Zapálený šíp našel svůj cíl přesně. Po netvorově těle se rozlily plamenné jazyky. Démon opět zařval a tentokrát ječí dlouho. Jeho kořeny se zřejmě pustily, protože vyrazil po dvou pryč. Sáva se za ním ještě rozběhl do ustupující tmy, sekeru v ruce.

Jáchym mezitím položil Zoru na měchové lůžko a v jeho tváři se mísí nedůvěra s nadějí, když vzhlédne k Zodanovi. Ten neváhá a chytá třesoucí se dívku za paži. Ukazuje posunky Jáchymovi, jak uchopit její druhou ruku. Pak s ní provádí pohyby, při kterých se propínají prsty a vytáčí předloktí. Jednou nohou klečí dívce na stehnech, aby sebou její nohy tolik neškubaly. Zořino tělo se po chvilce uklidňuje. Oči v sloup se ještě míhají, ovšem pod zavřenými víčky. Nakonec začne pravidelně oddychovat. Tu se teprve Avar pomalu a opatrně začne zabývat dívčinými krvavými šrámy. Není jich tolik, jako viděl na ženě s mečem.

Mira je opravdu zbrocena krví. Rány přicházejí bolestivě k sobě a ona div neklesne na kolena vyčerpáním i ztrátou krve. Meč drží jen tak tak a hledí zprvu za nenáviděným monstrem, načež se otočí k Jeleně. Je na ní vidět, že její strach je přebit únavou. Nakonec odevzdaně sedne na napůl trouchnivý pařez a apaticky hledí před sebe. Nejspíš brzy omdlí.

Nepotřebuji důvod…

Sleduji, co se děje kolem monstra. Někde v pozadí se rodí naděje – ta věc ohrožovala i nás a teď bych mohla mít šanci ji zničit. Vrátit se do vesnice s tím největším úlovkem. Přijít jako přemožitel bestie! Jenže to by tu nesměl být on! Jak bych se mohla vrátit jako vítěz s vědomím toho, že jsem nezjistila, jak náš vězeň utekl? Zaslouží smrt, zaslouží bolest, zaslouží utrpení. Nemá tu být! Nějak utekl! A já tomu musím přijít na kloub. Dopravit ho do vesnice společně s důkazem o zabití zrůdy. Jen pak budu moci slavit své vítězství.

První je bestie.
Oheň.
Dojde mi. Skloním se k suchému chvojí – malou část obmotám kolem jednoho z mých šípů – stáhnu travou nebo kusem tkanice. Zbytek chvojí zkusím zapálit. Pokud se mi to podaří – zapálím šíp, dám ohni prostor, aby se rozhořel… zamířím – na ránu ze které prýští jantarová tekutina. Vydechnu… a vystřelím.

K cestě moudrosti

Konečně to začíná vypadat, že bestie slábne. Nechci z něj tahat oštěp, protože mám pocit, že bylo velké štěstí, že se mi to do něj takhle podařilo vrazit.
Rozhlédnu se, jestli někde v dosahu násady není ze silnějších větví vyrostlé V, do kterého bych mohl násadu zapřít a bestii ještě víc znepříjemnit život.

Chci to udělat hlavně z důvodu, že máme raněné. A to co vidím nevypadá dobře. Muž odnáší bezvládné tělo ženy.
Pere se to ve mně. Avar ve mně říká, abych ji nechal zemřít. Je to nepřítel. Ale léčitel volá na poplach.
Je jedno jak je kdo velký, či jakou barvu mají jeho oči. Krev je stejně červená.

Podívám se na lučišnici.
“Ty zabít mangas.“ Slova doplním gesty, kdy nejdříve ukážu na ni a pak na netvora a prstem si přejedu po krku.
“Já jít tam.“ Opět gestikulace. “Žena umřít. S já ne umřít.“
Okamžik čekám, jestli pochopila alespoň první část a pak se obloukem, aby mě bestie nechytila, rozeběhnu ke zraněné.

