Andor.cz - Dračí doupě online

Konečně jídlo
David

„Rozdíl je ten, že my dva už se trochu známe. Nejsi cizí člověk, co mi vpadl do pokoje a začal se rýpat v mém soukromí.“ Pokrčila jsem rameny a prostě Davida dál následovala stále si myslící, že chce jít do jídelny.
---
Nasupeně Davida probodávám pohledem v průběhu celé naší konverzace. Následně tam prostě stojím se založenýma rukama, tak abych dodala situaci ještě větší váhu. A následně se můj ostrý postoj změní ve vítězoslavné uchechtnutí.
„Vidíš. Ani to nebolelo. Asi si narazil na stejně paličatého člověka, jako jsi ty!“
Nechám ho projít kolem mě, aby se mi snad nepokusil utéct, a pak ho teprve následuju.

„Trochu jsem doufala v to, že mě nenecháš spát na zemi… Ale byla jsem připravená ti ukrást polštáře i s peřinou a udělat si u těch dveří slušné pohodlí.“ Krátce se zasměju a spokojeně s ním vejdu do poloprázdné jídelny.
Rovnou se pustím do nabírání věcí. Pečená kuřecí prsa s nějakou výrazně vonící omáčkou. Tu se mi od začátku školního roku nepovedlo identifikovat, ale to že je vynikající, to se jí upřít nedá. No a pak brambory a nějakou tu zeleninu bokem, aby to nevypadalo, že do téhle školy chodím opravdu jen kvůli jídlu.
Položím tác s jídlem na stůl a pak se zadívám na obsah. „Ne, něco jsem zapomněla.“ Rozejdu se zpátky k výběru a vezmu dva skleničkové dezerty, co vypadají jako tiramisu. Položím jednu skleničku před Davida.
„Prosím. A pokud nechceš, já se o to klidně postarám. Mě na rozdíl od tebe božský léčivý dotek Magnolie nenavštívil.“
Ochutnám jídlo a pak jen děkovně kývnu, když mi David nalije pití.

„Tak a teď mi konečně v klidu můžeš říct, co jsi to vůbec měl v plánu.“ Spokojeně se u toho láduju večeří. Jo, netrestejte mě, měla jsem hlad.
„Mě osobně napadlo zkusit navázat kontakt s Fossem. Přeci jen před nějakou dobou mi nabídl nadstavbové hodiny z vodní a soubojové magie. Netuším proč, prý je ve mně potenciál. Ale to snad říká každému. Přeci jen by to mohla být zajímavá příležitost dostat se do jeho VIP skupiny.“
Pak chvíli v tichosti jím, než ze mě vypadne další myšlenka.
„A co si vůbec myslíš o Alistairovi a Magnolii. Nevypadal si z něj úplně nadšeně. Ale tak i tak si myslím, že zrovna Madrian by rád přišel na to, co se tady sakra děje.“

Večeře?
Magnolie

„Rozčilení bych tomu asi neříkal. Spíše… psychóza, nebo ne, posttraumatický šok?“ Pokrčím rameny nad vlastní situací. „Co je ale dobrý pokrok, že si najednou moje hlava uvědomuje, že se chovám jako blázen. To dřív nebylo.“
Strčím si pod záda polštář a vytáhnu se do sedu, abych na Magnolii líp viděl.
„Musejí si myslet, že jsem úplně mimo. Minimálně ten Gruberův kamarád. Počkej. David, se jmenoval. Ano, David Elley.“
No, ne že by mi nějak úplně záleželo na tom, co si o mě ostatní myslí. To je mi fuk. Ale zrovna u lidí, se kterými bych docela rád komunikoval i do budoucna, ať už kvůli téhle pitomé situaci s nějakou sektou nebo černobílým světem a Magnoliinými rodiči nebo já nevím s čím vším ještě, u těch bych fakt jako psychopat vypadat nemusel.
„To už je ale asi jedno. Máš pravdu. Možná když budou mít šanci zjistit, co jsem zač, tak to bude v pohodě. I když se mi ta myšlenka teda vůbec nelíbí…“

