Často i bez mluvení a já si uvědomuju obrovskou sílu této domluvy.

Žádné pokřikování rozkazů. Lidi rozmístění ve slušném dohledu, aby byly vidět detaily. Pokud by se tato řeč znaků rozšířila o slova… ne slova. O akce! K zemi! Čekej! Vidím! Slyším! Bohové… útoky v naprosté tichosti.

Soustředím se na stopy. A na okolí. A abych nešel jako první a stopy nepoškodil, ale to si naštěstí hlídá Bojmir. Nachází stopy i tam, kde já nevidím ani prd. Ukazuje šípem na drobnosti a já dělám to, co mám tak rád. Učím se. Získávám informace. Každá se hodí. Člověk nikdy neví kdy co bude potřebovat.

Potok nám radost ze snadného stopování překazí. Na druhém břehu je nenachází ani stopař. Krátká porada. Po a nebo proti proudu? Proti. Oddechnu si. Vlhké kameny porostlé mechem a hromady shnilého dřeva, které nás doprovázely poslední dvě hodiny a za pomoci nízkých, ale hustých větví se nám dokonale postaraly o účesy a neskutečné množství pavučin, jejich tvůrců na hlavě, obličeji a ďas sám ví, kde všude ještě, si vzaly na pomoc ještě větší vlhkost, takže ani mech už kloudně nedrží na kamenech.

Cesta proti proudu je přeci jen o něco pohodlnější. Když člověk sleví ze slova jako je cesta. A pak Bojmir rozhrne větve křoviska a mě ztuhne krev v žilách. I já, a že můj národ nepatří k lidumilům, mám co dělat, abych nevyhodil snídani. Viděl jsem hrůzu mnoha bojů, ale tohle nikdy.
Pevně zavřu oči, ale obraz nezmizí.

Ztěžka polknu. Nepochybují, že na tom stromě visí torza obou dívek. Můžu jen doufat, že ať už je tam přivázal kdokoli, byly už mrtvé. Nebo v bezvědomí. Tak či tak. Tímto nálezem se z toho pro mě stává osobní záležitost a můj slib pomoci narůstá do extrémních rozměrů.

“Já najít ty. Ty litovat, že narodit.“
Řeknu tiše.
Žaludek se stále ještě bouří. Odtrhnu od hrůzné podívané oči a upřu je do husté zeleně. Do stejné, do které jsem ještě před chvílí koukal znechuceně. Teď je to balzám pro oči.
A zahlédnu pohyb. Velký, velký pohyb.
“Boj!“
Vykřiknu. Nemusím moc nahlas. Jsme jen kousek od sebe.

Z křoví se vyřítí obrovský divočák. Nezaváhám. Je mi jasné, co najdu v jeho žaludku. Nacvičeným pohybem sáhnu pro šíp a jde to ráz na ráz. Založit, natáhnout, zamířit a vystřelit.

Po krátké výměně gest jste se rozhodli sledovat stopy dvou dívek, vedoucí podél jezera. Stopování se po chvíli stalo velmi jednoduchým pro všechny z vás, jelikož půda začala být bahnitá a v malých důlcích po šlépějích se skvěly loužičky vody.

Proplétáte se mezi břízkami a pokroucenými větvemi nízkých vrb. Po necelých dvou hodinách cesty jste narazili na přítok. Nepříliš široký potůček ústící do jezera bublá mezi popadanými kmeny již tlejících stromů. Za potůčkem však po stopách ani vidu. Bojmír rozhodl vydat se tedy proti proudu potoka. Pak už jste neušli ani půl míle, když se vám naskytl pohled, při němž tuhne krev v žilách. Ani Zodan takovou surovost nepamatuje.

Visí zde z větví rozložitého jilmu čtveřice konopných provazů. Na každém uvázaná jedna noha. Chodidly vzhůru. Bílé, nesoucí stopy bahna, jinak však bělostné a dokonale odkrvené. Snad proto, že někde u kolene jsou zjevně ohryzány. Zbytek těl už k vidění není. Ani maso, ani kosti. Nic. V narudlé hlíně pod tou úděsnou scénou jsou jasně zřetelné stopy velkých kančích kopyt.

Byl to stín nebo vlčí tělo, co Avar zahlédl mihnout se mezi stromy? Starý známý? Nebo spíš neznámý? Ale co to mělo znamenat?

Než se nad tím stihl zamyslet, ozval se rychlý dusot. Husté křoví dál od vás se doslova rozletělo a největší divočák, jakého jste kdy kdo viděl, se obrovskou rychlostí přibližuje k vám.

Šíp v písku

Na břehu jezera se začíná něco dít. Bojmir sahá po šípu a něco jím nejspíš ukazuje. Trochu natáhnu krok, abych slyšel aspoň něco.
Bojmir mluví hodně. Ženy o trochu méně. Pohledem poskakuju z jedné na druhou a občas na stopaře. Moc jsem toho nezachytil.

