Andor.cz - Dračí doupě online

Plná jídelna

Liz, Magnolie, Alistair

U zbytků dalšího kousku dezertu poslouchám Liz a její přednášku o tom, že všichni ostatní se omezí jen na jeden dva živly a pak už jen rozvíjí vše kolem nich. Jenže to já už dávno vím. Sám neustále rozvíjím svůj vzduch, elektřinu a nyní oheň. Ovšem hodlal jsem se naučit všechny živly a u toho zlepšovat to, co už umím. Bylo mi jasné, že toho bude hodně, ale jedině takovými extrémy se posunu do extrémů.
"Hele já vím, že to není žádná procházka růžovým sadem a že pro mě bude voda snad asi to nejtěžší, co se můžu učit, ale rozhodl jsem se pro to a nakonec to taky dokážu. A tu magii země si taky hodlám vytrénovat," usmál jsem se lišácky na Liz a zapíchl kousek dezertu.
"Důležité bylinky a základní přípravy z nich znám a polní medicínu taky tak nějak zvládám. Například zlomeninu bych si do řádného ošetření uměl napravit a zafixovat," řekl jsem s plnou pusou.
"A né, nedám s tím pokoj," nevinně jsem se usmál a pokrčil rameny. Popravdě nebyl asi ani nikdo jiný, od koho bych se raději naučil ovládat vodu. Popravdě ani Sinarda nebyla v kořenech vodní magie tak zdatná jako Liz, která jakoby vždycky splynula s vodou samotnou a prostě intuitivně ji využívala.

Koutkem oka jsem zahlédl, že do jídelny přišla dvojice Madrian-Eriosi, tedy Alistair-Magnolie.
I když ona stejně vlastně nebude doopravdy Eriosi...
"Jo, nejtěžší část pro tebe bude mi vtlouct do hlavy ten klid. Přiznám se, že i když sedím, tak sebou pořád nějak šiju a tak. Je to taky tou elektřinou, co v sobě mám. Tak nějak cukám," zasmál jsem se a předvedl naoko jakýsi třas. Magnolie přicházela k nám a Alistair ještě bral jídlo.
Takže nakonec jim nebude vadit sedět s námi?
Magnolie musela slyšet pár posledních vět, protože se hned začala ptát. Nemohl jsem si nevšimnout rudých skvrn na její bledé kůži. V hlavě jsem se ušklíbl, co asi prováděli, ale pak jsem se zaměřil na konverzaci.
"No ne, vy si tady domlouváte doučování? Teda neřekla bych, že jsi ten typ, co se něco učí z knih...spíš bych čekala, že pojedeš pokus omyl."
Povytáhl jsem obočí.
Asi vypadám, že jsem nikdy předtím knihu neotevřel...
"Řekněme, že můj styl učení je trochu neortodoxní..."
"No, je pravda, že četba se k Davidovi moc nehodí, ale aktuálně nemá moc na výběr. Jedině by si musel najít jinou učitelku vodní magie. A jelikož nás Sinarda asi definitivně opustila, tak má asi smůlu a bude se muset spokojit s mým méně agresivním přístupem."
Podíval jsem se na Liz, která očividně Magnoliin názor David a knížky sdílela.
"Ale u vody se přece člověk musí kompletně uklidnit a hodit agresi oknem. Tsk tsk. Nemáš tohle náhodou vědět?" vyplázl jsem na ní jazyk a nevinně se usmál.
"Teď ale vážně. Nikomu jinému bych tenhle trénink nesvěřil, ani učitelům tady."
A myslím to upřímně.
"Začneme hned zítra dopoledne, co říkáš? Přeci jen učit mě klidu bude těžké, tak není důvod to odkládat," omluvně jsem mrknul na Liz.
Začal jsem přemýšlet nad tím, jak asi bude Lizin trénink probíhat, co si pro mě vymyslí a jakými způsoby bych mohl vodu využít i ku prospěchu jiné magie. Taky jsem začal přemýšlet, kde seženu učitele zemní magie. U učitelů bych pravděpodobně nepochodil, protože budou přemýšlet podobně jako Liz a bude mi řečeno, že už jsem zapsaný na oheň.