Dívám se na Mag, jak ztuhle stojí mezi dveřmi a drobně se usměju. „Jo, celá škola by mě zbožňovala a milovala. Úplná superstar mezi nekromanty.“ Pobaveně se zasměju. „Víš, mě asi stačíš jenom ty, nepotřebuju zástup fanynek, které budou čekat, že jim vytvořím oživlé koťátko.“
Vrhnu pohled po jednom kotěti, které při mých slovech zaprská. „No, nevztekej se, já v tobě prsty nemám.“ Radši ho podrbu mezi ušima, než si zase pohodlně lehne. „Navíc, odkdy jste se mi nastěhovali do pokoje, nemáte pelíšek pod Magnoliinou postelí?“

Poslouchám vyprávění Mag ohledně Elizabeth. Jenom pokyvuju hlavou. „Počkej. Počkej. Jakože oba dva Eriosovci byli zabouchnutí do temné čarodějky? Začíná to vypadat, že to snad máte dědičný.“ Narazím na jasnou paralelu. Všichni tři sourozenci a zamilovaní do temné strany. To přeci nebude náhoda!
„Zabředli do ideálů? To prosím tě znamená co? Jakože si najednou uvědomili, že není z dost významného rodu a nedej bože, že je temná?“ Zasměju se a zavrtím hlavou. „To té chudině ani neříkej, ještě bude naštvaná i na tebe.“
Pomaličku se posadím do tureckého sedu. „Vlastně si tak říkám, jestli vůbec ti dva vědí, odkud ta holka pochází.“

Opatrně chytnu Mag za paži a stáhnu si ji k sobě a něžně ji obejmu. „To nevím, co chci dělat. Ale v jednom se všichni shodli. Fosse. Musíme prostě zjistit, co ví, ale nejdřív bych mu docela rád prošel ložnici. Ty s Elizabeth bys mohla Fosseho zaměstnat a my s Davidem bychom se postarali o ten kabinet. Pokud teda budou souhlasit, samozřejmě.“
Zamyslím se nad celou situací. „Navíc mám pocit, že Elley má daleko zajímavější schopnosti, než veřejně přiznává. Asi s ním budu muset hodit řeč a být hodný.“

Při zmínce o večeři sebou jen trhnu. „Ehm. Večeře. No. Pokud půjdeš ty, půjdu taky. Přemýšlela jsi vůbec o tom, že by se tohle celé prostě provalilo?“ Pohladím ji po ruce. „Třeba by to taková tragédie nebyla.“

Liz v ráži

Liz

Měl jsem v hlavě kompletní směsici myšlenek, nápadů a různých scénárií, jak by celá tahle výprava mohla skončit. V očích jsem ovšem měl odhodlání. Nebyl jsem ani tak naštvaný na Madriana a jeho dětinské výstupy, ale tak spíše na svou neschopnost zjistit více informací.
Slyšel jsem Liz, jak mě doběhla a pak jsem ji i uviděl vedle sebe.
"No na sestřenku jsem se tě zeptal a celý kostelní hospic zůstal v pořádku," uchechtl jsem se a trochu ušklíbl. To mi ovšem nezabránilo pokračovat v cestě a zase se zamotat do dalších plánů a myšlenek.

