Andor.cz - Dračí doupě online

Jdem se nadlábnout

Alistair, pak už Liz a David
Na chvilku se skoro utopím v myšlenkách. V kolotoči podezření, nedůvěry a zklamání z faktu, že by Liz byla jen nějaká vyčůraná podvodnice. Zvědavě zdvihnu pohled k jeho prstům, když si je proplete v mých vlasech a putuji očima výš, až se mu zadívám do tváře. Drobným pohybem rtů dám najevo, že na tom prohlášení, že by si pak mé bratříčky přece povodila mnohem víc, něco asi bude.
"Jo, to je asi pravda.. možná myslela, že jí budu stačit já?" Pokusím se ještě chytit toho stébla ve zrádcovské vodě, ale oba s Alistairem moc dobře víme, že poslední dobou jsem většinu času hlavně s ním, takže to spojenectví moc nadějně nevypadá. "No fajn, kdyby to z její strany měla být vypočítavost, asi si nevybere Elleyho, ale spíš Sebastiana, nebo moje bratry.. ". Trochu mě to uklidní, ale stejně mi to někde vzdadu v hlavě dál zůstává. Nelíbí se mi, že musím zkoumat, jestli je naše přátelství pravé.

Výmluvně pokrčím rameny a na to, že mu neříkám všechno, neodpovídám. Můj pohled mluví sám za sebe. Má pravdu. Jen se pro sebe pobaveně pousměju, když mluví o tom, že by se mi tolik nelíbil. Občas to, že je to arogantní hajzlík, není jen pomluva ale dost velká pravda. Přesto tohle se mi asi na něm líbí taky.
"No to nevím, ale pokud mi hned řekneš, že chceš pryč, rozhodně to nebudu brát jako důvod ti ubírat body." Mrknu na něj. "Ale možná bys tam někdy mohl jít se mnou." Navrhnu tiše a pozoruji špičky svých bot. "Třeba se ti tam pak taky bude líbit." To bych asi chtěla. Chtěla bych, aby ho můj svět tolik neděsil. Jako bych ho pak děsila já.

"Nojo, já vím." Snažím se neznít moc otráveně. Navíc jsme to řekla já, že se tam uvidíme, takže asi těžko najednou nepřijdeme. Navíc máme důležitější věci k řešení a plánování a k tomu potřebujeme mít nějaký čas společně.
Opráším si šaty, aby nebyly moc zmačkané a vydám se za ním z pokoje. Už přemýšlím nad tím, co si dám k večeři, když najednou pokračuje a v tu chvíli zrudnu až ke kořínkům vlasů.
Ještě, když dojdeme do jídelny, mám tváře rudé a stále ještě se mi nepovedlo vymyslet pohotovou vtipnou odpověď.

"No ne, vy si tady domlouváte doučování?" Promluvím, když dojdeme k těm dvěma v jídelně.
"Teda neřekla bych, že jsi ten typ, co se něco učí z knih.." nebo že vůbec čte, "spíš bych čekala, že pojedeš pokus omyl..", posadím se a jsem vděčná za změnu tématu, i když ty rudé fleky mi z tváří a dekoltu zatím nezmizely. Naliju si plnou sklenici vody a vypiju to na posezení, abych se trochu zchladila.

Dezertní tečka 2.0

Liz

Strčil jsem si do pusy velký kus dezertu a přemýšlel nad tím, co Liz řekla.
Tajné cíle...
Když jsem nad tím tak přemýšlel, tak své osobní tajné cíle jsem neměl. Možná tak zkoušet se naučit kouzla, která jsou považována za příliš nebezpečná a taky ukrást svitky k nim. Ale ostatní tajné cíle jsem byl nucený přijmout a něco s nimi dělat.
"Tyhle tajné cíle... Bohužel v tomhle už nemám na vybranou. Například kolem těch problémů tady už není kam couvnout. Takže s tím něco dělat musím..." řekl jsem s plnou pusou. Úkladné stolování jsem se neměl kde naučit.
Po Lizině poznámce jsem si vzpomněl na rozmlácený obličej toho kluka. Byla pravda, že si o to koledoval a že bylo vtipnésledovat ustrašené pohledy ostatních, ale taky byla pravda, že ten den jsem se nechal příliš unést. Jediná nevýhoda (ovšem pro mě výhoda při tréninku) mého stylu boje a používání elektřiny byla, že se mi takto po čase nahromadila elektřina v těle a musela ven. Takové mravenčení a tepání v těle. Vždy jsem měl možnost to ze sebe dostat při tréninku, kde vždy trénuji do padnutí.
Jedině takhle se člověk extrémně zlepší. Že se extrémně rozdrtí...
"Nemám potřebu všechny kolem děsit. Ten den mi to prostě nějak ujelo. Stalo se a nemá smysl nad tím dumat."