Ostří se znovu a znovu zasekávala do dřevěných končetin i démonova těla. Zpod jeho kůry prýští jakási jantarově žlutá a velmi lepivá tekutina. Je snad jeho krví pryskyřice? Pak by se s ním dalo skoncovat i pomocí jiné síly než jen dobře naostřeným hrotem. Nicméně břit Sávovy sekery se míhal rychle a jistě. Třísky létají do stran a snad jen díky Zodanově manipulaci s oštěpem se nedostal žádný s ostrých parohů do blízkosti bojovníkova obličeje.

O dva šípy později zakryla Jelenin výhled postava mladé ženy, která se fanaticky ohnala svým krátkým mečem, přičemž démonovi usekla jeden z jeho parohů. Následoval další příšerný zvuk, jako kdyby praskaly desítky suchých prken naráz. Od onoho parohu totiž navíc vyskočila jiskra. Tráva je spíš vlhká, ale něco suchého chvojí by se hned po ruce v Jelenině blízkosti našlo. Lesní obluda sebou háže a v zoufalém a nekoordinovaném pohybu se její útoky míjí cílem. Jenže stále stojí. Zřejmě ho drží pevné kořeny.

Jáchym, vida, že u nenáviděného soupeře je útočníků víc než dost, dovolil si pohled k Zoře a shledal, že dívka leží bez ducha na zemi. Přiskočil k ní a vida její třesoucí se tělo a oči v sloup, ze kterých jsou patrná pouze bělma, ihned ji bere do náručí, aby ji dostal z moci toho parohatého zmetka. I to je výzva, protože její tělo sebou škube a z úst jí spolu se slinami vytéká pramínek krve.

Boj vrcholí

Útok se mi povede. Není úplně dokonalý, ale na to, že mám v ruce tuhle primitivní zbraň… Daří se i amazonce, co je kousek ode mě. Pro boj s tvorem, jsem za její umění rád, ale vím co bude následovat, až zvítězím. Půjde po mě. Stejně jako její sestry mě bude chtít zabít.

Tvor je teď obklíčen, ale lidé, kteří mu čelí tváří v tvář, dá-li se tomu tak říci, rozhodně nevypadají, že by nějaký delší boj přežili. Krev z nich cáká na všechny strany a jejich vrávoravé kroky lze jen těžko dávat za vinu nízké odolnosti vůči jejich alkoholu.

Jestli to přežiju, čeká mě na nich dost práce.

Bleskne mi hlavou. Protože zabít či zemřít v boji rukou bojovníka v plné síle je čest. Nechat se umlátit přesilou už tolik ne a zabít nepřítele, který se ani pořádně nemůže bránit se sice účelné a bezpečné, ale nikoli statečné.

Ale i tak zraněný tvor, jakým ona bestie je, může být stále nebezpečný. Vychýlím kousek oštěp, aby nemohl z těla snadno vyklouznout, ale abych nezlomil ratiště. Pak se zapřu a krátce, ale silně oštěpem trhnu dozadu. Snažím se ho tak připravit o rovnováhu. A následným potažení k sobě, chci dokončit dílo zkázy.

Vnímám však, že všechny konce bestie mohou být nebezpečné, takže se snažím držet mimo dosah kterékoli jeho části.

Bitva s démonem

Teď to nesmíš vzdát! Co Kali? Nemůžeš ji jen tak opustit! Můj vnitřní hlas nabírá na síle a nachází cestu mou unavenou, napůl bezvědomou myslí. Pořád čekám na tu poslední smrtící ránu, ta ale stále nepřichází. Když nad tím tak přemýšlím, útoky úplně přestaly. Najednou se ozve příšerný jekot. Démon. Je zraněný. Možná dokonce umírá. Doufám v to.

Sykavě se nadechnu a vyhrabu se zase na kolena. Už jdu! Vydrž Kali! Meč je jen kousíček ode mě, stačí se trochu natáhnout a už mám jílec zase v ruce. Mým zádům se to ovšem ani trochu nelíbí. Rozedřené svaly protestují a vysílají mi do těla další vlny bolesti. Vážně si to potřebuju, co nejdřív ošetřit, než dostanu nějakou ošklivou infekci.

Zatnu zuby a stěží se postavím. Musím se přitom opírat o meč. Trochu se mi motá hlava ze ztráty krve. Pohled upřu na démona, na kterého útočí Sáva s Jáchymem a vydýchávám se. Vedou si víc než dobře. Moment... K boji se připojil někdo další. Z hrudi démona trčí kopí, které mu někdo zezadu vrazil do zad. Pořádně nevidím kdo to je, na to nestojím dost blízko. A zdá se mi to nebo právě zpoza démona přilétl šíp a zarazil se netvorovi do těla?

