Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Pohanské elegie
Ukončená jeskyně!
Družina
družina zatím neexistuje
| |||
 | Důvěra vzbuzuje důvěru "Nechodit daleko," řeknu a ukážu do dohledné vzdálenosti, "nevzdalovat se příliš," dodám a zvednu ukazováček, "jedna šance." Pokud máme mít šanci dívky najít a v případě napadení se bránit, měli bychom si navzájem důveřovat. Není to žádný můj pes, pomyslím si, ať si se svým zajatcem dělá Jelena co chce, ale tohle je moje rozhodnutí a beru na sebe veškerou zodpovědnost, pokud se muž pokusí uprchnout. Nežiju v pohádce a vím, jak riskantní takové rozhodnutí je. Dřív jsem však žila v jiné společnosti... Zavrtím hlavou, protože na minulé časy nechci myslet. Vezmu si svou zbraň a znovu se začnu rozhlížet po stopách. Občas zkontroluji, co dělá muž, protože je také ozbrojený. | ||
| |||
 | Ztěžka se zvednu a opráším kolena. Přívětivější z žen jsem vděčný, že vybrala suché místo. Ta druhá by nás klidně srazila do bahna. Podívám se na stopy, ale stopař nejsem. Vidím jen otisky v bahně. Pokrčím rameny. Co tady mám jako dělat? Opatrně, abych zbytečně nešlapal do bahna, projdu okolí. Hledám další otisky. Ne ohnutou trávu či lístek na keři. To mohl udělat vítr, zvěř...cokoli. Zajímají mě otisky dívek. Zda jsou rovnoměrné, což by znamenalo klidnou chůzi. Nebo zda šly po patách, zda se motaly. To by mohlo znamenat vyčerpání nebo zranění. A váha na špičky zase běh. Vak zatím nechám na suchém místě. Při lovu používáme psy. Jejich čich je k nezaplacení, ale tihle barbaři ho dokáží leda sežrat. Škoda. Letí mi myslí, když ohledávám místo. Vrátím se k vaku a vezmu si nůž a toulec s šípy. A kývnu na přívětivou ženu, Marog. “Ty jít s já?“ Zeptám se, protože nepředpokládám, že by nás nechali chodit na volno bez dozoru. A vracím se po stopě. Zajímá mě, jestli nenajdu stopy i někoho dalšího, kdo by je sledoval. Byť z povzdálí. Chci udělat kruh, který, pokud nic nenajdeme, dvakrát až třikrát rozšířit. Až na samotnou hranici dohledu. | ||
| |||
| Rozvážu muže u svých nohou. Jsem ve střehu pro případ, že by se rozhodli dělat hlouposti. Nezaleží teď na nás, ale dívkách. Pokud mají mít šanci na přežití, měli bychom je najít co nejrachleji. Když to nevypadá, že by muži chtěli dělat hlouposti, sama se začnu rozhlížet po stopách. | ||
| |||
 | Cena, kterou platíme… Kolik přemáhání stojí poslušnost? Jde vůbec zradit vlastní zásady a zůstat úplný? Tyhle otázky mě pronásledují celou noc – pronikají do snu a malují budoucnost, kterou nechci prožít. Až denní světlo ty černé myšlenky zažene – zůstanou tak na hranici vědomí. Zapuzené ale ne úplně umlčené. I to je jeden z důvodů, proč se do komunikace s muži nehrnu. Sleduji je. Hodnotím. Hlídám. Ale celou dobu mlčím. Přikývnu, když je Marog donutí pokleknout. Přistoupím k druhému z mužů a rozvážu mu oči. Chvíli čekám a pak ho rozvážu. Můj výraz jde nejlépe popsat jako: „tak, ať už to máme za sebou“. Zadívám se na svou společnici a za zády protočím oči. „Tady zmizely dívky.“ Pronesu. „ „Začneme hledat stopy.“ Mluvím úsečně – rozhodně se však nezatěžuji nějakým výrazným zjednodušováním slov. | ||
| |||
| Ráno. Nejlepší za poslední dobu. Probouzím se na měkké houni, pod dekou. Ne úplně svobodný, ale nesvázaný. Zaposlouchám se. Slyším zvuky probouzející se vesnice. Praskání ohně, pohyb lidí a zvířat. A zpěv ptáků. Silný. Chvílemi přehlušující vše ostatní. Téměř vše. Bojmir chrápe tak, že přehluší i ptačí zpěv. Opatrně vstanu. Zbité tělo zaprotestuje, ale když mu věnuji chvíli času na protažení, je to o mnoho lepší. Opláchnu se v mycím vědru a z druhého se napiji. Cesta poslepu je pro mě docela náročná. Kameny, kořeny, nízké větve, bahno, klacky a další věci, které by mi mohly přivodit zranění. Cesta jich je plná. A nebýt mírnější z našich dvou spolubojovnic, by tato cesta byla velmi bolavá. Jsem jí za to, chtě nechtě, vděčný. Nejsem ještě více bolavý a naučil jsem se pár nových slov. Překroč, ohni se.. Zastavíme se. Podle vjemů u velké vody. U jezera. Protože necítím slaný vzduch. Pokleknu. Oči otevírám velmi zvolna a dávám jim čas přizpůsobit se. I tak ještě chviličku mžourám. A čekám co ženy vymyslí nebo budou chtít. | ||
| |||
