Andor.cz - Dračí doupě online

Budiž tma

„Rozdíl v ní je, dost dramatický…“ Tvrdě a nekompromisně ji zaoponuju. „Ale ne takový, jaký ho vidí ostatní. Není to dobro a zlo. To je pohádka pro děti.“ Svoje slova téměř až znechuceně zavrčím a dívám se na sám sebe v zrcadle.
„Jsi jediný člověk, kterému ten rozdíl nedělá problém. Který ho přestal vnímat.“ Zavrtím hlavou. A teprve teď utáhnu kohoutek a vypnu tím vodu. Narovnám se. „To já bohužel neumím.“
Zavřu oči a znovu stisknu kraj umyvadla. Přesně v tu chvíli se rozletí sklenička, ve které do teď byli zubní kartáčky. Zhluboka se nadechnu a začnu počítat do deseti, pak zase vydechnu. Další věc, která docela fungovala, abych se dokázal srovnat sám.

Zaposlouchám se do tvého hlasu. Nesoustředím se ani tak na slova, ale na její melodii, na jaké slabiky dává důraz, na emoce, které se skrývají za slovy. Vnímám, že se na chvíli Magnolie odmlčela, ale aktuálně mi vůbec nedochází proč. A nechám to být.

Pobaveně se zasměju. „Světlo? Ve mně? A kde prosím tebe? Že jsem ho ještě sám nenašel…“ Pohlédnu do Magnoliiných očí v odrazu zrcadla.
V tom okamžiku ucítím její dotek na zádech a krátce sebou cuknu. Asi jako bych dostal zásah elektrickým proudem, ale jinak dál zůstávám stát a nevypadá to, že by mi tvůj dotek nějak vyloženě vadil.
Začínám si uvědomovat, že Magnoliina přítomnost je vlastně lék. Nutí mě mluvit a přemýšlet, což je asi ta jediná věc, která na vztek dokonale zabírá vždy. I když magie stále nemizí, spíše jí je čím dál více, tak vztek pomalu odchází pryč. Nebo respektive vztek na předchozí situaci. Užívám si její přítomnost.

Pomalu se otočím a pár kroky zkrátím vzdálenost mezi námi a vlastně Magnolii nenásilně donutím opřít se o zeď. Zůstanu od ní jen na pár centimetrů, ale pořád ji nechávám vcelku dobrý manévrovatelný prostor, kdyby prostě chtěla odejít.
Prstem ji pohladím po lícní kosti a palcem přejedu až od tváře přes čelisti až na bradu. Ale přesně v tu chvíli si uvědomím, že jsem ji ukázal něco, co jsem v žádném případě nechtěl. A začíná mi docházet, proč se předtím Magnolie, tak odmlčela.
Stisknu volnou ruku v pěst a žárovka nad námi okamžitě praskne. Koupelnu zahalí tma. „Znovu opakuji, že bys tu neměla být. Nechci ti ublížit, ať už fyzicky nebo psychicky.“ Pronesu tiše.

Magie uvnitř
Alistair

Nijak nekomentuji to překvapivé sdělení, že toho o něm spoustu nevím. Jak bych mohla, když se známe zatím sotva pár měsíců? Sebe znám celý život, ale ani já o sobě nevím všechno, tak jak bych mohla o něm vědět vše?
Jen se na něj dívám, stojím klidně, jako by mi nevadilo nacházet se v oku tornáda. Cítím sílu jeho magie a tam, kde by ostatní dusila, trápila a tížila, mě hladí a láká.
"Já vím," přikývnu vážně. Nijak to nezlehčuji, nevyvracím mu to.

"Pro mě není rozdíl, jestli je magie temná nebo světlá." Upozorním ho tiše, zatímco opatrně sleduji jizvy na jeho zádech. Tam, kde mě jeho magie nechávala klidnou, jeho zranění zasáhnou bolestivě.
U srdce mě bolestivě sevře, když pohledem sjíždím po zjizvené kůži. Nedokážu poznat, od čeho ony jizvy jsou, ale dokážu poznat, že mu někdo ubližival.