Chtěl jsem si nabrat další kousek zákusku, ale vidlička narazila na prázdný talíř.
"Sakra, to už došlo? Jdu si pro další..." rychle jsem se zvedl a došel si pro další dezert. Tentokrát to byl nějaký sladký košíček s horou šlehačkového krému. Když jsem viděl Lizin pohled, musel jsem se uculit.
"Co? Chceš půlku?"

Od mé otázky ohledně učení Vody se odpíchla zajímavá diskuze.
"A kdo řekl, že nebudu zdokonalovat svou původní magii? Často se mi povede narazit na nějakou novinku, nebo jiné využití a rozhodně s tím přestávat nebudu. Nakonec se mi stejně Vzduch a elektřina líbí nejvíc."
Když Liz řekla, že mi klidně pár vodních triků ukáže, rozzářil jsem se.
"Jasně že chci! Umět další odvětví magie a pak ji zdokonalovat mě dost baví. A kdo řekl, že se nechci naučit i magii země? Kdyby bylo po mém, už dávno bych uměl základy všech různých druhů magie a piloval každý z nich," ukousl jsem si kus košíčku a opět nabízel.
"A uvědomuješ si, že voda potřebuje klid a koncentraci? Zvládneš vůbec být aspoň pár minut v naprostém zenovém klidu?"
Povzdechl jsem si. Věděl jsem, že to nebude tak jednoduché.
"Uvědomuju a zenový klid nemůžu zaručit okamžitě. Popravdě si myslím, že učit se vodu pro mě bude hodně těžké, ale to nevadí. Mám super učitelku velkou dávku odhodlání se tu vodu naučit," usmál jsem se a dojedl zbytek košíčku. Už jsem vážně nemohl víc sníst.
"Hele Liz, máš i nějaké knížky na doporučení? Nemyslím tí povinnou četbu co ti doporučí každý učitel, ale něco zajímavého, z čeho se dá hodně naučit, co se vody týče?"

Dezertní tečka
David

Jenom nespokojeně zavrtím hlavou nad vším, co David prohlásí o své chorobné podezřívavosti a nenormálnosti.
„Já nemluvím o tom, aby ses po chodbách plížil jako zloděj. Já mluvím o tom, aby ses choval prostě jako ty, přirozeně. Jako normální David, který se nehoní za nějakými svými tajnými cíli. Třeba aspoň u večeře.“
Dokončím zápas se svým dezertem a opřu se pohodlně o opěrátko židle.
„Navíc lidí, co se tu snaží všechny kolem děsit, je už na téhle škole víc než dost.“
Přirozenost a upřímnost jsou vlastně dost nebezpečné zbraně, pokud se umí správně používat. Ale to asi někomu jako je David stěží budu vysvětlovat. Jeho styl jednání je přeci jen trošinku jiný než ten můj a pochybuju, že můj styl komunikace by se k němu vůbec hodil.