Mezitím došel Alistair s jídlem i pro Magnolii a sedl si naproti a mlčel.
"Nebojíš se, že utrpí tvůj statut ledového nekromanta, když vysedáváš u oběda s podřadným poskokem Gruberových," ukázal jsem na sebe, "a neznámou našprtanou čarodějkou kdoví odkud?" ukázal jsem na Liz. Dal jsem si poslední kousek dezertu a tázavě jsem se podíval na Madriana. Popravdě mě zajímalo, co mi na to odpoví. Přeci jen ještě včera by pravděpodobně nevečeřel ani s Magnolií mezi tolika lidmi. Navíc když si k nám rozhodli přisednout, chtěl jsem je oba nějak zapojit do konverzace.

Noví příchozí
Všichni

Pobaveně se zasměju, když si David dojde ještě pro další dezert. Jen zavrtím odmítavě hlavou, že já už opravdu nechci. No na to že na večeři původně ani nechtěl jít, tak se tu docela spokojeně cpe až do prasknutí. Nebo je to možná ten jeho slavný životní styl, když už něco dělat, tak až do extrémního zničení, že ano.

„Hele brzdi. Já chápu, že zrovna pro tebe je neuvěřitelně lákavé umět prostě úplně všechno. Ale ono to fakt není jednoduché. Neznám člověka, který by se věnoval více než dvěma živlům. Spíše si každý hledá něco jiného…“
Zamyslím se nad tím. „Léčení, věštění, runy, nekromancie, bylinkaření,…“ Začnu vyjmenovávat poddruhy magických umění, které mě zrovna napadnou. Všechny tyhle obory jsou možná dokonce i složitější než živelná magie, která je nám přirozená, ale nezatěžuje tolik vnitřní rovnováhu.
Ale pak jen pokrčím rameny a povzdychnu si. „Ale ty stejně nedáš pokoj, dokud tě něco nenaučím co?“ Věnuji mu smířlivý úsměv.

„Fajn. Takže nejdřív tě budeme muset naučit být v klidu a teprve potom můžeme přemýšlet nad tím, že by tě voda vůbec začala poslouchat.“ Zasměju se.
„A ta četba knih by ti možná mohla pomoct. Protože teprve až vydržíš u jedné knížky vydržet aspoň tak dlouho, abys dočetl jednu kapitolu, tak má smysl s tebou něco dělat.“

Zvednu hlavu, když uslyším Magnolii. Alistair ale nikde není. Zvědavě se rozhlédnu a pak blonďáka zahlédnu u jídla. Takže opravdu přišli oba.
„No, je pravda, že četba se k Davidovi moc nehodí, ale aktuálně nemá moc na výběr. Jedině by si musel najít jinou učitelku vodní magie. A jelikož nás Sinarda asi definitivně opustila, tak má asi smůlu a bude se muset spokojit s mým méně agresivním přístupem.“

Opozdilci
Všichni

„Tak fajn. Na příští návštěvu mě vezmeš s sebou. Třeba se mi podaří pochopit, proč se ti tam tak líbí. A když už to bude hodně bída, tak si aspoň namaluju pár obrázků…“
Nebo spíše portrétů, jak už bývá mým zvykem za poslední dobu. Možná pak i trochu pochopí, že v černobílém světě se z ní stává opravdu někdo trošinku jiný. Někdo kdo je buď v ní hodně hluboko schovaný, nebo někdo koho schovali v tom světě… To už asi těžko říct.

Konečně vyjdeme z pokoje. Vidím, jak Magnolie rudne. Musím se nad tím pousmát a vtisknu jí pusu do vlasů. Velice elegantně obtočím ruku kolem jejího pasu a přitáhnu si Mag k sobě. Upřímně si myslím, že budeme všem na téhle škole úplně ukradení. Část chlapského osazenstva mi možná bude i tiše závidět. Pravděpodobně jediný, kdo celou tuhle situaci ponese opravdu špatně, bude Magnoliin bratříček, ale toho už jsem se naučil tak dokonale ignorovat, že mi vlastně jeho naskočená žilka dělá spíš dobře.
„Ta rudá ti sluší…“ Nahnu se k Magnolii, když vejde do jídelny. „Aspoň nejsi tak bledá jako obvykle. Ještě by mě začali podezřívat, že z tebe dělám nekromantický exponát.“

