Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Pohanské elegie
Ukončená jeskyně!
Družina
| |||
 | Co jsou holčičky mi vysvětlí jiná žena. Asi jediná, která pochopila, že je na mě potřeba mluvit pomalu, srozumitelně a za pomoci gest. Přikývnu, že chápu. Nelíbí se mi to. Ano, i my jsme unášeli děti, ale vždy je z dobitých vesnic. Vlastně jsme sbírali sirotky. Tohle je jiné. Tyhle měli zázemí a lidi co se o ně starali. Pak promluví ta, se kterou jsme bojovali proti bytosti z lesa. Ta nás celou dobu, co jsme venku, propaluje pohledem. Chvilku mi zabere, než pochopím, co chce vědět. A následně se slova opět ujme ta, co je vede. Vrátí nám naše věci a něco přidají? Skvělé. Ale jak jim to mám vysvětlit? Jak jim říct, co chci? Zamyšleně zakloním hlavu. Ale koruny stromů, na které se zadívám, mi moc nepomohou. “Umět boj. Umět jen na kůň. A umět šít rána, kytka...voda...dělat dobře.“ Snažím se to vysvětlit, ale pak se zarazím. Viděla mě. Tak proč se ptá? “Ty vidět já boj. Ty vidět já...léč..it? Ty vědět.“ Odpovím bývalé a možná budoucí spolubojovnici. A otočím se na jejich velitelku. “Jíst, kytka na rána, na…“ Rukama se projedu od hlavy k patě. “Pruh..“ A naznačím obvazování ruky. Co dalšího budu potřebovat budu vědět, až si zkontroluji vrácené věci. | ||
| |||
 | Muži se tváří v tvář přesile zbraní i nepřátelských pohledů statečně drží a vyslechnou si Velikaninu řeč. Zodan si pomáhá i posunky, přesto je jeho komunikace srozumitelná. Jedná se o velice křehký moment, kdy jedna strana odhaduje druhou a zvažují, jak dalece si můžou důvěřovat. Jelena vidí dál a hlouběji než ostatní a pokud nějaký moment mohl prozradit zbabělost a vychytralé odlesky v očích někoho, kdo nehodlá dostát svým slibům, bylo by to teď. Nic takového však mladá lovkyně nevnímá. Až ji to samotnou zaráží. A co se umu a dovedností zrovna těchto dvou mužů týče, má poměrně jasnou představu. Bojmír nechá svůj jazyk mluvit bez větších zábran. Při slově „čarodějky“ po sobě některé ženy navzájem nejistě pokukují. Vize, že by měli být muži propuštěni na svobodu jim evidentně příliš po chuti není. Ale co mohou proti slovu velitelky dělat? Ta konečně přikývne. „Doneseme vám nějaké houně, jídlo i pití. Dnešní noc tu ještě zůstanete zavření a budete hlídáni. Pro naše, ale i vaše bezpečí. Zítra po východu slunce vyrazíte. Nechám na vašem… doprovodu, kdy vás rozvážou a vrátí vaše věci, z nichž si nic nenárokujeme. Naopak. Pokud si žádáte nějaké vybavení a bude v naší moci vám jej opatřit, aniž bychom ho velmi postrádali, promyslete si to a vyslovte se.“ Pak pokývla na několik žen, které ihned odběhly splnit její rozkazy. Netrvalo dlouho a přinesly pokrývky, vědro horké vody a ošatku s pár jablky, nakrájeným chlebem, kusem špeku a skrojkem sýra. Jeleně i Marog bylo naznačeno, aby si šly před výpravou odpočinout. O hlídku se do rána postarají jiné spolehlivé bojovnice. | ||
| |||
 | Dva světy, jeden úkol Skloním sekeru. Očima propaluji naše zajatce. Hledám. Odhaduji. Čekám, co udělají. Zklidním dech. Vím, že nemají šanci – o to mi nejde. Velikana promluvila. Vážím si ji. Nesmírně si ji vážím. Teď však potřebuji vědět, jestli se ve svém odhadu neplete – jestli nejsou ti dva větší hrozba než pomocí. Právě proto se dívám. Z očí do očí. Jako bych měla sílu vidět něco víc. Jako bych čekala, že něco víc uvidím. V očích hledám odraz duše. Zradu. Výzvu. Pohrdání. Cokoliv, co ukáže skryté pohnutky. Nejdřív stařec a pak Avar. Pohledem neuhýbám. Nemám důvod. Moje záměry jsou čisté. Slova odráží pocity. Žádná lest. Půjdu za svým úkolem. Já ano! A co oni? Chtějí jen využít příležitosti a utéct? Přimhouřím oči. „Čím budete užiteční?“ Zeptám se, pokud dostanu možnost. | ||
| |||
 | Nechci mluvit za Velikanu ani Jelenu, ony musí rozhodnout, co jim řeknou, nebo dají za prostředky. Přesto, když zjistím, že jeden muž naším jazykem téměř neumí a nerozumí, vysvětlím mu, "holčičky jsou malé dívky," doplním svá slova i gesty. Mluvím pomalu a srozumitelně, "které se ztratily a my je chceme najít." | ||
| |||