Tázavě jsem se podívala na Davida. Magie vody? Oheň a Vzduch už mu přestává stačit?
„To asi není problém tě něco naučit. Ale není lepší se zdokonalovat v tom, co už umíš? Sama zjišťuju, že moje magie má nekonečno možností a přístupů, jak ji využívat.“
Pak se ale opřu lokty o stůl a zadívám se na Davida.
„Ale klidně ti můžu něco ukázat. Pokud tedy opravdu chceš. Je to už třetí živel, co by sis vzal na triko. Aby se ti to nevymstilo. Navíc voda, oheň, vzduch… Když bys chtěl ovládat zemi, docela bych to pochopila, ale ta voda ti tam už úplně nesedí.“
Pobaveně se pousměju. „A uvědomuješ si, že voda potřebuje klid a koncentraci? Zvládneš vůbec být aspoň pár minut v naprostém zenovém klidu?“

Směr jídelna
Magnolie

Jenom lehce pokrčím rameny. Nikdy jsem se nad politikou rodu Thube nepozastavoval a ani jsem ji nestudoval. Vlastně se dá říct, že pouze vím, že existují. Takže i kdybych chtěl, tak podrobnější informace nejsem schopen Magnolii poskytnout.
„Vypadá to tak. Respektive, je to jedna z variant. Že se sestřenka zbavila vládnoucí třídy, převzala moc, jen si bohužel nepohlídala, že jedno dítě přežije.“
Všimnu si, jak tvář Mag zvážněla. Drobně se pousměju a prohrábnu ji vlasy.
„Podívej. Já nemám naprosté tušení, co ta holčina má nebo nemá v plánu. Neznám ji. A takhle působí jako obyčejná puberťačka. Na druhou stranu něco za lubem mít musí, protože jinak by neohrožovala svůj život pobytem tady. Ač samozřejmě celá akademie ctí neutralitu a blablabla.“
Věnuji ji úsměv a krátkou pusu, abych ji trochu rozptýlil myšlenky.
„Ono možná bude stačit, když se ji na to zeptáš. Hledat spojence přeci není zločin. A kdyby vyloženě někoho z vás Eriosi chtěla klovnout, tak si nenechá Michaela ani Gabriela takhle snadno frknout. Hmmm?“

Pobaveně se zasměju, když se Mag pustí do popisování svého černobílého světa. Jo, taky bych se tam rád cítil jako ryba ve vodě. Ale bohužel. Ve chvíli kdy tam jsem tak mám neuvěřitelně úzkostný pocit, že všechno a všichni se mě tam snaží zabít.
„Kdybych ti okamžitě říkal všechno, tak bych se ti tolik nelíbil… A to nemluvě o tom, že ty mi taky ne vždycky na první dobrou vyklopíš všechna svá tajemství.“

Natáhnu k ní ruce, abych ji pomohl vstát z postele. „Ano, teď. Nebo chceš, abychom vypadali jako padavky, které jim navrhnou společnou večeři a pak nepřijdou?“
Stáhnu si ji za ruce k sobě do objetí. „Pokračovat se dá i večer. Nebo si snad plánovala spát u sebe v pokoji?“
S těmi slovy se rozejdu do jídelny.

Prázdný talíř

Liz

Popravdě jsem ani nepočítal s tím, že by semnou chtěla Liz jít zpátky k Cechu.
Stejně bych ji tam nemohl tahat často.
Poslouchal jsem ji a u toho se vidličkou rýpal do posledního bramboru, který mi ještě na talíři zbyl. V rychlosti jsem ho rozkousal a civěl na prázdné talíře.
"Být chorobně podezřívavý je tak trochu nemoc. Proto to slovo choroba. Bacha ať to nechytneš," zašklebil jsem se na ni, ale ve skutečnosti mi z toho do smíchu tolik nebylo. Nechtěl jsem každého podezřívat z nejhoršího, nechtěl jsem neustále přemýšlet, jestli mi ten, či onen vrazí kudlu o zad. Ovšem můj dosavadní život mě naučil jinak a tohle podezřívání a ostražitost se mi vpily pod kůži, ať už se mi to líbilo, nebo ne.
I když tahle myšlenka magora, paranoika, tajemné slečinky a chudinky je jako začátek nějakého vtipu.