„Co si dáš?“ Otočím se směrem k Magnolii, která vyrazí rovnou za naší známou dvojičkou.
Ať už mi odpoví nebo ne, tak se rozejdu ke stolu s jídlem, abych začal na dva talíře nabírat večeři. Pro Magnolii zvolím její oblíbenou klasiku. A nad sebou ani nepřemýšlím, prostě něco od oka naházím na talíř.
Opatrně to všechno odnesu ke stolu a položím Magnoliinu porci před ní, sám si sednu naproti. V tichosti se zaposlouchám do probíhajícího rozhovoru ohledně doučování, čtení knih a dalších věcí. Myslím, že by byla škoda jim narušovat zábavu, takže se jen natáhnu ke karafě s pitím a naliju si.

Jdem se nadlábnout

Alistair, pak už Liz a David
Na chvilku se skoro utopím v myšlenkách. V kolotoči podezření, nedůvěry a zklamání z faktu, že by Liz byla jen nějaká vyčůraná podvodnice. Zvědavě zdvihnu pohled k jeho prstům, když si je proplete v mých vlasech a putuji očima výš, až se mu zadívám do tváře. Drobným pohybem rtů dám najevo, že na tom prohlášení, že by si pak mé bratříčky přece povodila mnohem víc, něco asi bude.
"Jo, to je asi pravda.. možná myslela, že jí budu stačit já?" Pokusím se ještě chytit toho stébla ve zrádcovské vodě, ale oba s Alistairem moc dobře víme, že poslední dobou jsem většinu času hlavně s ním, takže to spojenectví moc nadějně nevypadá. "No fajn, kdyby to z její strany měla být vypočítavost, asi si nevybere Elleyho, ale spíš Sebastiana, nebo moje bratry.. ". Trochu mě to uklidní, ale stejně mi to někde vzdadu v hlavě dál zůstává. Nelíbí se mi, že musím zkoumat, jestli je naše přátelství pravé.

Výmluvně pokrčím rameny a na to, že mu neříkám všechno, neodpovídám. Můj pohled mluví sám za sebe. Má pravdu. Jen se pro sebe pobaveně pousměju, když mluví o tom, že by se mi tolik nelíbil. Občas to, že je to arogantní hajzlík, není jen pomluva ale dost velká pravda. Přesto tohle se mi asi na něm líbí taky.
"No to nevím, ale pokud mi hned řekneš, že chceš pryč, rozhodně to nebudu brát jako důvod ti ubírat body." Mrknu na něj. "Ale možná bys tam někdy mohl jít se mnou." Navrhnu tiše a pozoruji špičky svých bot. "Třeba se ti tam pak taky bude líbit." To bych asi chtěla. Chtěla bych, aby ho můj svět tolik neděsil. Jako bych ho pak děsila já.

"Nojo, já vím." Snažím se neznít moc otráveně. Navíc jsme to řekla já, že se tam uvidíme, takže asi těžko najednou nepřijdeme. Navíc máme důležitější věci k řešení a plánování a k tomu potřebujeme mít nějaký čas společně.
Opráším si šaty, aby nebyly moc zmačkané a vydám se za ním z pokoje. Už přemýšlím nad tím, co si dám k večeři, když najednou pokračuje a v tu chvíli zrudnu až ke kořínkům vlasů.
Ještě, když dojdeme do jídelny, mám tváře rudé a stále ještě se mi nepovedlo vymyslet pohotovou vtipnou odpověď.

"No ne, vy si tady domlouváte doučování?" Promluvím, když dojdeme k těm dvěma v jídelně.
"Teda neřekla bych, že jsi ten typ, co se něco učí z knih.." nebo že vůbec čte, "spíš bych čekala, že pojedeš pokus omyl..", posadím se a jsem vděčná za změnu tématu, i když ty rudé fleky mi z tváří a dekoltu zatím nezmizely. Naliju si plnou sklenici vody a vypiju to na posezení, abych se trochu zchladila.