Někdo nám pomáhá? Našel nás snad někdo z vesnice? Sevřu pevněji jílec a udělám pár kroků dopředu, směrem k démonovi. Záda mě pořád bolí, pozvednout ruku s mečem jsou muka. Přesto se s výkřikem rozmáchnu po démonově hlavě.
Za Kali...

Čím dál víc nepřátel

Založím další šíp. Ta zatracená smůla musí skončit! Prostě musí. Nutím se ke klidu… a pak se stane něco, co můj těžce nabraný klid roztrhá na kusy. Vztekle zavrčím – je to bezděčná, animální reakce na nepřítele, který byl ještě ráno naším vězněm. Vězněm, který měl zemřít… a teď tu stojí a útočí. Má zbraň. Má zbraň, která nemůže být jeho!

Proč jim pomáhá?
Zná je?
Bleskne mi hlavou.
Měl zemřít!
Je nebezpečný...
Pokračují myšlenky, které mi zatemňují mysl. Zatemňují? Ne, konečně ji čistí – konečně lámou tu zatracenou smůlu.

Vystřelím na démona a tentokrát trefím. Posílám šíp za šípem. Hned, jak vyřídím tu bestii, postarám se o Avara! Tentokrát to nebude žádné dlouhé vyjednávání, žádné hádky o život toho bezcenného chlapa!

Zatím útočím jen na démona – bylo by bláhové nezabít nejdřív jeho, bylo by šílené prozradit Avarovi… a vlastně i ostatním svůj záměr. Dát mu možnost se bránit... nebo zbaběle utéct.

Mít tak sekeru.
Pravda, Avar si lépe rozumí s lukem a šípem. Dokonce i ze sedla koně. Na dřevo je ale nejlepší sekera. Pěkně pádná zbraň, obzvláště taková s dobře nabroušeným a udržovaným ostřím. Taková, kterou má Sáva.

Těžko říct, co si pomyslela v duchu klející Jelena, když Zodana spatřila. Možná se i v první chvíli lekla, zda nejde o přepadení právě jí. Jenže Avar se připlíží do výhodné pozice a na jistotu bodne stvoření doprostřed zad. Povedený útok, to ano. Navíc dal ostatním další výhodu v podobě možnosti provedení libovolné akce.

Sáva nezaváhal a ohnal se právě onou sekerou, která se tak hodí na přeseknutí nenáviděné démonovy končetiny. Ozve se šílené zaúpění a démon s jednou rukou naseknutou Jáchymem, druhou čistě oddělenou Sávou a s oštěpem trčícím z hrudi, jehož konec svírá Zodan, pohodí bolestně a zoufale hlavou. Parohy protnou vzduch nebezpečně blízko všech tří mužů.

Máte volný tah. Bez hodu. Vyhodnoťte si sami, jak vaše akce dopadne.

Útěk do boje

Nenávidím tuto zemi. Kdyby ji tak bohové chtěli zatratit.

Poposednu na zemi. Na studené bahnité zemi, která už dávno není jen studenou bahnitou zemí. Na život u Leška mohu jen vzpomínat. Nebylo tam dobře, ale oproti této chátře, která by měla být nabodnuta na kůl – a ne břichem nebo jen jejich uťaté hlavy, tam bylo skvěle.

Pravda. Jejich zvyky jsem nikdy za své nepřijal, ale aspoň jsem spal v suchu a měl jsem slušné jídlo. I zacházení. A pak mě jedna z žen obvinila ze znásilnění. Takový nesmysl. Vždyť to snad ani není. Ženy jsou od toho aby sloužily. A když nějakou chci, je to pro ni čest. Měla by být ráda a ještě mi poděkovat.

Ale tahle, světe div se, nebyla. Ale štěstí mi přálo a než na mě přišli, byl jsem dávno pryč i se svým skromným majetkem. Plán nalovit a nasušit dost jídla na dlouhou cestu domů vzal za své, když někteří z těch pohanských psů našel můj přístřešek a se všemi mými věcmi a zásobami ho proměnil v hromádku popela. Zůstalo mi jen to, co jsem měl u sebe. A ani to pořád nebylo málo.