Po mém prásknutí s pohárem jsem se ještě jednou rozhlédl po jídelně. Většina už se raději dívala jinam. Při Lizině kázání o nenápadnosti jsem se musel usmát.
"Asi jsem strávil takovou dobu hraním si na co nejnormálnějšího a nevyčnívajícího, že pak raději nejsem úplně normální. Paradoxně se moje zájmy hodně liší mezi sebou."
Tiché našlapování a prolézání cizích obydlí a zápasení a boj se opravdu hodně liší.
"A oba moc dobře víme, že ty jsi hodně, jen né chudinka. Ta by se s vodou takhle neuměla ohánět," ukázal jsem na Liz vidličkou a došel si pro dezert. Talířek s krémovým řezem volal mé jméno a tak jsem se i s ním hned zase vrátil zpátky ke stolu.

"Raději mi ty pověz, byla bys schopná mě naučit něco z vodní magie?" sledoval jsem její překvapený pohled.
"Jo, je to trochu nečekaná otázka... Už delší dobu mi to vrtá hlavou. Můj základ je vzduch a už jsem docela zmákl oheň. Prostě jsem si říkal, že by se mohlo hodit umět i trochu té vodní magie. Nebo ji alespoň lépe chápat..."

Nevěděl jsem, jestli se ukážou Magnolie s Alistairem a tak jsem decimoval kremový dezert, civěl na Liz s očekáváním v očích a čekal, jestli se mi za prosbu o učení vysměje, nebo jestli mě raději rovnou zkusí utopit a ušetřit si otravu učení.

Rychloschůzka nad jídlem
David

„Ach tak. No, návštěvu tvých kamarádů si asi odpustím. Minule na mě koukali jako na zjevení a mám pocit, že mě pohledem doprovázeli až do chvíle, kdy jsem odtamtud vypadnula.“ Pokrčím rameny.
Vlastně to chápu. Byla jsem vetřelec, co narušuje jejich osobní prostor. A to že mě tam dovedl David, ještě vůbec nic neznamená. Taky můžu být jen další slečna v pořadí, co se přes něj snaží dostat k něčemu většímu.

„A ty myslíš, že mě to nepřijde divné? Ale to, že si Fosse dělá na škole nějaký VIP klubík nadaných studentů, to se ví, už docela dost dlouho.“
Přitáhnu následně k sobě tiramisu a spokojeně se začnu cpát dezertem.
„Ale úplně si nemyslím, že by mi něco hrozilo. Nebyla bych tam sama. Prý je to skupinka cca deseti studentů…“ Pokrčím rameny.
Samozřejmě, že Fosseho nabídka není nic pro mě. Nemám zájem o soukromé hodiny. Stejně to, co bych se doopravdy ráda naučila, tak s tím mi on moc nepomůže. Stoprocentně je to místo plné pitomců, kteří si nevidí ani na špičku nosu. A Fosse je v této nadřazenosti ještě podporuje.
„Minimálně bychom se nad tím měli aspoň zamyslet, než to celé pošleme do outu.“

„Samozřejmě, že nikdo nebyl nadšený z nikoho.“ Povzdychnu si a zavrtím hlavou. Zase tak rychle bych celou situaci nezahazovala. David má možná pravdu, ale spíše mi přijde jen vytočení nad tím, že se vlastně nic nedozvěděl. A trochu se obávám toho, že ani ta podivná dvojka v podobně Alistaira a Magnolie, tak věci schválně nezatajují, oni to prostě taky neví. Nebo… Madrian to neví. O Magnolii to už těžko říct. Minimálně se chová lehce schizofrenicky. Ale to taky může být jen důsledek celého dnešního dne.
„Madrian je magor, který nemá rád lidi. Ty jsi až chorobně podezřívavý. Magnolie je tajemná už jenom svým pohledem. A já zase vypadám, jako chudinka.“ Pobaveně vyprsknu smíchy. „To je fakt banda lidí k popukání.“