Dezertní tečka 2.0

Liz

Strčil jsem si do pusy velký kus dezertu a přemýšlel nad tím, co Liz řekla.
Tajné cíle...
Když jsem nad tím tak přemýšlel, tak své osobní tajné cíle jsem neměl. Možná tak zkoušet se naučit kouzla, která jsou považována za příliš nebezpečná a taky ukrást svitky k nim. Ale ostatní tajné cíle jsem byl nucený přijmout a něco s nimi dělat.
"Tyhle tajné cíle... Bohužel v tomhle už nemám na vybranou. Například kolem těch problémů tady už není kam couvnout. Takže s tím něco dělat musím..." řekl jsem s plnou pusou. Úkladné stolování jsem se neměl kde naučit.
Po Lizině poznámce jsem si vzpomněl na rozmlácený obličej toho kluka. Byla pravda, že si o to koledoval a že bylo vtipnésledovat ustrašené pohledy ostatních, ale taky byla pravda, že ten den jsem se nechal příliš unést. Jediná nevýhoda (ovšem pro mě výhoda při tréninku) mého stylu boje a používání elektřiny byla, že se mi takto po čase nahromadila elektřina v těle a musela ven. Takové mravenčení a tepání v těle. Vždy jsem měl možnost to ze sebe dostat při tréninku, kde vždy trénuji do padnutí.
Jedině takhle se člověk extrémně zlepší. Že se extrémně rozdrtí...
"Nemám potřebu všechny kolem děsit. Ten den mi to prostě nějak ujelo. Stalo se a nemá smysl nad tím dumat."

Chtěl jsem si nabrat další kousek zákusku, ale vidlička narazila na prázdný talíř.
"Sakra, to už došlo? Jdu si pro další..." rychle jsem se zvedl a došel si pro další dezert. Tentokrát to byl nějaký sladký košíček s horou šlehačkového krému. Když jsem viděl Lizin pohled, musel jsem se uculit.
"Co? Chceš půlku?"

Od mé otázky ohledně učení Vody se odpíchla zajímavá diskuze.
"A kdo řekl, že nebudu zdokonalovat svou původní magii? Často se mi povede narazit na nějakou novinku, nebo jiné využití a rozhodně s tím přestávat nebudu. Nakonec se mi stejně Vzduch a elektřina líbí nejvíc."
Když Liz řekla, že mi klidně pár vodních triků ukáže, rozzářil jsem se.
"Jasně že chci! Umět další odvětví magie a pak ji zdokonalovat mě dost baví. A kdo řekl, že se nechci naučit i magii země? Kdyby bylo po mém, už dávno bych uměl základy všech různých druhů magie a piloval každý z nich," ukousl jsem si kus košíčku a opět nabízel.
"A uvědomuješ si, že voda potřebuje klid a koncentraci? Zvládneš vůbec být aspoň pár minut v naprostém zenovém klidu?"
Povzdechl jsem si. Věděl jsem, že to nebude tak jednoduché.
"Uvědomuju a zenový klid nemůžu zaručit okamžitě. Popravdě si myslím, že učit se vodu pro mě bude hodně těžké, ale to nevadí. Mám super učitelku velkou dávku odhodlání se tu vodu naučit," usmál jsem se a dojedl zbytek košíčku. Už jsem vážně nemohl víc sníst.
"Hele Liz, máš i nějaké knížky na doporučení? Nemyslím tí povinnou četbu co ti doporučí každý učitel, ale něco zajímavého, z čeho se dá hodně naučit, co se vody týče?"

Dezertní tečka
David

Jenom nespokojeně zavrtím hlavou nad vším, co David prohlásí o své chorobné podezřívavosti a nenormálnosti.
„Já nemluvím o tom, aby ses po chodbách plížil jako zloděj. Já mluvím o tom, aby ses choval prostě jako ty, přirozeně. Jako normální David, který se nehoní za nějakými svými tajnými cíli. Třeba aspoň u večeře.“
Dokončím zápas se svým dezertem a opřu se pohodlně o opěrátko židle.
„Navíc lidí, co se tu snaží všechny kolem děsit, je už na téhle škole víc než dost.“
Přirozenost a upřímnost jsou vlastně dost nebezpečné zbraně, pokud se umí správně používat. Ale to asi někomu jako je David stěží budu vysvětlovat. Jeho styl jednání je přeci jen trošinku jiný než ten můj a pochybuju, že můj styl komunikace by se k němu vůbec hodil.