Až když promluví, trhnu sebou a proberu se z transu.
"Jak jsem řekla, není pro mě rozdíl, jestli je magie světlá nebo temná a stejně tak tebe takhle nevnímám." Začnu opatrně, rozvážně, jak se snažím co nejlépe zformulovat své myšlenky.
"Když kouzlím, cítím se silná, cítím se živá, cítím se sama sebou." Vysvětluji. "A stejně tak se cítím, když jsem s tebou. Tvá temnota mě neděsí, protože vidím to světlo, které ostatním skrýváš."
Opatrně se natáhnu, abych se konečky prstů dotkla jeho kůže, ale nechavám mu prostor, aby kdyžtak mohl uhnout.

Problémové sebeovládání
Magnolie

Zvednu oči k zrcadlu a zadívám se na odraz Magnolie. Zavrtím hlavou nesouhlasně a ještě víc stisknu hrany umyvadla, o které se opírám.
„Hodně věcí o mně nevíš.“
Okamžitě se zase začne všude kolem uvolňovat magie. Vzteklá, silná a temná. Tentokrát je všude kolem mnohem rychleji, než byla v pokoji a v daleko větší míře. Předtím jsem aspoň měl nějaký důvod se snažit ovládnout, teď už ty důvody vlastně zmizely. A co už jsem zjistil, tak Magnolie je tak nějak na všechny moje výlevy imunní.
Zhluboka se nadechnu a znovu zavřu oči, jakoby mě moje vlastní magie uklidňovala. „Miluju svou moc. Mohl bych díky ní klidně zničit svět.“ Ušklíbnu se, ale znovu se poslepu natáhnu po kohoutku s vodou a pustím ji proudem. Nahnu se k proudu a tentokrát si opláchnu obličej i se zátylkem. Jakoby to snad mohlo trochu pomoct.
„Vím, co se ti na temné magii líbí. Jak je svá, nesvázaná pravidly, vražedná…“ Drobně se pousměju a hledím na bílé umyvadlo před sebou. Ale dál nepokračuju, jsou to jenom suché řeči, které slyšela už ode mě tisíckrát.

„Sakra.“ Švihnu s první věcí, co mi padne do ruky o stěnu vedle mě. Teprve časem si uvědomím, že to schytalo mýdlo.
Vzteky chytnu kraj svojí košile, která už je tak z půlky zmáchaná studenou vodou. Přetáhnu si ji pomalu přes hlavu a hodím ji na zem. Na výlevy vzteku už je sice Mag zvyklá, ale bez trička Alistaira vidíš úplně poprvé. Vždycky si dával dokonale záležet, aby se převlékal v soukromí a nikdy si nedostala příležitost vidět jen trochu více kůže nad jeho lokty.
A teprve teď ti začíná docházet proč si na tom nekromant dával tak záležet. Šlachovitá záda jsou protkaná ošklivými starými jizvami. Stejně tak boky. Jizvy končí prakticky až v půlce paží. Najdou se tam i roky staré jizvy po popáleninách, které dokážeš identifikovat jako stopy po cigaretách.
„Víš, že bys tu neměla být.“ Poznamenám vlastně až starostlivě. „Ale stejně tu vždycky zůstáváš, proč?“

Maják v temnotě
Liz, David, Alistair

Když se k Liz přidá i David, mám chuť se schovat, protočit očima nebo ho přetáhnout polštářem.
"Proč bychom ji měli mít ve sklepě? Celé sídlo bude jedna velká nekromantská dílna." Ujistím Davida s naprosto vážnou tváří a nakonec se jemně pousměju. Na zátylku mi zatím pomalu stoupnou chloupky, jak se od Alistaira začíná šířit chlad a mráz. Ach ne. Není to poprvé, co jsem něčeho takového svědkem, ale je to poprvé, co u toho je někdo další.
Pohledem ho provázím, když odchází do koupelny, ale nic neřeknu. Jak místnost potemní, skoro se zdá, jako bych naopak zářila jako maják v bouři, nabízející bezpečný přístav.

