Každý má nějaký cíl

Zdá se, že jeden “můj druh v zajetí“ pochopil moje zadušené šeptání a snaží se spolu semnou tichým šátráním nahmatat nožík, který se určitě válí někde komicky blízko nás. Chvilku tápeme rukama a pomalu se posouváme po zahnojené zemi, když v tu se ozvou zvenčí ženské hlasy. Jsou čím dál tím zřetelnější a hlasitější. Vypadá to, že spadla klec. Pomyslím si.
Zprudka vpadnou do chatrče a dle jejich slov je zřejmé, že jsme v parádním průseru.
Zvláštní je, že když čekáte ránu, tak jakmile to přijde, stejně vás ta bolest překvapí. Notnou chvilku nás ty dvě fůrie mydlej a tlučou do všech bolestivých míst, co jich tělo má a nevyhýbají se ani těm nejchoulostivějším mužským partiím. Když skončí, strhnou mi prudce z hlavy pytel. Všimnu si, že to samé učinily i ostatním. Všichni jsme děsivě pomlácení.
Chvilka oddechu a už nás zas naklepávají jak řízky.

Další pauza. Celý obličej mám od krve z přeraženého nosu. Schoulen v klubku si všimnu, že ty dva mladší vytahují ven z chatrče. Mě a toho avara nechají svíjet v bolestivých křečích a ty kluky se nejspíše rozhodly zpracovat jinde. Cítím úlevu, ale je mi hochů líto.
Vyprsknu krvavý hlen a zamrkám do šera. Srdce mi poskočí, když zahlédnu svůj nožík. S hekáním a syčením se k němu překulím a okamžitě se snažím s ním přepižlat svá pouta. Jde mi to pěkně ztuha s rukama svázanýma za zády a s celým tělem hořícím v silné bolesti. Po chvilce se ale přeci jen zadaří.

Pomalu vstanu a syknu. Pohlédnu na avara slzícího z kopance, který schytal do slabin. Neváhám moc dlouho a skloním se k němu, abych mu také přeřezal pouta. Je to sice avar, ale naše nezáviděníhodná situace z nás činí spojence proti společnému nepříteli. Navíc ve dvou je šance na útěk vyšší. Nebo taky ne.
Prstem mu naznačím, aby šeptal. Nevím, jestli mluví naší řečí, ale snažím se pomoct si gestikulací. Naznačím mu, že se jdu opatrně podívat k vrátkům od chléva, abych zjistil, zdali ho z venku stráží nebo ne. Doufám, že mě pochopil. Snažím se nevnímat bolest celého těla a silně svírám svůj nůž, až mi na ruce zbělají klouby. Pomalu a co nejvíce potichu se došourám k východu a se zatajeným dechem se snažím přes mezery ve vratech nakouknout ven a zjistit naše šance na zcela nepravděpodobný únik.

⨁⨁⨁

⨁ Šikovný ruce ⨁

Velitelka divoženek mě chladně zpraží. Dojde mi, že nejlepší pro tuto chvíli bude mlčet.
Opětuji ji ledový pohled do momentu, kdy mi je přes hlavu přetáhnut špinavý lněný pytel.
Kopanci nás znovu pobídnou k pochodu. Bolest v pravém koleni se opět probudila. Sper ďas tyhle ženštiny! Já starý blázen, že já nešel raději s ostatními na kopec, žehrat k bůžkovi jako zbytek vesnice.

Po několika hodinách pochodu dorazíme konečně do jejich osady. Pytel mám furt přehozený přes hlavu, ale skrze hrubé vlákna jsem schopen rozeznat matné obrysy chatrčí a to znamená, že se slunce ještě neschovalo za obzor.
Spolu s dalšími spoutanými muži nás tvrdým pobízením oštěpů nasoukaly do smrduté chýše. Pravděpodobně do chléva. Padnu vyčerpáním na zem a snažím se přisunout zády ke stěně.
Pochopitelně nám nechaly spoutané ruce za zády a pytle na hlavách.
Jsem rád, že mám konečně chvilku na oddych a odpočinek. Podle sluchu jsou tu semnou ještě další tři. Tipuji, že býti ženou, dostane se mi lepšího ubytování.
Vrátka od chlíva se zavřou a zdá se, že jsme teď sami. Celou cestu myslím na svůj malý nožík na činění kůží. Ty nány si ho při šacování naštěstí nevšimly. Nevím, zdali to přisuzovat jeho drobnosti nebo jejich nepořádnosti, ale podstatné je, že je stále zasunut uvnitř mé pravé kožešinové škorně.
Chvilku zvažuji, jestli mám čekat na jinou příležitost nebo zkusit štěstí teď.
Rozhodně se mi nechce čekat na výslech od těhle harpyjí. Navíc jsem tu s dalšíma třema chlapama. Jasně, budou nás hlídat o to víc, ale jestli jsem dobře slyšel, tak se o nás bude radit nějakej koncil a mohli bychom mít docela dobrou šanci se vytratit.

Hod: 1

Zatím se o něm nikomu z mých „kolegů“ nezmíním a jen těžce lapám po dechu a snažím se nevnímat tupou bolest v koleni. Po chvilce si přesednu na kolena a převážím se do nich, abych se svázanýma rukama za zády dostal co nejblíže k botě.
Skoro zaúpím bolestí, když se znovu ozve pravé koleno, ale zatnu zuby a snažím se vydávat co nejméně hluku při šmátrání v botě.
Když se prsty dotknu dřevěné rukojeti, rozbuší se mi srdce. Bolest v koleni je už ale nesnesitelná a musím co nejdříve změnit tuhle krkolomnou pozici. Nešikovně sebou škubnu a nožík mi proklouzne mezi prsty a skončí někde na zemi.
Doprdele!
Svalím se zpět do hnoje a drcnu do jednoho z dalších zajatců.
„Psst“ Syknu.
Nakloním se co nejblíže k osobě. „Zrovna mi někam na zem spadl nůž... Kurva!“ Zašeptám.
„Hledej semnou a máme ještě šanci vzít roha.“

⨁⨁⨁