Tázavě jsem se podívala na Davida. Magie vody? Oheň a Vzduch už mu přestává stačit?
„To asi není problém tě něco naučit. Ale není lepší se zdokonalovat v tom, co už umíš? Sama zjišťuju, že moje magie má nekonečno možností a přístupů, jak ji využívat.“
Pak se ale opřu lokty o stůl a zadívám se na Davida.
„Ale klidně ti můžu něco ukázat. Pokud tedy opravdu chceš. Je to už třetí živel, co by sis vzal na triko. Aby se ti to nevymstilo. Navíc voda, oheň, vzduch… Když bys chtěl ovládat zemi, docela bych to pochopila, ale ta voda ti tam už úplně nesedí.“
Pobaveně se pousměju. „A uvědomuješ si, že voda potřebuje klid a koncentraci? Zvládneš vůbec být aspoň pár minut v naprostém zenovém klidu?“

Směr jídelna
Magnolie

Jenom lehce pokrčím rameny. Nikdy jsem se nad politikou rodu Thube nepozastavoval a ani jsem ji nestudoval. Vlastně se dá říct, že pouze vím, že existují. Takže i kdybych chtěl, tak podrobnější informace nejsem schopen Magnolii poskytnout.
„Vypadá to tak. Respektive, je to jedna z variant. Že se sestřenka zbavila vládnoucí třídy, převzala moc, jen si bohužel nepohlídala, že jedno dítě přežije.“
Všimnu si, jak tvář Mag zvážněla. Drobně se pousměju a prohrábnu ji vlasy.
„Podívej. Já nemám naprosté tušení, co ta holčina má nebo nemá v plánu. Neznám ji. A takhle působí jako obyčejná puberťačka. Na druhou stranu něco za lubem mít musí, protože jinak by neohrožovala svůj život pobytem tady. Ač samozřejmě celá akademie ctí neutralitu a blablabla.“
Věnuji ji úsměv a krátkou pusu, abych ji trochu rozptýlil myšlenky.
„Ono možná bude stačit, když se ji na to zeptáš. Hledat spojence přeci není zločin. A kdyby vyloženě někoho z vás Eriosi chtěla klovnout, tak si nenechá Michaela ani Gabriela takhle snadno frknout. Hmmm?“

Pobaveně se zasměju, když se Mag pustí do popisování svého černobílého světa. Jo, taky bych se tam rád cítil jako ryba ve vodě. Ale bohužel. Ve chvíli kdy tam jsem tak mám neuvěřitelně úzkostný pocit, že všechno a všichni se mě tam snaží zabít.
„Kdybych ti okamžitě říkal všechno, tak bych se ti tolik nelíbil… A to nemluvě o tom, že ty mi taky ne vždycky na první dobrou vyklopíš všechna svá tajemství.“

Natáhnu k ní ruce, abych ji pomohl vstát z postele. „Ano, teď. Nebo chceš, abychom vypadali jako padavky, které jim navrhnou společnou večeři a pak nepřijdou?“
Stáhnu si ji za ruce k sobě do objetí. „Pokračovat se dá i večer. Nebo si snad plánovala spát u sebe v pokoji?“
S těmi slovy se rozejdu do jídelny.

Prázdný talíř

Liz

Popravdě jsem ani nepočítal s tím, že by semnou chtěla Liz jít zpátky k Cechu.
Stejně bych ji tam nemohl tahat často.
Poslouchal jsem ji a u toho se vidličkou rýpal do posledního bramboru, který mi ještě na talíři zbyl. V rychlosti jsem ho rozkousal a civěl na prázdné talíře.
"Být chorobně podezřívavý je tak trochu nemoc. Proto to slovo choroba. Bacha ať to nechytneš," zašklebil jsem se na ni, ale ve skutečnosti mi z toho do smíchu tolik nebylo. Nechtěl jsem každého podezřívat z nejhoršího, nechtěl jsem neustále přemýšlet, jestli mi ten, či onen vrazí kudlu o zad. Ovšem můj dosavadní život mě naučil jinak a tohle podezřívání a ostražitost se mi vpily pod kůži, ať už se mi to líbilo, nebo ne.
I když tahle myšlenka magora, paranoika, tajemné slečinky a chudinky je jako začátek nějakého vtipu.