Vidím, jak se Liz tváří vyděšeně, ale já se dívám jen na dveře a jsem na něj pyšná. Ano, zlobí se a je to z jeho moci jasně cítit, ale ovládl se. Nenechal svůj vztek, aby ho ovládl a světe div se, dokonce se omluvil. Ohlédnu se na Liz, "ano, bude lepší, když půjdete." Přikývnu.
"Mýlíš se. Kdyby chtěl všechny kolem zničit a zavraždit, udělal by to." Ujistím Liz klidně a zvednu se z postele. Natáhnu se a nespokojenému kotěti nabídnu mlsku, jako by tu o nic moc nešlo. Pramen vlasů si tak líně zastrčím za ucho, když se narovnám a podívám se na Liz a Davida.
"Řekla bych, že se potkáme u večeře." Naznačím, že by opravdu měli jít a vyprovodím je. "Ale ne, neomlouvej se. Však on si taky zvykne." Na Liz se pousměju trochu křivě, sebevědomě. Najednou je vidět, že nejsem jen ta uťáplá Magnolie. Že z nekromanta nemám strach, naopak.

Dveře tiše vrznou, když beze slov vejdu do koupelny a znovu je za sebou tiše zavřu. Objevím se za Alistairem v odraze zrcadla.
"Ano, jsi blázen." Souhlasím tiše s jeho samomluvou. "Ale kdo v těchto zdech není?" Zeptám se ho smířlivě, když se zastavím jen kousek za ním. Dávám mu najevo, že tu jsem, ale nechci narušit jeho osobní prostor. Ale jsem tu. A nabízím bezpečí.

Šok
Magnolie, Alistair, David

„No jo! Však já už přestala.“ Drobně se uculím a sama lehce zrudnu. No prostě celá tahle situace je prostě absurdní. Domluvený sňatek, který přeroste v reálnou lásku i přes odpor okolí. Dobře, tak to není absurdní situace, je to jenom dokonalý výstřižek z červené knihovny.
V tu chvíli se přidá i David, který pokračuje v nastavené konverzaci. Ale po jeho slovech se atmosféra změní. A tentokrát to není ani Magnolie, ani muži v kápích ani podivní tvorové z ještě podivnějšího světa. Tentokrát to vychází přímo od našeho nekromantského „přítele“.
Bleskově zatáhnu Davida za rukáv, abych ho umlčela, a střelím pohledem po Magnolii s otázkou v očích: Co teď?

Začíná být čím dál větší dusno a to přitom nekromant prostě jen sedí na posteli, skřípe zuby a neřekl zatím ani slovo. V žilách, v nose, všude teď vnímám jeho magii, která je svým způsobem temná a dusivá sama o sobě. Potkala jsem na téhle škole spoustu temných čarodějů, ale upřímně málokdo by se dokázal vyrovnat Madrianově nebo Gruberově temnotě. Teprve při tomhle přímém setkání si začínám uvědomovat, že všechny ty povídačky o tom, že je Alistair blázen, samotář, psychopat a do toho talentovaný čaroděj, vlastně nejsou asi úplně povídačky, navíc je to docela vražedná kombinace.
„Alistaire… Já…“ Rychle vstanu z křesla, když zrovna prochází kolem. „Omlouvám se, já… nechtěla…“ Ani nedokončím větu a dveře za ním prásknou.