Nedostal jsem se školou příliš daleko, protože mi Liz chytila ruku těsně za vchodem, kde jsem zhasl světlo. Nohama se zabořila do země a nehodlala mě pustit dál.
"No, tak to ani náhodou. Ty dneska už nikam nejdeš!" velmi důrazně prohlásila Liz. Pozvedl jsem obočí pohlédl jí zpříma do očí.
"Co se mi v hlavě urodilo? Třeba to, že jsme se zase dozvěděli úplný kulový? Že musíme něco podniknout dřív, než něco podniknou ti v kápích? Nebo než nám zase vymažou mozky a nebudeme vědět nic...," pohledem jsem přejel po okolí. Rozhodně jsem nechtěl mluvit tady, ale Liz spustila znova.
"A jestli si myslíš, že tě pustím si zase hrát s těmi tvými milovanými blesky. Tak tě chci upozornit, že se ti klidně pověsím na nohu a ještě nás celé zmáchám vodou, aby ses bál vůbec do té bouřky vkročit!"
Zhluboka jsem se nadechl. Věděl jsem, že to myslí dobře a už toho má dnes pokrk.
"Liz, podívej... Momentálně nemám na trénink ani pomyšlení. Ale musíme něco podniknout. Ty jediná víš moc dobře, že mě tyhle rodové tahanice nebaví, ale když se útočí na mě a lidi co mám rád, tak to nemůžu nechat jen tak. A oni nám očividně nedají pokoj, i když tyhle 'démony' dneska vyvolala Magnolie," chytil jsem její ruku a povolil její sevření.
"A navíc voda a elektřina - obzvláště moje - už mi vlastně nic nedělají..."
Liz se ovšem nedala a zase mě chytila a otočila směrem k sobě a založila si ruce jako velmi přísná učitelka, nebo něco takového.
"Od rána si prakticky nejedl. A to vůbec nebudu připomínat ten střet s těmi pochybnými věcmi, který ti taky energie moc nepřidal. A navíc tyhle věci je potřeba nechat odležet. Věř mi, že jen vyplácáš svůj čas na blbosti, protože prostě zrovna teď jsi nastartovaný jako pružina."
Jak vůbec ví, že jsem dneska nic nejedl?
Měla pravdu, že často bylo chytré nechávat věci alespoň přes noc rozležet v hlavě. Jenže nám všem se taky může stát, že si zítra ráno nebudeme pamatovat ani to, že se známe.
"Nevím, co přesně Magnolie udělala, ale všechno je zahojené a energie mám až až. A věř mi, že na blbosti bych čas neplácal."
Dále mi do tváře vmetla, že se prostě jdeme najíst a že potom to probereme a že nemá problém spát mi před pokojem, aby si na mě dohlédla.
Achjo Liz, ty jsi stejně paličatá jako já...
Táhnout ji za sebou na noze (což jsem jí i věřil) by bylo zdlouhavé a navíc mě zrovna v ten moment zradil žaludek a hlasitě se ozval na Lizinu podporu.
Zrádče...
Zavrčel jsem dost nahlas a promnul si oči.
"Přece si nemyslíš, že bych tě nechal spát na chodbě přede dveřmi?" nemohl jsem si pomoct a zasmál jsem se. Zároveň jsem ale pozoroval její reakci na tuhle poznámku.
Ta holka je fakt paličák...
"A zítra si klidně na tu svoji výpravu běž, když na tom budeš stále trvat. Nebo se třeba vloupej učitelům a ředitelce do kabinetu. Zítra už mi to bude jedno."
S frustrovaným vyfouknutím vzduchu jsem prošel kolem ní a po pár krocích směr Jídelna, jsem se pootočil a zastavil.
"Víš, že jsi hodně špatná lhářka? Vím, že jedno ti to nebude," ušklíbl jsem se a počkal až srovná krok.

Jídelna byla dnes poloprázdná. Bylo už dost pozdě, takže původní nápor studentů už dávno zmizel.

Pustil jsem Liz před sebe a sledoval, co si dá na jídlo.
"A prý že já jsem hladový," šťouchl jsem do ní loktem a nabral si opékané brambory, kus jehněčí pečeně dušené na zelenině, dvě vajíčka a džbánek ledově vychlazené limonády.

Školní jídelna je vážně něco.
Ovšem všechno jsem si opatrně zkontroloval, jestli to nějak zvláštně nechutná, nebo nesmrdí. Asi trochu paranoidní...
S takhle naloženým tácem jsem šel za Liz, která na mě s otevřenou pusou hleděla.
"Když už jsi mě zatáhla na jídlo, tak se teda pořádně najím. A pozor na mouchy," ušklíbl jsem se a rozhlédl se po jídelně. Magnolie ani Madrian nikde nebyli, což mi vůbec nevadilo. Hlavou jsem kývnul k prázdnému stolu v rohu a sedl si zády ke stěně a pořádně se napil limonády.
"Chceš taky trochu?" a bez jiné otázky jsem jí trochu nalil do svého poháru a podal jí ho.