Trhnu sebou, když David praští pohárkem o stůl. „Hele, uklidni se. Tady jsi mezi normální lidmi, hmm?“ Zavrtím hlavou a rychle střelím pohledem po ostatních studentech.
„Očividně tě tu lidi pořád nemají rádi. Vy se vážně neumíte chovat normálně. Ani ty ani Alistair. Chovat se normálně a nevyčnívat!“
Tohle byla ta první věc, co jsem se v životě naučila. Vypadat tuctově a nevyčnívat. Nechceš přeci aby si tě lidé pamatovali, takže to znamená, že z tebe nesmí ani mít strach, ani se do tebe bláznivě zamilovávat prostě nic. Musíš vypadat jako chudina od vedle, což mi vlastně i docela jde a cítím se v téhle roli dobře. Minimálně pak přichází zajímavý twist s momentem překvapení

Dopiju svoji limonádu a opřu se pohodlně zády o opěradlo židle. Zaposlouchám se do Davidova shrnutí jeho vlastních plánů a nijak se k nim nevyjadřuju.
„Takže někde v soukromí, chápu…“

Zbylo aspoň něco?
Alistair

Zahihňám se, když si mě tak stáhne k sobě a trochu zrudnu. Jsem jako zamilovaná puberťačka a v duchu se za to fackuju, že jsem trapná až za roh, ale nemůžu si prostě pomoct.
"Klidně mi to pověz..", vyzvu ho a jen trochu přivřu oči, když mě pohladí. Občas působím lehce vyšinutě, jako bych to měla v hlavě poněkud pomotané a dal by se polemizovat o tom, kdo z nás dvou je vlastně ten "nenormální a zvrácený."
Křivě se pousměju a krátce mi hlavou projde myšlenka, že ti by se rozhodně dalo využít, ale rychle ji zaplaším. Představy, jak Alistaira pranýřují, soudí za to, že mi ublížil a vzájemně se podporují v myšlence, že jsem někde rozsekaná na kousky a zneuctěná, zatímco se schovávám v tom svém světě jsou.. znepokojivé a přitom děsivě uspokojující.

Uvažuji nad tím, jestli mi tohle Liz říkala. Poslední dobou mám problémy s pamětí. Sem tam mám nějaká černá místa, hluché okamžiky, kdy si nedokážu vybavit, co jsem dělala. Okamžiky, u kterých jsem prokazatelně byla, přitom bych přísahala, že o tom nic nevím.
"To tedy rozhodně zní, jako že se jí ta sestřenka chtěla zbavit, ne?" Podívám se na něj, jestli si o tom myslíme oba to samé.
"Není ale nebezpečné, že se tu jen tak objevila a že tohle všechno se ví? Co kdyby po ní někdo šel?" Zadrhnu se a podívám se na něj. "Myslíš si, že by se s námi mohla bavit jen proto, kdo jsme?" Zeptám se. "Pro nějaké své vlastní záměry?" Přes tvář mi přeběhne stín. Tohle se mi stávalo často. Někdo se se mnou bavil jen proto, že jsem z rodu Eriosi a přitom se mě snažil jen využít. Trochu se nahrbím, jak přemýšlím nad tím, že tohle budu muset rozhodně prozkoumat.

Nedoážu se ovládnout, ale začnu se smát, jak mi ta představa přijde komická.
"Promiň." Omluvím se mu. "Ten svět je zvláštní. Jako bych byla ve vodě a vše, co tam vnímám kolem je tak vzdálené, jako by se mě to netýkalo a zároveň se tam cítím dobře. Je to divné, neumím to moc popsat. Příště mi to radši řekni hned.. " Usměju se na něj.
"Mám dojem, že tady nikdo neříká všechno..", zamumlám. Je tu až moc tajností.

"He?" trochu zmateně se na něj podívám.
"Teď mám jít na večeři?" Trochu se zastydím, protože vypadám, že mám dost necudné myšlenky. Ale když mě tu neustále objímá, teď ten polibek..jsem jen dívka, co trochu doufá, že těch polibků bude víc a klidně bych i večeři obětovala.
"Nojo, už jdu..." zabručím a chytím se ho a vydáme se do jídelny.