„Asi… by to chtělo otevřít okno.“ Pronesu polohlasem a otočím se směrem k ostatním. „Já ho vážně nechtěla naštvat.“ Dodám upřímně.
„Tyhle záchvaty… má často?“ Stočím pohled k Magnolii. „Do teď to byl úplně normální kluk… A během sekundy se z něho stal maniak chtějící všechno zničit a všechny zavraždit.“
Povzdychnu si. „Asi bychom měli jít, co?“ Začnu se pomalu zvedat. „Prosím Mag, řekni mu, že se vážně omlouvám.“
Otočím se směrem na Davida, že by měl jít se mnou. Předchozí konverzaci můžeme dořešit kdykoliv, navíc si myslím, že nám jen prospěje, když si to v klidu budeme moct nechat projít hlavou.

Čistokrevný vztek
Magnolie, Liz, David

Zvednu tázavě obočí směrem k Magnolii, když hodlá rozporovat moji větu o drahé polovičce. Jen tedy pokrčím rameny. Když nemá, tak nemá. Dál se k tomu vyjadřovat odmítám. Ale tu druhou Magnolii, kterou jsem zažil v černobílém světě, tak z hlavy jen tak vymazat nedokážu. Sebevědomá, nebezpečná, možná trochu víc moci chtivá, ale to není na škodu… Prostě dokonalý prototyp neodolatelné temné čarodějky.
„Tohle může počkat…“ Ohradím se tvrdě, abych konečně utnul všechen nátlak na Magnolii a veškeré otázky. Stejně to nikam nevede a čím víc na ni budou tlačit, s tím větší pravděpodobností se prostě zvedne a už neřekne ani slovo.

Ale pak se najednou strhne něco, co bych nečekal. Zamrznutě sedím na posteli a pohledem přeskakuju z jednoho na druhého. Počkejte. Co se to sakra děje. Cítím, jak zatínám ruku v pěst. Asi by mě celá tahle situace, čarodějčino pantomimické gestikulování, Davidovy ironické poznámky, všechno tohle by mě mělo nechávat naprosto klidného, možná i pobaveného. Asi bych se měl smát, že ano. Tak jako to dělají všichni tři. Chovat se jako puberťák odpovídající svému věku, který byl nachytaný u líbačky se svojí holkou.
Ale místo toho zatnu zuby, abych snad ještě neřekl něco, co by situaci jen zhoršovalo. Nesnáším, když lidi vidí do mého soukromí, protože pak to dopadá takhle. Začnou ho rozebírat, začnou se mu vysmívat, začnou mě poučovat, možná ponižovat… Nenávidím to!
„Myslím, že je čas, abyste si šli po svém.“ Pronesu ledově, což doslova zmrazuje celou místnost. Celkově místnost potemní i mou magií, která se začíná uvolňovat.

Sakra. A to jsem si myslel, že návaly vzteku už mám za sebou. Že už s nimi umím pracovat. Cítím, jak mnou hněv prostupuje. Hněv směrem k Elizabeth, Davidovi a možná i Magnolii, že to nechala zajít takhle daleko. Hloupý neodůvodněný hněv.
Ovládej se, Alistaire. Jasný. Ne, všichni musí vědět, že jsi totální blázen a psychopat, který je schopný zavraždit všechny kolem sebe, když ho někdo naštve.
Zhluboka se nadechnu. A bleskově vstanu z postele, tak že kotě už po druhé sletí z mého klína. Vydechnu. Nádech. Výdech. Před očima mám temno. Poslední fáze před tím, než se zase všechno posere. Sakra. Nádech. Výdech. Zatnou ruce. Prostě běž rovně. Jasný. Nádech. Výdech. Poslepu nahmatám kliku.
„Omlouvám se.“ Procedím skrz zuby vlastně upřímnou omluvu. „Klidně… Klidně si tu povídejte dál.“