Alistir, miláček školy

"To by byl tedy opravdu dlouhý a vpravdě komplikovaný sen." Pobaveně se pousměju a jemně zavrtím hlavou, že tohle si opravdu nemyslím. "Netuším, co bych musela večer dělat, aby se mi v noci zdály takové šílenosti." Uchechtnu se pro sebe a jsem ráda, že i Alistair už se zase uklidnil a usmívá se.
Pozoruji naše ruce, ten jemný dotek a spojení prstů. Je to poměrně vzácné, ale přitom tak důvěrně známé a uklidňující.
Obočí mi vystřelí nahoru, jak mou tvář postihne překvapený výraz a nevím, jestli se nemám náhodou smát. Vzhlédnu k němu a koutky mi cukají.
"Myslíš to, jak ses tady rozčílil?" Trochu ho popíchnu, ale velmi brzy se ukáže, že tohle zrovna nemyslel a tím mě okamžitě umlčí. Když se odtáhne, červenám se a culím jako měsíček na hnoji. "Ani lepší ale už vůbec ne horší." Odpovím a bezmyšlenkovitě si olíznu rty. "Hezké. Pořád." Sklopím trochu stydlivě oči.

"Jen jsem tě chtěla trochu popíchnout." Ujistím ho, že jsem ji opravdu vraždit nechtěla a ten zásek jsem předstírala. "No jistě, kdo by si tě nezamiloval." Uchechtnu se. "Takového miláčka, školní sluníčko." Mrknu na něj a následuju ho do pokoje, kde se na okamžik zastavím mezi dveřmi do koupelny a sleduji, jak si lehá. Smích mi z tváře zmizí, když ho s hlavou nakloněnou do strany zamyšleně, možná trochu ztraceně pozoruji.
"Kdyby tě znali, jako tě znám já, zamilovali by si tě všichni." Ujistím ho tiše, skoro to zí, jako bych se snad z něčeho doznávala. Snad ze svých citů?
"S Liz jsme se zezačátku školy docela kamarádily. Je moc fajn. A oba moji bratři z ní byli hotoví. Michael i Gabriel. Ale očividně se tak zabředli do těch svých ideálů, že si ji nechali upláchnout a teď boduje David. Zajímalo by mě, jestli si toho Michael ve své nadutosti vůbec všiml."
Zavrtím hlavou. Mám je oba ráda. Jeho i Gabiho. Ale občas jsou to děsní pitomci. Jaká škoda.
Dojdu k němu a sednu si vedle něj na kraj postele a provokuji kotě, které se hned jalo útočit na mé rukávy.
"No, řekla jsem jim, že se uvidíme u večeře. Ale jestli nechceš, tak nemusíš jít se mnou." Ujistím ho, že ho nebudu nutit, pokud už jich má dost.

"A co chceš dělat? Myslím, že cesta vede přes Fosseho. Pokud je pravda, co říkali, že tam nějak uvěznil Magnolii a vlatně i vás ostatní, jistě o tom, kdo v tom světě je, kdo na mě čeká, něco ví." Ani si neuvědomím ono prohlášení, že tam někdo čeká na mě. Je to věc, kterou tak podvědomě vím, ale nejsem schopná z myšlenek vytáhnout, kdo to je. Jsou to jen střípky vzpomínek o kterých nevím, zda jsou vůbec skutečné a pravé.

Neoblomná čarodějka
David

Vlastně jen vypochoduju z pokoje. Čistě a beze slov. Možná trochu táhnutá Davidem za zápěstí. Ale to je asi to poslední, co mě teďka trápí.
„Ne, vůbec ne. Já už jsem odolná.“ Pokusím se lehce usmát a pak si srovnám halenku a narovnám se.
„Kam běžíš, no počkej…“ Sleduju Davidova záda, která se rozešla kamsi chodbou. A pak, že je Alistair dětinský. Tenhle ten se zase nasupeně někam rozběhne a ani neřekne kam a já ho zase musím honit. Měli bychom se sami nad sebou opravdu hluboce všichni zamyslet.
Rozběhnu se za ním, abych ho dohnala.
„No, já si naopak myslím, že omluva byla na místě. A asi je úplně jedno, jak moc banální věc ho naštvala. Každý máme něco.“ Pokrčím rameny. „Mě se třeba zeptat na sestřenku, tak taky všechny zkusím zavraždit.“ Pokusím se o úsměv.