Poslední u večeře
Magnolie

„Využít tvoji pozitivní auru?“ Pobaveně se uchechtnu. „No… To bych samozřejmě mohl. Ale trochu se obávám, že by pak už nebyla tak pozitivní, jak ji všichni vnímají teď.“
Zavrtím hlavou a zadívám se zkoumavě na Magnolii. „Takže počkej, to mi chceš teďka jako vyhrožovat jo? Co kdybych se náhodou zamiloval do jiné, tak mi ji zavřeš do toho tvého podivného světa?“ Stáhnu si ji k sobě na klín. „Tak to by nešlo. Chceš vědět, jak dopadli poslední jedinci, kteří se mi pokusili vyhrožovat?“
Nasadím ďábelský výraz a jemně ji prsty přejedu po lícních kostech. Následně se ale jen usměju, abych rozpustil Magnoliiny myšlenky, že bych to snad mohl myslet vážně. „Jen se trochu obávám, že by hned po mě všichni šli, kdybys náhodou zmizela.“ Věnuji ji pusu na čelo a odtáhnu se.

Krátce se zasměju nad konstatováním, že Magnoliini bratři jsou blbci. Nemám ani potřebu ji na to odpovídat a prostě jen pokývu hlavou. Jo, má pravdu, občas umějí být pěkní pitomci. O Gabrielovi vlastně nic nevím, ten tak nějak asi dělá, že neexistuje, ale s Michaelem jsem už měl tolik zbytečných setkání, až to bolí.
Pamatuju si každý rozhovor. Vždy začínal větou: Já respektuji, že jsi oficiální snoubenec mojí sestry, ale… Jo, pak jsem většinou vypnul a přestal ho poslouchat. Ho to po čase přestalo bavit a zmizel. Taková naše denní rutinka.

„Jako odkud pochází Elizabeth Thube?“ Kouknu nechápavě na Magnolii. „Byli jste krátkodobé kamarádky a ty o ni nic nevíš?“
Zamyslím se nad kusými informacemi, které vím od svých rodičů ohledně rodu Thube. „No, její rodina pochází z Jižních ostrovů. Ve výsledku to byl jediný trochu vlivnější rod, který se do války mezi Gruberovci a Eriosovci odmítal zapojit. A můžeš mi věřit, že i my nebo Grubeři je určitě kontaktovali nejen jednou.“
Na chvilku se odmlčím, abych si srovnal myšlenky. „Po válce už o nich nebylo moc vidu ani slechu. Poslední co vím, tak že nás navštívila nějaká cizí ženská, která se představila jako aktuální šéfka rodu Thube. Že prý je neteří původní vedoucí rodiny, tedy sestřenicí naší Elizabeth. Že tam došlo k tragédii a všichni jsou mrtví a že hledá spojence.“ Pokrčím rameny. „Pak už jsem ji ale nikdy neviděl, takže s ní asi rodiče vymetli.“
Jenom se pousměju. „Ale co je na tom nejzajímavější, tak Elizabeth je teď tu. A podle všeho je to opravdu ona. Takže asi historka o tom, jak se stala tragická nehoda, asi nebude úplně založená na pravdě.“ Zakončím celý příběh, který je z devadesáti procent spíše asi jen drb, ale kdoví.
„Zábavné je, že se tvoje drahá Liz začala okamžitě motat kolem tebe, kolem Michaela, Gabriela, nějakou dobu dokonce kolem Sebastiana, teď se kámoší s Elleym, který vypadá, že pro ni má opravdu slabost…“ Krátce se odmlčím, aby Mag pochopila, kam tím mířím. „Buď je prostě vždy ve správný čas na správném místě a neuvěřitelně okouzlující, nebo to má velmi dobře promyšlené.“

Zamyslím se nad celým plánem ohledně Fosseho. Jo, je to na prd, ale má někdo lepší nápad?
„Klidně ať nás do toho světa zavře. Dokud tam budeš ty, tak se nebojím. Minule si nás ven dostala mávnutím ruky a ještě ses na mě koukala jako na blázna, že jako proč jsem neřekl dřív, že chci jít pryč.“
Ano, bylo těžké si na všechno vzpomenout, ale jak se jednou vzpomínky vrátili, tak pak už naštěstí zůstaly.
„Nevím, co umí, ale minimálně neříká všechno.“ Pronesu krátce směrem k tématu David.