Po mém prásknutí s pohárem jsem se ještě jednou rozhlédl po jídelně. Většina už se raději dívala jinam. Při Lizině kázání o nenápadnosti jsem se musel usmát.
"Asi jsem strávil takovou dobu hraním si na co nejnormálnějšího a nevyčnívajícího, že pak raději nejsem úplně normální. Paradoxně se moje zájmy hodně liší mezi sebou."
Tiché našlapování a prolézání cizích obydlí a zápasení a boj se opravdu hodně liší.
"A oba moc dobře víme, že ty jsi hodně, jen né chudinka. Ta by se s vodou takhle neuměla ohánět," ukázal jsem na Liz vidličkou a došel si pro dezert. Talířek s krémovým řezem volal mé jméno a tak jsem se i s ním hned zase vrátil zpátky ke stolu.

"Raději mi ty pověz, byla bys schopná mě naučit něco z vodní magie?" sledoval jsem její překvapený pohled.
"Jo, je to trochu nečekaná otázka... Už delší dobu mi to vrtá hlavou. Můj základ je vzduch a už jsem docela zmákl oheň. Prostě jsem si říkal, že by se mohlo hodit umět i trochu té vodní magie. Nebo ji alespoň lépe chápat..."

Nevěděl jsem, jestli se ukážou Magnolie s Alistairem a tak jsem decimoval kremový dezert, civěl na Liz s očekáváním v očích a čekal, jestli se mi za prosbu o učení vysměje, nebo jestli mě raději rovnou zkusí utopit a ušetřit si otravu učení.

Rychloschůzka nad jídlem
David

„Ach tak. No, návštěvu tvých kamarádů si asi odpustím. Minule na mě koukali jako na zjevení a mám pocit, že mě pohledem doprovázeli až do chvíle, kdy jsem odtamtud vypadnula.“ Pokrčím rameny.
Vlastně to chápu. Byla jsem vetřelec, co narušuje jejich osobní prostor. A to že mě tam dovedl David, ještě vůbec nic neznamená. Taky můžu být jen další slečna v pořadí, co se přes něj snaží dostat k něčemu většímu.

„A ty myslíš, že mě to nepřijde divné? Ale to, že si Fosse dělá na škole nějaký VIP klubík nadaných studentů, to se ví, už docela dost dlouho.“
Přitáhnu následně k sobě tiramisu a spokojeně se začnu cpát dezertem.
„Ale úplně si nemyslím, že by mi něco hrozilo. Nebyla bych tam sama. Prý je to skupinka cca deseti studentů…“ Pokrčím rameny.
Samozřejmě, že Fosseho nabídka není nic pro mě. Nemám zájem o soukromé hodiny. Stejně to, co bych se doopravdy ráda naučila, tak s tím mi on moc nepomůže. Stoprocentně je to místo plné pitomců, kteří si nevidí ani na špičku nosu. A Fosse je v této nadřazenosti ještě podporuje.
„Minimálně bychom se nad tím měli aspoň zamyslet, než to celé pošleme do outu.“

„Samozřejmě, že nikdo nebyl nadšený z nikoho.“ Povzdychnu si a zavrtím hlavou. Zase tak rychle bych celou situaci nezahazovala. David má možná pravdu, ale spíše mi přijde jen vytočení nad tím, že se vlastně nic nedozvěděl. A trochu se obávám toho, že ani ta podivná dvojka v podobně Alistaira a Magnolie, tak věci schválně nezatajují, oni to prostě taky neví. Nebo… Madrian to neví. O Magnolii to už těžko říct. Minimálně se chová lehce schizofrenicky. Ale to taky může být jen důsledek celého dnešního dne.
„Madrian je magor, který nemá rád lidi. Ty jsi až chorobně podezřívavý. Magnolie je tajemná už jenom svým pohledem. A já zase vypadám, jako chudinka.“ Pobaveně vyprsknu smíchy. „To je fakt banda lidí k popukání.“