Zastavím se až na hraně pozemků a prudce chytím Davida za paži. „No, tak to ani náhodou. Ty dneska už nikam nejdeš.“ Ohradím se ostře.
„A je mi úplně jedno, jestli se chystáš na zlodějskou výpravu, nebo já nevím, co se to zase v té tvé hlavě urodilo.“
Trhnu sebou, když se na obloze objeví blesk v doprovodu hlasitého hromu.
„A jestli si myslíš, že tě pustím si zase hrát s těmi tvými milovanými blesky. Tak tě chci upozornit, že se ti klidně pověsím na nohu a ještě nás celé zmáchám vodou, aby ses bál vůbec do té bouřky vkročit!“ Vyřknu svoji naprosto pubertální výhružku, ale co je trochu děsivé, tak v Liziných očích jde vidět, že to myslí smrtelně vážně.
„Od rána si prakticky nejedl. A to vůbec nebudu připomínat ten střet s těmi pochybnými věcmi, který ti taky energie moc nepřidal. A navíc tyhle věci je potřeba nechat odležet. Věř mi, že jen vyplácáš svůj čas na blbosti, protože prostě zrovna teď jsi nastartovaný jako pružina.“
Založím si ruce na prsou.
„Takže my dva se prostě půjdeme najíst, ať už s Magnolií nebo bez ní. To je mi jedno. Pak zkusíme dát dohromady, co vlastně víme. Pak nevím, třeba si zahrajem karty a půjdeme spát. A klidně se vyspím na zemi před tvými dveřmi! Rozumíš?“
Vystrčím lehce bradu a naštvaně stáhnu obočí.
„A zítra si klidně na tu svoji výpravu běž, když na tom budeš stále trvat. Nebo se třeba vloupej učitelům a ředitelce do kabinetu. Zítra už mi to bude jedno.“

Posun k lepšímu
Magnolie

„Nad čím přemýšlíš, Magnolie.“ Zadívám se ji krátce do očí. Vidím na ní, že má myšlenky všude jinde. Těžko říct, jestli přemýšlí nad námi dvěma, nebo spíše přemýšlí nad sebou samotnou a její magií. Nebo že by snad přemýšlela úplně nad něčím jiným. U ní člověk nikdy neví.
„Snad nepřemýšlíš nad tím, že se ti to dneska všechno jenom zdálo?“ Musím se pobaveně zasmát.
Jemně Magnolii chytnu za ruku a pohladím ji po prstech. Je až zvláštní, jak jsem si na její přítomnost zvyknul a jak moc je pro mě obohacující a uklidňující.
„Já si naopak myslím, že ten konec dneška byl docela příjemný. Vlastně když se nad tím zamyslím, tak bychom si to mohli někdy zase zopakovat.“
Nahnu se k ní, aby už nemusela tolik zaklánět hlavu. Velice opatrně ji vtisknu polibek.
„Lepší nebo horší než předtím?“ Drobně se pousměju a pak už se odtáhnu.

Otevřu dveře do koupelny a zamířím zpátky do svého pokoje. „Liz? Jo, říkal jsem si, jestli jsem si to jméno zapamatoval dobře.“ Otevřu skříň a vytáhnu triko, které si obleču.
Ohlédnu se na Magnolii. „Klid. Nemusíš ji za to hned vraždit. Jenom blázen by se do mě nezamiloval.“ Lehce ji popíchnu, abych ji donutil se vrátit myšlenkami zpátky na zem.
„Tak když už je ze mě zase normální člověk, tak co budeme dělat. Navíc některé ty informace, co z těch dvou vypadnuly, jsou docela zajímavé. Možná by stálo za to zjistit, kde je pravda.“
Lehnu si na postel mezi koťata.