Kupodivu je to tentokrát ta nepříliš příjemná žena, která mluví tak, že jí i rozumím. I když si nejsem jistý, že tak mluví kvůli mně.

Existence.
Převaluji v duchu jedno z mála slov.
Tohle slovo bych u těch barbarů nečekal. Kdepak ho asi slyšela?

“Kudy jít holčič?“
Zeptám se.
Jsem si skoro jistý, že to slovo není celý, ale co tam bylo?
“Kudy jít my?“
Ach… to je domluva s těmi barabary. To se nemohou naučit kulturní jazyk?

Muž a není úplně slepý?

Sleduji Bojmíra. Ruku stále položenou na zbrani. Očima jsem jen rychle přejela terén… a nenašla nic zajímavého – zbývá mi tedy hlídat muže a doufat. Doufat, že on něco uvidí.

Snažím se dát mu prostor. Jenže je to těžké – každý můj kousek v něm vidí hrozbu.

Napnu se, když vytáhne šíp. Jen muže může napadnout použít šíp na ukazování! Zavrtím hlavou. Přesto však poslouchám. Mračím se. Tohle místo je nebezpečné… asi bych si měla konečně přiznat, že si budeme muset důvěřovat.

„Dobře.“
Souhlasím s Marog.
„Ale než vyrazíme…
…dávejte si pozor.
Kryjme si záda.
Buďte připravení… budeme postupovat pomalu.
Žádná překvapení.“

Naslouchám jeho slovům a dívám se po stopách, které hrotem šípu ukazuje. Stále jsem ostražitá, ale pro svou zbraň zatím nesahám. Když domluví, pohlédnu na Jelenu a následně zpět na Bojmíra.

"Nikdy jsem o takové bytosti neslyšela, ale zpochybňovat její existenci nebo tvá slova nebudu. Podle toho, co říkáš, měly předpokládám větší šanci na přežití ty dvě dívky, které se vydaly podél jezera. Pokud souhlasíte, vydáme se nejprve tím směrem."

Zodan s Bojmírem se ještě rozmrkávají ve slunečních paprscích, které vylezly zpoza lehkých mraků a hladina jezera se nyní zářivě třpytí. Oba si zamnuli otlaky na zápěstí, způsobené dobře uvázanými pouty. Je vidět, že jsou rádi za svou nově nabytou svobodu.Bojmír si jen zběžně překontroloval své věci, načež se zahleděl k zemi. Jelena si nemohla nevšimnout, že ho okamžitě zaujalo něco ve změti těžko čitelných stop. Co? Neplete se mu tedy do cesty (především proto, aby nepošlapala zbytky otisků šlépějí) a kouká na jeho těkající hlavu, která se tu přibližuje k trávě, něco ochutnává a posléze vyplivne, tam se zase zvedne a přehlíží terén zeširoka, aby nabrala do chřípí zbytky pachů... Je v tom, co dělá opravdu dobrý. Nakonec chvíli posečká na jednom koleni a zdá se, že si v hlavě skládá dílky, které právě našel. Dojde k jezeru, nabere si do dlaní vodu, opláchne obličej a pak se napije. Dosud mokrou rukou vytáhne z toulce šíp. Marog sebou trhne, ale Bojmír ho pouze používá jako ukazovátko. "Tady odpočívaly, několik se jich koupalo, pak ovšem ve spěchu vyběhly na břeh. Pak se stopy dělí na dvě skupinky. Dvě dívky zmizely v rákosí a pak pokračovaly podél jezera. Zbylé čtyři utekly směrem k lesu. Byly pronásledovány. Nejprve nějakou ženou. Ano, dospělou ženou. Jestli patří k vám, to nevím. Na každý pád je jim v patách ještě hodně velký kanec. Stopu jako tahle jsem viděl kdysi hodně dávno a úplně jinde. Tenkrát prý v oné oblasti řádil démon. Alespoň se to povídalo. Jisté je, že pokud se s ním někdo setkal, skončil v lepším případě mrtev. V horším přišel o rozum a museli toho ubožáka několik týdnů krmit, dokud slintající blázen neskočil ze skály a neskoncoval to sám."

Stopy v trávě

Procházím les. Oči upřené k zemi jen občas zvednu, abych se rozhlédl po okolí a zkontroloval, zda jsem v dohledu té ženy.
A při jednom opětovném sklopení očí si všimnu stopy. Ojedinělé, ale o kus dál jsou další. Dřepnu si a snažím se přijít na to, co je mohlo zanechat. Ovšem k jejich velikosti vím jedno. Ať je tu zanechalo cokoli, nechci to potkat.
Zvednu se a podívám směrem k ženě. Ta pozorně sleduje každý můj pohyb. Mávnu na ni a ukážu na zem. Křičet nechci. Kdo ví co se tu potlouká.