Prásknu za sebou dveřmi a zmizím v koupelně. Otevřu kohoutek a chvíli sleduju proud studené vody. Následně si opláchnu obličej.
„Kurva.“
Vzpomínám si na všechny ty situace, kdy u mě rodiče našli roztomilé dětské obrázky krajinek, které následně skončili roztrhané v krbu, a vše doprovázel jejich ironický smích. Výprask, když jsem udělal cokoliv jenom trochu jinak, než bylo v plánu. Už jsem se zmiňoval, že vlastně svůj život úplně nenávidím? A nenávidím úplně všechny kolem sebe? Že ten vzhled dokonalého perfekcionistického blonďáka je jen divadlo? Že miluju ubližovat ostatním? Že je to chvíle, kdy aspoň na chvíli zapomenu, že většinu mého života někdo ubližoval mně?
„Sakra…“
Znovu si opláchnu obličej ledovou vodou a nechám ji stéct i do vlasů.
„Blázen. Jo, seš blázen.“ Pohlédnu na sebe do zrcadla. „Jenom si tady už skoro rok hraješ na to, že žádný blázen nejsi.“

Teorie aneb Co dál?

Liz, Alistair, Magnolie

Adrian Gruber...
Sebův nechvalně proslulý strýček. Ať už se jeho jméno snaží smáznout z dějin, učíme se o něm. Samozřejmě z pohledu Světlých mágů. Když ještě byl tady a snažil se svoje ambice realizovat, se Sebem jsem se ještě neznal. Jestli lidi v kápích jsou jeho stoupenci, to nevíme nikdo.
"Se Sebastianem jsem nejlepší kamarád i proto, že mi jeho rodina a tyhle tahanice byly vždycky fuk. Pravděpodobně to nějak s jeho strýčkem alespoň trochu souvisí, ale nemám tušení jak moc a kdo všechno je na svobodě a hraje ze stínů..."

Promnul jsem si zahojenou tvář. Rána byla opravdu zacelená, jen zaschlá krev na rukách dokazovala, že tam rána kdy byla. Podíval jsem se na Liz.
Je pravda, že by možná stálo za to Fosseho tajně zmáčknout. Možná je načase mu oplatit stejným způsobem, navléct si převleky a tu maškarádu s kultem mu vrátit. Třeba nakonec kápne božskou...
A ten výjek od Magnolie byla jen třešnička která mé rozhodnutí podtrhla.

Vězení pro koho? Mohlo by jít o její rodiče? Nebo jak to vlastně je s tím Adrianem?
Magnolie mi na otázku o rodičích odpověděla že neví, ale její pohled jasně prozrazoval, že to tak úplně není pravda. Buď toho ví víc nebo to má stejně jako my se zakuklenci.
Na to se ještě zeptám později...

Téma nakonec spadlo na Magnolii a Alistaira. Jejich milostný život. Musel jsem uznat, že je to alespoň na chvíli vítaná změna tématu. Sice jsem se neznal ani s jedním z nich, ale rozhodně to byla alespoň nějaká odchylka od tak vážného tématu. Dokonce jsem se neovládl a vyprskl smíchy nad Liziným váhavým gestikulováním a předváděním líbání. Když se na mě všichni otočili, jen jsem pokrčil rameny a snažil se ovládnout smích.
Díky Liz, tohle jsem potřeboval.
Nakonec se mi smích podařilo ovládnout a zhluboka jsem vydechl.
"Jako když už to Liz načala, tak se přidám. Plánujete si pořídit nějaký zámek a tam mít kupu dětí a ve sklepení nekromantskou dílnu nebo tak? Znám člověka co je geniální architekt..." na tváři se mi objevil klasický úšklebek.
Normálně nebývám tak vážný jak jsem celou dobu v tomto pokoji byl a taková změna tématu může i pomoct celkově odlehčit situaci. Vrátit se k původnímu tématu bude nutné, ale proč si na chvíli neudělat legraci?
"Víte i přezevšechno jsme," ukázal jsem na sebe a Liz, "strašně moc zvědaví."