Změna atmošky

Liz, Magnolie, Alistair

Po pár neškodných vtípcích se atmosféra v místnosti změnila. Cítil jsem to v podstatě hned co jsem dokončil druhý žertík/otázku. Navíc mě Liz zatáhla za rukáv. Místnost sama o sobě trochu potemnila, ale spíše to šlo z Madriana. Změna na něm šla dokonce i pozorovat. Klepala se mu trochu ruka.
Snad se toho tolik nestalo, aby tu dostal záchvat jako malé děcko...
Cítil jsem, jak mi tělem projíždí má vlastní elektřina, jak se mi zvedá tep. Nebyl to strach. Na to jsem už zažil spoustu vraždění, krveprolití a bojů. Byla to automatická příprava pro případ boje. Dokonce i v očích mi bylo vidět probíhat elektrický výboj. Nehodlal jsem startovat, ale čekal jsem, co udělá Madrian dál.
Kdyby něco, tak primárně ochránit Liz před prvními útoky a nakopnout elektřinu...
Liz se mého rukávu nepustila, tak jsem ruku pootočil a pevně ji chytil za zápěstí, kdybych s ní potřeboval rychle uhnout. Nic takové ale nakonec nebylo.
Madrian se prostě v nepatrném třasu odpotácel ke koupelně, omluvil se a zabouchl za sebou.
Liz se mu zbytečně chtěla omluvit a dokonce vstala. Než však stihla cokoliv doříct tak nekromant zabouchl dveře a já ji pro jistotu zatáhl zpátky.

Liz se začala ještě dodatečně omlouvat Magnolii a že bychom už měli jít. Popravdě už mi to bylo fuk.
Nejen že se některým otázkám vyhýbají, ale když se změní téma na odlehčenější, tak to je taky špatně. Nechápu, proč teda chodí do školy, když mu interakce s lidmi dělá takový problém... A dozvěděli jsme se téměř velký kulový. Tak alespoň se omluvil, což je na Madriana vlastně pokrok...
Chování Magnolie bylo zase o 180 stupňů a najednou mluvila sebevědoměji a vypoklonkovala nás z pokoje.

Až na chodbě jsem pustil Lizino zápěstí, až se jí z toho elektřinou naježily na chvilku vlasy.
"Promiň, snad jsem tě nekopl," řekl jsem a přemýšlel.
Magnolie řekla, že se potkáme u večeře. To jako že si sedneme společně jako partička nejlepších přátel a budeme zase řešit záhady černobílého světa? Neměl bych s tím až takový problém, ale jestli bude po každé poznámce nutné zpacifikovat depkařského a trochu pošahaného nekromanta, tak to naše vyšetřování akorát bude zdržovat. Do té doby by se mohla přihodit hotová lavina věcí a narazit do nás všech, aniž bychom měli vůbec tušení, o co všechno tu vlastně jde...
Vydal jsem se s rukama v kapsách chodbou. Za tři sekundy jsem slyšel, jak mě Liz dobíhala.
"Víš že vůbec nebyl důvod se mu omlouvat, že? Nic špatného jsme neudělali..."
Zabočili jsme za roh a vydali se otvorem do jedné haly, kde se šlo po schodišti nahoru.
Takže co teď? Jít na večeři a pak spát jako ostatní a nic nepodniknout? To teda ne. Dnešek byl kromě té nemocnice a potopené lodní skrýše s Liz dost neproduktivní. Je načase si posvítit na Fosseho...
Rozhodnutý jsem byl do pár vteřin.
"Jdu něco zařídit do města. Můžeš se přidat, jestli chceš, ale večeři asi nestihneš."
Nezastavoval jsem se a šel dál, kde se nacházel obrovský vstup do školy. Vyfoukl jsem vzduch z pusy a jedna pochodeň u vchodu zhasla. Prošel jsem stínem a už zase stál na pozemcích. Vykročil jsem směr město a ruce jsem měl stále v kapsách. Nevnímal jsem jiskry a viditelné záblesky elektřiny, které mi jezdily po rukách. Už to bylo dávno, co mi tahle elektřina způsobovala šimrání na dotek.
Je mi fuk že Cech má i jinou práci. Svolám na pomoc starou partu a posvítíme si na celou tuhle školu...