Krátce ji políbím a konečně vstanu. „Tak pojďme na tu večeři, než si to rozmyslím.“ Lehce ji chytnu za ruku.

Jídelní briefing

Liz

"Ale houbelec božský léčivý dotek. Jenom zacelila rány po démonech. Žádnou energii mi nevrátila. Jsi lepší léčitel. Vsadil bych se, že takhle zahojit umí jen zranění po těch potvorách...," řekl jsem, do pusy si narval obří kus masa a spokojeně pozoroval, že si Liz bez protestů vzala nabízené pití.
Oba jsme se ládovali jídlem. U mě asi nikdo nečekal, že bych zrovna oplýval mravy a vytříbenými způsoby stolování, ale Liz měla takový hlad, že jídlo decimovala s úctyhodnou agresí. Musel jsem se usmát a napil se další limonády.
"Co jsem měl v plánu? Podrobnosti ti řeknu jinde, ale řekněme, že jsem uznal za vhodné navštívit své staré kamarády...," hlavou mi proběhl obrázek staré party. Něco jako mini gang uprostřed Cechu. Malá skupinka lidí, kterým bych se nebál svěřit svůj život a která semnou často pracovala na těch nejhorších úkolech. Všichni mě poslední dobou viděli jen jako Sebova kamaráda, ale já měl kamarády ještě před Sebastianem. Poslechl jsem si Lizin návrh. Moc se mi nezamlouval.
"Liz... Už jen to že ti nabídl takové hodiny ve mě budí docela podezření. Popravdě se mi to vůbec nelíbí. Věřím, že se o sebe umíš postarat, ale nechávat tě samotnou s Fossem není moc dobrý nápad," řekl jsem a hrubě zarazil vidličku do zbytku masa. Asi jsem se bál si to přiznat, ale na Liz mi poslední dobu začalo hodně záležet. A Fosse byl tak trochu slizoun i bez jeho spojitosti se zakuklenci.
Na druhou stranu dostat se do jeho VIP skupiny by nebylo úplně k zahození. Teda pokud všichni ve VIP skupině nejsou vygumovaní a dělají, co se jim řekne. Proklepneme i studenty co v ní jsou...

Chvíli jsme jedli v tichosti. Já demoloval při brutálních myšlenkách na Fosseho zbytek masa a Liz trošku nafučeně sledovala, jestli ze mě nevypadne ještě další proslov o tom, jak nechci, aby se jí něco stalo.
"A co si vůbec myslíš o Alistairovi a Magnolii. Nevypadal si z něj úplně nadšeně. Ale tak i tak si myslím, že zrovna Madrian by rád přišel na to, co se tady sakra děje."
Chvíli jsem se zamýšlel, co si o té dvojici vlastně myslím. Naklonil jsem se k Liz blíž, aby tu první část nikdo jiný neslyšel.
"Po tak dlouhé době v Cechu, kdy jediné s čím při úkolech přijdeš do kontaktu je klam a lidi co s tebou chtějí vyjebat, preferuju přímější přístup k věcem a tajemství a tyhle hry mě akorát štvou. Tím chci říct, že Madrian je možná tak trochu psychouš, ale ve skutečnosti mi dělá starost Magnolie. Budeme si muset dávat pozor na to, jak se chová. A příliš nadšený jsem nebyl ani z jednoho, ale můžeš si vsadit všechno co máš teď na sobě, že oni nebyli nadšení ze mě. Možná ani z tebe, i když ty se s Magnolií znáš," dopil jsem zbytek limonády v poháru a položil ho s ránou zpátky na stůl. Zlozvyk z krčmy od Willieho, který zastává názoru, že tím se dává najevo jak moc člověku chutná pití podniku.
Díky Willie...
Pár studentů se podívalo naším směrem. Když ovšem uviděli kdo tady mlátí s nádobím, uhýbali pohledy. Všichni si ještě pamatovali tu eskapádu na nádvoří. Hlavně ten kluk s rozmláceným obličejem.
Když si všichni zase hleděli svého, naklonil jsem se bliž k Liz a doléval jí zbytek limonády v džbánku. Využil jsem toho a potichu jí řekl trochu ze svého plánu.
"Prohledám ještě Fosseho kabinet, tentokrát lépe připravený. A omrkneme i ty studenty z VIP skupiny. Alespoň zjistíme, jestli v tom jsou nevinně. No a zbytek ti řeknu ve větším soukromí, protože v jídelně ho moc není..."
I když samozřejmě v jídelně je to méně nápadné, protože tam rozebírání tajných plánů nikdo nečeká.