Trhnu sebou, když David praští pohárkem o stůl. „Hele, uklidni se. Tady jsi mezi normální lidmi, hmm?“ Zavrtím hlavou a rychle střelím pohledem po ostatních studentech.
„Očividně tě tu lidi pořád nemají rádi. Vy se vážně neumíte chovat normálně. Ani ty ani Alistair. Chovat se normálně a nevyčnívat!“
Tohle byla ta první věc, co jsem se v životě naučila. Vypadat tuctově a nevyčnívat. Nechceš přeci aby si tě lidé pamatovali, takže to znamená, že z tebe nesmí ani mít strach, ani se do tebe bláznivě zamilovávat prostě nic. Musíš vypadat jako chudina od vedle, což mi vlastně i docela jde a cítím se v téhle roli dobře. Minimálně pak přichází zajímavý twist s momentem překvapení

Dopiju svoji limonádu a opřu se pohodlně zády o opěradlo židle. Zaposlouchám se do Davidova shrnutí jeho vlastních plánů a nijak se k nim nevyjadřuju.
„Takže někde v soukromí, chápu…“

Zbylo aspoň něco?
Alistair

Zahihňám se, když si mě tak stáhne k sobě a trochu zrudnu. Jsem jako zamilovaná puberťačka a v duchu se za to fackuju, že jsem trapná až za roh, ale nemůžu si prostě pomoct.
"Klidně mi to pověz..", vyzvu ho a jen trochu přivřu oči, když mě pohladí. Občas působím lehce vyšinutě, jako bych to měla v hlavě poněkud pomotané a dal by se polemizovat o tom, kdo z nás dvou je vlastně ten "nenormální a zvrácený."
Křivě se pousměju a krátce mi hlavou projde myšlenka, že ti by se rozhodně dalo využít, ale rychle ji zaplaším. Představy, jak Alistaira pranýřují, soudí za to, že mi ublížil a vzájemně se podporují v myšlence, že jsem někde rozsekaná na kousky a zneuctěná, zatímco se schovávám v tom svém světě jsou.. znepokojivé a přitom děsivě uspokojující.

Uvažuji nad tím, jestli mi tohle Liz říkala. Poslední dobou mám problémy s pamětí. Sem tam mám nějaká černá místa, hluché okamžiky, kdy si nedokážu vybavit, co jsem dělala. Okamžiky, u kterých jsem prokazatelně byla, přitom bych přísahala, že o tom nic nevím.
"To tedy rozhodně zní, jako že se jí ta sestřenka chtěla zbavit, ne?" Podívám se na něj, jestli si o tom myslíme oba to samé.
"Není ale nebezpečné, že se tu jen tak objevila a že tohle všechno se ví? Co kdyby po ní někdo šel?" Zadrhnu se a podívám se na něj. "Myslíš si, že by se s námi mohla bavit jen proto, kdo jsme?" Zeptám se. "Pro nějaké své vlastní záměry?" Přes tvář mi přeběhne stín. Tohle se mi stávalo často. Někdo se se mnou bavil jen proto, že jsem z rodu Eriosi a přitom se mě snažil jen využít. Trochu se nahrbím, jak přemýšlím nad tím, že tohle budu muset rozhodně prozkoumat.

Nedoážu se ovládnout, ale začnu se smát, jak mi ta představa přijde komická.
"Promiň." Omluvím se mu. "Ten svět je zvláštní. Jako bych byla ve vodě a vše, co tam vnímám kolem je tak vzdálené, jako by se mě to netýkalo a zároveň se tam cítím dobře. Je to divné, neumím to moc popsat. Příště mi to radši řekni hned.. " Usměju se na něj.
"Mám dojem, že tady nikdo neříká všechno..", zamumlám. Je tu až moc tajností.

"He?" trochu zmateně se na něj podívám.
"Teď mám jít na večeři?" Trochu se zastydím, protože vypadám, že mám dost necudné myšlenky. Ale když mě tu neustále objímá, teď ten polibek..jsem jen dívka, co trochu doufá, že těch polibků bude víc a klidně bych i večeři obětovala.
"Nojo, už jdu..." zabručím a chytím se ho a vydáme se do jídelny.