Jestli se Liz rozhodla jít semnou bych zjistil podle jejího běhu a křupání štěrku pod jejími podrážkami. Pokud ne a rozhodla se, že už toho má pro dnešek dost, tak celou nocí nejde slyšet ani jeden kamínek pod mými podrážkami. Nicméně v dálce se ozýval řev hromu. A oblohu pročíslo několik blesků.
"Také zdravím, kamarádi."

Světlo v temnotě
Alistair

Poslouchám jeho vysvětlení a zamyslím se nad tím, co to dělá se mnou. Nemám dojem, že by mi magie něco brala. Ani ta temná, ani ta světlá. Naopak mám spíš pocit, že mi toho víc dává. Jako bych konečně začala vystupovat ze stínu. Cítím se živější, volnější. S každým dalším použitím magie se ve mně rozpíná něco, co tam ještě nedávno nebylo. Síla, prastará síla, která tvoří i ničí, chladí i pálí, léči a zabíjí.
Zamyšleně si okusuji ret, jak se ztratím ve vlastních myšlenkách a přemýšlím, jestli to tak ostatní mají. Skutečně jim temná magie něco bere? Vzala něco Gabrielovi? Proč by si ji vybíral, kdyby jen brala?

"Nemluvila jsem jen o sobě." Vypláznu na něj škádlivě jazyk. "Zrovna teď se ve tvých očích také odráží světlo. A že je to vlastně můj odraz je vedlejší. Je to světlo? Je. A je ve tvých očích? Taky." Zatvářím se jako svatoušek a nevinně pokrčím rameny, když to tak hezky vysvětlím.
"Dobře." Přikývnu a skutečně nevypadám, že bych měla nějaký probém s tím, že temnota je jeho jistota a že by mi vadilo, že si ten vztek chce nechat a hřát si ho na srdci jako hada, který ho může pomalu zadusit. Každý se chráníme jinak. A on se vztekem musel chránit, proti tomu, jak mu jeho vlastní rodina ubližovala.

"Já vím." Souhlasím, že mě chtěl jen chránit a zakloním hlavu, abych na něj viděla. "To si skutečně nemyslím." Ujistím ho, že si nemyslím, že udělal všechno špatně a pak se jen pobaveně uchechtnu. "K tomu mi tedy ještě dost chybí." Poukážu na to, že je o dost vyšší než já a musím zaklánět hlavu, abych mu viděla do tváře, když mě teď u sebe drží tak blízko. Nevracím se už k tomu, že mě chránil dobře a že si cením toho, že tak dbá na mé bezpečí. Ostatně i teď, to že je vyhodil, to jak se vztekal, bylo jen aby chránil. Sebe ale i mě. Ani mně nebylo příjemné, že jsem najednou byla tak odhalená před ostatními, obzvláště v něčem, čemu sama příliš nerozumím a u čeho vlastně nevím, co se děje. Ano jsme zasnoubení. Ale to je spíše formální věc, kterou domluvili naši rodiče. Políbili jsme se, ale znamenalo to pro nás něco víc, nebo to bylo jen dílem okamžiku a vypětí po tom boji? Na tyhle otázky jsem nebyla připravená, tím spíš ne takto přede všemi.

"To je Liz..", řeknu, ale když pak mluví dál, oči se mi tak zvláštně zalesknou. "Zamilovala?" Zopakuji po něm, jako bych tu informaci potřebovala zprocesovat. "V tom bych jí měla asi zabránit, že?" Zeptám se odměřeně, jako bych byla myšlenkami někde daleko.

Světlo v temnotě? Nebo taky ne

„Ten rozdíl není v tom, jak tu magii získáš a vyvoláš. Rozdíl je jenom v konečném provedení.“ Pokrčím rameny. „Jedna ti víc vezme, ale zároveň ti taky může hodně dát. Druhá ti nebere nic, ale taky ti nedá nic moc navíc. Jedna je divočejší, druhá bezpečná. Každá se hodí na něco jiného.“
Pravou podstatu magie vlastně v této době nikdo neřeší. Prostě se všichni smířili s tím, že ve většině případů si vyberete jedno nebo druhé, protože buď je to pro vás jednodušší, nebo jste k tomu natlačeni rodinou. Málokdo uvažuje vůbec nad tím, že by aspoň vyzkoušel používat obě strany magie. To je vlastně naprosté tabu. Temný mág, co používá světlou magii? Vždyť by ho ukamenovali. A světlý s temnými sklony? Udělali by z něho okamžitě černokněžníka.