| Otevřu vrata a dívám se na velké množství ozbrojených žen. Všechny do jedné na nás míří lukem nebo kopím. Neleknu se. Čekal jsem něco takového, ale i tak to není příjemná situace. Zhluboka se nadechnu a zklidním srdce. Já jsem ten statečný a vy jste ty, které se bojí i když jste v přesile a po zuby ozbrojené. Ze shluku vystoupí jedna žena. Dle svého chování vůdkyně. Utvrdí mě v tom i tón jakým mluví. Pozorně poslouchám. A opět zdaleka nerozumím všemu, ale podstatné snad dohromady poskládám. Stařec reaguje první. Neotočím se na něj. Pořád se dívám na vůdkyni. Staroch souhlasí, že pomůže. Jiná možnost není. Nakloním hlavu na stranu a začnu v duchu dávat dohromady odpověď. Chviličku mi to zabere. “Ty vrátit já moje věc.“ Začnu pomalu. “Ty mít moje slovo… já nevrátit sem. Já ne…“ Zamyslím se nad významem slova. “Napaden tvůj ženy.“ Rozhovor začíná být dost náročný a to mě to nejhorší teprve čeká. “Ty mít moje slovo. Já pomoct najít…“ Zarazím se. “Co být… hol..čič..“ Nakrabatím čelo ve snaze rozpomenout si na celé znění toho slova. “ky?“ Dokončím s nejistotou v hlase. | ||
| |||
 | ⨁ Velikana Veliká ⨁ Avarovi opět dojde trpělivost a rázně otevře vrata od chléva. Cení na nás zuby při nejmenším tucet seker, oštěpů a hrotů šípů. Z ozubeného otvoru vrat se jako z tlamy chladných tesáků vynoří vysoká žena s přísným a vůdcovským pohledem. Těkám pohledem mezi vysokou matrónou a po zuby ozbrojených ženách a netrvá to vskutku dlouho, když mi dojde, jak nerovný by to byl boj. Je jich silná přesila a každá je ozbrojená jako do bitvy. Náčelnice promluví zvučným hlasem. ⨁⨁⨁ | ||
| |||
| Pohlédnu na muže zbavených pout. Nejsem překvapená, tak nějak jsem počítala s tím, že jejich silácké řeči byly podníceny pocitem vítězství z osvobození se z pout. Ohlédnu se na Velikanu. Když vydá svůj rozkaz, skloním svou sekeru. Jako nejspíš nejčerstvější přírůstek kmene, nemám v úmyslu zavdat jí záminku k tomu, aby si myslela, že nebudu respektovat její rozkazy. Rozhodně ne ve chvíli, kdy jsme v převaze. Ne ve chvíli, kdy mně a Jeleně svěří jejich životy do našich rukou. | ||
| |||
| Závora se zvedne a obě strany na sebe navzájem nedůvěřivě hledí. Bojovnice ještě pevněji sevřou topůrka seker, když spatří muže zbavené pout. Několik dalších žen směřuje hroty oštěpů či šípů do obdélníkového vchodu přístřešku. Pak se však ozve klidný hlas a do popředí vyjde žena vyzařující neuvěřitelnou autoritu. Gestem ruky dává znamení, aby ženy sklonily své zbraně. Ty tak učinily jen napůl, jsou připraveny bránit tuto velitelku před případným útokem. „Jmenuji se Velikana. Mám v našem společenství rozhodovací právo. Vy jste právě prokázali, že se o sebe dokážete postarat. To vám slouží k dobru. Ačkoli muži nejsou v naší vesnici vítáni, neschylujeme se za normálních okolností k surovostem. K žádným ztrátám na životech dojít nemělo. Mohl za to strach a pomstychtivost, což je odsouzeníhodné. Jednání bez svolení rady bude potrestáno. Vám se ale nemusím zodpovídat. Skupina, kterou jste potkali, hledala ztracené holčičky. Mezi jinými sestru jedné z dívek. Ona a další před nedávnem zmizely. Téměř beze stopy. Rada rozhodla poslat za nimi výpravu. Pokud se zapřisáhnete, že se jí zúčastníte, získáte svobodu. V opačném případě…“ Nedořekla. Ale ani nemusela. „Musíte se dobrovolně nechat spoutat a nechat si zavázané oči, dokud se nedostanete dál od tohoto místa. Musíte také slíbit, že je již nikdy znovu nevyhledáte. Věřím, že tyto podmínky dokážete splnit. Protože v opačném případě bychom byly nuceny vás oslepit. Půjdou s vámi ty nejlepší z mých bojovnic. Ručím za ně. Neublíží vám, nebudou-li mít důvod.“ Naprosto přesvědčená o věcech budoucích Velikana ustoupila nazad a s ní také celý půlkruh ozbrojených žen. Bojmír se Zodanem mají prostor vyjít ven. | ||
| |||
| Tváří v tvář Dokážu být trpělivý, pokud to má smysl. Ale tohle smysl nemá. Překřikujeme se přes zavřené dveře a amazonky z nějakého důvodu nechtějí jít k nám. Konečně se začne závora zvedat. Nečekám co bude dělat staroch a otevřu dveře sám. “Co chtít ty po já? Po on? Ty klid a mluvit pomalu.“ Oslovím tu, se kterou jsem se potkal v boji. Snad pochopí že se má uklidnit, protože tomu jejímu pořvávání vůbec nerozumím. To, že k nám nevlítly a nepopravily nás, mi dává naději. Ale s ohledem na to jak ty sůvy dokáží vyjádřit vděk, ne moc velkou. | ||
| |||
| Nepletu se Jeleně pod nohy. V odpověď na její otázku, kdo velí, kývnu na ni. Nedělá mi problémy přijímat rozkazy a náseldovat, pokud je cesta smyslupná. Navíc jsem tu příliš krátce, než abych na sebe chtěla bezhlavě brát břemeno velení. Její slova mi vykouzlí úsměv na rtech. Líbí se mi její přístup, i když bych sama takový nezvolila. | ||