Dvě možnosti

⨁ Patová situace ⨁

Vyslechnu si obě ženy. Pravděpodobně jich tam bude ještě víc. Jejich nabídka se mi ani za mák nelíbí a přijde mi i dost podezřelá. Odplivnu si do kouta a pohlédnu na avara.
"Chtějí, abychom se vzdali a pomohli jim s nějakým.. posláním." Odvětím mu pomalu, ale nepředpokládám, že bude rozumět.
Představa, že bych se dobrovolně vydal do rukou těm fanatičkám mi dvakrát nevoní, ale pokud nelžou.. Šance jak vzít roha stoupnou. Nevidím byť jediný důvod, proč bych měl pomáhat někomu, kdo semnou zachází jak s dobytkem.
"Co by to mělo být za poslání a proč najednou potřebujete naši pomoc? Možná by se konečně hodilo nějaké vysvětlení! Proč jste nás zajaly a o co tady do prdele kráčí?"
Houknu v odpověď a čekám jak budou reagovat. V duchu polituji mého společníka, který musí být ještě mnohem zmatenější, než já.

⨁⨁⨁

Zkoušky, které nás čekají:

⨁ Vyjednávání? ⨁

Avar mi naznačí, svůj bezhlavý a nejspíš sebevražedný plán. Kývnu. Nic jiného nám zdá se ani nezbývá. Nervózně přešlapuji na místě a upřeně sleduji vrata od chléva. Ve zpocené dlani křečovitě svírám svoji kudlu. Bolest v koleni se mísí se sžírající bolestí celého těla z nedávného tlučení.
„Je to tady. Stůj při mně Svatovíte!“ Zamumlám nebo spíše zavrčím. Pomalý příliv adrenalinu v žilách mi dodává odhodlání a až zvířecí pud sebezáchovy. Hlasy a kroky se ale zastaví těsně před vraty a ty zůstávají zavřená. Srdce mi tluče jak o závod.

Z venku se ozve ženský hlas. Chvilku mlčím a jen těkám pohledem mezi vraty a avarem.
„No já si myslím něco docela jiného. Jestli jste tak bláhové a myslíte si, že naši kůži dáme tak lacino, tak se šeredně pletete! Vy kurvy pitomý! Slyšeli jsme ty dva mladíky! Ať už jste jim provedly cokoliv, já radši umřu šlechetnější a důstojnější smrtí!“ Zahulákám v odpověď nakřáplým hlasem.
Pohlédnu na avara, který nejspíš nerozumí ani slovo a snažím se z jeho očí cokoliv vyčíst. Levou dlaní naznačím, aby zůstal kde je a nevrhal ještě do útoku. Pravděpodobně jich bude přesila a v menším prostoru se nám bude bojovat lépe.

⨁⨁⨁

Komunikace pouhými posunky a gestikulací je sice krkolomná, ale daří se nám jakýmsi způsobem dorozumět. Se zatajeným dechem se spolu s Avarem snažíme nadzvednout petlici skrz škvírou mezi prkny pomocí mého koželužského nože. Avarovi dojde trpělivost a vyškubne mi kudlu s rukou. Nožíkem začne ztenčovat kus dřívka, který někde sebral. Rázem pochopím, že musíme petlici nadzvednout na dvou místech současně. Pokývnu hlavou ve smyslu, že chápu jeho záměr. Jakmile má hotovo, vrátí mi kudlu a najednou se nám oboum zastaví srdce. Ozve totiž příšerný, až nelidský skřek. Vlastně.. nikdo kromě člověka, který zakouší ukrutnou agonii nedokáže vydat takový zvuk. Je to tedy zvuk nadmíru lidský…
Obou nám dojde, že velmi pravděpodobně pochází od těch dvou mladých hochů. S vidinou toho, že nás již brzy čeká asi něco podobného se o to zarputileji pustíme do naší snahy nadzvednout petlici.
Ale jak se zdá, štěstí prostě není na naší straně. Přes škvíry mezi prkny zahlédneme světlo pochodní a zaslechneme ženské hlasy, které se zcela jistě blíží k našemu chlévu.
„Jsme v prdeli!“ Zaúpím přidušeně a začne se mě trochu zmocňovat panika.
Pohlédnu zoufale na Avara.
„Do hajzlu! Co teď?! U Morany prašivý!“ Zakleju a už se ani nesnažím šeptat.
Světla a hlasy se neúprosně přibližují. „Nevím jak ty, ale já se rozhodně umučit nenechám!“ Prohodím k avarovi a zaujmu bojovný postoj. S kudlou ve zpocené ruce a vytřeštěným výrazem plným strachu, ale bláznivého odhodlání se postavím naproti vratům.
„Nebo jim to aspoň neumožním tak lehce!“
Svými slovy se snažím dodat sám sobě kuráž, ale to zoufalství, které je z toho cítit mi neunikne. Leč nevidím jinou možnost a možná i mě samotného překvapuje, kde jsem sebral tolik kuráže. Pravděpodobně tím celou věc jen zhoršuji, ale racionalita jaksi v takovéto situaci vzala za své. Lepší zemřít při pokusu probít si cestu ven, šípem nebo oštěpem než jak ti dva hoši.
Je to tu. Konec mé slavné a pošetilé výpravy. Doufám, že doma se jim bude dařit lépe než mně.

⨁⨁⨁