„Mag, všichni víme, že v tobě se světlo najde vždycky. To není žádná novinka.“ Musím se pobaveně pousmát. „Ale je pravda, že já ho v sobě zatím neměl úplně potřebu hledat. Temnota a vztek jsou prostě dvě jistoty, které tu se mnou budou až do konce života.“

Opatrně uchopím její ruku a zavrtím hlavou. „Máš pravdu, nikdy bych ti neublížil.“ Lehce si Magnolii přitáhnu k sobě blíž a druhou ruku ji obtočím kolem pasu, jako bychom snad spolu měli tancovat.
„Dneska jsem se tě jenom snažil chránit… Ale ať jsem udělal cokoliv, tak všechno bylo špatně…“
Povzdychnu si a nahlas vyjádřím veškeré svoje myšlenky o dnešním dnu. Vlastně mi je úplně jedno, jestli na pozemcích byli nějací démoni, nebo co ti další dva tam dělali. Ale důležitá byla pouze Magnolie. Nikdo jiný.
„Nějak si mi přerostla přes hlavu.“ Pronesu pobaveně. A atmosféra kolem se začíná pomalu vyjasňovat. Magie se začíná uklidňovat a příjemně probleskuje po stěnách koupelny, tak abychom nebyli v naprosté tmě.
Znovu se za soustředím na Magnoliinu přítomnost, tak abych svoje myšlenky odehnal od všech nepříjemných témat.
„Když už tady bilancuju nad dnešním dnem… Ty se s tou čarodějkou znáš nějak blíž? Protože to ze začátku vypadalo, že mě asi zabije, a teď na konci, že se do mě snad zamilovala.“

I v těch nejtemnějších okamžicích můžeme nalézt světlo
Alistair

"Tak co to tedy podle tebe je?" Pozoruji ho v zrcadle a upřímně se zajímám o nadnesené téma. Pro mě to skutečně není rozdíl. Temnotu i světlo přivolávám stejně snadno, pokud mě zrovna neovládá úzkost a nevíra v sebe samu, v tom případě se na mé volání neozve nic. Jinak ale obě magie vycházejí z mého nitra, ze srdce, brní mě v konečcích prstů a svádí ke kouzelní.
"Ten rozdíl..v čem tedy tkví?"

Normálně bych ho přesvědčovala, že se to může naučit, stačí se tomu jen poddat, jen se nebránit a chtít, ale jeho nálada je dnes horší než jindy, tak mu nechávám prostor, aby se s nahromaděným vztekem vyrovnal sám jak potřebuje. Nebojím se. Vím, že mi neublíží. Nevidím ho jako ostatní. Pro mě není nebezpečný, není to děsivý temný nekromant, tedy. Jen. Je i to. Ale je za ním mnohem víc.

"Třeba přímo tady..", pousměju se a ukážu na své oko, ale jen abych ho upozornila, aby se podíval do svých očí. Jeho temnota vzala z místnosti světlo, ale to nezmizelo. Jako by se stáhlo do prvního příhodného objektu. Do mně. V jeho očích teď září maličký odraz mě samé, reflektující ze zrcadla.

Nebudu lhát, že další vývoj situace mě docela vyvede z míry. Sice se s ním cítím většinu času uvolněně a sebejistě, ale ve chvílích jako je tato, se mi dost rychle připomene nedostatek zkušeností v oblasti randění. Zvednu k němu oči a cítím, jak mi hoří tváře.
Škubnu sebou, když žárovka praskne, ale nesesypou se na nás ostré střepy, ale jen malé vločky, které se třpytí světlem, které by tu být nemělo, ale přitom je.
"Neublížíš mi." Ta slova jsou tichá, ale sebejistá. Přesvědčená o pravdivosti vyřčeného. A je to tak. Skutečně vím, že mi neublíží.
Zvednu ruku a pohladím ho po tváři. Odejdu jen pokud mě tu skutečně nechce. Ne kvůli tomu, že se bojí toho, co se nestane.