Rozhodnutí vzít to přes les, abych nebyl tolik na očích se ukázalo jako špatné. Byl jsem opatrný, ale zákeřnou past na zvěř jsem opravdu nečekal.

A tak jsem se ocitl v osadě, kdy mimo mě nebyl jedinej muž. První myšlenka nebyla špatná. Jediný muž v osadě. Žádná konkurence a tolik možností mít dobrý život. Ale ony se k tomu vůbec neměly. Naopak. Byl to samý křik a nadávka. Sem tam rána klackem nebo kopanec. Některá mi občas něco řekla. No, řekla, ten kvílivý jedák byl určitě slyšet až u Leška, ale ten si rozumě hrál na hluchého. Něco po mě chtěly, ale já jim nerozuměl.

Vzbudily mě za svítání. Dvě bojovnice mě odvázaly a hnaly mě před sebou. Je konec. Možná se pohádaly jestli mě zabít nebo pustit a tyhle se rozhodly to vyřešit samy. Kráčím lesem a v duchu odříkávám poslední modlitbu.

Vnoříme se do lesa a okamžitě se setmí. Zpomalím, ale dloubnutí do zad mě donutí zase přidat. Kouknu kousek do strany a nedechnu se k nějaké nelichotivé poznámce. Za ty dva dny, co jsem u nich byl, jich mám vymyšleno dost.
Ale neřeknu nic. Koutkem oka zahlédnu pohyb a když se podívám dopředu, je tam vlk. A ne ledajaký. Už jsem v této zemi viděl ledacos, ale tohle...tohle nikdy.
Zastavím se a zírám na tvora. Po zádech mi přeběhne mráz.
Mrknu a vlk je pryč.
Chvilku stojím na místě a snažím se pochopit, co to bylo. Přelud? Z hladu a žízně? Jako na poušti? Nebo..

Myšlenku nedokončím. Dojde mi, že už dávno mělo přijít dloubnutí do zad, ale nepřišlo. Otočím se a co nevidím. Leží na zemi a spí.
Tvář se mi zkřiví škodolibým úšklebem. Okamžik mé pomsty. Díky ti. Ať už jsi byl kdokoli.

Obě okamžitě přijdou o opasky s nožem a jedna z nich o oštěp. Svážu je zády k sobě. A neodolám, abych si s jednou nepohrál.
Když je ta příležitost a klid.

Kousek ode mě se ozve varovný křik ptáka. Trhnu sebou a smutně pustím obnažený prs jedné z žen. Srovnám jí tuniku a zvednu se.
Nehodlám je zabít. Ne takhle. Jsou to bojovnice a já bojovník. Zemřou-li v boji, je to v pořádku. Kdybych je zabil teď, pomsta by mě netěšila. Je zbabělé zabít někoho, kdo se nemůže bránit. A my Avaři, jsme statečný a hrdý lid.

Vyrazím za křikem. Zjevení se vlka, spánek těch bojovnic a křik dravce musí mít něco společného. Nebyl jsem osvobozen jen tak. Zasáhli bohové.

Běžím lesem, přikrčený, s oštěpem v ruce. Ale scenérii, kterou uvidím, opravdu nečekám.
Skupina slovanů čelí..čemu vlastně? Čelí a prohrává.
Když zemřou, nepůjde pak bestie po mě? Proletí mi hlavou nepříjemná myšlenka.
Sevřu oštěp pevně do ruky a opatrně, aby si mě tvor nevšiml, se k němu snažím přiblížit. Pěkně zezadu.
V jednu chvíli ztuhnu, všimnu si ženy s lukem, která střílí bestii do zad. Přiložím pst k ústům a doufám, že jsem správně pochopil jejich gesto pro ticho.

Číhám na chvíli, která bude pro útok aspoň trochu vhodná. Je to o načasování, trefě, zranitelnosti tvora, kvalitě zbraně a mém umu použít dobře neznámou zbraň. A taky o štěstí. Které mi už delší dobu nepřeje.

Mít tak sekeru.
Zapřu se nohama a pokusím se bodnout tvora.

Hod: 5