Trochu pozděší reakce
Alostair

"To rozhodně je pokrok." Souhlasím a jsem na něj pyšná, že už to takhle zvládá.
"Je mi docela jedno, co si David myslí." Pokrčím rameny. "On se si pasoval na roli nějakého vyšetřovatele, nebo co. Viděl jsi, jak s námi mluvil? Už chyběla jen lampička nasvícená do našich tváří.. a na to, že je to nejepší přítel Sebastaiana, trávil jeden čas s jeho snoubenkou až moc času, takže jeho názor asi není ten, který by zrovna mě nějak ovlivnil." Zavrtím nad tím hlavou.
"Minimálně mě mají všichni rádi.. a já mám ráda tebe, takže můžeš využít mou pozitivní auru." Zazubím se na něj. Ne, že bych byla až takhle sebevědomá, ale spíš se ho snažím uklidnit a pobavit. Skutečně mi záleží na tom, jak se cítí.

"Jsem ráda, že ti stačím JENOM já." Zakoulím na něj očima a dělám, že jsem to pochopila úplně špatně, že to jenom je, že nejsem dost. Ale pak na něj mrknu. "Nerada bych všechny tvé další nápadnice zavřela do černobílého světa." Ne že bych byla taková žárlivá furie, ale trochu vtipná obča umím být.
"Myslím, že dvě kočičky jsou až dost." Kývnu, že by nemusel všem na potkání dělat další a další koťata. "No co, stejně jsme většinu času tady, tak se asi i koťata rozhodla nastěhovat sem." Přesto mi taky nedává moc smysl, jak se nepozorovaně dostaly až sem. Trochu podezřívavě koťata sleduji a ty si zrovna hrají na úplná neviňátka a dělají, že jsou plně obyčejná koťata.

"Já jsem se do ní nezamilovala, neboj." Ujistím ho, že až tak dědičné to není. "Ale je pravda, že jiného temného mága mám rozhodně ve velké oblibě." Usměju se na něj a opřu se o polštář.
"Hmm, ne, to si nemyslím. Spíš se až moc soustředili na svoje projekty, Michael na perfektní docházku a prospěch a všechno a Gabriel na své bádání, až se Liz úplně přestali věnovat a nevšimli si, že jim pláchla. Jsou to blbci." Pokrčím rameny.
"A odkud pochází?" Zeptám se zmateně. Tohle mě vlastně vůbec nezajímalo, protože já nikoho nesoudím podle původu. To pro mě není nijak důležité. Liz je skvělá bez ohledu na to, že je chudá.

Když si mě Alistair tak přitáhne, rozhodně se mu nebráním, naopak se trochu připitoměle pousměju a prohlížím si ho.
"No, ale Sinardu přece Fosse pak zavřel do toho světa, to chceš, aby se to stalo i nám?" Zeptám se ho. "Nevím, jestli je to moudré.." Netvářím se úplně přesvědčeně. "Trochu se bojím." Přiznám se mu, přitom vlastně nevím, čeho se bojím. Ostatně ten černobílý vět je moje parketa, jsem tam jako doma.
"A co si myslíš, že ještě umí?" Zeptám se ho. Chci vyřešit, co budeme dělat dál, ale trochu mě rozptyluje, že mě tak drží a jak se k němu tisknu a myslím na trochu jiné věci.

"Půjdu." Kývnu. "Co že by se provalilo? Myslíš my dva?" Zeptám se ho. "Já se za to nestydím." Ujistím ho. "Nestydím se za tebe." Zvednu ruku a pohladím ho po tváři.