Hlasitě lapám po dechu, a dokonce i padnu koleny na zem. Blahodárný odpočinek!
Divoženky se mezitím rozestoupí a míří ostrými hroty svých oštěpů a šípů na všechny, kdož se zranění, nejspíše po nějaké šarvátce, válí v hloučku na zemi.

Stále vůbec nerozumím tomu, co se zde přihodilo a vlastně tomu ani pořádně rozumět nepotřebuji. Jak se z tohohle sakra vykroutit? Stůj při mně Svatovíte! V duchu se uchechtnu, když vůdkyně lovkyň pronese otázku, která vrtá hlavou i mně.

Vše nasvědčuje tomu, že Avar ty zbylé ošetřoval. Zvláštní to věc. Pokud vím, tak tahle sebranka hrdlořezů netrpí zrovna přebytkem laskavosti a přátelských mravů k ostatním kmenům v naší kotlině. Možná je přepadl a chce je odvléct do otroctví. To by mohlo dávat smysl.

Pak můj pohled znovu upoutá zvláštní změť doutnajících kořenů. A co je zas u všech bohů tohle? Pomyslím si.
Budu čekat, co si milostivé dryády usmyslily, jak s námi dál naloží nebo zkusím svoji těžkopádnou a neobratnou mluvou vyřešit tuhle lapálii, jaksi diplomaticky?
Naději mi dává, že nás nezabily hned, ale jsou ostré a nevraživé jak zmije.

„Ty jsi náčelnice?“ Prohodím zvučně a kývnu hlavou k vůdkyni.
„Jmenuji se Bojmír, ženo a nemám s tebou ani s tvými družkami žádného sporu.“
Teď určitě přijde úder ratištěm do spánku. Tohle nebyl dobrý nápad.
„Jsem pouhý lovec z malé osady Žernůvky, nejspíše jde o nějaké nedorozumění. Pokud jsem vkročil na vaši svatou půdu, přísahám u Velkého Slunce, že bez mého vědomí!“

⨁⨁⨁

„Jaktěživ sem něco podobnýho nezažil“ Pravil pochmurně Slavoj.
Velké ohniště uprostřed prostorné chýše ozařovalo jeho podmračenou tvář sytě oranžovým světlem.
„Pravím vám, že jsme si bohy znepřátelili! Už pátý den žádný úlovek.. zvěř z lesů nám zmizela!“ Mudruje dál Slavoj.
Ozve se souhlasné mručení dalších přísedících okolo ohniště.
Zrakem přejedu místní osazenstvo a dál se věnuji nabrušování svého tesáku.
Dnes večer se nás tu sešel hojný počet. Dokonce i mnoho žen, které už uložily ratolesti ke spánku přišlo do velkého stavení na večerní klábosení.
Sem tam i nějaká chová spící děcko nebo splétá konopí či vyšívá.
„Každý přece ví, že touto dobou migruje vysoká na východ za řeku, kde je pro ni lepší pastva.“ Odvětím a mnoho zraků se upře mým směrem. Odlesk ohně v jejich očích mě trochu znervózní.
„Pravdu máš, Bojmíre, ale vždyť jsme nezahlédli jediného srnce, ani stopu laně nebo divočáka! Ani stopu! Tohle není normální! Viď žejo starý?“ Houkne Slavoj na našeho stařešinu sedícího na huňatých kožešinách.
Starý kmet, napůl už spící, něco nesrozumitelného zabrumlá.
Nepřijde mi, že bychom si bohy něčím znepřátelili. Naše malá ves Žernůvka a každý pohanský osadník jenž tu sídlí, vzorně chová v úctě naše bohy a přináší obětiny. Přesto ale dám v duchu Slavojovi za pravdu, že není zcela obvyklé nenarazit alespoň na stopu.
„Lovit na východě za řekou je ale nebezpečný podnik. Zapomněl si snad na zlého ducha, který v tamějších lesích dlí?“ Skoro až zašeptá pověrčivý Slavoj.
Ach, jak bych mohl zapomenout, zlý démon z Černého lesa..
Mezi mnohými to ale bázlivě zašumí.
„Nestraš ostatní Slavoji! Úrody máme dost a zatím hlady netrpíme. Zítra přineseme na Jarovítův kopec oběť a sami uvidíte, že brzo zase okusíme maso.“ Praví hlubokým hlasem náčelník našeho kmene.
Po zbytek večera spíše v tichosti a o samotě dumám a přemýšlím. Nemám náladu se s někým dávat moc do řeči. Když oheň pomalu zeslábne do velkých šedivých uhlíků a všichni se začnou pomalu trousit do svých chýší, jsem už rozhodnut.
Přijde mi zbytečné obětovat zas další nevykrmené jehně a čekat na zázrak, takto život přeci nefunguje, Jarovít by mi dal za pravdu!

⨁⨁⨁

⨁⨁⨁

⨁⨁⨁