Lekce trapnosti s Liz
Alistair, David, Liz

"Jsou krásné, vid?" Široce se na Liz zazubím. "Tohle je Sněhurka a tohle je Popílek.(Pokud tam bylo už nějaké jiné jméno, tak srry, nepamatuju se a nenašla jsem to)" Představím jí koťata. "Jen pozor, občas asi mají dojem, že jsou minimálně tygři a my kolem jsme kořist."

Věnuji Davidovi zvědavý pohled, jen úkosem k němu zvednu oči, když tak vrčí na Alistaira a řekne, že mám odpovídat i sama. Copak mu Alistairovo vysvětlení nestačí? Nebo mu nevěří? Nebo snad chce slyšet můj libý hlásek? Sama pro sebe se pousměju tomuhle vtipu, ale nijak víc nedám najevo, že jejich rozhovor vnímám. Vlastně spíš většinu času působím, jako bych byla ztracená někde ve své hlavě a ani si moc nevšímám toho, že jsou kolem nás i ostatní. Neposlouchám povídání o Sebastianovi, měli jsme chvíli společné pokoje a myslím, že není takový, jak si o něm ostatní myslí. Je v něm něco daleko víc, hlubšího, schovaného někde pod povrchem. Ale má vlastní důvody, proč tuhle svou stránku neukazuje. Stejně jako Alistair.
Až když Liz promluví o profesorovi Fossem, obočí mi cukne a trochu vyplašeně vyjeknu, jako bych viděla ducha. Mrkám, jako bych se snažila zaostřit, ale snažím se vydolovat zapomenutou vzpomínku. Profesor Fosse půsbí jako milý trochu tajemný mladý muž, ale vždy je velice nápomocný. Obzvlášť mě nabízí pomoc s magií opravdu často, dokonce bych jednu hodinu měla mít jen s ním bez ostatních. Stejně jako tehdy, než jsme se všichni dostali do toho černobílého světa. Všichni nějakm zmizeli a já byla s profesorem sama..

"Já nemám druhou polovičku.." Zadívám se nechápavě na Alistaira, jako bych netušila, o čem to mluví. "Je to vězení pro..", zamračím se. Obočí mi cukne. Vím, kdo tam je, ale jako bych si nemohla vzpomenout. Jako bych prostě nedokázala přesně určit, kdo je to. "Je to vězení pro.. pro..", obočí se mi stáhne. "Nevím.. nemůžu si vzpomenout. A přitom je slyším. I teď slyším, jak mě volají." Někde vzadu v hlavě je slyším stále. "Vždyť je to ještě dítě!" Ta naléhavost, mužský hlas vznáší námitku, hádá se se ženou, v hlase strach, snaží se to dítě ochránit. Ale kdo je to dítě?

Zadívám se na Davida a uvažuji nad tím, jestli to vím. Ano, vím, kdo mě volá. Ale jako by ta informace byla schovaná někde hluboko v mé mysli, za zavřenými dveřmi, a nesměla se dostat ven.
Už už se s ním začnu hádat, že to teda začali, ale komunikace se posune dál a já na Davida upřu nevinný trochu zranitelný pohled a čekám, jakou otázku tedy položí.
"Kdo jsou moji rodiče?" Na okamžik se ztratím v myšlenkách a vzpomínkách. "Je to tvá dcera! Vždyť je to ještě dítě, tohle nemůžeš, to nejde!!" Je to, jako by mě někdo bodl do hrudníku. Náhlý příval bolesti mě skoro srazí z postele, přesto na sobě nedám nic znát, jen kůže na kloubech rukou mi povážlivě zbělá, jak ruce zatnu v pěst a srdce se mi rozbuší rychleji. Uhnu pohledem a trvá chvilku, než se dokonale ovládnu.
"Nevím." Zavrtím hlavou, že o svých rodičích skutečně nevím.