| Společně s Jelenou vedeme oba muže tak, aby po cestě příliš nezakopávali o vyvýšené kořeny a další překážky. Jdeme v relativním tichu. Dávám pozor na své okolí, ale nasštěstí je všude klid. Když dorazíme k místu, kde byly holčičky naposledy spatřeny, shodím konečně ze zad svou nůši. Pohlédnu na Jelenu. "Poklekněte a já vám rozvážu oči, až se trochu rozkoukáte, domluvíme se co dál," řeknu, když si uvědomím, že bych se měla vyjadřovat polopatě, "klekněte a já rozvázat oči," zkusím ze sebe vypotit větu, které by druhý muž mohl rozumět. | ||
| |||
 | Zajatci s příslibem volnosti se umyli, najedli a strávili noc poměrně pohodlně, jen rány po výprasku je bolí. Únava a jazyková bariéra jim předchozího večera nadala příliš prostoru pro dlouhou rozpravu. Něco málo se ale o sobě navzájem dozvěděli. Minimálně z toho, jak se postarali o svou hygienu a ošetření ran, a pak z toho, co si naporoučeli za výbavu. Ráno se do jejich „ložnice“ dostavil opět početný hlouček amazonek a byly jim spoutány ruce a zavázány oči. Zodan se po cestě z tábora neubrání černým myšlenkám. Přeci jen se jen nedávno ocitl ve velmi podobné situaci. Jaké jsou rozkazy tentokrát? Takové, jaké jim zaručila Velikana? Už už by se riskantně pokusil o útěk, avšak vědomí, že by stejně pravděpodobně zahynul, ho nutí vydržet. Bojmír vnímá půdu, zprvu bahnitou, posléze tvrdou, pod níž jsou cítit kořeny, otírá se o větve stromů, které míjejí, cítí vůni květů. Přijde mu až legrační, že ho vedou poslepu. Vždyť kdyby chtěl, najde tu jejich vesnici kdykoli si zamane. Něco však slíbil a byl mužem, který drží slovo. Navíc jsou tu z nějakého důvodu. Mají pomoci najít nevinné dívky. Dej Živa, ať je nepotkal nějaký strašlivý osud. Po několika hodinách jste zastavili. Je slyšet občasné zašplouchání vody a zvuky se nesou tak, že je vám jasné, že se nacházíte poblíž větší vodní plochy. Morigu i Jelena shodily ze zad svá zavazadla. Jste na místě, kde byly naposled spatřeny nějaké stopy zmizelých holčiček. Muži si nesly objemné rance na zádech. Očekávají, že v nich jsou požadované věci. Přichází rozhodující okamžik. Rozvážou bojovnice své zajatce? | ||
| |||
| Klid před bouří Ukloním se Velikaně a jdu si dopřát odpočinek. Muži zdá se souhlasili. Dostanou jídlo a pití, relativně pohodlné spaní. Člověk si nejlépe pamatuje konce. Možná se trochu otupí hrany jejich hvěnu, když stráví poslední noc s plným žaludkem a pod teplou přikrývkou a příslibem návratu svých věcí. Večeře se najím do polosyta. Nechci se přecpat, protože následující dny tolik jídla mít nebudeme a je zbytečné si roztáhnout žaludek. Než se vydám spát, překontroluji své věci. Už jsem v půlce cesty do svého skromného příbytku, když se moje kroky stočí za Velikanou. Ráda bych si s jejím svolením prohlédla vybavení, které s sebou muži ponesou. | ||
| |||
| Chvíle klidu Návrat do chýše je příjemnější než v minulých dvou případech. Máme na čem spát a co jíst. Po jídle sáhnu stejně hladově jako staroch. To víš. Budu si hrát na slušnýho a ty si narveš pupek a já půjdu spát opět o hladu. Není toho mnoho, ale stačí to. Po několika dnech o hladu mám žaludek beztak scvrklý. Zvolna se natáhnu na houni a spokojeně vydechnu. Dívám se, jak si starý oplachuje obličej a vymývá rány a přimhouřím oči. Jestli se do toho vysmrká a pak si tím vypláchne hubu, jako to tady dělaj snad všichni ti nekulturní barbaři… Oddechnu si, když nechá druhé vědro na pokoji. Omytý muž, ne že by to mimo mokrých vlasů a vousů mělo nějaký efekt, něco řekne. Cože? Chvilku mi trvá než to, snad, pochopím. Boj mir? Jméno? Nebo tě bolí na hrudi? A co je mi po tom? Dostal jsi přes hubu stejně jako já. Taky mě všechno bolí a až se mi ty čubky dostanou pod ruku… zatracená přísaha. Přikývnu. Ukážu na sebe. “Zodan.“ Jistěže mám delší jméno, ale je zbytečné mu ho říkat. Jednak by si ho stejně nezapamatoval a taky by si na něm zauzloval jazyk. Nebo ho zkomolil, což by bylo asi nejhorší. | ||
| |||
 | ⨁ Konečně odpočinek! ⨁ Trochu s rozpaky sleduji, jak právě avar znásilňuje naši řeč a snaží se vyslovit slůvko „holčičky“. Načež jedna obzvlášť nepříjemná amazonka vyštěkne svou otázku. Pamatuji si ji z našeho únosu. Avar se ze sebe opět souká slova ve svém odporném ostrém přízvuku. Po chvilce dojde řada na mé koktání. ⨁⨁⨁ | ||