Věnuji Alistairovi jemný úsměv po jeho pokusu o vtip. Jsem mu vděčná, že se snaží tuhle situaci trochu odlehčit, protože pro mě je to skutečně těžké, i když o tom asi nikdo vlastně neví. Už dávno jsem o těch hlasech, o tom volání, přestala vyprávět. Až Lizina poznámka o roztomilém nekromnatíkovi mě ze zamyšlení vytáhne úplně a vyprsknu smíchy, ale ten smích mě rychle přejde, když se Liz začne takhle bez obalu vyptávat. Dokonce zrudnu. To se nemohla ptát třeba mezi čtyřma očima jen mě? Tohle je, trapné. Bojím se, že teď Alistair přijde s tím, že spolu nic netáhneme a moje představy byly jen vzdušné zámky a na to asi nejsem připravená.
"Liz!" Okřiknu ji, když tam rukama předvádí, co se mezi námi děje a pak si schovám tvář do dlaní. "Proboha přestaň." Zamumlám přidušeně, jak si dlaněmi kryju i ústa, ale je slyšet, že mám i co dělat, abych se nerozesmála. To je tak absurdní situace. Ještě před chvilkou jsme tu řešili nějaký kult a démony a různé teorie a najednou se tu probírá tohle? Navíc to ještě pantomimicky předvádí, jako by to snad nikdo jiný nepoznal. Prostě absurdní.

Chlapská přestřelka
Alistair, Magnolie, David

Zářivě se usměju, když zahlédnu dvě koťata poskakující kolem Magnolie.
„Ty máš kočičky?“ Sleduji, jak si společně hrají. A jedno z koťat se dokonce věnuje i Alistairovi, takže to zase tak špatný člověk být nemůže, no ne?
„Ooo, ty jsou roztomilé…“ Uculím se, ale pak si drobně odkašlu, abych nenarušovala tuhle téměř temnou atmosféru. „Pardon. Ale. Jsou prostě roztomilé. Se na ně podívejte.“ Zamručím potichu a znovu si sednu do křesla.

Zaposlouchám se do další debaty a zbytečně do ni nevstupuju. Nejdřív Magnoliino prohlášení o černobílém světe. Pak celá ta debata ohledně Sebastiana Grubera a dalších politických rodech. Na jednu stranu je to únavné, na druhou stranu pro to mám naprosté pochopení. Grubeři jsou ti poražení. Madriani zase vychytralý zbabělci. Eriosi vítězná strana, ale možná si o sobě myslí trochu víc než by měli. A můj rod? No dal by se charakterizovat jako ti divní mořští solitéři, které vlastně nikoho nezajímají. Další a další rody, které mají aspoň minimální důvod se cítit zneužitě případně málocenně a to jsou velmi často spouštěče dalších událostí.
Vlastně stačí se podívat na mě. Taky jsem většinu let strávila plánováním, jak efektivně svrhnout vlastní sestřenku z trůnu, který ji naprosto nepatří. Pro mě, důležitá věc v mém životě. Pro ostatní, spíše jen malicherné politické pletky.

„Také je tu možnost, že někdo mladého Sebastiana prostě využívá pro svůj plán. Nevěřím tomu, že by se nechal okouzlit, tak snadno, ale… Nic není nemožné, zvlášť pokud je nepřítel v přesile.“ Povzdychnu si. „Takže tu je pořád problém existence někoho třetího, no tak to je pecka.“
Zavrtím hlavou a kouknu po Alistairovi. „O lidech v kápích mluvila i Sinarda, která se s nimi asi setkala jako první…“ Zamyslím se nad celým příběhem. „Mám tak trochu pocit, že podezřívala Fosseho. Ne, že by nás všechny chtěl zlikvidovat, ale že má dočinění něco s nějakým kultem. Ale víc netuším.“

Ušklíbnu se při Alistairově poznámce o Gruberových stoupencích. „Ty opravdu máš nějaké rodinné nevyřešené problémy, co?“ Zavrtím hlavou, ale nakonec se drobně usměju. „Ale pokus o vtip to byl vcelku dobrý… Navíc ta kočka v klíně tě dělá takovým roztomilým blonďatým nekromantíkem.“
Rychle se přikrčím, kdyby se náhodou Alistair připravoval k odvetnému útoku.

Nakonec si ale odkašlu. „Já vím, že měním téma. Ale. Jak dlouho to vy dva spolu táhnete? Jako zasnoubení a tak, jo to chápeme, ale… Takhle reálně…“ Začnu neohrabaně gestikulovat rukama jakože se drží za ruce a muckají a tak. Prostě celá tahle myšlenka je bláznivá, ale na druhou stranu. Je to jako vystřižené z romantické knížky. Netvor se zamiloval do princezny a naopak. Dokonalé.

Více otázek a méně odpovědí
Magnolie, David, Liz

Vrátím se na svoje původní místo na posteli a ukradnu si Sněhurku na klín. Jemně ji podrbu za ušima. „A ne že mě zase kousneš, jako minule… Buď hodné kotě.“ Pokývu hlavou, když kotě zavrní a spokojeně se uvelebí, očividně se u Magnolie vyblblo dosytosti.
Mrknu po Magnolii, když pronese sice pár jednoduchých vět, ale konečně něco, co celou situaci trochu více prosvětluje.
Pomaličku kývnu. „Vězení… Ale pro koho? Pro ty stvoření? Nebo pro tu tvoji druhou polovičku?“ Tázavě zvednu obočí, ale nechám na Magnolii, jestli chce nebo nechce odpovědět.

Poznámka o Gruberech byla vlastně taková nadsázka. Celá tahle politická kravina mě unavuje, asi stejně tak jako většinu mých dalších vrstevníků. Ale bohužel to je stále prehistorická památka na naše rodiče a prarodiče.
„Hele, upřímně. Já Sebastiana Grubera neznám. Jestli jsme se pár krát potkali u oběda, to je tak vše. Takže jaké má či nemá ambice, to vážně netuším. To budeš spíš vědět ty.“
Pronesu již mnohem smířlivějším tónem bez jakéhokoliv náznaku pasivní agresivity, takže vlastně to zní docela důvěryhodně a upřímně.
„Ale když se tady bavíme o nějakých vyšších ambicích, tak ty jako poslední člověk měl Adrian Gruber. Ať už můžeme polemizovat, jestli byl dobrý nebo špatný, tak minimálně každý musel uznat, že byl výjimečný. Sebastianův otec už moc ambicí nezdědil a o jeho matce se ani nemusíme bavit. A o mém rodu…“
Musím se pobaveně uchechtnout a zavrtím hlavou.
„Jo tak to je příběh sám o sobě. Ale my jsme přeci největší podporovatelé a spojenci tady Eriosovců, takže na nás se nikdo nesmí ani křivě podívat, jinak to schytá.“
Krátce se zasměju. Jo, moje vlastní rodina, to je komedie sama o sobě. Roky jsem vyrůstal jako pouhý nástroj a budoucí potenciální zbraň pro své rodiče. Jenom si ale bohužel nestihli všimnout, že ta jejich zbraň začala používat i vlastní mozek a nemuselo by to pro ně dopadnout úplně dobře.
„A o nějakých stoupencích Adriana víte? Pochybuju, že je všechny poslali za katr.“ Tázavě zvednu pohled k Davidovi. „Jsi přeci Sebův nejlepší kamarád, tak něco bys vědět mohl.“

Pak už ale mlčím a soustředěně poslouchám, co z ostatních ještě vypadne. U toho drbu kotě, které už pomalu vytuhlo.
„Lidi v kápích? Jako jaké konkrétně myslíš? To by mohla být zajímavější stopa, než tohle naše tlachání.“
Drobně se usměju a vítězoslavně ukážu na Davida. „Vidíš to. Stoupenci Adriana Grubera, já to říkám od začátku, že Gruberovci jsou parchanti! Stopro za to může nějaká jejich tajná sekta!“ Odkašlu si pobaveně. „Pardon, pokus o vtip.“